Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ona je minulost, ty jsi budoucnost - 4. kapitola

19.05.2011 (21:30) • klarus07 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1620×

Odešel jsem od ní a běžel za ostatními.

„Všichni pojďte sem!" zakřičel jsem.

Všichni se okamžitě rozestavěli kolem mě a pozorně poslouchali.

„Čeká nás boj," řekl jsem a pozoroval jejich reakci.

Reagovali přesně tak, jak jsem očekával. Na tváři měli odvahu, v duši strach.

„Musíme cvičit," pokračoval jsem.

Všichni stáli jako sochy.

„Hned!" zařval jsem.

Jako naprogramovaní roboti všichni nastoupili doprostřed farmy a čekali na můj další pokyn.

 Ukazoval jsem jim nejrůznější techniky, řval na ně všemožné instrukce, sledoval, jak všichni padají k zemi. Všechno to trvalo pár hodin, pak pro mě přišla Maria.

„Tak jak to jde?" zeptala se.

„Snaží se."

„Věřím, že boj vyhrajeme, ale měli bychom vymyslet strategii. Ty je povedeš, přední linii povedou nejsilnější upíři, Michael, Ted, Simon, Lena a Vicki.  V zadní linii půjdou ostatní."

„A co nováčci?"

„Řekla jsem, ostatní půjdou v zadní linii."

Překvapeně jsem nadzvihl obočí. „Cože? Ty chceš do boje poslat nováčky? Vždyť je hned zabijí, nemají nejmenší šanci přežít, nejsou tu ani dva dny," zuřil jsem.

„Ale copak, vždycky ti to bylo jedno, nezáleželo ti, jestli někdo umře nebo ne. Vlastně v poslední době se chováš nějak divně, začalo to, když jsi neuposlechl můj příkaz a pustil Philipha a Eleanor, a teď ti záleží na nováčcích. Ráda bych přišla na to, kdo nebo co na tebe má takový vliv."

„Divila by ses, ale lidi se mění. A kde budeš ty, když my si budeme chránit krk?"

„Budu se dívat z povzdálí," řekla a chystala se k odchodu, pak se vedle mě zastavila a pokračovala, „jo a chtěla bych vrátit starého Jaspera." Líbla mě na rty a odešla.

Díval jsem se za ní, jak odcházela. Moje nálada byla na bodu mrazu. Šel jsem za ostatními. Dal jsem jim ještě pár minut přestávky a šel za Alice.

 „Vidělas?" zeptal jsem se.

Přikývla. Její strach se nedal ničím skrýt. Bála se, že jsem si myslel, že se pod takovým náporem strachu roztrhnu. Musel jsem ji uklidnit, jinak bych zešílel.

„Já nechci umřít." Snažila se, aby se jí netřásl hlas a celkem to zvládla, ale přede mnou opravdu nic neskryje.

Chytil jsem ji za obličej a podíval se jí do očí. Tiše a zároveň dost jasně jsem jí řekl: „Nezemřeš."

„Jak to můžeš vědět?"

„Já ne, ale ty. Viděla jsi snad, že umřeš?"

Zakroutila hlavou.

„Měli bychom pokračovat, ať se toho co nejvíc naučíš, ať utrhneš hlavu všem, kteří se ti jen postaví do cesty." Vstal jsem, chytl ji za ruku a vytáhl na nohy.

Pokračoval jsem tam, kde jsem skončil. Alice jsem si vzal sám na starost. Bylo mi jedno, co si ostatní budou myslet.

Tentokrát se Alice opravdu snažila. Obratně uhýbala před mými ranami, někdy se jí to nepodařilo, ale poté vždycky okamžitě vstala a pokračovala.

Ostatní už přestali trénovat, ale Alice trvala na tom, že budeme pokračovat.

Dalších pár hodin jsme bez přestání bojovali jako o život. Párkrát jsem dal Alice několik rad. Čím dál více se zlepšovala a oba jsme byli spokojení, když jsme skončili.

Tak to pokračovalo další čtyři dny. Čím víc se boj přibližoval, tím víc jsem si myslel, že se zblázním. Všichni měli nervy na uzdě, báli se a strachovali o druhé a já jsem měl co dělat s tím, abych je všechny uklidnil.

Pátý den brzo za úsvitu jsme vyrazili. Podle mých výpočtů a Aliciným vizím jsme se s nepřáteli měli střetnou asi po čtyřiceti kilometrech cesty.

Celou dobu jsme se drželi podle plánu, šel jsme vpředu, za mnou byli nejsilnější upíři a za nimi ti slabší.

Souboj by měl být vyrovnaný, každý máme na straně jednu výhodu, my moment překvapení a oni početní převahu.

Maria s námi nebyla, měla by od nás být deset kilometrů západně a postupně se k nám přibližovat. Ovšem, že se k nám připojí, až bude po všem.

Nedokázal jsem uvěřit, jak je sobecká. Ostatní za ni nasazují život a ona si ani neškrtne. Ještě před pár dny jsem si vůbec neuvědomoval, jaká je, ale připadá mi, že Alice mi nějak rozjasnila mysl.

Při pomyšlení na ni jsem se otočil a vyhledal ji pohledem. Taky se na mě dívala a snažila se na mě usmát, ale nešlo jí to. Připadalo mi, že se snad bojí víc než ostatní, tak jsem trochu pomohl se s tím strachem vypořádat.

Běželi jsme asi necelých patnáct minut a já jsem začal cítit pocity cizích upírů.

„Připravte se," řekl jsem tak, aby mě slyšeli naši, ale ne naši protivníci.

Všichni najednou byli rozhodnutí vřítit se do boje naplno, dokonce i Alice.

Za necelých třicet vteřin jsme se s nimi střetli. Neunikly mi překvapené pohledy v jejich tvářích, ale otřepali se dřív, než jsem očekával.

Krajinou se začal prolínat bojový řev a zvuk trhajících se těl. Bojoval jsem jako o život. Trhal jsem jednu ruku za druhou, ale nevyhnul jsem se pár kousnutím, když vypadalo moje bojové pole bezpečně, zběžně jsem se podíval po ostatních.

Hned na první pohled bylo jasné, že nejsme kompletní, ale naše ztráty rozhodně nebyly nějak zdrcující.

Rozhlédl jsem se a hledal jednoho upíra, kterého jsem práv teď potřeboval vidět živého.

Našel jsem ji a to mě trochu uklidnilo, bojovala s velkým nasazením a uhýbala soupeřovým výpadům.

Vtom se ale stalo něco nečekaného. Nestihla uniknout jeho zásahu a její soupeř ji odhodil pár metrů daleko. V tu samou chvíli mě do zad zasáhla silná rána a já spadl k zemi. Otřepal jsem se a začal bojovat. Ohlédl jsem se a viděl, jak Alicin soupeř právě trhá Alice paži. Bolestně vykřikla a já se musel rychle rozhodnout, jestli zlikviduji svého protivníka, nebo pomůžu Alice.

Odkopl jsem svého soupeře a plnou rychlostí utíkal za Alice. Během vteřiny jsem tomu upírovi utrhl hlavu, vzal Alicinu paži a ukázal jí, jak ji přidělat zpátky k tělu.

Pak jsem se pustil zpátky do boje. Po dalších pár minutách jsme je všechny zlikvidovali.

Bylo po všem.

Předchozí < > Další

Autor: klarus07 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ona je minulost, ty jsi budoucnost - 4. kapitola: