Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » On je přece star - 14. kapitola

07.05.2012 (12:30) • Kachna13 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2362×

Když jsem se ráno probudila, hned jsem si uvědomila, jak pohodový mě dneska čeká den. Škola jen do půl třetí, k tomu odpoledne jenom laborky. Snést jen Jess a všechno bude v pohodě… Venku trochu svítí sluníčko, a to i když se pomalu blíží zima. Po škole zajedu s tátou vyřizovat nějaké ty věci. Jsem zvědavá, co to bude. Vůbec nic mě totiž nenapadá. Myšlenky na takhle dobrý den mi okamžitě vehnaly úsměv do tváře.

Jen trochu jsem se zasmušila, když jsem si uvědomila, že i když bylo včerejší rande s Benem úžasné, vůbec mi to nepomohlo v rozhodování, který z kluků se mi zdá lepší. Jasně, ani s jedním nechodím, ale i tak mi přijde blbý chodit s oběma na ráz ven. Prostě nejsem ten typ holky, která chodí na rande s více kluky současně. Nejsem jako Jess… Ano, i tohle ona párkrát udělala…

Zahnala jsem tyhle špatné myšlenky a radši se začala připravovat do školy. Obléct se, pročísnout si vlasy a jemně se nalíčit. Jo, myslím, že jen lehké úpravy by pro dnešek měly stačit. Když tak se trochu spravím po škole, až se zeptám táty, co můžu čekat. Doufám, že mi aspoň něco řekne, abych se podle toho mohla obléct.

V pokoji na zemi jsem popadla batoh a zamířila dolů. V lednici jsem si vzala jogurtový nápoj a sedla si s nim ke stolu. Hned jsem uviděla malý lísteček.

Bello, nezapomeň, že odpoledne jedeme pryč. Prosím přijď domů, co nejdřív. Pojedeme už o čtvrt na čtyři.

                                                                                                                Táta

Měla bych tátovi vysvětlit, že mi nemusí každý druhý den psát lístečky na stůl, že moje paměť ještě docela slouží. A taky mi mohl napsat, kam pojedeme, fakt mě nebaví, když kolem toho dělá takové tajnosti. Vždyť co by se stalo, kdyby mi to prostě řekl? Myslím, že vůbec nic. Pořád by bylo všechno tak, jak má.

Nasnídala jsem se a vyrazila do školy. Celou cestu se mi v hlavě míhaly různé myšlenky. Od přemýšlení nad tím, že jsem dlouho neviděla Alice, přes Bena s Edwardem, až po dnešní odpoledne. Taky jsem si uvědomila, že pořád nevím, co za problém mají mezi sebou Alice a Edward. Vždyť jsou to sourozenci! Sice nevlastní, ale pořád sourozenci… To na sebe přece nemusí být tak jedovatí, ne?

Můj první problém se vyřešil hned před školou. Hned, jak jsem vystoupila, přiběhla za mnou totiž Alice.

„Ahoj, Bello. Dlouho jsme se neviděly,“ řekla se svou typickou dávkou elánu. Přemýšlím, jestli vůbec někdy uvidím Alice unavenou, či absolutně vyčerpanou… Nebo neupravenou. Asi ne…

„Ahoj. Představ si, že jsem o tom taky zrovna přemýšlela.“

„Tak to bychom si mohly dneska odpoledne někam zajít. Co říkáš?“

„Alice, moc mě to mrzí, ale dneska vážně nemůžu.“

„Copak, copak… Nějaký nový objev, o kterém nevím?“

„Jestli tím objevem myslíš mého tátu, tak ano. Musím s ním dneska odpoledne do města. Chce něco vyřídit a já vůbec nevím co…“

„Aha, tak to je škoda. A co jinak? Jiný kluk?“

„No, vlastně… Včera jsem byla v kině s jedním moc fajn klukem, Benem. Rozváží pizzu a u nás už byl dvakrát. Tak jsme si včera zašli ven a bylo to moc fajn. Povídali jsme si, zjistili jsme o sobě plno věcí a tak…“

„Tak to je super. Moc ti přeju, aby ti to s ním vyšlo.“

„Díky, Alice.“

Mou odpověď už ale Alice nejspíš neslyšela, protože se otočila a rychle kráčela k autu, kde stál zbytek její rodiny. Tak tohle bylo trochu divný… Nikdy jsem si nevšimla, že by se Alice zase tolik zajímala o moje vztahy s kluky. Opravdu divné…

Rychle jsem na to přestala myslet a vydala se ke škole. Dopoledne mě čekají jenom dvě hodiny angličtiny, matika a zeměpis. Pak oběd a laborky. Prostě pohoda. Dnešek uteče jako voda…

_

Měla jsem pravdu, protože když jsem po půl třetí odjížděla ze školy, měla jsem pocit, jako kdybych tam strávila tak dvě hodiny. Jestli ne míň. Ale co, není nic lepšího, než když škola rychle utíká.

Dojela jsem domů krátce po tři čtvrtě na tři, táta už byl doma. Třeba mi konečně řekne, kam pojedeme…

„Ahoj, tati. Jsem doma!“

„Ahoj! Běž se nachystat, za chvilku pojedeme.“

„Jasně… Jenom mi, prosím, řekni, kam pojedeme, ať aspoň vím, co si obléct.“

„No, já jedu v riflích a v košili… Tak podle toho můžeš usoudit, jak se obléct.“

„Fajn, díky,“ řekla jsem a už se chystala jít nahoru přichystat. Přece jen mám necelou půl hodinu a jsem holka… Takže…

„Jo a Bello, abych nezapomněl, ty jsi mi vypila můj jogurtový nápoj?“

„Jo, dala jsem si ho na snídani. Proč? Vadí ti to snad?“

„No, docela jo. Víš, že si je kupuju, když se chci… No, však víš… Pročistit…“

„Tati, tak to se omlouvám. Koupím ti nový,“ řekla jsem a radši rychle vyběhla do pokoje. Nemusím přece poslouchat o tátových střevech…

V pokoji jsem chvíli přemýšlela o tom, co si obléct a nakonec jsem zvolila jen upnuté černé džíny a fuchsiové tričko s krátkým rukávem. K tomu dám jen baleríny podobné barvy a bude to. Podle toho, že to moc táta neřeší, to nejspíš bude něco neformálního… Tak proč to tak řešit, no ne? Vlasy jsem si jenom stáhla do culíku a obličej lehce přepudrovala. Byla jsem hotová.

Přesně o čtvrt na čtyři jsem seděla v autě a čekala na tátu. I ten si pospíšil, a tak jsme krátce po stanoveném čase mohli vyrazit. Jeli jsme jen chvíli a táta se celou dobu tvářil tak trochu ustaraně.

„Co se děje, tati? Tváříš se nějak divně…“

„Ale to nic, Bello. Víš, jenom se bojím, že to, co zjistíš, si vezmeš nějak moc k srdci a nebudeš s tím souhlasit.“

„Možná, kdybys mi řekl, kam jedeme, tak bych se na to mohla psychicky připravit,“ řekla jsem a tajně doufala, že mi to táta konečně řekne.

„To už nestihneme… Jsme tady,“ prohlásil táta a zajel ke krajnici. Dojeli jsme jen kousek za Forks, a tak mě docela zajímalo, co z toho bude. Co bychom tady asi mohli dělat???

Vystoupila jsem z auta a podívala se kolem sebe. Kousek od nás stál velký honosný dům, který vypadal, jako by v něm bydlela celá armáda lidí. Okna a dveře měly tmavě hnědou, až černou barvu, a tak skvěle kontrastovaly s bílou omítkou na domě. Na střeše byly tašky černé barvy. Celý dům stál v krajině a vypadla, jako by byl namalovaný. Kousek od něj se třpytila lesklá hladina jezera. Páni… Tady je to jako v pohádce.

„Tati, tak teď už tuplem nechápu, co tady děláme…“

Ale táta místo odpovědi jen sáhl do kapsy a odemkl velké černé vstupní dveře… Chápete to? On má klíče od tohohle sídla!

„Už jsme tady!“ zavolal, když vstoupil do obrovské vstupní haly.

„Tak jo, tati? Ty jsi vyhrál ve sportce, nebo jako co? Řekneš mi už konečně, co tady děláme?“ pomalu jsem začínala panikařit. Co když tohle vůbec není můj táta? Co když je to nějaký nájemný vrah, který se za něj jenom vydává? Musím se uklidnit, jakmile postřehnu něco divného, okamžitě volám na policii. Tohle je ale přece divné samo o sobě… Co se to, sakra, děje???

„Co je, Bello? Vypadáš nějak vystrašeně…“ řekl ten vrahoun klidným hlasem.

„Ty se ptáš, co je? No tak!!! Vlezli jsme do obřího domu, který ani není náš, a ty se chováš, jako bys tu bydlel! To vůbec není divný, že?!“

„No, konečně jste tady!“ Cože? Tak ta tady ještě chyběla. Co tady dělá? Luisa scházela po schodech. Na sobě měla krémové třičtvrťáky a lososové tílko. Vypadala velmi klidně.

Takže, mám dvě teorie. Buď je i Luisa nájemný zabiják a teď mě každou chvíli zabijí, rozkrájí a prodají mé maso do ciziny, nebo tenhle nádherný dům Luise patří a my sem jedeme prostě na návštěvu. Druhá teorie mi připadá trochu moc nepravděpodobná, takže musím být stále ve střehu. Vždyť přece kdyby byla Luisa bohatá, tak proč by chodila zrovna s mým tátou? Luisa sešla schody a přišla k nám. Políbila tátu a mně jen podala ruku.

„Vítám tě u mě doma, Bello!“

„Tak tohle je tvůj dům? Děláte si ze mě srandu? V takových domech se přece nebydlí! Ty jsou jen ve filmech a na fotkách! Nebo ne?“ Luisa se zasmála.

„Charlie, co to tu holku učíš? Má nějaké zkreslené představy.“

„Já nevím, co ji to popadlo. Chová se jako blázen.“

Až teď mi došlo, jak divně asi musím vypadat. Stála jsem uprostřed téhle haly s vytřeštěnýma očima a rozhlížela se kolem sebe. Musím se uklidnit. Nejspíš to nejsou vrazi. Prostě je Luisa jen bohatá, to je přece normální, no ne?

„Přece tady nebudeme takhle stát. Pojďte, jdeme se posadit do obýváku.“

Luisa se vydala k jedněm z několika dveří na pravé straně haly. Otevřela je a vstoupila dovnitř. Táta šel v klidu za ní a já, stále trochu zmatená, jsem poslušně hopkala za ním. Ne doslovně hopkala, ale vy víte, co myslím…

Vstoupila jsem do obýváku a vyrazil se mi dech. Limetkové stěny, tmavě hnědé dřevo na podlaze. Pohovka a křesla byly sladěné do barvy stěn a stejně tak dekorace, kterých bylo v místnost požehnaně. Samozřejmostí byla velká plasmová televize, která stála naproti pohovce.

„Posaď se, Bello,“ vyzvala mě Luisa. Ona i táta už se totiž pohodlně usadili v křeslech a jenom já jsem jako debil stála u dveří a rozhlížela se po místnosti s otevřenou pusou. Nakonec jsem se posadila na kraj pohovky.

„Tak, řeknete mi už konečně, co tady děláme?“

„Charlie, tys jí to neřekl? Víš, jaké to pro ni muselo být utrpení?“

„Chtěl jsem, abychom jí to řekli společně.“

„Haló!!! Mně je úplně jedno, kdo z vás mi má něco říct, hlavně už chci něco vědět!“ mluvila jsem a snažila se, aby můj hlas zněl klidně. Pravdou ale je, že už jsem byla docela vynervovaná.

„No, tak jak začít? Já a Luisa se chceme brát. Vím, že ti možná přijde, že se známe krátkou dobu, ale je nám spolu tak dobře a zkrátka chceme být spolu,“ řekl táta s obavou v hlase.

„Tak tohle je to velké tajemství? Tohle je to, co jste přede mnou tak tajili? No tak, jsem skoro dospělá! To jste mi mohli klidně říct. To ani nevíte, jak vám to přeju!“ vykřikla jsem radostí a ze srdce mi spadl obrovský kámen. Tak přece jenom to nejsou nájemní zabijáci. Vstala jsem a šla obejmout nejprve tátu a potom i Luisu. Přece bude patřit do rodiny, tak trochu fyzického kontaktu je snad na místě.

„Takže ti to nevadí? Nezlobíš se na mě, že jsem ti to neřekl dřív?“ Táta byl očividně pořád trochu nervózní. Nejspíš se bál, že předvedu hysterickou scénu s tím, že on se přece nemůže ženit, že se musí starat jenom o mě, a tak… Ale já taková nejsem. Vážně mi to nevadí. Jsem ráda, jak za tátu, tak za Luisu.

„Tati, vůbec mi to nevadí. Naopak, jsem nadšená! A dnes tu budeme domlouvat nějaké přípravy? Kdy chcete mít svatbu? Chceš mít dlouhé bílé šaty, Luiso? A co ty, tati. Smoking? Můžu jít za družičku? Prosím, řekněte mi, že chcete, abych byla družička…“

„Bello, prrr! Trochu klidu by to chtělo. Nemyslíš?“ řekla Luisa, ale i na ní bylo vidět, že je nadšená z toho, že mi jejich svatba nevadí a že kdyby mohla, tak by se do radostného plánování nejradši pustila se mnou a hned. V očích měla totiž takové radostné jiskřičky.

„Svatbu chceme mít prvního prosince, což je za měsíc a půl. Už máme zamluvený jeden krásný zámeček, co je tady nedaleko. Luisa ho miluje už od dětství a mně se taky moc líbí. Tak jsme si řekli, proč se tam nevzít… Svatební šaty můžeš jít s Luisou potom vybírat a doufám, že se smokingem mi taky pomůžeš. A ne, nemůžeš jít za družičku.“

„Cože? Já nepůjdu za družičku? Takže budu jen sedět v řadě židlí jako každý návštěvník vaší svatby?“ Byla jsem zklamaná. Tak strašně jsem se chtěla na té svatbě podílet, ale jako obyčejný divák z toho nebudu nic mít!

„Nemůžeš jít za družičku, protože jsem tě chtěl požádat, jestli mi půjdeš za svědka.“

„Jasně, že půjdu. Moc ráda! Vždyť to je o dost lepší než družička. Kdo by chtěl být družičkou, když může být svědek? Pfff, jenom blázen!!!“ Tak teď jsem byla nadšená. A to na nejvyšším měřítku. Chápete? Já budu svědek na tátově svatbě. Na jednom z jeho nejkrásnějších dnů. Jsem tak šťastná.

„A ještě než začneme s plánováním. Ráda bych ti někoho představila. Mého syna, Bena. Bene, pojď dolů! Tvá chvíle už je tady!“ Luisa vyšla na chodbu a zavolala na svého syna. Ben, to je ale náhoda. Zajímavá shoda jmen… Když ale po chvíli vstoupil Luisin syn do místnosti, já nemohla popadnout dech. Tohle nebyl nějaký cizí Ben. Tohle byl Ben, kterého jsem den před tím políbila u našich vstupních dveří.

„Bello, představuju ti tvého budoucího nevlastního bratra Bena,“ řekla Luisa.

„Ahoj, Bello,“ prohlásil Ben s klidem, ale i na něm bylo vidět, jak je zaskočený.

„Ahoj,“ řekla jsem poněkud zaraženě.

„To je všechno? Žádné radostné představování?“

„Víš, mami, my už se s Bellou vlastně tak trochu známe,“ prozradil Ben naše malé tajemství. Já na něj radši nenápadně sykla, aby věděl, že nic o včerejším večeru jim nemá říkat. Snad to pochopí.

„No, to je náhoda. Tak to mezi vám nebude panovat žádné sourozenecká napětí a rivalita. To jsem rád,“ přidal se k rozhovoru i táta.

„Teď jestli nás na chvíli omluvíte, zajdeme s Charliem pro něco k pití a jídlo. Mám přichystaných pár chlebíčku. Donesu je a můžeme se pustit do plánování. Jsem tak nadšená,“ řekla Luisa s nepřeslechnutelnou radostí v hlase.

Hned jak odešli, Ben promluvil.

„Bello, i když to bylo včera fajn, nechci mámě zničit její budoucnost. Tvůj táta je první chlap, se kterým má po dlouhé době vážný vztah. Nechci být egoista a zničit jí ho,“ vychrlil na mě Ben. Já byla stále velmi překvapená. Přece jenom jsem zjistila, že kluk, do kterého jsem byla ještě včera zblázněná, je můj budoucí bratr.

„Já vím. Taky to nechci tátovi zničit. Je dobré ho vidět zase šťastného. A navíc by to bylo divné… Však víš, jak teď budeme sourozenci, a tak… Cítím to úplně stejně jako ty.“

„Tak to je dobře. Jsem rád, že ti záleží na rodině. Myslím, že my dva budeme dobří sourozenci, pokud zapomeneme na ten včerejšek,“ řekl Ben a zašklebil se.

„Už se chováš úplně jako můj starší bratr. Těším se na naše společné souznění,“ řekla jsem se smíchem. Nakonec Ben vstal a podal mi ruku.

„Na sourozence?“

„Na sourozence!“

Myslím, že mi zase nakonec tolik nevadí, že Ben bude můj bratr, chci říct, možná to bude trochu divné, ale jak jsem řekla, jsem skoro dospělá a něco takového zvládnu levou zadní. Teď aspoň vím, že v mém srdci je místo je jen pro jednoho muže. A teď vážně nemyslím tátu…

S touhle kapitolou jsem si opravdu pospíšila, protože mě psaní opět chytlo. Jsem ráda, protože mě to strašně baví. Doufám, že jsem vás nezklamala, a že si s chutí přečtete další kapitolu, která, pokud se nic nestane, bude co nejdřív. A nebojte, v další kapitole se Bell nevrhne zamilovaně Edwardovi kolem krku. Něco v tom ještě bude... Na to si ale musíte ještě počkat... Kachna.

Autor: Kachna13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek On je přece star - 14. kapitola: