Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpustíš mi? 7. kapitola

27.09.2010 (08:30) • Reni21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1956×

Dívka otevře oči, sleduje strop nad sebou, překvapeně zamrká, když vidí každou částečku prachu, když vidí žilkování malby. Posadí se, překvapeně vydechne, když si uvědomí, že jakmile na to pomyslela, tak už seděla.

„Bells?“ upozorní na sebe Alice a Jasper. Podívá se na ně a překvapeně zalapá po dechu, když si všimne, jak slepé byly její lidské oči.

„Alice?“ zarazí se a položí ruku na hrdlo, její hlas zní jako krásná symfonie.

„Vítej,“ pozdraví Bellu Jasper a s jistou obezřetností si ji prohlíží, Bella se zamračí, jeho obezřetnost ji mate, rychle přelétne místnost a opět se podívá na Jaspera, poté přesune své krvavě rudé oči na Alice, ta se usmívá. „Bello, vítej ve svém novém životě,“ pronese Alice a přitančí ke své nové sestře, lehce ji obejme.

„Alice…“ usměje se Bella a opětuje sevření, Alice bolestivě zasyčí. „Au, jsi silná,“ upozorní Bellu lehce a ta okamžitě svěsí ruce. „Omlouvám se,“ promluví Bella, ale Alice jen zavrtí hlavou.

„To je v pořádku, pojď se podívat,“ řekne jí a ukáže na zrcadlo, které visí na druhé straně místnosti. Bella se podívá, pomalu kráčí k zrcadlu, její pohyby jsou ale i tak moc rychlé. Podívá se na sebe a vytřeští oči. „Proboha… to jsem já?“ Vyděšeně hledí na Alice, ta jen se širokým úsměvem přikyvuje. Jasper se usmívá, cítí z Belly klid pro novorozené tak nepřirozený, je obezřetný ale přesto potěšen. Bella se vrátí ke studování svého obrazu, vrtí hlavou a odraz dělá to samé. Nevěří svým očím, svým ďábelsky krvavým očím. „Ty oči…“ řekne a zavře je.

„To se za pár měsíců ztratí, zvířecí krev,“ jakmile řekne Alice krev, hrdlo, které Bellu pálilo, se ještě víc rozhoří, „ti je rozředí a budeš mít oči jako my,“ vysvětlí Alice, Bella ji poslouchá a jen přikyvuje.

„Pojď, půjdeme na lov, musíš mít žízeň,“ řekne Jasper a přejde k Belle, ta jen přikývne.

„Pálí mě krk…“ pousměje se na Jaspera.

„To je normální,“ chytne ji za ruku a chce vyskočit oknem, ale Bella se mu vyškubne a jde ke dveřím, otevře je, ale zůstanou jí v ruce.

„Upsss…“ vytřeští oči a otočí se na Alice, ta se smíchem jen zavrtí hlavou. „To je v pořádku, opraví se to,“ řekne a pokyne jí, aby šla dolů. Ví, co bude následovat, viděla, co se stane, a ví, že Edward to viděl s ní.

Edward stojí u dveří a poslouchá, co se děje nahoře, jeho srdce by se rozbušilo, kdyby mohlo. Slyšel její hlas, viděl ji skrze myšlenky svých sourozenců. Položí si hlavu do dlaní, se zatnutými zuby stojí dál u dveří. Naslouchá tomu, co se děje nahoře, naslouchá rozhovoru. Soustředí se na Alice, zavře oči a vidí její vizi. Ví, co bude následovat, a ví, že si to plně zaslouží.

Přesune se do obýváku a dívá se ke schodům, každou chvilku sejde Bella. Každou chvilku uvidí tu krásku na vlastní oči.

Bella schází po schodech, opatrně, nepospíchá, snaží se naučit jít pomalu a je překvapená, jak je to těžké, očima zkoumá vše okolo sebe. Na tváři má úsměv, jako by ji vše fascinovalo, jako by vše viděla poprvé. Sejde poslední schod a zarazí se, zkoumá obraz, který již několikrát viděla. Nakloní hlavu ke straně a vidí jemné tahy štětce, vidí každou vrstvu barvy.

„To je úžasné,“ řekne pro sebe, ač ví, že Alice a Jasper ji jisto jistě slyší, nadechne se a do nosu ji praští nová vůně, okamžitě otočí hlavu a hledá původce toho pachu. Dívá se na dokonalou tvář, jeho zlaté oči si vybavuje, její tělo stejně ledové jako jeho...

„Ty... co tu děláš, ty jeden..." nedopoví, vztek převláda nad rozumem, nad láskou, co k němu cítí. Přiskočí k němu a levou rukou mu prorazí hruď, v ruce svírá nebijící srdce Edwarda, hledí mu do očí, v těch jejích je hněv. Pustí srdce a rozzuřeně vyběhne ven.

Jasper běží za ní, musí ji chytit, musí ji uklidnit. Alice se sklání nad bratrem, jeho srdce mu dá do hrudi, která se pomalu ale jistě zaceluje. Edward zkrouceně leží na zemi, nic neříká, v myšlenkách vidí znovu tu rozzuřenost, tu bolest, ten hněv.

„No, tohle bylo zajímavé,“ řekne po chvilce ticha Alice s lehkým úsměvem.

„Zasloužil bych víc, a možná taky mám. Nenávidí mě…“ řekne Edward tiše zlomeným hlasem, Alice si jen povzdechne.

„Zůstaň tady, za pár minut dorazí zbytek rodiny, já jdu za Bellou,“ řekne Alice a zmizí v lese.

Edward se nehádá, ví, že tohle je jen začátek. Postaví se, sedne si za klavír a po devíti letech opět pohladí klaviaturu. Začne hrát skladbu, kterou kdysi složil pro svou lásku, začne hrát Bellinu ukolébavku.

Bella běží, překvapená, jak je rychlá, ale nepřemýšlí o tom moc, spíš je nahněvaná, spíš zuří. Viděla ho, viděla tu krásnou tvář, tu, kterou nikdy nepřestala milovat.

„Co tu chce?“ zavrčí, když se zastaví, v tu chvíli ji přeběhne Jasper, nečekal, že tak brzo zastaví. Vrátí se k Belle. Ta se na něj dívá. „Proč je tu?“ zeptá se opět.

„Protože tě miluje, protože je to blbec,“ řekne Alice, která se objeví nedaleko nich. „Protože můj bratr…“ přejde k Belle. „Je to největší pako na světě,“ usmívá se Alice, Bella se jen mračí. Jasper je znovu překvapen tím, jak je Bella klidná, sice zuří, ale zuří na konkrétní osobu, její vztek je mířen jen na Edwarda. Alice ani jemu neublíží.

„Teď se pojď nasytit a poté můžeme mluvit,“ usměje se na ni Jasper, Bella jen přikývne a s pozvednutým obočím se na něj zadívá, Alice neznatelně přikývne. „Nadechni se a nech se unášet instinktem, tvé tělo ví, co má dělat,“ řekne jí. Bella ji poslechne a opět se rozeběhne tentokrát za lákavou vůní a bijícím srdcem…