Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpočívej v pokoji - 15. kapitola

28.12.2011 (07:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 81× • zobrazeno 11267×

Bella

Bylo to neuvěřitelné, ale vítr se mi opíral do tváří a zima mi zalézala pod kůži. Jenže tentokrát jsem měla teplý opěrný bod, a to Edwarda. Ze všeho na světě mě teď děsila jedna jediná věc, a to, že se probudím zase v pekle, a tohle byla jen projekce mého vybíleného a pomateného mozku.

„Já se tam nechci vrátit. Já se tam nechci vrátit,“ mumlala jsem pořád dokola. Nebylo to tak, že bych se absolutně zbláznila, ale představa toho návratu mě uváděla do mdlob. Dělala jsem ze sebe blázna a bylo mi to úplně jedno… Jen nechci zpátky.

„Už se tam nevrátíš,“ šeptal mi Edward. Nasála jsem jeho vůni, která mi dala další vzpomínku pro přehrání. Peklo mi totiž dalo rozpomenout na vlhký les, studený déšť a tuhle vůni. Musela to být vzpomínka na to, když mě Edward našel. Byla jsem tenkrát polomrtvá, ale tohle jsem si jasně pamatovala. Bylo to to poslední, co jsem cítila. A i kdyby to nebylo poslední, něco tak jedinečného bych si stejně pamatovala. Tedy hned po tom, co se mi části mé paměti vrátily.

„Opravdu žiju?“ ptala jsem se znovu, protože tomu bylo nemožné uvěřit.

„Co mám udělat, abys mi uvěřila?“ povzdechl si, ale vůbec ne otráveně. Jenže do tváře jsem mu, kvůli všudypřítomné tmě, neviděla.

„Nevím, jak se tváříš,“ stěžovala jsem si, protože jsem ho chtěla vidět svýma živýma očima. A taky z dalšího prostého důvodu – moc dlouho, nevím přesně, jak dlouho, ale bylo to nekonečné – jsem ho neviděla. Pokud nepočítám ty nesnesitelné představy, nebo co to bylo.

Začal se smát.

„Asi vím, co je k smíchu… Nejspíš jsem živá a jediné, co mě zajímá je, že ti nevidím do tváře.“

„Už tam budeme… Bello, chci ti něco říct dřív, než budeme doma.“

„Mé, nejspíš živé, uši tě poslouchají.“ Zastavil a zhluboka se nadechnul.

„Když jsi byla pryč, něco jsem si uvědomil.“ A sakra! Ne! Ne! Co když mi řekne, že jsem pro něj jen přítěž… Že jsem nikdy neměla vstoupit do jeho života? Nebo, že když jsem zase naživu, tak mi sbalí chleba a sbohem a šáteček? Vlastně je to naprosto logické, že to tak bude. Napadalo mě hodně věcí, co by si mohl uvědomit a žádná z nich nebyla pozitivní.

„Nebo to necháme na potom? Nejsi vyčerpaná? Já už se jednou znovu narodil, ale jako mrtvý, takže nevím, co…“

„Na potom,“ souhlasila jsem, protože to určitě bude věc, kterou bych měla co nejvíce oddálit. Znovu se rozběhnul a já na chvíli zase přemýšlela, jestli je ten běh jenom představa.

„Neřvi hned,“ zavrčel na někoho Edward a já zase rozlepila víčka. Chvíli jsem se cítila k smrti unavená – slovo smrt bych možná měla ze svého slovníku vynechat – a chvíli jsem byla zase naprosto odpočatá. To jsou asi ty následky zmrtvýchvstání. Můj organismus se teprve znova rozbíhá a je možná trochu zmatený… Bože, já jsem asi vážně živá! Jo – slovo bože – asi taky vynechám. Přece jenom by asi můj životní styl nepodporoval.

„Emmett,“ hekla jsem ospale.

„Bella. Konečně poznávám tu, co mi strkala prsty do nosu,“ řekl a řehtal se. „Ono se to červená!“ Vykulila jsem oči a přiložila si dlaň na teplou tvář.

„Já fakt žiju,“ vydechla jsem.

„Žiješ. A navíc hrozně páchneš,“ obvinil mě Emmett. Teď jsem musela být rudá až na prsa. Oni ještě k tomu cítí všechno tisíckrát líp a víc a tohle tělo leželo několik měsíců v rakvi. A jak znám Emmetta, je schopný nasadit si kolíček na nos a aspoň týden si ze mě utahovat.

„Ticho, Esmeraldo,“ šeptla jsem a zase upadala do spánku. Nebyla jsem schopná udržet si nějaký stálý stav.

Příšerně to pálilo. Divoce jsem mrkala a snažila se to pálení zahnat.

„To bolí,“ bědovala jsem tiše. Než jsem to dořekla, to tupé ostré světlo zhaslo.

„Dlouho jsi oči nepoužívala,“ vysvětlil Edward, kterého osvětloval jen měsíc. Byl přesně tak nádherný, jak jsem si ho pamatovala. Myslím Edwarda, ne měsíc. Ten taky ušel, ale je to přece kus gigantického šutru, co je tam miliony let, a všechny zajímá jen proto, že je ve vesmíru. Zatímco Edward je sice taky kus šutru, ale podstatně menší a do detailu dokonalejší a po obličeji mu nešlape Armstrong.

„Máš hlad?“ zeptal se po chvíli, co mě pozoroval.

„Vzpomínáš, co jsem řekla, když jsme diskutovali o mém oživení?“ Otevřel ústa, aby mi odpověděl. „Já vím. Upíří paměť. Pamatuješ si všechno,“ zablekotala jsem mírně otráveně a trochu pobaveně. „Chtěla jsem říct, že před tím převléknutím použiju sprchu. Jestli můžu…,“ dodala jsem, protože tu doteď přežívala jen moje duše. Ale ve skutečnosti jsem tu nebydlela.

„Bello, bydlíš tu tři měsíce,“ řekl nechápavě. Jo, ten vážně moje myšlenky nečte. Zase mě chtěl zvednout do náruče, ale i když to bylo skutečně lákavé, začala jsem protestovat.

„Už si mě přes práh přenesl. Je na čase, aby nevěsta použila nohy,“ rozhodla jsem a on stáhnul svoje velké bílé ruce k tělu. Zapřela jsem se udýchaně rukama o lenošku – co ta už toho zažila – a s maximálním fyzickým úsilím jsem se postavila. Bylo to neskutečně nepříjemné. Svaly se mi bolestivě natahovaly a nohy se mi třásly.

„Bello…,“ začal Edward, ale já na něj hodila zatnutou čelist a přimhouřené oči. Jenže ten kloub pravé nohy jsem ohnula asi tak o dva stupně, a tak jsem prostě natáhla nohu dopředu bez toho, abych ji jako normální člověk ohnula. A už jsem letěla k zemi…

„Já jsem ti to říkal,“ řekl svým tichým sametovým hlasem a zvednul mě do své náruče. Je mi to "strašně protivné", ležet mu na jeho svalnaté hrudi, ale budu to muset nějak přetrpět… Uvolnil jednu svoji ruku a otevřel koupelnu. Posadil mě na vanu a vypadal, že neví, co by. Jezdil očima po mých nohách, zatímco já se snažila rozepnout si zip na zádech. Ale marně. Měla bych s tím problémy, i kdybych nebyla jako kus dřeva.

„Můžeš mi pomoct?“ zeptala jsem se zadýchaně. Vykulil oči a přikývnul. Přišlo mi, že ani nedýchá. Přistoupil ke mně a já ohnula hlavu. Odhrnul mi vlasy a uchopil lem šatů u krku. Ztuhla jsem a srdce mi poskočilo. Původně to měla být neškodná pomoc. Navíc jsem z toho byla dost otrávená, protože jsem byla jak nesvéprávná, ale teď mnou projížděl elektrický proud a srdce bilo na poplach. Pomalu sjížděl prsty zipem dolů a ani jeden jsme nedýchali. Bylo jen slyšet rozepínání zipu a pro něj nejspíš údery mého srdce. Dřív se mi tohle nestávalo, protože jsem byla mrtvá, ale teď měl moje lidské – pěkně pitomé – reakce na talíři. A to nebylo dobré. Protože, i když jsem už nebyla duch a byla jsem zase na normální tržní hodnotě, Edwardův andělský obličej mi udělal čáru přes rozpočet. Ramínka černých šatů mi sjely z ramen a já neměla sílu na to, abych si ty proklaté pohřební šaty přitáhla k tělu.

„Myslím, že bych měl zavolat Alici,“ řekl přidušeně Edward a než jsem stačila namáhavě zvednout hlavu, byl pryč. Je to džentlmen. To já, stará svůdnice, ho tu lákám na to, aby mi pomohl rozepnout šaty. Ledové ruce mě probudily.

„Ahoj, Bello,“ zašvitořil ten malý elf, kterému říkali Alice.

„Alice,“ zamumlala jsem a padala dolů.

„Můžu?“ zeptala se, když mě držela za ramena a kývla na šaty.

„Kdybys byla tak ho… hodná.“ Svlékla mě ze šatů, ale já to vnímala jen matně. Byla jsem jak na drogách.

„Měla bych se ti omluvit, že jsem s tebou moc nekomunikovala, ale těžko jsem se srovnávala s tím, že nevidím,“ zašeptala provinile Alice. Jen jsem přikývla a pomalu otevírala oči a dívala se přímo do světla. Edward ho ztlumil na minimum, ale i tak to nebylo nic příjemného. Zatímco horká voda a mýdlo na mé kůži, mě dostávaly do extáze. Zase budu vonět…

„Ale teď už Edwarda vidím dokonale. Když ty žiješ a on se rozešel s tou čarodějkou.“ Teď jsem ty oči otevřela úplně dokořán a zírala na Alici.

„Cože se s ní?“

„Rozešel. Co sis myslela, že udělá, když tě poslala do pekelné dimenze?“

„Cože udělala?“

„Edward nadává, že mám mlčet, a že ti všechno řekne sám,“ odpověděla a já protočila oči.

„Alice, já vážně žiju,“ zašeptala jsem už asi po padesáté. Tohle nebyly žádné děsuplné představy a ani prožitky z minulosti.

„Těžké tomu uvěřit, viď?“

„Tři měsíce jsem byla mrtvá, takže…“

„Já jsem mrtvá už přes sto let,“ řekla Alice a zasmála se tím svým zvonivým smíchem.

„Procházela jsi dveřmi a propadala ses podlahou?“ zeptala jsem se vážně. Zavrtěla hlavou. „Je mrtvá a mrtvá – třeba to odlišovat.“

„Připravená?“ zeptala se a kývla k mým nohám.

„Jasně.“

Nekonečně dlouho mi Alice protahovala v horké vodě mé ztuhlé klouby. Od malíčku na noze až po koleno. Potom ruce. A nakonec mi jemně promasírovala páteř a celý krk. Když dodělala malé rehabilitační cvičení, zase jsem začala usínat.

„Proč pořád usínám? Spala jsem tři měsíce,“ bědovala jsem sklesle.

„Tvůj mozek si asi zvyká na to, že musí znovu pracovat,“ vysvětlila a já se o ni opřela. Usušila mě a na hlavě mi udělala turban. Potom mě opatrně navlékla do županu a pro mou únavu - znovu zvedla do náruče. Muselo to vypadat dost komicky, díky její výšce a drobným končetinám.

„Moc hezky voníš,“ řekla Alice a nesla mě ven ze dveří. Voním? Chvála bohu.

„Kam si myslíš, že s ní jdeš?“ zeptal se rozhněvaně Edward. Nechápala jsem to.

„Do mého pokoje. Tam postel je,“ odsekla, ale Edward ji nenechal projít.

„Po domě je postelí kvanta. Nějakou přinesu,“ řekl nekompromisně. Stále jsem to nechápala.

„Chce si tě nechat pro sebe,“ šeptla mi Alice těsně u ucha.

„Víš, Alice, protože jsi sama upír, mohla bys vědět, že slyšíme opravdu všechno, takže tohle špitání ti nepomůže,“ vrčel Edward a já koukala na půl oka, jak nese v jedné ruce dvoulůžkovou postel. Držel ji jen za pelest. Zajímalo by mě, kde je hranice jejich síly. Kolik toho unesou? Dva náklaďáky? Tři, čtyři… Zase jsem zavřela oči a za chvíli cítila měkkost polštáře pod mojí hlavou.

„Dobrou noc,“ šeptla Alice a dala mi pusu na čelo. Neměla jsem ponětí o čase, ale bylo mi to jedno. Prostě budu spát. Můj probuzený mozek si to žádá.

„Děkuju,“ vzdychla jsem. Postel se na druhé straně znatelně prohnula. Zase jsem pootevřela oči a podívala se do těch zlatých, které byly deset centimetrů od mých. To zlato jsem viděla díky tomu, že venku se rozednívalo. Asi jsem v té vaně předtím usnula…

„Spi,“ nakázal mi Edward jemně a usmál se.

„Ty ses rozešel se Sophií?“ zeptala jsem se ještě z posledních sil. To zlato ztvrdlo a zamračil se, jakmile jsem vyslovila její jméno.

„Řekl jsem jí, že jí utrhnu hlavu, takže asi ano. Spletl jsem se v ní. Málem tě to stálo život.“

„Kvůli mně ses s ní rozcházet nemusel,“ mumlala jsem a přitom se ve mně odehrávala oslava. Na jedné straně jsem byla neskutečně šťastná, ale na druhé jsem nechtěla, aby Edward trpěl. Miloval ji? Nestačil mi předtím odpovědět. A já teď neměla sílu se zeptat.

„Chtěla ti ublížit,“ protestoval. Byl to tak krásný pocit vědět, že mu záleží na tom, aby mi nebylo ublíženo. Ale nesmím z toho dělat hned něco víc. Žádné svatební orchestry se nekonají.

Už jdu opravdu spát.

„Bello?“

„Hm?“

„Chyběla jsi mi.“

V komentářích pod minulou kapitolou zazněly slova, na která bych chtěla reagovat a vysvětlit Edwardovy reakce vůči Sophii. Já beru Edwarda hlavně jako upíra. A ať už se živí zvířecí krví nebo ne, klidně by odkrouhnul toho, co se na Bellu jen křivě podívá. Je to jiný druh než náš a nebojí se zajít do extrémů, protože jeho láska k Belle je extrémní. A Sophie se navíc na Bellu nepodívala - ona ji poslala do pekla. Zaslouží si víc, než utrhnout hlavu. Pamatujete na Edwarda, když předčítal Belle Heatcliffova slova? Tak tady to neplatí, protože Sophie rozhodně není Bellina nejlepší kamarádka, jako Jacob. Navíc nepřímo Edwardovi vyhrožovala ohněm. A jinak k jeho kladným pocitům vůči Sophii - byla to jen fyzická přitažlivost. Myslel, že se z toho stane něco víc, ale nestalo. I když je to upír - pořád je to chlap a ty jedou jen na půl mozku. :D

Vaše komentáře mění dění. Například Sophie měla být hodná holka, ale udělali jste z ní psychopatickou čarodějku. I následující kapitoly se podřídí vašim minulým komentářům. Nechtěli jste konec - zmiňovali jste komplikace. Tak uvidíme.

Mimochodem, všimli jste si, že když se kolem Belly motá nějaký chlap, tak brbláme nebo říkáme, že stejně skončí s Edwardem, tak to zatím nevadí, ale jakmile se u Edwarda objeví ženská - nedej, bože, Tanya - je problém a všechny prskáme síru?

Tak to byl krátký monolog, ale radši myslete na kapitolu. :)

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpočívej v pokoji - 15. kapitola: