Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oceán je můj domov 8. kapitola

14.02.2013 (18:30) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 4357×

8. kapitola

Běžela jsem, jak nejrychleji jsem mohla, lesem na mou a Edwardovu pláž. Když jsem už byla na ní, na chvíli jsem se zastavila, abych se trochu vydýchala. Když jsem už byla vydýchaná, uvažovala jsem, co dál.

Jedno jsem věděla jasně. Nemůžu tady zůstat. Rozeběhla jsem se směrem do vln. Když jsem už byla po kolena ve vodě, ozval se za mnou Edwardův hlas.

„Bello! Kam to jdeš?“ zařval za mnou. Otočila jsem se na něj tváří, po které mi stále tekly slzy.

„Potřebuju být sama. Všechno platí, jak jsme se dohodli. Přiveď všechny zítra za úsvitu do jeskyně. Budu tam. A řekni, prosím, Alici, že mě to mrzí a je mi to líto,“ zakřičela jsem na něj zpátky, otočila se do moře a skočila šipku. Když jsem už dopadla do moře celá, byla jsem mořská panna.

Pohled Edwarda:

Sledoval jsem Bellu na naši pláž. Nevím, co se s ní stalo, že zaútočila na Alici, ale ona to asi taky nevěděla. Znám ji, nebyla by něčeho taková schopna, aspoň ne vědomě. Neudělala by to schválně.

Na pláži vlezla do moře a zmizela. Chtěl jsem jít za ní, ale věděl jsem, že bych ji jenom naštval. Řekla, že potřebuje být sama. Aspoň že ji uvidím zítra. Snad nezapomene na to, na čem jsme se domluvili.

Pomalu jsem se loudal domů. Nechtělo se mi tam z toho důvodu, že se mě budou ptát, co se Belle stalo, proč to udělala a kam zmizela. Nikdy jsem jim nelhal, ale slíbil jsem Belle, že jim to neřeknu.

Když jsem asi po hodině došel domů, bylo tam jako po vymření. Všichni byli zticha a jen seděli na gauči a koukali do blba. Tohle způsobil ten Bellin útok? Tomu nevěřím, ale otázky určitě vyvolal. Jakmile jsem se objevil ve dveřích, všechny pohledy se stočily na mě.

„Co se tady stalo?“ zeptal jsem se, i když asi zbytečně. Věděl jsem, co se tady děje, z jejich myšlenek.

„Kde je Bella?“ zeptala se mě Alice, která byla schoulena v Jasperově náručí. Chtěla se Belle omluvit, že na ni tak vyjela. Překvapila mě. Čekal jsem, že na ni bude řvát, ale to by nebyla Alice.

„Potřebuje být chvíli sama. A mám ti říct, že ji to mrzí. Přestala se ovládat,“ řekl jsem soucitně a upřímně. Nechci si ani představit, co teď Bella prožívá, po tom, co udělala, nebo spíš neudělala.

„To já bych se měla omluvit jí. Vyprovokovala jsem ji. Zasloužila jsem si to,“ prohlásila zahanbeně Alice a složila si hlavu do dlaní. Jasper se jí to chystal vymluvit, ale Alice to viděla, tak ho rovnou zarazila zvednutým ukazováčkem.

„Na zítra si nic nechystejte. Vezmeme vás s Bellou na takový poznávací výlet. Bella má v úmyslu prozradit, co je zač,“ řekl jsem jim a oči se mi rozzářily, když jsem si vzpomněl na její ploutev. Byla tak dokonalá, tak krásná. Všichni zbystřili. Měli na mě několik otázek, ale já je ignoroval.

„Zítra ráno za úsvitu se vyráží a vezměte si s sebou plavky,“ řekl jsem ještě a vyběhl nahoru do svého pokoje, kde jsem poslední dny pobýval s Bellou. Postavil jsem se k oknu a podíval se na moře. Bylo tak klidné.

***

Ráno v sedm hodin začalo vycházet slunce. Oblékl jsem si jen plavky a žabky. Seběhl jsem dolů, kde už stála nastoupená celá rodina jen v plavkách, jak jsem jim řekl. Usmál jsem se.

„Následujte mě. Chvíli vás povedu,“ řekl jsem jim a vyšel z domu směrem k molu. Na samém kraji mola leželo sedm chaluh, přesně jak jsme se s Bellou domluvili. Vzal jsem jednu chaluhu a okamžitě ji snědl. Nechutnala nijak zle, naopak. Chutnala jako puma. Otočil jsem se na rodinu, která mě nevěřícně pozorovala. Vzal jsem do ruky i ty ostatní chaluhy.

„Snězte to,“ nařídil jsem jim a dal každému do ruky jednu chaluhu. Všichni ji nedůvěřivě pozorovali a pak po mně šlehli pohledem à la děláš si srandu.

„Edwarde, jsme upíři. Nejíme ani lidské jídlo, natož chaluhy,“ řekl mi Emmett a já měl chuť ho něčím praštit. Já vím, jsem přece taky upír. Ale budou to potřebovat, na to si klidně můžou vsadit.

„Já vím, ale tahle chaluha vám umožní dýchat a mluvit pod vodou. Věřte mi, budete to potřebovat. Nemusíte se bát. Nechutná to nijak zle, naopak,“ řekl jsem jim a čekal, až to snědí. Pokrčili rameny a všichni to do sebe hodili jako do popelnice a ještě se oblizovali. Všichni mi v duchu dávali za pravdu.

„A teď za mnou,“ řekl jsem jim, skopl si žabky a skočil po hlavě šipku do vody. Doplaval jsem kousek dál a čekal, až skočí za mnou. Chvíli jim to trvalo, ale nakonec skočili. Jen jsem se na ně otočil a začal plavat.

Uvažoval jsem, jestli mi ta chaluha náhodou nepřičarovala blány, protože najednou se mi plavalo strašně dobře. Dovedl jsem celou rodinu až k jedné jeskyni, jestli se to tak dá nazývat. Byla to spíše jen skála ve tvaru oblouku s několika východy. Vplaval jsem do jednoho a zastavil se uprostřed. Celá rodina mě následovala.

„Co budeme dělat tady?“ zeptal se mě Carlisle a chytil se za pusu, když mu došlo, co udělal. Nevěřil, že může mluvit pod vodou, dokud to nezkusil. Usmál jsem se a podíval se na něj přes rameno.

„Tady se máme setkat s Bellou. Měla tady už být,“ oznámil jsem mu, ale mě to nijak nevyděsilo. Jaksi jsem si už včera zvykl mluvit a dýchat pod vodou. Ale vrtalo mi hlavou jediné. Kde je Bella? Snad se jí nic nestalo.

Ale najednou se z jedné strany ozval tak ďábelský smích, ze kterého mi přejel mráz po zádech. Ale pak se ozval znovu a já v něm poznal pobavenou Bellu. Ještě se její smích ozval několikrát a pokaždé z jiné strany. Každý z rodiny se vždy vyděšeně otočil za tím zvukem. Bylo to komické.

„Fakt vtipné, Bello!“ zakřičel jsem, aby mě slyšela. Najednou smích ustal. Lekl jsem se, že jsem něco pokazil. Nakonec se ukázalo, že taky jo.

„Fakt díky, Edwarde, zkazil jsi mi zábavu!“ ozvalo se za mnou naštvaně. Otočil jsem se za jejím hlasem a spatřil modrou mořskou bohyni.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oceán je můj domov 8. kapitola: