Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oceán je můj domov 4. kapitola

21.01.2013 (21:30) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 4323×

4. kapitola

Pohled Belly:

Tma se protrhla a já otevřela oči. Ležela jsem na posteli v nějakém pokoji. Z dálky jsem cítila moře. Takže jsem na ostrově nebo na pobřeží. Ale nejvíce mě překvapilo, když jsem spatřila muže sedícího v křesle vedle postele. Zatajil se mi dech. Proč zrovna on? Co tady dělám a kde vůbec jsem?

„Edwarde? Jsi to ty?“ zeptala jsem se šokovaně, i když jsem věděla odpověď. Usmál se. Ten jeho úsměv se mnou málem sekl.

„Ano, jsem,“ řekl tak krásným hlasem, že kdybych stála, podlomila by se mi kolena. Proč mé tělo na něj pořád stejně reaguje? Najednou se rozrazily dveře a někdo mě drtil v náručí. Byla to Alice.

„Bello! Tolik jsi mi chyběla. Co jsi dělala celou tu dobu? A proč jsi pořád mladá?“ zasypávala mě dalšími a dalšími otázkami. Značně a pořádně mě vyvedla z míry. Nevěděla jsem, na co odpovědět dřív.

„Alice! Pusť ji! Měla velmi vážné zranění, musí se vzpamatovat,“ okřikla ji Esmé. Zranění? Sáhla jsem si na bok a nahmatala obvaz. Rána harpunou. Rybářská loď. Najednou jsem se vymrštila do sedu a chtěla jsem vstát, ale zastavily mě ruce všech přítomných.

„Co si to dovolujete?“ křikla jsem na ně tak jedovatě, že mě to samotnou překvapilo. Ztuhli.

„Chráníme tě. Měla jsi harpunou probodnutý bok. Musíš být v klidu,“ řekl Carlisle jako správný doktor. Tak oni mě chrání?

„A kde byla vaše ochrana ve Forks? Raději jste zdrhli a nechali mě napospas Victorii,“ křikla jsem. Zhrozili se.

„To vy jste s tím nechtěli mít nic společného. Radši jste prchli a místo vás mě hlídali vlkodlaci,“ vyprskla jsem.

„Vi… Victo… Victoria?“ vykoktala Alice.

„Jo. Chtěla mě zabít za to, že jí Edward zabil Jamese. V lese jsem potkala Laurenta, ten mi to řekl. Oko za oko, druh za druha. A co jste dělali? Nic!“ vysvětlila jsem. Přisedla ke mně Esmé. Té jsem ublížila asi nejvíce.

„Mrzí nás to, drahoušku. Nikdy bychom neodjeli, kdyby nás Edward nepřemluvil.“ Střelila jsem vražedný pohled k Edwardovi. Tvářil se tak zoufale a smutně, až mi ho bylo líto.

„Chtěl pro tebe lidský život. A ten bys nikdy neměla, kdybychom ti do života zasahovali my,“ vysvětlila Esmé a objala mě. Dovolila jsem jí to, protože mi taky chyběla. Tak lidský život, jo?

„Lidský život?! Pche! Nejsem člověk od doby, co mě Edward nechal v lese,“ prskla jsem. Edward se zatvářil zmučeně. Byla jsem tak naštvaná, až se mě Jasper snažil uklidnit. Marně.

„Ani to nezkoušej, Jaspere! Tvá moc se ke mně nedostane!“ křikla jsem. Všichni vytřeštili oči.

„Nechte mě prosím o samotě. Nechci vám ublížit,“ kuňkla jsem a cítila, jak mi tečou slzy. Esmé mě políbila do vlasů a všichni odešli. Věděla jsem, že mě slyší, tak jsem okolo svého těla dala štít.

Vstala jsem z postele a přistoupila k oknu. Viděla jsem moře. Jen ono mě může plně uklidnit. Vyskočila jsem z okna a větrem zpomalila svůj pád. Jemně jsem dopadla na trávu a dala se na cestu k moři. Došla jsem k molu.

Sedla jsem si na samý kraj a nohy spustila do vody. Hned mi bylo lépe. Mořská voda opravdu léčí. Cítila jsem, jak se mi zaceluje rána po harpuně a taky jsem cítila pohled na svých zádech. Ten pohled patří upírovi, který mi ublížil. Edwardovi. Proč ho nevyděsit? Usmála jsem se.

Edwarde, přestaň na mě zírat. Poslala jsem mu v myšlenkách. Vystrašeně zalapal po dechu a zřejmě se otočil. Na molu jsem zůstala až do večera. Opřela jsem se o kus dřeva a pozorovala západ slunce.

Pohled Edwarda:

Nemohu uvěřit tomu, že je Bella tady a stále mladá. Nenávidí mě. Nedivím se tomu. Opustil jsem ji a zničil jí život. Když na nás řvala po probuzení, myslel jsem, že se raději půjdu zapálit, než abych ji vidět tak naštvanou s pláčem. I když nás vyhodila z pokoje, pořád jsem ji poslouchal.

Najednou zmizela. Neslyšel jsem její srdce, její dech, její kroky. Nic. Zděsil jsem se a chtěl tam vyběhnout a zkontrolovat ji, ale najednou se jako anděl snesla na louku před domem a šla k molu. Celou dobu jsem ji pozoroval. Na molu si sedla a nohy dala do vody. Jen tak seděla a nic nedělala.

Edwarde, přestaň na mě zírat, slyšel jsem v hlavě. Zalapal jsem po dechu. Ty byly její? Jak je to možné? Ale vyhověl jsem jí a odvrátil od ní pohled. Šel jsem za Carlislem do jeho pracovny. Vyšel jsem schody a zaťukal na dveře pracovny.

„Pojď dál, synu,“ vyzval mě. Otevřel jsem dveře, vstoupil a zase je zavřel. Carlisle mě vyzval, abych si sedl do křesla.

„Co tě trápí?“ Zná mě dobře. Povzdechl jsem si.

„Když jsem koukal na Bellu, jak sedí na mole, slyšel jsem její myšlenky. Jenom jednu větu, pak zase ticho,“ vysvětlil jsem. Zarazil se a začal přemýšlet. Myšlenky jsem moc nevnímal.

„Zajímavé. Podívám se do knih, jestli tam něco nebude. Ale myslím, že to sama brzy vysvětlí,“ řekl. To mi stačilo, a tak jsem odešel. Zbytek dne jsem jen seděl na střeše domu a pozoroval svou jedinou lásku.

Jenom seděla, nohy ve vodě a koukala na moře, později na západ slunce. Nějakou dobu po tom, co slunce zapadlo, jsem slyšel pravidelné oddechování. Usnula. Rychle, ale přesto tiše jako myška jsem k ní přiběhl, vzal ji do náručí a nesl do domu.

Všichni byli ve svých pokojích. Bellu jsem vzal do pokoje pro hosty, teď už vlastně do jejího. Jemně jako porcelánovou panenku jsem ji položil na postel. Chtěl jsem odejít, ale její ruce mě pevně držely za košili a odmítaly se pustit.

Tak mi nezbylo nic jiného, než si lehnout k ní. Hned jak jsem ležel vedle ní, se ke mně přitulila. Hlavu si položila na mou hruď a objala mě kolem pasu, jako tenkrát ve Forks. Mně to nedalo, a tak jsem ji taky objal.

Byl jsem štěstím bez sebe. Tak moc mi chyběla. Budu ji milovat, i když mě bude proklínat a přát si moji smrt. Už ji nikdy neopustím, pokud si to nebude sama přát. Už ji nikdy nebudu do ničeho nutit.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oceán je můj domov 4. kapitola: