Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oceán je můj domov 2. kapitola

29.12.2012 (17:45) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 3952×

2. kapitola

Už je to pomalu třicet let, co jsem mořskou pannou. Se sestrami jsme prozkoumaly celý oceán. Poslední dobou hledáme poklady. Byly jsme na Fidži, Hawai, Bermudách a viděla jsem i Titanic. Bylo to úžasné.

Sestry mi tolik připomínaly Cullenovy. Lilith byla hodně zvědavá na nadpřirozeno na souši, snažila se zjistit odpovědi na hádanky a všechno řešila pomocí knih, stejně jako Carlisle.

Kristen milovala všechny okolo sebe, měla lásku na rozdávání a nikdy nebyla smutná, jako Esmé.

Alex vymýšlela různé vtípky, dělala si ze všech srandu, vždy byla veselá a snažila se šířit radost, jako Emmett.

Nelisa je krásná jako Rosalie a tolik se jí podobala. Blonďaté vlasy do poloviny zad, štíhlá a vysoká postava.

Sarah je stejný shopaholik jako Alice, teda za lidského života byla, dokonce tak i vypadala. Černé vlasy, malá postava a elfí obličej.

Zoe je trochu odtažitá jako Jasper. A je mu i trochu podobná. Kudrnaté vlasy připomínající lví hřívu a zlaté oči. Ty má podle ploutve. Já je mám prý modré, ale nekoukla jsem se do zrcadla.

A nakonec Sophie se podobala Edwardovi. Zelené oči, ráda čte a poslouchá muziku a všechno dělá pro naše dobro.

Přemýšlela jsem o nich. Tolik mi chyběli. Byla jsem do toho tak zažraná, že jsem si nevšimla, že na mě Sarah mluví.

„Bello, vnímáš mě?“ Zamávala mi hlavou před obličejem. To mě probralo.

„Promiň, co jsi říkala?“ zeptala jsem se celkem smutně.

„Co se děje, Bello?“ zeptala se mě, a to přilákalo pozornost ostatních. Všechny se rozestavily okolo mě a čekaly, co řeknu.

„Já jen… Stýská se mi. Pamatujete, jak jsem vám říkala o Cullenových?“ Přikývly.

„Oni mi chybí. A jak jsem vás poznala a sblížily jsme se, tak jsem zjistila, že se jim hrozně podobáte. Milovala jsem je a stále je miluju, ale neodpustím jim, že mě nechali ve Forks a odjeli bez rozloučení. A Edward. Za něj bych položila život, tolik jsem ho milovala. A budu milovat, ale když mi tenkrát řekl, že pro něj nejsem dost dobrá, bylo to, jako by mi do hrudi vrazil nůž a i se srdcem ho odnesl neznámo kam,“ rozvzlykala jsem se. Všechny mě objaly a utěšovaly. Nejvíce Kristen. Ničilo ji vidět některou z nás smutnou, jako Esmé. Proč si všechno srovnávám s nimi?

„To je v pořádku, Bello. Už je to skoro třicet let. Čas rány zahojí, dej svému srdci čas a za pár let už na Cullenovy ani nepomyslíš,“ řekla Kristen. Možná má pravdu, ale já na ně nemůžu zapomenout. Nechci. Je to nemožné. Už navždy budou v mém srdci.

„Dobře. Mám přece věčnost, určitě zapomenu,“ řekla jsem odhodlaně a nedala na sobě znát, že lžu. Za ta léta je ze mě opravdu dobrá herečka.

***

Zrovna jsme plavaly asi po sté z Fidži, když jsem všechny zastavila. Koukaly se na mě a čekaly, co ze mě vypadne.

„Sestry, je mi s vámi hezky, nikdy jsem nepotkala tak skvělé kamarádky a sestry, jako jste vy. Ale potřebuji být sama. Urovnat si nové věci v hlavě a podívat se na souš,“ řekla jsem smutně a skákala pohledem z jedné na druhou. Jejich výrazy se změnily z překvapeného na smutné.

„Je to tvá vůle. Jdi si, jestli potřebuješ. Ale slib nám, že dáš na sebe pozor,“ řekla Kristen a objala mě.

„Pod podmínkou, že mi slíbíte totéž,“ řekla jsem a Kristenino objetí opětovala. Cítila jsem, že se usmála.

„Slibujeme,“ řekly jednohlasně. Usmála jsem se. Pravou ruku jsem si přiložila na srdce a přikryla ji levou.

„Slibuji,“ řekla jsem a se všemi se objala. Všechny jsme plakaly bez slz. Kdybychom byly na souši, tak se slzami. Odplavala jsem kousek od nich a otočila se k nim.

„Sbohem, sestry. Ať vás sám Triton provází,“ řekla jsem a plavala dál. Zaslechla jsem ještě volání mých sester. Budou mi chybět.

Plavala jsem několik dní, když jsem narazila na nějaký útes. Vyplavala jsem na hladinu a koukla se kolem. Nikde nikdo. Vyšplhala jsem na útes a posadila se na něj. Slunce zrovna zapadalo do moře a vítalo se s měsícem. Krásný pohled.

Myšlenky mi zase sklouzly k Edwardovi, jak jeho tělo zářilo na slunci. Chtěla bych ho vidět. Najednou se mi v hlavě rozsvítilo a slyšela jsem hlasité blik! Mé zrcátko. Vzala jsem ho do dlaně a otevřela ho. Viděla jsem sebe. Zavřela jsem oči a začala se soustředit.

„Ukaž to, co vidět toužím, ať se žalem dále nesoužím,“ řekla jsem a otevřela oči. Zapomněla jsem dýchat. Viděla jsem ho. Viděla jsem Edwarda.

Ležel na nějaké louce a já poznala louku ve Forks. Naši louku. Smutně se koukal na nebe, a kdyby mohl, plakal by. Ale proč? Sáhl do kapsy a vyndal z ní nějakou fotku.

Přiblížila jsem pohled v zrcátku a zalapala po dechu. To byla ta fotka, kterou fotila Alice na oslavě mých osmnáctých narozenin. Byla jsem na ní já s Edwardem a zamilovaně jsme si koukali do očí.

„Proč jsem ji opustil? Chtěl jsem pro ni lidský život, ale budu toho litovat po zbytek své existence,“ řekl.

Zalapala jsem znovu po dechu a začaly mi téct slzy. Rychle jsem zrcátko zaklapla a skočila do moře. Proč by toho litoval? To on mě opustil z důvodu, že mě nemiluje! Najednou jsem cítila takovou nenávist k jeho osobě. Nechala jsem to být a plavala dál.

Cestou jsem narazila na takový malý ostrůvek. Plavala jsem k němu. U břehu jsem se proměnila a vystoupila z vody. Krásný ostrůvek. Malý, ale krásný. Bylo tady pár stromů, ale jinak nic. Sedla jsem si pod jeden strom a přemýšlela, co budu dělat.

Podívala jsem se na moře a myslela na Edwarda. Najednou se kousek vody vznesl do vzduchu a vytvaroval… O.M.G. Edwardův obličej. Zase jsem pocítila nenávist a propalovala jsem ho pohledem. Najednou se rozprskl. Já leknutím vyskočila na nohy. To jsem udělala já?

Zaměřila jsem se na vodu a myslela na vlka. Voda se zvedla a ve vzduchu se objevil vlk. Pomalu běžel ke mně a voda se pohybovala, jako by byl skutečný. Dotkla jsem se ho a v ten moment ztvrdl a spadl mi do náručí. Připomínal mi Jacoba. Položila jsem ho na písek a přemýšlela. Že bych měla ještě další schopnosti?

Přemýšlela jsem, až jsem usnula.

Byla jsem někde na louce plné voňavých květin. Slunce svítilo, vál jemný větřík a květiny krásně voněly. Seděla jsem uprostřed a koukala do lesa, jako bych čekala, že z něj někdo vystoupí. Mé domněnky se potvrdily.

Vystoupila z něj žena. Byla oblečená jako bohyně v bleděmodrých šatech, ve zlatých vlasech korunku a zlaté boty. Nemohla jsem z ní spustit oči. Pomalu šla ke mně a usmívala se. Když byla u mě, sedla si ke mně do trávy.

„Isabell, jsem tak ráda, že tě vidím,“ usmála se na mě.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se automaticky.

„Casidy,“ řekla a mně to bylo hned jasné.

„Mami,“ řekla jsem a vrhla se jí kolem krku. Usmála se ještě víc, pokud to je možné, a objala mě.

„Moje holčičko. Jsem ráda, že ti nic není. Doufám, že se na mě nezlobíš, že jsem tě proměnila v mořskou pannu,“ řekla. Odtáhla jsem se o ní a podívala se na ni s výrazem á la jsi snad cvok? Jak bych se mohla zlobit? Je to úžasné!

„Jak bych se mohla zlobit? Miluji ten život. Sice jsem chtěla být upírem, ale nevěděla jsem, že je i jiný nesmrtelný druh. Jsem za to ráda a s nikým bych neměnila,“ řekla jsem s úsměvem.

„Mami, jak je to s mými schopnostmi? Tiáry jsem pochopila, ale co ta voda?“ zeptala jsem se jí. Zasmála se.

„Jelikož jsem tě stvořila já, tak je pochopitelné, že máš ještě vedlejší schopnosti. Já za svého života byla sice člověk, ale byla jsem nesmrtelná. Nejmocnější pod sluncem. Nikdo neví, čím to bylo, že jsem byla nesmrtelná, ale byla to tak. Mohla jsem umět a mít, cokoli jsem chtěla. Začala jsem své moci využívat. Byla jsem Tritonova milenka. Miloval mě a chtěl ukončit mé běsnění, a tak mě proklel. Zaklel mě v žraloka, který může jedním kousnutím přeměnit kohokoli v mořského člověka. Když tento život daruji, předávám svůj život, a tím pádem zemřu. Ale musím si ho vybrat. Vybrala jsem si tebe. Máš v sobě něco magického, to mě fascinovalo. Tak jsem ten život dala tobě. S mým životem do tebe vstoupily i mé schopnosti, tedy jen část. Jak sis všimla, máš tři Tiáry, o kterých se může ostatním mořským lidem jenom zdát. A všimla jsem si toho kouzlení s vodou. Podle toho, co jsem viděla, tak ovládáš živly. Možná časem přijde ještě nějaká schopnost. A slyšela jsem, že sis z lidského života přinesla ještě štít. To je úžasné. Až se je naučíš ovládat, budeš ještě mocnější, než jsem byla já. Moje malá holčičko.“ Objala mě a hladila po vlasech.

„Mám tě ráda, mami,“ řekla jsem, když jsme se od sebe odtrhly a máma mi začala mizet před očima.

„Já tebe taky, holčičko.“

Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem. Byla jsem na tom malém ostrově. Byl to jen sen, nebo skutečnost? Bylo všechno tak živé.

„Mami, jestli si mě opravdu navštívila a nebyl to jen výplod mé fantazie, dej mi, prosím, jakékoli znamení,“ řekla jsem to větru. Hned přede mnou se začalo tvořit malinké tornádo a v něm se ukázala moje máma s úsměvem.

„To mi jako důkaz stačí.“ A tornádo zmizelo. Postavila jsem se a šla k moři. Strčila jsem do něj ruce a napila se. Mě živí většinou mořská voda. Když jsem se napila, vzpomněla jsem si na to, co řekla matka v mém snu. Ovládání živlů. Co kdybych to zkusila? Postavila jsem se a zaměřila svou pozornost na vodu přede mnou.

Zavřela oči a začala jsem se soustředit. Přála jsem si, aby se ta voda vznesla do vzduchu. Cítila jsem její pohyby, jako by byly mé. Otevřela jsem oči a opravdu, byla ve vzduchu. Prudce jsem zvedla ruku a voda se rozprskla.

Leknutím jsem nadskočila a zůstala ve vzduchu. Co to? Takže to máme voda a vzduch. Zdá se. Přála jsem si být na zemi a stála jsem na pevnině. Takže si to stačí jen přát a je to? Zkusím zemi.

Klekla jsem si pod palmu a ruku položila na trávu. Začala jsem se soustředit. Pomalu jsem ruku zvedala a při tom jemně pohybovala prsty. Cítila jsem stoupající energii pod mou rukou.

Otevřela jsem oči a viděla modrou růži bez trnů. Jak jsem ruku dávala výš a výš, růže se začala vznášet ve vzduchu. A co teď s ní? Vítr to vyřešil za mě, protože jsem ji měla najednou přišpendlenou ve vlasech. Máma. Usmála jsem se.

Takže, voda, vítr, země, teď už chybí jenom oheň. Hned jak jsem na to pomyslela, začala mi hořet ruka takovým jemně modrým plamenem. Byl to krásný pramen, člověk by řekl, že takový neexistuje.

Vylekala jsem se, ale nic mi to nedělalo. Luskla jsem prsty a oheň zmizel. Koukla jsem se na svou ruku, jako by se nechumelilo. Luskla jsem druhou rukou a zase hořela. Tak takhle se ovládá oheň?

Zaměřila jsem svou pozornost na palmu nade mnou. Luskla jsem a místo ruky hořela ta palma. Prudce jsem zvedla ruku a voda z moře uhasila plameny. Boží! A co štít? Zamyslela jsem se a myslela na tlak v mé hlavě.

Cítila jsem, jak se rozšiřuje po mém těle. Otevřela jsem oči a viděla jemně bílou, skoro průhlednou mlhu okolo celého těla. To je můj štít? Zkusila jsem ho vytěsnit z mého těla, ale zase se scvrkl jen do mé hlavy. To bude těžší. Ale mám věčnost, takže to zvládnu.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oceán je můj domov 2. kapitola: