Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nudné dny? Už ne! - 2.kapitola

10.02.2011 (07:30) • RosieH • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 748×

Zazvonilo na začátek první hodiny. O několik vteřin později do třídy vletěla jako velká voda naše profesorka na matematiku a hned začala na tabuli něco psát.

„Ach jo, a máme po drbání,“ povzdechla si Cassidy, „podívej se na ni! Ta je zase v ráži.“

„To jo, máš pravdu. Hodina utrpení začíná a...“ utnulo mě řvaní naší „milované“ paní profesorky.

„Rosalie Haleová, vy jste si neráčila všimnout, že jsem již ve třídě?!“ vyjela na mě matikářka. Nadechla jsem se, že jí – samozřejmě slušně – odpovím, ale ona ve svém řvaní pokračovala.

„A ocenila bych tedy, kdybyste se přestala bavit se svojí spolusedící a začala mi věnovat pozornost, a laskavě nerušila můj výklad!“

Bože, jak já bych jí nejraději poslala do patřičných míst! „Velice se vám omlouvám, paní profesorko Beerová,“ pronesla jsem s lehkým sarkasmem.

„Baví se celá třída, ale ona vždycky sjede jenom mě, babizna,“ řekla jsem potichu. Cassidy se souhlasně pousmála. „Jo, já vím, ale nechápu, proč je zrovna na tebe tak vysazená.“

„To jsme dvě.“ odpověděla jsem jí.

„Tak, a teď už toho mám vážně dost! Slečno Haleová, pojďte k tabuli, jak vidím, napomenutí vám nestačí!“

„Co zase já?“ nechtěla jsem si to nechat líbit. „Proč pořád útočíte jenom na mě?“

Mrs. Beerová zrudla v obličeji, na krku jí natekla žíla. Při pohledu na ni celá třída vyprskla smíchy.

„O tom se s vámi nehodlám, slečinko, bavit. K tabuli!“

„Ale…“ chtěla jsem protestovat.

„Hned!“ zařvala, až jí hlas přeskakoval a byla rudá vzteky jako semafor.

Třída, která se mezitím už jakž takž uklidnila, propukla v další záchvat smíchu. Se smíchem jsem se tedy zvedla a došla před tabuli. Dneska jsem zabodovala, téměř celá třída mi ukazovala zdvižené palce.

Profesorka po mně mrskla křídu a nadiktovala mi příklad. Když jsem to dopsala a podívala se na tu popsanou tabuli, smích mě přešel. Matiku nesnáším a tohle se prostě nedá vypočítat. „Ale copak? Proč nepočítáte?“ ptala se mě ta ježibaba se zákeřným úsměvem na rtech.

„Protože tohle jsme ještě nebrali.“

„Ale v plánu dnešní hodiny to bylo. To, že mě pořád jen vyrušujete a nedáváte pozor, je váš problém!“ usmívala se dál. „Tak prosím, začněte počítat. A budete mi říkat, jak postupujete.“

Měla jsem chuť jí nakopat. Zoufale jsem se podívala do třídy, ale všichni jen krčili rameny. Zachránilo mě až zaklepání na dveře.

Do třídy vešel ředitel a všichni si stoupli, aby ho pozdravili.

„Sedněte si,“ kývl na ně. Všichni si tedy sedli. Až na mě. Já samozřejmě dál nervózně postávala u tabule.

„Co potřebujete, pane řediteli?“ pronesla přeslazeně profesorka.

„Dneska nastoupili noví studenti, právě dostali rozvrhy, a sem do vaší hodiny vám jednoho také vedu,“ oznámil ředitel.

„Jistě, jistě,“ usmívala se přiblble.

Ta po našem řediteli určitě jede, pomyslela jsem si a začala se pochechtávat. Beerová po mně vrhla další vražedný pohled.

Najednou to ve třídě začalo šumět. Zvedla jsem hlavu, abych se podívala, co ten rozruch způsobilo a zalapala jsem po dechu. Do naší třídy totiž vešel Emmett.

„Tak tedy, pane Cullene, ať se vám na naší škole daří,“ popřál mu ředitel a odešel.

Přejela jsem pohledem třídu. Všechny holky na Emmetta valily oči, takže jsem měla dojem, že jim každou chvílí prasknou, a nepřestávaly se na něho uculovat. Nejvíc teda Phoebe, která navíc, když se na ní Emmett podíval, tak si stáhla svoje upnuté oranžové tričko s výstřihem ještě níž, až byla vidět krajka její růžové podprsenky. A aby toho nebylo málo, mrkala na něj, jako zaseklá mrkací panna na baterky. Začínalo se mi z ní dělat špatně.

Z Phoebe jsem se pak pohledem přemístila zpátky na Emmetta. Díval se na ni s poměrně zaujatým výrazem. Přepadl mě zvláštní smutný pocit a zhnuseně jsem si pro sebe špitla, jak je to nechutné. Co mě ale udivilo, bylo, že se na mě najednou Emmett podíval. Připadalo mi, jako by to snad slyšel, ale řekla jsem si to téměř pro sebe, takže ten jeho pohled je asi jen shoda náhod. Nemohl to přece slyšet, nebo ano? Podívala jsem se mu zpříma do očí a srdce se mi zase rozeběhlo o něco rychleji, tak jsem se radši otočila k tabuli, abych se trochu uklidnila.

„Takže, pane Cullene, vy jste tedy náš nový student. Mohl byste se nám představit?“ promluvila na něho profesorka a já se na ni podívala. No, tak to je už moc! I ta ježibaba Beerová si ho měřila uznalým pohledem. Dvakrát jsem se zhluboka nadechla a to upoutalo jak Emmettovu pozornost, tak ale pozornost i Beerové.

„Víte co, slečno Haleová, už mě to vážně nebaví. Jděte si sednout. Dávám vám mínus, a už vás dneska nechci ani slyšet...“

„No konečně mi dala pokoj! A díky tomu pozdvižení s novým studentem mi nějak zapomněla dát tu pětku, na kterou se tak těšila, až mi ji zase bude moct napsat,“ šeptala jsem si pro sebe cestou do lavice, a když jsem procházela kolem Emmetta, nemohla jsem si odpustit pohled na něj. K mému překvapení se na mě upřeně díval, a ve chvíli, kdy se naše oči setkaly, se usmál. Srdce mi vynechalo pár úderů a já byla ráda, že jsem došla k lavici a sedla si. Nikdy jsem neměla poruchy srdečního rytmu, ale díky Emmettovi pro mě asi teď budou každodenním společníkem.

„Tak to bychom měli,“ pronesla Beerová, jakmile si poznamenala to svoje mínus do klasifikačního notesu.

„Pane Cullene, řekněte nám něco o sobě,“ vyzvala ho.

„Jmenuju se Emmett, a sem do Forks jsme se, s mojí rodinou, přistěhovali teprve nedávno...“

„A odkud si se přistěhoval, Emmettku?“ zašvitořila Phoebe a zubila se na něho, jako vlk na Červenou Karkulku.

Já v ruce drtila propisku, až mi praskaly klouby. Phoebe jsem nikdy neměla ráda. Ona je přesně ten typ namyšlený nány s tunou make-upu na obličeji. A teď mi ještě pěkně leze na nervy. Cassidy mě pohladila po ruce, abych tu propisku přestala drtit. Podívala jsem se na ni.

„Rose, prosím tě, uklidni se. Vždyť je to super, že je ten tvůj drzoun náš novej spolužák, ne? Aspoň se i líp poznáte, a ták...“

Cass zřejmě úplně nepochopila důvod mého vzteku.

„Můj drzoun?“ zacukaly mi koutky, „Jak jsi na tohle přišla?“

„No, tak podle toho mála, co jsi mi řekla před hodinou, a podle toho, jak se teď chováš, je vidět, že ti není úplně lhostejnej. Že tam na chodbě byl třeba nějakej náznak, kterej jsme zatím nestihly probrat, ale to napravíme. Buď příští přestávku a nebo na obědě,“ odpověděla, a zase se jí v očích známě zajiskřilo.

Jó, Cass, znáš mě dobře, pomyslela jsem si.

„Dobře, pane Cullene, tak se posaďte. Jsou tu jen dvě volná místa, tak nechám na vás, kam se posadíte.“

Sakra! Díky tomuhle rozhovoru s Cassidy, jsem vůbec nevnímala Emmetta, takže o něm zase nic nevím. Jedno volné místo bylo o lavici před námi, a pak vedle naší fiflenky Phoebe.

Dívala jsem se, jak Emmett s úsměvem kráčí od tabule, a neklidně čekala, kam si sedne. Došel skoro až k Phoebe, která si zase popotáhla svoje tričko o kousek níž. Div, že jí ty prsa nevypadly, a přejela si jazykem přes rty.

Zdálo se mi to nebo na ni Emmett opravdu mrkl? Zase jsem vztekle začala drtit propisku. Periferním viděním jsem viděla, jak se na mě Cassidy nechápavě podívala. Nevím, proč se na mě dívá nechápavě, a ani mě to teď nezajímá, ale copak tu zmalovanou káču nevidí? Jak se mu tu vystavuje. Měla jsem pocit, že se snad každou chvílí pozvracím, tak moc mi z ní bylo špatně.

Nevím, jak se to mohlo stát tak rychle, po jednom dni, ale Cassidy měla pravdu a já si to musela přiznat. Emmett mi není lhostejný. Líbí se mi, a něco mě k němu táhne...

Byla jsem jako na trní, a doslova hypnotizovala Emmetta, jak na to její balení asi zareaguje a jestli si k ní nakonec sedne nebo ne. Když se najednou zastavil a podíval se směrem ke mně...

1.kapitola <> 3.kapitola

Autor: RosieH, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nudné dny? Už ne! - 2.kapitola: