Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Now I love you 20. kapitola

09.03.2010 (16:00) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5021×

20. kapitola – Překvápko

Bella

Čas má plné kapsy překvapení.

Probudila jsem se opět v jeho náručí, už jsem se ani nepozastavovala nad tím faktem, že jsem v ní opět skončila a začala si zvykat, že dokud budeme zde, já budu končit v jeho náručí.

Chtěla jsem se usmát, ovšem něco mě v tom zarazilo.

Třpytil se. Jeho kůže se třpytila. Bylo to... okouzlující a děsivé zároveň. Často se vám totiž nestává, že narazíte na třpytící se osobu. Ovšem i přesto to bylo krásné. Jako tisíce sklíček nakloněných ke slunci, které jim dodávalo lesk. Jako diamaty. Tisíce diamantů zasazených do jeho kůže, které se pak pod náporem slunečního světla třpytily.

A pak mi to docvaklo. O tomhle už jsem slyšela. Sice jsem neměla tu čest to vidět osobně, až doposud samozřejmě, ale až teď mi to došlo. Proto nevycházejí na slunce. Proto se vyhýbají jejímu záření. Kdyby vyšli ven, lidé by poznali, že jsou jiní. Ano, tohle jsem věděla. Chat mi to povídal.

Zalapala jsem po dechu pod náporem náhlého poznání, ale pak jsem pusu zavřela a omluvně se usmála.

Povzdechl si a trochu se ode mě odtáhl, což mě zamrzelo. Nechtěla jsem ho urazit nebo tak nějak. Tohle jsem vážně nechtěla.

„Promiň,“ zamumlala jsem, stála ještě schoulená v jeho náručí. „To jen... je to překvapení,“ řekla jsem a upřela svůj zrak do klína. Cítila jsem, jak se pohnul a pak letmý dotek na vlasech, ovšem ten ve vteřině zmizel.

„Já,“ povzdechl si, „to chápu,“ dodal. Ovšem vyznělo to tak, jako by to nechápal, jako by ho moje reakce zranila o hodně víc, než jsem si já sama připouštěla.

„Vážně?“ zeptala jsem se podezíravě a otočila se směrem k němu.

Usmál se. „Samozřejmě.“

„Fajn,“ přikývla jsem a líně se protáhla, stále ještě v jeho náruči, což jsem si uvědomovala docela dost. Nestávám se mi často, že bych skončila právě v náruči, která je o... hodně stupňů celsia níž než má samotná. Ovšem i s tímto faktem se dalo něco dělat, takže...  v tomhle ten problém nebyl.

Rozhostilo se ticho, které narušovalo jen šumění moře a pokřik racků kdesi nad námi. Slunce nám svítilo nad hlavami, on se třpytil a já mu seděla-ležela v náručí – oba jsme mlčeli.

Pak se na mě podíval takovým zkoumavým pohledem, před kterým nešlo uniknout, takže jediné co jsem mohla udělat, bylo oplácet mu ten pohled a hledět na tmavou hnědou v jeho očích, kde se taky odráželo nevyřknuté přání, které zřejmě i on musel vidět v mých očích, jelikož se ke mně trochu naklonil.

Nasucho jsem polkla. Najednou tu bylo až moc horko, přestože jsem ležela ve vychlazené náruči. Chtěla jsem uhnout pohledem, ale nešlo to. Jeho pohled mě hypnotizoval, vybízel, říkal něco, na co jsem si sama netroufla.

Nakláněl se stále blíž a blíž a já dělala to samé, až jsme se skoro dotýkali tvářemi. Jeho omamný dech ovanul moji tvář a můj dech se ztratil někde v krku. Měla jsem pocit, že už ho nepotřebuji, že on odbude dýchat za mě.

„Bello?“ vydechl.

„Hm-m?“ zavrněla jsem s pohledem upřeným na jeho rty, které byly tak blízko a vybízely k tomu, k čemu byly určeny. Bylo to, jako mít na dosah zakázané ovoce, jen se natáhnout a ochutnat. Seděli jsme tam na pokraji nerozhodnosti a oba jsme věděli co chceme, přesto jsme neudělali krok kupředu. A když jsem se už chtěla odvážit, bylo pozdě, jelikož někdo za námi radostně vykřikl: „Edwarde!“

Nikdo

Slunce jim svítilo nad hlavami, jejich kůže se divně třpytila a Jacob nad tím ohrnoval nos.     Už je v tomhle rozpoložení viděl, ovšem teď... vidět je takhle všechny pohromadě podivně světélkující bylo skoro nad jeho síly. Snažil se svou averzi vůči nim ignorovat a místo toho se díval na hladinu a hledal ostrovy, kde by se mohla nalézat Bella s tím... druhým stvořením.

Pár centimetrů od něj stál ten otravný hromotluk a dělal, že je strašně moc zahleděn na moře, i když se pokoušel úplně o něco jiného a samozřejmě – Jacob ho už dávno prokoukl.

„Opovaž se,“ zavrčel vztekle.

Kdyby to šlo, upír vedle něj by dostal infarkt. „Ježíši, tohle mi nedělej!“ řekl vystrašeně a roztáhl ruce v nějakém neurčitém gestu, jako by si Jacka všiml až teď, herec jeden.

„Opovaž se,“ zopakoval Jack, „ a zmlátím tě jak...“

„Jak to žito?“ zeptal se chtivě ten druhý jako malé dítě. Jacob protočil oči, povzdechl si a upřel svoji pozornost na vodu a... nově se rýsující objekt na hladině.

„Hele,“ prohodil ke svému nechtěnému společníkovi, „další ostrov.“

O pár minut později stanuli na jednom z „mála“ ostrovů v okolí, opět jen v základním seskupení: Jacob, Emmett, Jasper a nakonec i po velkém přemlouvání Seth.

„Nevím, proč se namáháš, Sethe, stejně to nic nebude, cítím to v kostech,“ lamentoval Jack jako starý dědula.

Seth se zasmál. „Mluvíš jako Chat, přesně tak. Jeho vliv se na tobě pozná... Ou, doufám, že tak taky nedopadnu,“ posteskl si a pak se připojil zcela spontánně ke dvou upírům, vedoucích živou debatu nad nejnovějšími modely televizí. Kdo by to řekl?, pomyslel si Jack a odpojil se od jejich skupinky.

Brblal si přitom něco o strašně malé inteligenci a o sobě samém, jako o jediném nejchytřejšímu člověku-vlkodlaku tady, na tomto naprosto nemožném záchranném výletu, ale nu což, pro Bellu cokoliv.

Odhrnoval listy stromů, přeskakoval svědomitě kořeny, vyhýbal se dotěrnému hmyzu a všemu nebezpečí, které tu na něj v té zrádné a nevyzpytatelné džungli číhalo, a jak tak byl zabrán do svých myšlenek, nevšiml si, že není sám.

„Ahoj,“ ozvalo se mu až moc nebezpečně u ucha moc dobře známý hlas.

Potlačil vyjeknutí a místo toho se na hromotluka obořil. „Sakra práce, to si nemůžeš jít po svých?“zeptal se podmračeně. Jeho sympatie k tomuto záhadnému stvoření, pokud ovšem nějaké choval, okamžitě klesly.

„Nemůžu,“ řekl v obraném gestu nově příchozí. „Seth a Jasper se teď začali bavit o motorkách, což není nic pro mě  a navíc mi řekli, že mám jít za tebou, prej to tak bude lepší,“ řekl a pokrčil rameny.

„No tak to je super,“ zabručel si sám pro sebe Jacob a zase se otočil, znova odhodlán čelit té zeleni okolo něj.

A tak šli, dva nepřátelé spojení v jednu slabou chvíli, lesem, každý zabývajíc se vlastními myšlenkami, a že byly opravdu rozdílné! Jacob v duchu úpěl a proklínal všechny okolo, že musel dopadnou zrovna takhle. Emmett bloumal nad tím, co by mu ten vlkodlak udělal, kdyby mu za triko strčil nějakého opravdu hnusného a jedovatého pavouka, a pak by zdrhl. Ve chvíli, kdy se to opravdu chystal udělat, se jeho společník nečekaně zastavil.

„Co se děje?“ vyjekl překvapeně.

Jacob se na něj rozzlobně otočil. „Ticho,“ sykl. Emm ztichl a pak oba zaslechli zvuky z pláže, ke které se přiblížili.

„Myslíš, že to jsou oni?“ zeptal se Emm, pln očekávání a vzrušení. Kdyby to bylo na něm, už by tam vlítl, ale byl tu i ten pes, takže... žádný překvápko zřejmě nebude.

„Nevím,“ řekl nerozhodně Jack. „Koukneme se blíž,“ řekl a pak se po špičkách, jako šelma, přiblížil k onomu místu s Emmettem za zády.

„Pokud to jsou oni, je divný, že Edward neslyší naše myšlenky,“ zašeptal Emm, který se nikdy nad ničím nějak moc nepozastavoval, ovšem když křičel v mysli na svého bratra a oznamoval mu, že je zde a nedostal žádnou odpověď, přišlo mu to divné.

Jacob si povzdychl, ale jinak nic neříkal. Třeba to nejsou oni, ovšem třeba jsou...

Oba odrhnuli směsici kytek, která jim překážela ve výhledu a jim se naskytl pohled na pláž a na...

„No to mě poser,“ rozesmál se tiše Emm, odhrnul zbytky kytek a pak z plna hrdl zakřičel: „Edwarde!“ A pár, sedící v jakési divné poloze, od sebe takřka odskočil a tím... tím to možná všechno skončilo. Nebo ne?

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Now I love you 20. kapitola: