Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový vládce? Ne, konec utlačování! 31. kapitola

10.09.2011 (07:00) • Cora • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1963×

31. kapitola – Až do SMRTI

Tato písnička mě inspirovala ke psaní, tak si ji zase vy můžete pustit ke čtení. :) Především se hodí ke konci.:)

Renesmé Cullen

Milý deníčku, moc se omlouvám, že jsem poslední týdny moc nezapisovala, jen občas, ale však ty moc dobře víš, jaké potíže jsme měli nejprve s Wraithy a poté i sami se sebou, ale teď je vše jiné. Celý svět je jiný. Takový… růžový.

Poslední dny byly prostě úžasné. Snad ty nejkrásnější v mém poloupířím životě. Jake se ke mně choval neskutečně mile a pozorně, dokonce více než předtím – a to jde opravdu těžko, vzhledem k tomu, že před Wraithy byl dokonalý. Stále měl dvojsmyslné narážky, byl veselý, pořád se na mě usmíval a zůstával stále jen se mnou. Ač by mi to někdy připadalo hrozně dotěrné, teď nikoli. Byla jsem s ním strašně ráda. Stále jsem mu ale neodpustila to, jak se ke mně zachoval, ale nijak jsem se mu to nesnažila vyčítat. Pokoušela jsem se chovat normálně, i když je pravda, že někdy trochu nedůvěřivě. Právě jsem ti popsala, jak nádherně se mám a že se cítím jako v nebi. Jsem prostě neskonale šťastná…

Teď už ale musím běžet, můj přítel Jacob už na mě čeká, jdeme společně ven, do přírody. Prý mi chce něco důležitého sdělit. Možná to bude zase nějaký drahý dárek, jak to má poslední dobou zvykem. Nebo možná… Co já vím… Prostě už letím, tak zase při dalším zápisu…

Renesmé

Dopsala jsem posledních pár písmen do svého deníčku, přihodila svůj podpis, jak to odjakživa dělám a rychle s ním opět mrskla na postel. Musela jsem se ještě převléct a namalovat, než budu moct někam jít. Teta Alice už mi něco nachystala do koupelny, takže jsem nemusela strávit několik hodin před skříní a dohadovat se sama se sebou, co si obléknu.

Když jsem došla do koupelny, čekaly tam na mě nádherné růžové krátké šaty s černými ozdobami, tak růžové boty na vysokém podpatku, černá kabelka a šperky.

„To se snad Alice dočista zbláznila, že mi do lesa dává takové oblečení?“ zabručela jsem a dále si prohlížela oblečení. Když jsem se ale ohlédla na hodiny, vykašlala jsem se na nepohodlnost a oblékla se do toho, co mi ta ztřeštěná babizna nachystala. Přiskočila jsem k zrcadlu a ještě se domalovala. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, byla jsem spokojená. Dlouhé zlatavé vlasy jsem měla rozpuštěné, jen pár předních pramínků stáhnutých v zadu, aby mi stále nepadaly do očí.

„Jsem připravená,“ zasmála jsem se a otočila se dokola, stále pozorujíc svůj odraz v zrcadle.

Pomalu a svůdně jsem scházela schody, pod kterými už čekal Jake. Obdařila jsem ho svým nejhezčím úsměvem a on mi ho, po dlouhém zírání na mé tělo, opětoval.

„Vypadáš nádherně, lásko,“ zašeptal okouzleně a podal mi ruku, abych se jej mohla chytit.

„Děkuji, ty taky nevypadáš nejhůř,“ zasmála jsem se. Měl na sobě něco ze svého slušnějšího šatníku, což se moc často nestává. Na mou narážku se jen ušklíbl a poté mi daroval polibek. Byl něžný a procítěný, jaký uměl jen on. Byl prostě dokonalý…

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se ho, když už jsme nějakou půlhodinku jeli v autě.

„Nebuď zvědavá, budeš brzo stará,“ zasmál se.

„No, jen abych tady v tom autě nepustila kořeny,“ ušklíbla jsem se.

„Tak to se neboj, to bych nedovolil,“ zašeptal a i při řízení mě začal líbat.

„Ty si nepamatuješ, co nám říkala máma?“ zeptala jsem se ho se smíchem, když se ode mě odtáhl. Netušíc, o čem mluvím, zakýval hlavou ze strany na stranu. „No přece, že při autě nemáš dělat blbosti a už vůbec se pokoušet a jakýkoli tělesný kontakt,“ rozesmála jsem se při té vzpomínce. Bylo to poprvé, kdy jsem jela s Jakem někam na delší výpravu autem sama. Bylo to na téma Sex aneb při řízení ne. Jsem ráda, že nám, teda spíše mně, to  nevysvětlovala na motýlcích, to už bych se opravdu válela na zemi smíchy. Jakea málem preventivně prohnala, kdyby se o něco pokusil.

„Aha,“ zasmál se se mnou, když pochopil, o čem mluvím. „Na to si opravdu moc dobře vzpomínám.“ Zbytek cesty jsme jeli tiše, bez hovoru. Neměli jsme to zapotřebí. Jen jsme po sobě zamilovaně pokukovali a následně se tomu smáli. Až po nějaké delší době jsme dojeli na určené místo, které Jacob vybral pro náš další romantický výlet. Byla jsem celá natěšená, co dnes pro nás připravil, a už jsem se nemohla dočkat, co to za překvapení bude. Minule mi dal zlaté náušnice. Byly nádherné a určitě velmi drahé.

„Už se těšíš?“ zeptal se mě, zatímco mi otevíral dveře od svého luxusního vozu.

„To víš že jo a strašně!“ řekla jsem mu pravdu.

„To je dobře, moc dobře,“ řekl a zatvářil se lišácky. Radši jsem už nic neříkala a následovala ho, ale jen co jsem zjistila, že jdeme do pěkně zarostlého lesa, zastavila jsem.

„Co se děje?“ zeptal se mě nechápavě.

„Myslíš, že v takovém oblečení, jaké mi Alice připravila, se můžu plahočit přes toto?“ Ukázala jsem na převrácený strom a plno bodlavých ostružin vedle něj.

„No jo, promiň, já zapomněl,“ zasmál se a vyšvihl mě do své náruče, což jsem nečekala a zděšeně vypískla. „Nekřič, nebo vyženeš všechnu zvěř z lesa,“ zasmál se a rozběhl se plnou rychlostí vlkodlaka. Nemůžu říct, že se mi v jeho svalnaté a teplé náruči nelíbilo, spíše naopak, ale byla jsem ráda, když po několika minutách běhu mě se slovy „Už jsme tady“ položil na zem. Zamilovaně se na mě podíval a rozprostřel keř před námi. Když jsem uviděla tu krásu, zatajil se mi dech. Byla to menší loutka posetá malými kvítky. Jak už těmi okvětními z rudých růží, které tady někdo rozházel, tak i jinými nádhernými květinami, které celé okolí provoněly příjemnou vůní. Mezi tím vším byla menší deka, akorát tak pro nás dva a na ni opět poházené rudé kvítky, víno s dvěma skleničkami a nějaké mlsky v košíku.

„To-to-to,“ koktala jsem. „To je nádhera!“ vydechla jsem konečně a zírala na tu úžasnou scénu před sebou.

„Líbí?“ zeptal se mě a dychtivě čekal na odpověď. Rychle jsem mu skočila kolem krku a stiskla ho, co nejvíce jsem dokázala.

„Líbí a ani nevíš jak. Vypadá to tu úžasně! Toto jsem si jako malá a vlastně i teď vždy přála. Ale… už si to nepřeju, protože jsem vše dostala. Okouzlujícího a milujícího prince se vždy vymakaným autem, ty nejkrásnější a nejromantičtější schůzky s ním a prostě celkově být šťastná. A to už jsem a jen díky tobě, Jakeu,“ promluvila jsem a zadívala jsem se do jeho nádherných očí. Viděla jsem v nich jen to jediné, co jsem tam chtěla vidět. Neskonalou lásku. Pomalu se ke mně přiblížil, chytil mou tvář do dlaní a políbil mě. Okamžitě jsem mu začala polibky oplácet ještě s větší intenzitou.

Když už jsme se od sebe konečně odtrhli, zavedl mě doprostřed paloučku a společně jsme usedli na deku. Nejprve otevřel šampaňské, které mu, samozřejmě, vybouchlo a oba dva nás potřísnilo sladkou tekutinou. Zbytek naštěstí skončil ve skleničkách a následně v nás. Potom vytáhl z „kouzelného“ košíku, jak jsme ho nazvali, muffiny, koláčky a další cukroví, které jsme přikusovali při příjemné debatě o všem možném, až jsme se dostali až k nám, přesněji k našemu vztahu, a tomu, jak se navzájem milujeme.

„Víš, Ness,“ začal Jacob a z ničeho nic znervózněl, „znám tě už od mala a vím, jaká jsi a jaká jsou tvá přání. Už od prvního okamžiku, co jsem tě spatřil, jsem tě miloval. Nebyl to jen otisk, ale i něco víc. Později jsem tě začal zbožňovat a každým dnem má láska k tobě sílila. Miluji tě jako nikdo nikdy nikoho, a proto na tebe mám jednu důležitou otázku,“ pronesl vážně a pak si přede mě klekl a já už tušila, co se chystá udělat. Zatajil se mi dech a hlava se mi zatočila, když vytáhl ze své prsní kapsy krabičku. To nemůže být pravda…

„Renesmé Carlie Cullen, lásko moje, vezmeš si mě a tím už budeme navždy svoji?“ zeptal se mě a díval se mi přitom hluboko do očí. Byl jako na trní, když čekal na mou odpověď. Já už ji dávno znala a myslím, že on určitě také.

„Ano, Jacobe Blacku, vezmu si tě a velmi ráda. Teď už budu opravdu tou nejšťastnější ženou na světě,“ zašeptala jsem a on mi navlékl prsten na ruku. Byl nádherný. Zlatý s briliantovým lemováním a hlavním rubínovým kamenem. Ihned jsem mu skočila do náruče a radostí se rozplakala.

„Miluji tě,“ zavzlykala jsem přešťastně.

„Já tebe taky,“ odpověděl stejně nadšeně, jako já a políbil mě.

*** O dva měsíce později

Trvalo to sice dlouho, ale už byl ten den tady. Má svatba. Bála jsem se, ale přitom jsem se nesmírně těšila. Chystali jsme to tak dlouho a tak pečlivě, že se nesmí nic pokazit. Vše musí být perfektní a my si s mým milovaným konečně řekneme vytoužené ano.

„Máte prsteny?“ zeptala jsem se asi po sté.

„Ano, Nessie, a neboj, vše bude v pořádku, ba ne! Vše bude perfektní! Neboj, už jsme vše zařídili, ale tebe čeká to nejtěžší… Říct ano,“ tišila mě a přitom povzbuzovala má milovaná teta a přitom má svědkyně Alice. Snažila jsem se jí uvěřit, ale prostě jsem byla nervózní.

„Byla jsi taky nervózní, když sis poprvé brala Jaspera?“ zeptala jsem se a upřela na ni svůj tázavý pohled.

„Ano, byla a jak. Možná ještě více, než jsi teď ty. Ale později jsem se za to možná i trochu styděla, že jsem vlastně vyváděla pro nic za nic,“ zasmála se a povzbudivě se usmála. „Však ty to zvládneš, spolu to zvládnete!“ Ano, zvládneme! Spolu zvládneme všechno!

Konečně jsem se po několika hodinách sezení mohla postavit. Alice s mámou mi dělaly nějaký složitý účes a Rose mě malovala. Protáhla jsem se jako kočka a vydechla si. Tak jednu věc už mám za sebou.

„Šup, šup, ještě šaty a opatrně! Nesmíš si zničit líčení a už vůbec ne účes!“ okřikla mě, když jsem se málem otřela obličejem o šaty. Radši mě všechny tři oblékly a daly všechny věci pro štěstí, co se odjakživa nosí. Něco modrého, něco půjčeného,… Všechno jsem to na sobě měla a už jen čekala, než sejdu dolů a počkám si na dlouho očekávanou chvíli.

Už jsem stála za velkými dveřmi a očekávala známou svatební skladbu. Když jsem zaslechla první tóny, projel mnou elektrizující proud. „Už je to tady,“ zašeptala jsem. Táta, který stál vedle mě, se usmál a pokýval hlavou, že to zvládnu. Vykouzlila jsem na tváři úsměv a pozorovala malé družičky, některé s kyticemi a některé s košíky plnými lístky růží, které už pochodovaly po červeném koberci a rozhazují kolem sebe malé kvítečky. Jako družičky a družby jsme si zvolili malé osazenstvo z La Push. Všichni vlci byli nesmírně potěšeni, že i oni mají na svatbě nějakou roli.

„Můžeme?“ zeptal se mě táta a já kývla na souhlas. V krku jsem měla ohromný knedlík a vůbec jsem netušila, jak vyslovím to dlouho očekávané „ano“.

První kroky ze schodů jsem zvládla na jedničku, u těch dalších jsem se trochu zakymácela, ale ještě že mám oporu v tátovi, který mě vždy vrátí na správnou cestu. Ať už je to při svatebním pochodu, nebo při cestě životem.

Pomalu jsme kráčeli k cíli a má tréma se zvětšovala. Jen co mě táta se slovy „Buďte šťastní“ předal do rukou mého budoucího manžela, všechna tréma i starosti ze mě spadly a já se cítila… nepopsatelně. Prostě úžasně. Navzájem jsme si dívali do očí a pak přistoupili k oltáři. Knězem nám byl Carlisle, a když se dostal až k pasáži slibu, předal nám slovo.

„Já, Renesmé Carlie Cullen, ti, Jacobe, slibuji, že tě budu milovat a ctít v nemoci i ve zdraví, v bohatství i v chudobě, ve chvílích těžkých i těch šťastných.“ Odkašlala jsem si a pokračovala ve svém vlastním slibu. „Vždy jsi byl pro mě něco více, nežli přítel. Byl jsi ten, který mě vždy držel na správné cestě a nenechal mě uklouznout. Vždy jsi tu pro mě byl a já se ti mohla se vším svěřit, aniž bych ve tvých očích klesla. Vždy ses o mě staral a miloval mě a proto tady, před všemi i bohem, slibuji, že tě budu milovat do konce našich dní“

„A teď ty, Jacobe,“ připomenul děda po mém vyznání.

„Já, Jacob Black, ti, Nessie, slibuji, že tě budu milovat a ctít v nemoci i ve zdraví, v bohatství i v chudobě, ve chvílích těžkých i v těch šťastných a budu se snažit, aby těch těžkých bylo co nejméně.“ Na chvíli se odmlčel a pokračoval svým vlastním slibem. „Už od prvního okamžiku, když jsem tě spatřil, jsem věděl, že my patříme k sobě. Že jsme k sobě svázání více nežli kdokoli jiný. A ty jsi mi to dokazovala každý den, kdy jsi mě podpořila v těch nejtěžších chvílích mého života, když si mi odpustila neodpustitelné a zastala se mě, i když to znamenalo mnohé ztratit. I přes různé překážky jsme ale tady a já ti slibuji svou věrnost a lásku, která překoná i nepřekonatelné,“ slíbil mi tady před všemi a já věděla, že to myslí opravdu vážně. Že mě miluje a za chvíli už budeme jen a jen svoji.

„A tak se vás ptám, slečno Renesmé Carlie Cullen, berete si tohoto muže za svého právoplatného manžela a budete ho milovat a ctít do skonání světa?“ A je to tady. Nádech, výdech…

„Ano, beru!“

„A vy, pane Jacobe Blacku, berete si tuto ženu za svou právoplatnou manželku a budete ji milovat a ctít do skonání světa?“

„Ano!“ řekl bez váhání a radostně na mě pohlédl.

„Prohlašuji vás za muže a ženu. Nyní můžete políbit nevěstu…“ Na toto jsem čekala. Můj manžel se ke mně sklonil a lehce otřel své rty o ty mé. Já jsem si ho však přitáhla a pořádně jej políbila, což vyvolalo v řadách svatebčanů značný rachot. Když jsme se od sebe odtáhli, děda stál před námi a ukazoval nás ostatním.

„Představuji vám pana a paní Blackovi!“ zakřičel na celé kolo a rázem se ozval radostný křik. Všichni k nám postupně chodili a blahopřáli nám. I máma byla dokonce šťastná, že jsme svoji a šlo na ní vidět, že nám to z celého srdce přeje, tak jako zbytek mé i Jacobovy „rodiny“.

První tanec, první společné jídlo, dort, slavnost… To vše probíhalo tak, jak jsme si přáli. Prostě perfektně! Byli jsme oba dva šťastní a ani na chvíli jsme od sebe nechtěli odejít, za což jsme si od Emma schytali pár poznámek, které jsme, samozřejmě, přešli s humorem. Všechny ty nádherné dary, které jsme dostali, nám udělali ohromnou radost.

Když jsme nastupovali do bílého kočáru se sněhovými kladrubskými koňmi, celý dnešní den jsem si musela přehrát znova, abych se ujistila, že to opravdu není sen, že se mi to jen nezdá. Byla jsem blažená radostí, jak se všechno podařilo a že už nadosmrti můžu být jen s mým miláčkem. Jen a jen s ním. A teď nás čeká krásná svatební cesta do Itálie, na ostrov Elbu, kde prožijeme první společnou noc…

Všichni byli šťastní a veselí, všechno bylo krásné a růžové, všechno bylo perfektní, prostě tak, jak jsem si to vždy přála a teď se mi to splnilo.

A žili spolu šťastně, až do SMRTI…

I nesplnitelné sny se někdy plní a někdy ani nevíme, jak se to vlastně událo…

Toto ještě není konec, dámy a pánové. :) Ještě mám pro vás jeden, poslední díl a to epilog. Klidně mi napište, co si myslíte, že bude pokračovat. Ráda uvidím, že někdo namáhá svoje hlavinky kvůli mojí slátanině. :D

Samozřejmě mě neskutečně potěší vaše komentáře, díky kterým napíšu epilog rychleji, než bez nich.

Autor: Cora (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový vládce? Ne, konec utlačování! 31. kapitola: