Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový vládce? Ne, konec utlačování! 1. kapitola

08.12.2010 (08:45) • Cora • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2996×

1. Kapitola - Vznik Wraithů

Rok 2027 někde ve východním Rusku.

Vědec Akim Mardel
Už dávno jsem věděl o vlkodlacích a upírech, ale až před pár lety mě napadla myšlenka na jejich sjednocení. Zkřížit upíra s vlkodlakem bylo sice nemožné, ale když k tomu zamícháme ještě další zvíře, tak by to podle mých výpočtů mělo vyjít. Já jsem odhodlaný to dokázat a vyvinout tak nejchytřejší a nejsilnější rasu na světě. Samozřejmě pod mým velením.
Konečně jsem sehnal poslední věc, kterou jsem potřeboval. Tak dlouho jsem ji sháněl. Byla tak blízko, ale přitom tak daleko. Upíří DNA. Opatrně jsem svíral malou lahvičku s drahocennou tekutinou a scházel dolů ze schodů. Zažíval jsem pocit naprostého štěstí. Pomalu jsem kráčel k mé laboratoři, kde můžu začít s mým projektem. Po chvíli jsem došel k velkým kovovým dveřím, vytáhl ze zadní kapsy klíč a odemkl. Poté jsem ho opět vrátil na své místo. Těžké dveře se s děsivým vrzáním otevřely a já jsem konečně vstoupil do mé pracovny. Byla to obrovská neuklizená místnost, se spoustou skříněk, bzučících přístrojů, neidentifikovatelných tekutin a předmětů. Já jsem zamířil k nejvzdálenějšímu stolu, kde jsem měl přichystány věci, o kterých jsem si myslel, že je budu potřebovat. Ve stojánku byla položena další lahvička, velice podobná té, co jsem svíral v pravé ruce. Získal jsem ji před pár dny, od nějakých indiánů, kteří ji sehnali na mou objednávku. Vyměnil jsem ji jen za několik set euro… Byla to vlkodlačí krev. Další potřebná složka k dokončení mého výzkumu.

O rok později
Co jsem ksakru udělal špatně?! Mělo to být velké a neohrozitelné zvíře a místo toho… Nějaký zmutovaný hlodavec? Přerostlá činčila? Musím přijít na to, co mám udělat jinak. Vždyť TOTO je jako nepovedený vtip nějakého sci-fi filmu. Musím do toho dát méně DNA toho hlodavce… Teď už to snad vyjde. Dal jsem se do práce. Různě jsem mixoval DNA, jak to bude fungovat, když vtom mě vyrušila má žena Linan.

„Zlato?“ zavolala na mě odněkud z vrchu.

„Co je?!“ zakřičel jsem dost ostře.

„Jen jsem se chtěla zeptat, jestli by sis dal k večeři radši palačinky, nebo těstoviny,“ odpověděla, zatím co scházela ze schodů, směrem ke mně.

„Moc dobře víš, že je mi to jedno. Hlavně mě už neruš, mám hodně práce,“ zamrmlal jsem, zrovna když jsem přeléval obsah jedné zkumavky do druhé.

„A jak ti to jde? Nepotřebuješ pomoct? Víš, že já mám s tímhle taky zkušenosti a ráda ti pomůžu,“ řekla a udělala na mě psí oči.

„No, když myslíš…,“ řekl jsem odevzdaně.„Podívej, co se mi z toho vyklubalo!“ Opět jsem křičel. „Takový záprtek! A to jsem se s tím piplal skoro celý rok! A vzniklo z toho takové nedochůdče! Nejradši bych ho…!“ A už jsem chtěl toho mutanta přiškrtit, když vtom mě chytla Linan a políbila mě.

„To nic, zlato, teď se ti to tvoje super zvíře určitě povede!“ řekla s nadšením, čímž mi zvedla náladu. Opět mě políbila a já se pustil do práce. Linan se ke mně po chvíli pozorování připojila. Musím uznat, že když jsem ji poprvé k této práci nechtěl pustit, byl jsem hloupý. Šlo ji to krásně od ruky, vůbec nepotřebovala žádné instrukce, jak jsem si myslel. Takhle mého mazlíčka určitě brzo stvoříme!

Po třech měsících usilovného počítání a křížení jsme měli hotovo. Vůbec jsme netušili, co z toho vznikne, ale doufali jsme, že to, co jsme chtěli. Obrovské, svalnaté zvíře, které mě bude poslouchat, a já s jeho pomocí ovládnu svět! Jenže to je ještě daleko. Bohužel. Musí se ještě vylíhnout, vyrůst a vypracovat k dokonalosti, s čímž mu velmi rád pomůžu. Ten tvor nebude jenom jeden, bude jich mnohem víc. Nejméně 60, aby mě ochránili a přitom mi dobili svět.
Linan právě vpouštěla DNA do připravených vajec, které byly přímo vytvořeny jen pro mé mazlíčky. Když práci dokončila, dali jsme je všechny do komory, která je nepřetržitě pod UV lampou. Tam budou mít stálou teplotu a nebude je nikdo rušit.

Po čtyřech měsících
Každičký den jsem chodil kontrolovat má vejce, jestli už nenadešel ten den D. Ale stále nic. Po celé čtyři měsíce ani jedna prasklinka, ani jeden náznak života. A proto jsem si čekání krátil připravováním místností pro mé tvorečky. Celkově jsem jich měl šest. Čtyři menší a dvě velké místnosti, perfektně vybavené pro zvířata, jako budou tato. Samozřejmě je v každé elektrický plot, který se táhne od jedné strany místnosti ke druhé, kdyby se náhodou proti mně chtěli vzbouřit. Což se rozhodně nesmí stát! Budou mě poslouchat na slovo a já se tak stanu tím nejmocnějším člověkem na světě.
Zrovna jsem seděl na zemi a přemýšlel nad tím, jak bude krásné, až budu vládnout světu s Linan po boku a Wraithy jako mojí armádou, když jsem uslyšel zapraskání. Okamžitě jsem vyskočil na nohy a běžel se podívat za mými mazlíčky. Některé vejce už se třásla a začínala praskat. Mé pocity byly smíšené. Mám se bát, nebo radovat? Zůstat u nich, nebo jít raději do bezpečí? Rozdělit je, nebo nechat pospolu? To a ještě víc se mi honilo v hlavě a já vůbec netušil, co mám dělat. Takovou dobu jsem na to čekal, a teď nevím, co udělat dřív.

„Linan,“ zakřičel jsem. „Okamžitě pojď sem dolů, už se líhnou!“ Zmateně jsem pozoroval jedno vajíčko po druhém. Z dálky jsem slyšel kroky. Za chvíli vedle mě stála má manželka a chytla se mě za ruku.

„Co budeme dělat?“ zeptala se mě tiše. „Co když budou nebezpeční a ublíží ti? Nebo mně? Co pak?“ Cítil jsem z jejího hlasu podtón hysterie.

„Klid, zlato, bude to v pořádku,“ uklidňoval jsem ji a tím i sebe. „Pojď, rozdělíme je, ať nejsou v tak velké přesile. Budeme cvičit každou skupinku zvlášť.“ Pomalu jsme se oba přibližovali k líhnoucím zvířatům, od kterých nás dělila jen praskající slupka. Opatrně jsme každé vajíčko přenášeli do jiné místnosti. A tak nám vzniklo 6 skupinek. Dvě velké skupiny byli po 12, dvě střední po 10 a dvě nejmenší skupinky byli po 8 Wraithech.
Celý den jsme pozorovali líhnoucí se mláďata, která již brzy budou přinášet do lidských domovů paniku a do některých i smrt. Každý se bude muset podřídit. Ať už je to člověk, upír či vlkodlak. Kdo se nepodřídí mé nadvládě, zemře!

Má zvířátka rostla každým dnem, dokud nevyrostla do výšky něco přes 2 metry. Jen jeden byl takový „prcek“. Měřil pouhý metr osmdesát a silný taky moc nebyl. Byl odlišný než ostatní. Choval se tak nějak, soucitně? Ano, to je to slovo. Nebyl skoro vůbec agresivní a krvežíznivý. Kdybych to měl srovnávat k psům, tak on byl mírumilovná čivava a ostatní zabijácké dogy. Vůbec se mi nelíbil. Ani trénovat se mnou nechtěl, grázl jeden! Uvažoval jsem o tom, že ho nějak odstraním, ještě by mi kazil morálku u ostatních, ale Linan ho zabít nechtěla. Byl to její oblíbenec a pojmenovala ho Beruška. No to mě dostalo. Má to být krvežíznivá potvora a ona ho pojmenuje Beruška… Co ji to jenom napadlo… Ach bože, kam ten svět spěje…

Wraithy byli ohromně silní a rychlí. Rvačky mezi nimi občas končily velmi špatně. Naštěstí ne až tak, aby některý z nich zemřel. Pouze se dlouho léčil. Začali být velmi agresivní a čím dál tím více prahnout po krvi a živé zvěři. Postupem času začali nechávat mrtvoly zcela vysušené bez krve a jakékoli tekutiny v těle. Byl jsem z toho velmi zmatený. Netušil jsem, proč to dělají a už vůbec ne, čím se vlastně živí. Jednou mě dokonce málem zabili. Od té doby mě k nim Linan nechtěla skoro vůbec pustit, ani já se tam nijak moc netěšil. Mám z nich dokonce strach. Což není vůbec dobře, já mám být jejich pán, oni se mne mají bát a ne já jich!

Jednoho dne přišel ohromný šok. Jedna skupina se dostala přes oplocení a běhá si někde venku. Toto nebylo dobré, vůbec to nebylo dobré! Linan běhala po domě úplně jako hysterka. Nedalo se ji uklidnit, tak jsem se na ni jednoduše vykašlal. Sešel jsem po schodech dolů, abych zkontroloval ostatní Wraithy. Byli stále zavření, ale rozrušení. Stále doráželi na elektrický plot a snažili se ho zničit. Rvali se mezi sebou a stále vyli, až z toho boleli uši. Rychle jsem běžel nahoru za Lin, která už se trochu uklidnila. Jemně jsem ji políbil na rty. V jejích očích jsem viděl strach. Po tváři ji stekla slza a za ni další a další, až z nich byl celý vodopád.

„Neplač miláčku,“ řekl jsem a pohladil ji po tváři. Odpovědí mi byli pouze její vzlyky. Nechtěl jsem, aby plakala. Proto jsem ji vzal do náruče a začal ji uklidňovat. Nevypadalo to pro nás dobře. Někde poblíž jsou krvelačné zrůdy, které se nám budou chtít pomstít a další se pomalu, ale jistě dostávají ven. Nikdo nám nemohl pomoct. Nikdo totiž nevěděl, že tady jsme a takové pokusy provádíme. Navíc by nevěděli, jak Wraithy zničit. Ani já sám to nevím. Asi zemřeme…
Stáli jsme tam spolu v objetí několik minut. Za tu dobu se už Lin zcela uklidnila. Leknutím až vyskočila, když se z chodby ozvalo hlasité vytí. Pustil jsem ji.

„Počkej tady, dokud ti neřeknu. Jdu za nimi,“ řekl jsem a políbil ji na čelo.

„Ne, to nesmíš!“ zakřičela. „Zabijí tě!“

„Já vím, ale mezitím co mě budou trhat na kusy, ty utečeš,“ řekl jsem už smířeně.

„Nechoď, prosím. Nějak spolu utečeme,“ prosila mě. Její hlas prozradil, že vůbec není tak klidná, jak chtěla vypadat. „Prosím,“ zopakovala.

„Uteč, až budeš moct,“ políbil jsem ji a běžel ke dveřím. Než jsem úplně zmizel, řekl jsem jí: „miluji tě a vždy budu“ a zavřel dveře.

Linan Mardelová
Než úplně zmizel za dveřmi, ještě mi stačil říct, že mě miluje a vždy bude. Zůstala jsem oněměle stát na místě, neschopna se pohnout. Chtěla jsem za ním jít, ale hrozně jsem se bála. Bála jsem se smrti. Zničehonic se z chodby ozval výkřik, děsivé zavrčení a ohromná rána. Okamžitě jsem se probrala z transu a s myšlenkou, že musím zachránit Akima, jsem vyběhla na chodbu. Kolem něho stálo asi šest Wraithů a hrozivě vrčeli. Byli přikrčení a pomalu začali chodit kolem mého manžela, jako by byli na lovu. Pak se ovšem jeden zvedl na zadní a neuvěřitelnou rychlostí drápl Akima přes obličej. Ten odletěl na druhou stranu místnosti. Já se jako bez rozumu rozběhla k Akimovi a objala ho.

„Jsem tady, zlato,“ řekla jsem potichu. Trochu mi vynechával hlas. „Miluji tě“. Vtom mě něco chytilo a hodilo o stěnu. Jen rozmazaně jsem viděla, jak mého manžela ty hrozné zrůdy trhají na kusy a vysávají z něj život. Z mých očí se začaly řinout slzy a z úst bolestné vzlyky. Tím jsem na sebe upoutala pozornost těch smrtonosných stínů a i já se stala jejich večeří.

Vypravěč
Mezitím, co jedni Wraithy pořádali hostinu na svých stvořitelích, další skupiny se dostaly ze svého vězení a vyrazilo do světa. Tři skupiny postupně zamířily do Evropy, jedna do USA, další do Afriky a ta poslední zůstala v Rusku. I tam, kde se nedostali, se šířil strach obrovských, smrtonosných oblud, které zabíjí vše, co spatří.

Autor: Cora (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový vládce? Ne, konec utlačování! 1. kapitola: