Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový měsíc tak trochu jinak - 1. kapitola

21.07.2011 (18:00) • Grace • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 3846×

Nový měsíc tak trochu jinak

1. kapitola

Nebyl to ten klidný, bezesný spánek, po kterém jsem toužila - samozřejmě. Znovu jsem byla v lese a jako vždycky jsem začínala bloudit. Rychle jsem si uvědomila, že tohle není ten samý sen jako obvykle. Zaprvé jsem necítila žádné nutkání chodit dokola a hledat; potulovala jsem se jenom ze zvyku, protože v této části snu se to ode mě obvykle očekávalo. Vlastně to ani nebyl ten samý les. Jeho vůně byla jiná a světlo také. Voněl, ale ne jako vlhká země v lese, spíš jako slaná voda oceánu. Neviděla jsem nebe; přesto se mi zdálo, že slunce určitě svítí - listy nade mnou byly jasně nefritově zelené.

Tohle byl les kolem La Push - blízko tamní pláže, tím jsem si byla jistá. Věděla jsem, že když najdu pláž, uvidím i slunce, a tak jsem spěchala vpřed, vedená slabým zvukem vln v dálce.

A pak se tam objevil Jacob. Popadl mě za ruku a táhl mě zpátky do nejčernější části lesa.

„Jacobe, co se děje,“ ptala jsem se ho.

Dívala jsem se do vystrašeného chlapeckého obličeje. Jeho vlasy byly zase krásné, měl je vzadu v týlu stažené do ohonu. Škubal vší silou, ale já jsem se bránila; nechtěla jsem jít do tmy.

„Utíkej, Bello, musíš utíkat!“ zašeptal vyděšeně.

Ten náhlý pocit déjà vu byl tak silný, že mě skoro probudil.

V tu chvíli jsem věděla, proč to tady poznávám. Protože já už jsem tu byla, jen v jiném snu. Stalo se to před milionem let, patřilo to do úplně jiného života. Tohle byl sen, který se mi zdál tu noc, kdy jsem se procházela s Jakobem po pláži, tu první noc, kdy jsem už věděla, že Edward je upír. Tím, jak jsem na ten den dneska vzpomínala s Jakobem, jsem tenhle sen vytáhla z hromady svých pohřbených vzpomínek.

Dívala jsem se na ten sen s odstupem a čekala jsem, až se přehraje. Z pláže ke mně přicházelo světlo. Za chviličku projde mezi stromy Edward, jeho kůže bude slabě zářit a jeho oči budou černé a nebezpečné. Pokyne mi a usměje se. Bude krásný jako anděl, ale zuby bude mít špičaté a ostré…

Ale předbíhala jsem se. Napřed se musí stát něco jiného.

Jacob pustil mou ruku a zavyl. Třásl se a škubal sebou, pak padl na zem u mých nohou.

„Jacobe!“ vykřikla jsem, ale byl pryč.

Místo něj tam stál ohromný červenohnědý vlk s tmavýma, inteligentníma očima.

Sen změnil směr, jako když vlak přehodí na jinou kolej.

Tohle nebyl ten samý vlk, o kterém se mi zdálo v tom jiném životě. Tohle byl velký rudohnědý vlk, od kterého jsem před týdnem stála na louce jenom na půl kroku. Tenhle vlk byl obrovský, monstrózní, větší než medvěd.

Tenhle vlk se na mě upřeně díval, snažil se mi dát svýma inteligentníma očima najevo něco velmi podstatného. Černohnědýma, povědomýma očima Jacoba Blacka.

Probudila jsem se, jak jsem křičela z plných plic.

Skoro jsem čekala, že mě tentokrát Charlie přijde zkontrolovat. Tohle nebyl můj obvyklý křik. Zabořila jsem hlavu do polštáře a snažila se ztlumit hysterii, která se mým křikem drala na povrch. Přitiskla jsem si bavlněný povlak pevně na obličej a přála si, abych stejně tak mohla udusit spojitost, ke které jsem právě došla.

Ale Charlie dovnitř nepřišel a mně se nakonec podařilo zdusit ten podivný jekot, který mi vycházel z hrdla.

Celé jsem si to teď vybavila - každé slovo, které mi Jacob řekl toho dne na pláži, i tu část, než se dostal k upírům, „studeným“. Obzvláště tu první část.

„Znáš nějaké staré příběhy o tom, odkud pocházíme - myslím my Quileuté?“ začal.

„Vlastně ne,“ přiznala jsem.

„No, existuje spousta legend, některé se údajně datují až k potopě světa - staří Quileuté prý přivázali své kánoe k vrcholkům nejvyšších stromů na hoře, aby přežili jako Noe se svou archou.“ Usmál se, aby mi ukázal, jak málo těm historkám věří.

„Jiná legenda tvrdí, že pocházíme z vlků - a že vlci jsou pořád naši bratři. Je proti kmenovému zákonu je zabíjet. A pak jsou historky o studených,“ hlas mu klesl trochu níž.

„Studených?“

„Ano. Existují historky o studených stejně staré jako legendy o vlcích, ale některé jsou mnohem mladší. Podle legendy můj vlastní pradědeček některé ze studených znal. On to byl, kdo s nimi uzavřel smlouvu, podle které se drží dál od našeho území.“ Zvedl oči v sloup.

„Tvůj pradědeček?“

„Byl starší kmene jako můj otec. Víš, studení jsou přirozenými nepřáteli vlků - no, vlastně ne obyčejných vlků, ale vlků, kteří se změní v lidi, jako naši předkové. Vy byste jim říkali vlkodlaci.“

„Vlkodlaci mají nepřátele?“

„Jenom jednoho.“

V krku jsem měla knedlík, který mě dusil. Snažila jsem se ho spolknout, ale byl tam usazený a nehýbal se. Chtěla jsem ho vyplivnout.

„Vlkodlak,“ vydechla jsem.

Ano, to bylo slovo, kterým jsem se dusila. Celý svět se zakymácel, vychýlil se špatným směrem ze své osy.

Jaké je tohle místo? Může doopravdy existovat svět, kde staré legendy ožívají a překračují hranice malých bezvýznamných městeček, aby se utkaly s mytickými příšerami? Znamenalo to, že každá nemožná pohádka má někde pravdivý základ? Existuje vůbec nějaký rozumný a normální svět, nebo je všechno jenom magie a strašidelné historky?

Sevřela jsem si hlavu do dlaní, aby mi nevybuchla.

Tichý střízlivý hlas vzadu v mé mysli se mě ptal, proč tak vyvádím. Copak jsem dávno neuvěřila v existenci upírů - a tenkrát bez vší té hysterie?

Přesně tak, chtěla jsem na něj zakřičet zpátky. Cožpak nestačí jeden mýtus, není to dost na celý život?

Navíc jsem nikdy ani na chvilku nepřestávala vnímat, že Edward Cullen je naprosto mimořádný. Nebylo to takové překvapení, když jsem zjistila, co je zač - protože bylo jasné, že to není obyčejný člověk.

Ale Jacob? Jacob, který byl jenom Jacob a nic víc než Jacob? Jacob, můj kamarád? Jacob, jediný člověk, ke kterému jsem si dokázala vytvořit nějaký vztah… a ani on nebyl člověk.

Potlačovala jsem nutkání znovu se rozkřičet.

Co tohle vypovídalo o mně?

Na to jsem znala odpověď. Vypovídalo to, že je se mnou něco hluboce v nepořádku. Proč by se jinak můj život hemžil postavami z hororových filmů? Proč by mi jinak na nich záleželo tolik, že mě to trhá na kusy, když se chovají, jak jim jejich mytická podstata velí?

V hlavě se mi všechno točilo a posouvalo, takže věci, které předtím znamenaly jedno, teď znamenaly něco jiného. Neexistoval žádný kult. Nikdy neexistoval žádný kult, ani žádný gang. Ne, bylo to mnohem horší. Byla to smečka.

Smečka pěti neuvěřitelně obrovských, různobarevných vlkodlaků, kteří se za mnou kradli po Edwardově louce…

Najednou mě popadl horečnatý spěch. Koukla jsem na hodiny - bylo dost brzo, ale mně to bylo jedno. Musela jsem se okamžitě dostat do La Push. Musela jsem vidět Jacoba, aby mi mohl říct, že jsem se úplně nezbláznila.

Natáhla jsem si první čisté oblečení, které jsem našla, a bylo mi jedno, jestli se k sobě hodí, nebo ne, a pádila jsem dolů, brala jsem schody po dvou. Málem jsem narazila do Charlieho, jak jsem smykem zabrzdila v chodbě cestou ke dveřím.

„Kam jdeš?“ divil se. Oba jsme byli překvapení, že jeden druhého vidí. „Víš, kolik je hodin?“

„Jo. Musím se vidět s Jacobem.“

„Myslel jsem, že ta věc se Samem…“

„To nevadí, musím s ním hned teď mluvit.“

„Je hodně brzo.“ Zamračil se, když se můj výraz neměnil. „Nechceš se nasnídat?“

„Nemám hlad,“ vyhrkla jsem. Stál mi v cestě k východu. Zvažovala jsem, že se kolem něj protáhnu a uteču mu, ale věděla jsem, že bych mu to později musela vysvětlovat. „Vrátím se brzy, ano?“

Charlie se zamračil. „Rovnou k Jacobovi domů, ano? Žádné zastávky po cestě?“

„No jasně že ne, kde bych se zastavovala?“ Nemohla jsem se dočkat, až vypadnu.

„Já nevím,“ přiznal. „Jenomže… no, došlo k dalšímu útoku - zase ti vlci. Bylo to opravdu blízko horkých pramenů - tentokrát máme svědka. Obětí je muž, který stál jenom pár metrů od silnice, když najednou zmizel. Jeho žena se o pár minut později vydala ho hledat, a uviděla velkého šedého vlka, tak běžela pro pomoc.“

Žaludek se mi zhoupl, jako kdybych udělala vývrtku na tobogánu. „Zaútočil na něj vlk?“

„Není po něm stopy - zase jenom trocha krve.“ Charlieho obličej byl zbrázděný bolestí. „Strážci tam vyrážejí ozbrojeni a berou s sebou ozbrojené dobrovolníky. Je mnoho lovců, kteří se toho touží zúčastnit - za mrtvoly vlků je vypsaná odměna. To znamená velkou palebnou sílu rozptýlenou po lese, a to mi dělá starosti.“ Zavrtěl hlavou.

„Když se lidi moc vzruší, dochází k nehodám…“

„Oni budou na vlky střílet?“ Hlas mi vyletěl o tři oktávy.

„Co jiného se dá dělat? Co je na tom špatného?“ zeptal se a napjatýma očima se mi pátravě díval do obličeje. Cítila jsem se slabá; musela jsem být bělejší než obvykle. „Nestává se z tebe zapřisáhlý ochránce přírody, že ne?“

Nemohla jsem odpovědět. Kdyby se na mě nedíval, dala bych si hlavu mezi kolena. Zapomněla jsem na pohřešované turisty, na krvavé stopy… Nespojila jsem si tyto skutečnosti s tím, co jsem si uvědomila prve.

„Podívej, holčičko, nenech se tím vystrašit. Prostě zůstaň ve městě nebo na silnici - žádné zastávky - ano?“

„Ano,“ opakovala jsem slabým hlasem.

„Musím jít.“

Poprvé jsem se na něj podívala zblízka a viděla, že má k pasu připnutou zbraň a na nohou pohorky.

„Nejdeš na ty vlky, tati, že ne?“

„Musím pomoct, Bells. Ztrácejí se lidé.“

Hlas mi zase vystřelil, teď téměř hystericky. „Ne! Ne, nechoď. Je to moc nebezpečné!“

„Musím dělat svou práci, dítě. Nebuď taková pesimistka - nic se mi nestane.“ Otočil se ke dveřím a podržel je otevřené. „Jdeš?“

Zaváhala jsem, žaludek se mi stále kroutil v nepříjemných otáčkách. Co jsem měla říct, abych ho zastavila? Bylo mi příliš mdlo, abych vymyslela nějaké řešení.

„Bells?“

„Možná je moc brzy, jet do La Push,“ zašeptala jsem.

„Souhlasím,“ řekl, vykročil ven do deště a přitom za sebou zavřel dveře.

Jakmile byl z dohledu, padla jsem na podlahu a sklonila hlavu mezi kolena.

Měla bych jít za Charliem? Ale co mu řeknu? A co bude s Jakobem?

Jacob byl můj nejlepší přítel; musela jsem ho varovat. Jestli opravdu je - přikrčila jsem se a přinutila se vyřknout v duchu to slovo - vlkodlak (a já jsem věděla, že je, cítila jsem to), pak na něj lidé budou střílet! Musela jsem to říct jemu a jeho přátelům, že se lidé budou snažit je zabít, jestli budou běhat po lese v podobě obrovských vlků. Musela jsem jim říct, aby toho nechali.

Musejí toho nechat! Charlie byl venku v lese. Sejde jim na tom? Přemítala jsem… Až doteď mizeli pouze cizinci. Znamenalo to něco, nebo to byla jenom náhoda?

Musela jsem věřit, že alespoň Jakobovi na tom sejde. Ať tak či tak, musela jsem ho varovat. Nebo… nemusela?

Jacob byl můj nejlepší přítel, ale byl také příšera? Skutečná? Zlá? Měla bych ho varovat, jestli on a jeho přátelé jsou… vrazi? Jestli venku chladnokrevně pobíjejí nevinné turisty? Jestli jsou skutečně ve všech ohledech jako ty nestvůry z hororů, nebude špatnost je chránit?

Nevyhnutelně jsem musela porovnat Jacoba a jeho přátele s Cullenovými. Objala jsem si pažemi hruď, abych zakryla tu díru, zatímco jsem o nich přemýšlela.

Jasně, o vlkodlacích jsem nic nevěděla. Čekala bych něco podobného jako ve filmech - velká chlupatá, napůl lidská stvoření nebo tak něco - kdybych vůbec něco čekala. Takže jsem nevěděla, co je nutí lovit, jestli hlad nebo žízeň po krvi nebo jenom touha zabíjet. To se pak těžko porovnává.

Ale nemohlo to být horší než to, co podstupovali Cullenovi ve své snaze chovat se bezúhonně. Myslela jsem na Esme - bylo mi do breku, když jsem si představila její laskavý, líbezný obličej -, a jak si přes veškerou svou mateřskost a lásku musela držet nos a celá zahanbená přede mnou utéct, když jsem krvácela.

Nemohlo to být těžší než tohle. Myslela jsem na Carlislea, jak jedno století za druhým bojoval sám se sebou, aby se naučil nevnímat krev, aby mohl zachraňovat životy jako lékař.

Nic nemohlo být těžší než tohle. Vlkodlaci si zvolili jinou cestu. A co bych si teď měla zvolit já?

Kdyby to byl kdokoliv, jen ne Jacob, pomyslela jsem si a zavrtěla hlavou, jak jsem jela po silnici vedoucí lesem do La Push. Stále jsem si nebyla jistá, jestli dělám správnou věc, ale dohodla jsem se sama se sebou na kompromisu.

Nemohla jsem odpustit, co Jacob a jeho přátelé, jeho smečka, dělají. Teď jsem chápala, co mi říkal včera v noci - že už ho možná nebudu chtít nikdy vidět - a mohla jsem mu zavolat, jak navrhoval, ale připadalo mi to zbabělé. Když nic jiného, dlužil mu alespoň rozhovor z očí do očí. Povím mu to na rovinu, že nemůžu jen tak přehlížet, co se děje. Nemůžu se přátelit se zabijákem a nic neříct, dovolit, aby zabíjení pokračovalo… To by ze mě dělalo příšeru taky.

Ale ani ho nemohu nevarovat. Musela jsem udělat, co jsem mohla, abych ho ochránila.

Zastavila jsem u domu Blackových se rty stisknutými do tvrdé linie. Bylo dost zlé, že můj nejlepší přítel je vlkodlak. Musí být také netvor?

V domě byla tma, v oknech nesvítila žádná světla, ale mně bylo jedno, jestli je vzbudím. Se zlobnou energií jsem na dveře zabušila pěstí; ten zvuk se nesl ozvěnou skrze zdi.

„Vstupte,“ slyšela jsem po chviličce zavolat Billyho a rozsvítilo se světlo.

Vzala jsem za kliku; bylo odemčeno. Billy se vykláněl za otevřenými dveřmi vedle malé kuchyňky, kolem ramen župan, ještě neseděl na vozíku. Když viděl, kdo jde, krátce vykulil oči, a pak se jeho obličej zklidnil.

„No tohle, dobré ráno, Bello. Co tady děláš tak časně?“

„Billy, musím s ním mluvit!“ zavřela jsem dveře a šla za ním do kuchyně.

„Není tady.“ Je tam. Já to vím!

„Promiň, ale já musím,“ rozeběhla jsem se k Jacobovi pokoji. Rozrazila jsem dveře, ale to, co jsem uviděla, mi vyrazilo dech. Jacob ležel na posteli, jak široký tak dlouhý. Neměla jsem to srdce ho probudit. V ten samý moment, co jsem couvala ze dveří, jsem uslyšela psí štěkot. Koukla jsem se z okna a viděla je. Ty, kteří mi ho vzali. Vlna vzteku se ve mně zvedla s velkou intenzitou. Měla jsem chuť vraždit. Rychle jsem se sebrala a vyběhla z domu. Kráčela jsem jim vstříc.

„Co jste mu udělali?“ řvala jsem na ně. „Co jste mu sakra udělali?!“ Výraz jednoho z nich nevypadal zrovna přátelsky.

„Co jsme mu my udělali? Co ti řekl?!“ Vyjel na mě zmiňovaný.

„Nic! Neřekl mi nic, protože se vás bojí!“ Jejich reakce mě zaskočila. Rozesmáli se. To jsem nevydržela a vlepila tomu hajzlovi facku. Začal se nebezpečně klepat, a proto jsem ze strachu  začala ustupovat. Najednou, jako by vybouchl a přede mnou stál vlk, velký jako kráva.

„Bello!“ vyjekl za mnou dobře známý hlas. Otočila jsem se a utíkala k němu.

„Běž! Jaku uteč!“ snažila jsem se ho varovat. On ale běžel přímo naproti mně.  Najednou vyskočil a proměnil se ve vlka.

Proboha! Zakopla jsem a spadla na zem. Pozorovala jsem, jak se ti dva začali prát. No, tak to ne. Tohle je moc. Co se to sakra děje?!

Vstala jsem a rozeběhla se k autu. Měla jsem strach. Nasedla jsem a zabouchla. Po tváři se mi začaly kutálet slzy. Rychle jsem vyjela z La Push. Už jsem chtěla být doma.

Cestou jsem přemýšlela o tom, co se teď přede mnou odehrálo. Jak to, že můj nejlepší kamarád se změnil ve vlka? Proč v mém životě nemůže být nic normální?!

Když jsem dojela domů, všude bylo ticho. To bylo dobře, protože jsem si mohla pročistit hlavu. Šla jsem do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře. Takže Jacob je vlkodlak? Proč, proč zrovna on… ptala jsem se sama sebe. Slzy se mi ještě pořád kutálely po obličeji a já je nechtěla setřást. Ucítila jsem hladkou dřevěnou podlahu pod mými koleny, pak pod dlaněmi, a najednou mi tlačila i na kůži na tváři. Doufala jsem, že omdlévám, ale ke svému zklamání jsem vědomí neztratila. Vlny bolesti, které do mě předtím jenom narážely, dosáhly vrcholu, převalily se mi přes hlavu a stáhly mě pod sebe. Už jsem se nevynořila.

Jsem opravdu ráda za minulé komentáře u prologu. Jen mě mrzí, že tahle kapitolka je zobraze už 114*, ale komentář jen jeden. Ať je Váš názor jakýkoli, chtěla bych ho znát. Proto mě mrzí, že většina z Vás si řekne asi tohle "Proč se zdržovat komentářem? Někdo to napíše místo mě...vždyť se nezblázní." Ne, nezblázním. Ale taky se může stát, že se další kapitolky nedočkáte. Protože psát pro dva-tři lidi, nevím, komu by se chtělo. Mě tedy ne. Já píšu  pouze a pouze pro Vás. Takže prosím alespoň o jedno, dvě slova. Nebo jen smajlíka...i ten potěší. :)

Vaše Grace

Autor: Grace (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový měsíc tak trochu jinak - 1. kapitola: