Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nováček - 5. kapitola

07.07.2011 (16:45) • elsaelli • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1330×

Previous:

Uslyšela jsem z pokoje hluk. Poplašeně jsem zvedla hlavu a váhala jsem, jestli se mám odvážit tam vpadnout. Moje první myšlenka - jsem upír, což znamená nejspíš nejsilnější tvor na Zemi. Ale hned na to mi došlo, že tak hluboko v hradu bych jen těžko hledala někoho, kdo není upír - teda jestli nepočítám hmyz jako třeba myši.

Přestala jsem uvažovat o tom, jestli je myš hmyz, zabalila jsem se do ručníku, vzala do ruky kartáček na zuby, zhluboka se nadechla a vzala jsem za kliku.

...

„Hu!" Vpadla jsem v útočné pozici do pokoje a vražedně jsem před sebou zamáchala kartáčkem. To jsem ale neměla dělat, protože mi sklouzl ručník, a kromě něj už jsem na sobě nic neměla. Chvíli se nic nehýbalo a já se neodvažovala ani dýchat, ale nakonec jsem se odhodlala a s pohledem alá zabiják žraloků pátrajícím po zjevně prázdném pokoji jsem se sehnula pro ručník. Bleskově jsem se do něj zamotala a můj strach se s každou vteřinou zvyšoval.

Takže vlastně nebyl nijak strašný, protože asi tak po dvou vteřinách se ozval jakýsi neidentifikovatelný zvuk - něco jako když babičce vypadne protéza a Alec, který se schovával za věšákem, už nemohl dál zadržovat smích.

Svraštila jsem obočí a našpulila pusu. Všichni říkali, že když to dělám, vypadám jako malá holka, ale já jsem si prostě nemohla pomoct. Moje sestra zas vystrkovala bradu - možná máme v rodině nějaký komplex… Možná je to ksichtění něco jako alergická reakce na vyvedení z psychické rovnováhy. Inteligentně řečeno. Prostě když nás někdo na… štve, tváříme se jako kr... éťané. Normálně řečeno.

„Co chceš?" prskla jsem na něj.

„Já?" Alec se přestal smát a podíval se na mě, jako kdybych se ho ptala, jestli u sebe nemá tučňáka… nebo radši dva. „Nic."

„Aha. Tak teď už je mi jasný, proč se mi o půlnoci schováváš v pokoji a děsíš mě k smrti."

„Půlnoc byla před dvaceti sedmi minutami a třinácti sekundami." Pokrčil Alec rameny, jakoby se tím všechno vysvětlovalo.

„Padej." Napůl jsem čekala, že se sklátí k zemi.

„Aro mě poslal, abych ti vyřídil že mě Aro poslal, abych ti vyřídil že mě Aro poslal, abych ti vyřídil že mě Aro poslal, abych ti vyří - máš za ním jít do velkého sálu." Nasadil nevinný kukuč, když se mi podíval do obličeje. Všechna naštvanost ze mě vyprchala a nahradilo ji překvapení, jinými slovy si moje pusa přestala hrát na kapra a vykulila jsem na něj oči.

„Proč?"

„Kdybych to věděl tak ti to řeknu."

„A víš to?"

„Jasná věc," zašklěbil se.

„Takže...?"

„Co je?" A zas na mě vrhnul tučňáčí pohled.

„Říkals, že mi řekneš, proč mám jít za Arem," pěnila jsem.

„Taky že řeknu... Až se vrátíš," vycenil na mě zuby a pro mě bohužel, pro něj bohudík dobře, odhadnul moje úmysly a zmizel dřív, než bys řekl švec, dokonce i dřív, než jsem mu stačila něco milého říct já.

Otočila jsem se a vrátila se do koupelny pokračovat ve zkoumání mojí nezničitelnosti. Pak jsem si vzpomněla na Ara, znovu jsem se otočila a vydala se za ním. Potom jsem se zase otočila a vrátila se nasoukat do svých úzkých džínů a obyčejného bílého tílka, ve kterém jsem přijela. Bylo dost „úsporné", nosila jsem ho jen pod košile nebo svetříky, ale ne, že bych měla zrovna dvakrát na výběr. Moje původně červeno-bílá košile byla po mé sváče červeno-červená a žluté tílko, které jsem dostala od Jane, bylo celé mokré, protože jsem ho v koupelně shodila na mokrou zem.

Otočila jsem se naposled a rozběhla jsem se do velkého sálu.

„April!" rozpřáhl Aro ruce a vydal se ke mně s zářivým úsměvem. Že by reklama na Orbitky? Ne. On je prostě jen pošuk.

Vrazila jsem ruce do kapes a váhavě jsem se usmála.

„Alec mi řekl..."

„Ach ano, poslal jsem ho. Nepochybně ti neřekl, proč jsem si tě zavolal." Přikývla jsem.

„Víš, máme tu menší problém. Vlastně je spíš větší, konkrétně hodně velký." Aro se odmlčel a zahleděl se kamsi za mě.

„Asi neznáš upíří klan Cullenů, takže ti o něm něco povím." Upíří klan Cullenů jsem opravdu neznala, ale znala jsem to jméno, jen jsem si nemohla vzpomenout odkud. Je to takový ten pocit jako když hrajete město, moře, kuře a nemůžete si vzpomenout na stát od O, i když už jste ho napsali tisíckrát. Nakonec jsem usoudila, že to bude jen hloupá shoda náhod a jmenoval se tak někdo z některé ze škol, do které jsem chodila - a že jich bylo hodně. S mámou jsme se totiž často stěhovali kvůli práci jejího přítele.

„Cullenovi rozhodně nepatří k nejstarším klanům - Carlisle, který je všechny stvořil, je starý jen asi 350 let. Ale hned po nás jsou nejpočetnější - je jich sedm. Náš druh většinou žije samostatně, nebo po dvou, maximálně po třech.

Jsou dost mocní, tím pádem nechceme, aby se rozšířili ještě o někoho dalšího. A proto jsme s nimi uzavřeli dohodu. Ani jedna strana nesmí nikoho dalšího přeměnit. A když my nebo oni uděláme výjimku..." nechal větu nedokončenou. Význam byl jasný.

„Chápej, pro nás je to výhodné, protože když porušíme dohodu my, oni nás sami nebudou schopni zlikvidovat a jsou až přespříliš čestní na to, aby si vytvořili svou armádu novorozených. Ale nemůžeme připustit pošpinění naší pověsti."

„A já jsem ta výjimka," konstatovala jsem.

„Ano," zašeptal Aro.

„Ale oni se o mně přeci nedozví... Nebo ano?" zeptala jsem se, když neodpovídal.

„Myslím, že by se nedozvěděli... Kdyby sem ovšem jeden z nich nepřijel." Caius a Marcus, kteří po celou dobu našeho rozhovoru seděli tiše a nehnutě, se napřímili a zpozorněli.

„Kdy přijel?" zeptal se svým jemným hlasem Caius.

„Ještě tu není, ale támhle Jonathan," Aro pokynul rukou k hnědovlasému upírovi stojícímu u dveří, „který byl na misi poblíž Saline ho potkal. Jon má dar, funguje jak na upíry, tak na lidi - když se k nim dostane dostatečně blízko, pozná, jakým směrem se ubírají. Je to čistě geografické - jinými slovy nemohl zjistit, za jakým účelem sem má Edward namířeno, aniž by se ho na to zeptal, což nesmí, protože by si nemusel dát pozor na své myšlenky."

„Takže nebude stačit April někam schovat," napůl se zeptal a napůl si povzdechl Caius.

„Ne. Budeme muset... Já nevím."

„Podřízneme ho!" vykřikl radostně Alec, jehož příchodu si evidentně nikdo nevšiml.

„Co tu chceš?" zeptal se ho s přimhouřenýma očima tichým chraplavým hlasem Marcus. Bylo to asi poprvé, co jsem ho slyšela promluvit.

Alec si ho nevšímal.

„Aro, přišel jsem ti říct, že April už jde," ohlásil důležitě.

„Dobře, hodný chlapec." Poplácal ho Aro po rameni a shovívavě se na něj usmál. Alec vypadal na vrcholu blaha, už jen vrtit ocáskem a dokonale by připomínal psa. Asi jim to stáří leze na mozek.

„Za jak dlouho tu bude?" zeptal se Caius Jona a Arovi s Alecem nevěnoval pozornost.

„Do hodiny, pane. Ale je možné, že počká až do rána, než přijde do hradu." Jon zřejmě patřil k těm podřadnějším upírům, i když jsem si nemohla být jistá, protože se ještě nestačil převléknout do pláště. Měl na sobě koženou bundu o trochu světlejší než tmavé vlasy slepené deštěm - vzpomněla jsem si, že když jsem se šla sprchovat, začínalo pršet. Ale v sále nebyly slyšet žádné dopadající kapky ani skučící vítr... Tak hluboko v hradu jsme teď byli.

„Radši budeme počítat s tím, že nepočká. I kdyby April hned teď odešla, zůstane tu její pach. Takže... Máte nějaké návrhy?" Rozhlédl se Aro po sále.

Promluvil Jonathan.

„Napadá mě jen jedno řešení. Předstírat, že April je upírem už dlouho a teprve nedávno se k nám přidala. Myslím, že na novorozenou se ovládá velmi dobře, nemusel by to prohlédnout."

„Výborně." Věnoval Jonovi Aro jeden ze svých vzácných - pokud nepočítám to, jak se culil na Aleca - úsměvů.

„April, Jone, sežeňte prosím všechny z gardy. Alecu, ty dojdi vzbudit Giannu. Musíme si pospíšit," rozkázal Aro a víc už si nás nevšímal. Už jsem chápala, proč je vůdcem právě on.

4. kapitola <-> 6. kapitola

SHRNUTÍ

Autor: elsaelli (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nováček - 5. kapitola: