Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nová identita 6

27.08.2010 (18:30) • Tempy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3798×

„Mám tě,“ vykřikla jsem vítězoslavně a zaslechla, jak si za mnou někdo odkašlal. Strašně jsem se lekla a praštila se hlavou do stolu.

„Sakra!“ nadávala jsem a soukala se co nejopatrněji zpod stolu, aby mi nebylo vidět pod sukni.

Zvedla jsem se, pero položila na stůl a otočila se na osobu, která mě před chvílí vyrušila i rozrušila.

„Dlužíš mi večeři,“ zasmál se a vyrazil mi tím dech.

„Co… co tady děláš?“ vyhrkla jsem překvapeně.

„Dělám mamce smlouvy. Poslala mě, abych vyřídil předběžnou smlouvu s novou zaměstnankyní.“

„Nečekala bych tě tu. Vlastně bych nečekala, že žiješ ve stejném městě.“

„Koupila jsi ten dům?“ zeptal se a oči se mu rozzářily jako dvě hvězdičky.

„Tvá sestra je skvělá realitní agentka a ten domek je úžasný,“ chválila jsem moje nové obydlí.

„A kde stojí?“ zajímal se.

„To ti neřeknu,“ odmítala jsem vyzradit polohu svého domku.

„Nechci tě vykrást ani přepadnout. Myslel jsem, že to už máme za sebou.“

„Stejně ti to neřeknu,“ smála jsem se. Měl pravdu, mou náklonnost k němu už dávno získal. Přesto se nenechám úplně zblbnout tím jeho kukučem a všechno mu hned nevyzradím.

„Nevadí, zeptám se Alice.“

„Proč myslíš, že ti něco řekne?“ ptala jsem se. „Není zavázána, že bude mlčet o obydlích svých zákazníků?“ dodala jsem.

„Stejně to z ní dostanu,“ smál se a klepl si přitom do hlavy. Nechápala jsem jeho počínání, ale vypadal roztomile.

„Zlatíčko, nic ti neřeknu,“ zazpívala Alice, která vtrhla do místnosti jako velká voda. Jak proboha mohla vědět, o čem jsme se bavili? vrtalo mi to hlavou, dokud nezačal ten malý skřítek znovu mluvit.

„Edwarde, připrav se, pojedeme na nákupy. Koukala jsem ti do šatníku, když jsem ti byla v domě zalévat kytky a chce to nějakou změnu. Mimochodem, pro ten fíkus už bylo pozdě. Snažila jsem se ho ještě zalít, ale za dva dny na tom byl ještě hůř, už neměl listy,“ zasmála se svému vtipu.

„Alice, neříkej, že to byl ten fíkus vedle sedačky,“ vydechl mírně vyděšeně s kapkou rozčarování v hlase.

„Když to nechceš slyšet, tak nic neříkám,“ protáhla zvonivě a pomalým krokem šla ke mně.

„Alice, zabilas mi mou nejoblíbenější kytku?“ zeptal se autoritativním hlasem.

„Drahoušku, říkám, že byla mrtvá, už když jsem tam došla,“ šveholila dál a koukala mi přes rameno na nepodepsanou smlouvu.

„Cos ještě udělala? Nevyvenčila mi psa?“ ptal se s napětím, které vyzařovala z jeho obličeje.

„Edwarde, tvůj pes je zlatíčko, tomu bych nic neudělala. Venčila jsem ho častěji, než myslíš, a koupila jsem mu nový pelíšek. On ho zbožňuje a ty budeš určitě taky. Je tmavě modrý, to kvůli špíně, a na něm jsou malé drobné kostičky. Nemyslím kostičky, jako tvar, ale normální kosti, které může okusovat. Tím nemyslím, že je okusuje na tom pelíšku…“

„Chápu, Alice,“ utnul její řeč.

„Bráško, tak ráda tě vidím,“ vypískla Alice a vrhla se přes celou místnost Edwardovi do náručí.

„Taky tě moc rád vidím.“ Objímal ji a přitom koukal na mě.

„A ty bys měla konečně podepsat tu smlouvu, protože na ty nákupy musíš vyrazit s námi. Přeci si nemyslíš, že ti na celý týden stačí jeden kufr. Volal mi Emmett, kuchyň budeš mít hotovou do večera.“

„Emmett?“ zeptala jsem se.

„Je to náš stavbyvedoucí,“ odpověděla mi. Naklonila jsem se ke stolu a smlouvu podepsala.

„Jsi spokojená s podmínkami smlouvy?“ zeptal se Edward, když jsme všichni vycházeli ze dveří.

„Ano, vypadá to, že je dělal opravdový odborník. Můžu vlastně odejít, aniž bych se rozloučila s Esmé?“ uvědomila jsem si, že je to velmi neslušné.

„Neboj, rozloučíš se s ní. Musím se stavit za Jasperem, on teď počítá náklady na jeden domek a Esmé je tam s ním.“ Alice nás vedla k výtahu, protože firma, ve které jsme se nacházeli, byla docela velká a hlavně tu chtěli mít bezbariérový přístup, jak mi vysvětlovala po cestě Alice. Prostě a jednoduše, mysleli na vše.

„Kde je vlastně Rose, nikde jsem ji tu neviděl?“ ptal se Edward Alice, když jsme vystoupili z výtahu. Rose? Kdo je sakra Rose? Je to jeho přítelkyně? Alice přece říkala, že je volný. Bože, nad čím to zase uvažuji.

„Je s klientem v Olympii. Mamka ji tam poslala, aby převzala nábytek do jeho domu, než tam pojede sama. To víš, má teď málo lidí, tak posílá i realitní agentky.“

„Aha, tak se snad uvidíme někdy během dne. S Emmettem už jsem se krátce viděl a tátu uvidím večer.“

„Všichni se uvidíme večer na společné večeři. Hm, ty víš, jak to myslím,“ řekla zasmušile Alice a zaklepala na jedny dveře.

„Edwarde!“ vykřikla Esmé a vrhla se synovi do náručí.

„Mami, jsem rád, že tě vidím. Ahoj, Jaspere,“ pozdravil se s klukem s blonďatou lví hřívou, ke kterému se nyní tulila Alice. Nejspíš to byl její manžel.

„Rád tě vidím, brácho.“ Přátelsky na něj mrknul a zvesela se usmíval. Sledovala jsem tu rodinnou pohodu a zastesklo se mi po vlastní rodině. Moje mamka mě už nikdy neobejme jako teď Esmé objímala Edwarda. Nikdy nebudu moct pozdravit manžela mé mladší sestry, až si nějakého najde. Edward měl neskonalé štěstí. Měl milující mamku a skvěle ztřeštěnou sestru. Pohoda se v této místnosti vyšplhala na sto stupňů.

„Broučku, dnes přijedu domů asi až večer. Beru Edwarda a nejspíš i Nessu na nákupy,“ šeptala Alice svému muži.

„Budeš mi chybět,“ vydechl a jemně ji líbnul na rty.

„Vypočítal jsi už náklady na opravu Nessina domu?“

„Ano, všechno jsem to dal Emmettovi. Měla bys jí domluvit schůzku s Rose, aby ji vzala do Olympie, kde si vybere vybavení do kuchyně. Zítra bychom to mohli dodělat. Teď to bude mít kompletně vystěhované a přemalované na bílo. Nyní se tam vařit nedá, ale zítra už to snad půjde, pokud se do toho dáme hned ráno. Musí si navrhnout, jak chce, aby místnost vypadala,“ říkal jí plán, který mi později Alice znovu přetlumočí.

„Dlužíš mi večeři,“ zašeptal mi někdo do ucha, až jsem slabě vyjekla. Okamžitě jsem si zakryla rukou ústa, jako bych udělala něco neslušného. Všichni v místnosti se na nás usmívali. Vůbec jsem si nevšimla, že už Edward není s Esmé a místo toho se mi přemístil za záda.

„Myslím, že ti nedlužím vůbec nic.“

„Na hotelu jsi mi řekla, že povečeříme někdy příště a Jasper stejně říkal, že se ve tvé kuchyni nebude dát vařit, alespoň pro dnešek.“

„Tak si zajdu na večeři někam do města. A tobě nedlužím vůbec nic, ledaže bych tu večeři platila já.“ Vnímala jsem jeho dech zezadu na mém krku, kterým mě jemně ovíval, když mluvil. Naskakovala mi z toho husí kůže. Stále stál za mými zády a naklonil se k mému uchu.

„To nepřipadá v úvahu,“ vydechl mi do ucha a mě zamrazilo až na zádech.

„Neměl jsi za mě platit hotelový pokoj.“

„Vypadala jsi roztomile, když jsi spala,“ mámil mě dál.

„To ty taky… Co to plácám?!“ vyhrkla jsem zděšeně. „Prostě a jednoduše, jestli chceš se mnou večeřet, tak budu platit já.“

„Jak jsem říkal, nepřipadá v úvahu, to by bylo proti mým zásadám.“

„Na zásady ti kašlu. Zaplatils pokoj, já zaplatím večeři, a když budeš chtít, tak i oběd. Stejně bych ti ty peníze za pokoj měla vrátit,“ uvažovala jsem nahlas.

„Nic mi vracet nemusíš a ten oběd navrch, není špatný nápad. Co když uvařím?“ zeptal se mile.

„Na to zapomeň, nepůjdu ke skoro cizímu člověku do baráku.“

„Už jsi se mnou spala na pokoji a hlavu jsem ti neukousl. Mimochodem, znáš mého bratra Jaspera?“ zeptal se a hlavou pokynul k blonďaté hřívě stále objímající Alice.

„Moc mě těší, Nesso.“

„Bratra?“ vydechla jsem překvapeně. Jak to mohl být jeho bratr a zároveň manžel jeho sestry. Copak si ta rodina libuje v nějakém zvráceném incestu? A jak to, že si nejsou vůbec podobní, až na ty zlaté oči, které má jak Alice s Jasperem tak Esmé a světlou pleť. „Taky mě těší,“ řekla jsem, aby se neřeklo a přijala jeho nastavenou ruku. Krátce jsme si potřásli a mě udivil chlad jeho ruky. Byla studená jako kus ledu.

„Ano, bratra. Naše rodinné vztahy jsou trošku složitější, ale kdybys chtěla, tak ti je u dobré večeře trochu osvětlím,“ navrhl mi. Chvilku jsem nad tím dumala a nakonec zvítězila zvědavost.

„Dobře, kde se sejdeme?“ zeptala jsem se.

„Můžeme na ni zajít po těch nákupech s Alice. Doufám, že nebude vadit, když tu rodinnou večeři přesuneme na zítřek?“ zeptal se Esmé a ta jenom zakroutila hlavou.

„Říkal jsi, že je Rose v Olympii?“ zeptala se Alice Jaspera.

„Ano,“ potvrdil.

„Skvělé, zavolám jí a sejdeme se tam. Nesso, můžeš si vybrat kuchyňskou linku a spotřebiče. Stačí si ukázat, co se ti líbí a Rose potom vše zařídí. Ráno to budeš mít v domě a nikdo se s ničím nebude muset zdržovat,“ jásala Alice a už se sápala po telefonu.

***

Alice zaparkovala před velkým nákupním komplexem v Olympii. Dalo se tam sehnat vše. Od kuchyní počínaje ložnicí konče. Byla jsem nadšená, vždy jsem se ráda procházela v těchto obchodech a vybírala nábytek do nových domů. Není se čemu divit, když to byla moje práce. Teď jsem byla nadšená dvojnásobně, protože jsem se chystala nakupovat do mého domku.

„Unešená?“ zeptal se Edward, který se k nám přidal. Cestou jel za námi ve svém Volvu.

„Že se vůbec ptáš, je to ráj na zemi,“ vydechla jsem nadšeně a on se na mě zazubil.

„Edwarde!“ zaregistrovala jsem zvonivý hlásek a uviděla, jak k nám míří blonďatá bohyně. Zamávala na zelenoočka vedle mě a dala se do běhu.

Dívala jsem se na její ladné pohyby a přitom si prohlížela, jak vypadá. Byla nádherná. Zlaté vlasy do půli zad se jí vlnily v pravidelných vlnách a nebesky se leskly. Souměrná štíhlá postava dodávala této bytosti na dokonalosti. Kouzelné rudé rty, nyní roztažené do širokého úsměvu a vystavující tak na obdiv řadu souměrný bělásků. Jedno jsem věděla jistě, tohle byla určitě jeho dívka a Alice si ze mě předtím dělala jenom srandu.

Dívka se mu vrhla do náruče a tím jenom znásobila moji touhu zašlapat ji do země. Edward ji objímal a smál se společně s ní. Bylo mi jasné, že ti dva k sobě prostě patří. Ona krásná on krásný a ještě ke všemu to měl v hlavě srovnané. Zajímalo by mě, jestli ta jeho blondýna potvrdí všechny vtipy o blondýnách.

„Ahoj, Rose,“ oplatil jí konečně pozdrav.

„Ty musíš být, Nessa,“ řekla a odpoutala se od Edwarda. „Moc mě těší. Alice říkala, že jsi nová zaměstnankyně naší mamky,“ zašvitořila a podala mi ruku na seznámení.

„Taky mě moc těší.“ Přijala jsem její ruku a lehce jsme si potřásly. Zvláštní bylo, že její drobná ručka byla stejně studená jako ta Jasperova a i oči měla zlaté.

„Rose, je neslušné, že jsi jí ani neřekla, jak se jmenuješ,“ smála se Alice.

„Vždyť slyšela moje jméno,“ vzdychla Rose, ale nakonec se usmála. „Dobrá, pro upřesnění. Já jsem Rosalie, ale stačí Rose. Jsem Edwardova…“ No jasně a teď to přijde. V hlavě jsem vedla všechny katastrofické scénáře. Buď je přítelkyně, snoubenka nebo manželka. Jedno lepší než druhý.

„… mladší sestra,“ dokončila své představování.

„Sestra?“ vydechla jsem překvapeně.

„Vysvětlím to u večeře,“ zašeptal mi Edward do ucha a já kývla hlavou na souhlas.

„Je čas nakupovat,“ zakecala to Alice, čapla mě za ruku a táhla do obchodu.

Byla jsem ve svém živlu a obíhala různé kuchyňské linky a vybavení. Jedna byla moc málo prostorná, jiná by se mi tam ani nevešla. Stále jsem nebyla s něčím spokojená a čas rychle běžel. Nedokázala jsem si vybrat, ačkoliv jsem to zúžila na pět ucházejících kousků. Obchod byl ale tak moc velký, že jsem stále neviděla všechny kuchyně, co tu měli. A pak… z ničeho nic, jsem ji uviděla. Pět ucházejících kousků šlo náhle k šípku a já spatřila svou vysněnou kuchyň.

„To je ona,“ vydechla jsem a Edward se začal nahlas smát. Tak moc mu slušel ten jeho úsměv. Všimla jsem si, že se mu na levé tváři tvoří malý dolíček. On byl vážně roztomilý. Z mého rozjímaní o tom, jestli má někdy i dolíček na pravé tváři, mě vytrhla Alice.

„No konečně. Rose, můžeš to zařídit?“ zavolala na sestru.

„Jistě,“ odpověděla jí a už se i s cedulkou, kterou vzala na kuchyňské lince, šinula k prodavači, který tu kolem obíhal a byl tu od toho, aby vyřizoval nákladnější objednávky.

„Nemysli si, že těm nákupů ujdeš,“ vyprskla Alice na bratra. „Možná tě teď zachránila, protože si nemohla vybrat, ale ona taky pojede na nákupy!“

„Díky, Nesso,“ řekl mi Edward. Úsměv měl stále roztažený od ucha k uchu.

„Jaké nákupy?“ ptala jsem se zmateně.

„Měli jsme jet nakupovat i oblečení, ale tys mi to překazila. Stejně co nejdřív pojedeme, nejlépe zítra. Nemysli si, že tě nechám pobíhat v jednom kusu oblečení dvakrát do týdne,“ nadávala a šinula si to k Rose.

„Čas na večeři,“ ozval se Edward.

„To už je večer?“ ptala jsem se a nechtěla tomu věřit.

„Užijte si večeři,“ křikla na nás Alice a odcházela společně s Rose.

„Jdeme?“ zeptal se Edward.

„Budou už zavírat?“ zeptala jsem se.

„Za chvíli ano.“

„Nemůžeme se jít podívat ještě na postele?“ ptala jsem se a nahodila štěněčí pohled.

„Zavírají za deset minut a já myslím, že na postele chceš mít víc času. Pokud budeš chtít, můžu ti dělat poradce, v postelích se vyznám,“ navrhl rozverně.

„Vážně?“ protáhla jsem a zvedla jedno obočí.

„Ne, nemyslel jsem to takhle,“ říkal horlivě.

„Jak takhle?“

„Tak jak jsi to pochopila. Není to tak. Myslel jsem kvůli Esmé.“

„Říkáš mámě Esmé?“

„Pojď už, říkal jsem, že naše rodinné vztahy jsou složitější.“

„Dobře, jdeme, ale protože mám opravdu velký hlad.“

***

Edward nás dovezl k trošku luxusnější restauraci a nechal nás číšníkem dovést do odlehlejší části restaurace, abychom měli klid.

„Tak spusť,“ pobídla jsem ho, když jsme si objednali a číšník nám donesl vodu. Já si dala kuřecí salát a Edward hovězí steak s pečenými brambory a zeleninou.

„Naše rodina má celkem sedm členů.“

„Sedm?“ vyhrkla jsem.

„Ano, mám čtyři sourozence a ty znáš tři z nich. Moje matka Esmé a otec Carlisle jsou ti nejbáječnější lidé, jaké znám. Esmé, jak už víš, má vlastní firmu a Carlisle je doktor. Oba jsou skvělí a obětaví, což už můžeš maličko spatřit na nás.“

„Jak to myslíš, na vás?“

„Všichni jsme adoptovaní. Proto má Alice za manžela Jaspera a Rose je vdaná za Emmetta, kterého jistě brzy poznáš, protože je to stavbyvedoucí v mámině firmě.“

„To je mi líto, musí to pro tebe být těžké.“

„Ani ne. Jak jsem řekl, mám nyní skvělou rodinu a za nic bych ji nevyměnil. A co tvoji rodiče?“ zeptal se mě.

„Já nemám rodiče,“ zalhala jsem.

„Ani adoptivní?“

„Ne, nemám nikoho.“

„Ty mě lituje a sama to máš stokrát těžší.“

„To nic. Mám svou práci, kterou mám ráda a pomáhá mi zapomenout,“ snažila jsem se převést řeč na něco jiného a on pochopil.

„Zdá se, že jsi v tom opravdu dobrá.“

„To doufám, ráda bych dělala pro tvou mámu.“

„Ona si nevybírá špatné pracovníky, takže musíš být skvělá.“ Maličko jsem se začervenala a maskovala jsem to usrknutí vody ze skleničky.

Mezitím, co jsme si povídali, nám donesli jídlo.

„To tvoje vypadá báječně,“ pochválila jsem Edwardovu porci.

„Chceš ochutnat?“ navrhl mi a podával mi svůj talíř, takže jsme si jídla prohodili.

„Taky to máš dobré,“ chválil moji večeři. Bylo mi s ním vážně dobře. Dokázal mě rozesmát a zároveň jsem věděla, že mu můžu říct alespoň částečně o mých problémech. Samozřejmě mu nebudu vykládat a Jacobovi, ale můžu se mu svěřit s problémy, které teprve přijdou.

Zrovna jsem se chystala napít vody a natahovala jsem se po skleničce, když jsem to uslyšela.

„Jacobe, počkej, tam nesmíš!“ volala nějaká žena. Strašně jsem se vyděsila, a jak jsem se otočila, abych viděla, jestli je to on, srazila jsem ze stolu skleničku, pro kterou jsem se chystala natáhnout. Ztuhla jsem v ne zrovna pohodlné pozici a čekala, dokud se dotyčný nevynořil zpoza rohu. Byl to někdo jiný, měl dokonce blond vlasy, přesto jsem byla stále vyděšená. Zřetelně jsem cítila, jak se třesu strachy. Oči jsem musela mít rozšířené hrůzou a teprve teď jsem si uvědomila, že pláču.

„Nesso, co se děje?“ ptal se Edward, který se přemístil ke mně a nyní klečel pravým kolenem na zemi a pokoušel se moji hlavu natočit jeho směrem.

„Vezmi mě domů,“ vzlykla jsem a nechala se jím obejmout.

„Co se stalo?“ vyptával se a hladil mě po zádech.

„Prosím, vezmi mě domů,“ zašeptala jsem.

„Zaplatím,“ zavolal na číšníka.

„Omlouvám se za tu skleničku,“ říkala jsem Edwardovi i číšníkovi.

„Stávají se horší věci,“ řekl číšník a vzal si od Edwarda peníze.

Edward mě potom znovu objal, vzal mě do náručí a vynášel z restaurace. Já stále plakala a nemohla to zastavit. U dveří vyzvednul naše saka a společně se mnou vyšel do chladného nočního vzduchu.

Maličko jsem se otřásla, když se vítr dostal za límeček mojí bílé košile.

„Už tam budeme,“ brouknul mi Edward do ucha a hned na to mě pokládal do pohodlné sedačky jeho auta.

„Díky,“ řekla jsem a nechala se odvážet pryč.

≤ Shrnutí ≥

--------------------------------------------------------------

Další dílek za námi. Tentokrát byl trošku delší, protože jsem se jaksi rozepsala. Snad se líbil a necháte mi tu nějaký ten komentář (mám moc ráda ty dlouhé komentáře, ale nepohrdnu ani smajlíkem :D).

Tento díl věnuji všem lidem, co komentovali minulý díl a přednostně stejné osobě jako minule. Člověče, kdybys nebombardovala den po vydání 5. kapitoly, tak tuhle nezačnu psát tak brzo. Takže dík patří i jí, lidičky.

Autor: Tempy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová identita 6: