Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nová identita 13

02.08.2011 (07:30) • Tempy • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 4206×

„Tak to bylo malinko trapný,“ přiznala jsme, když jsme odcházeli z obchodu.

„Nebylo to trapný, bylo to nevhodný.“

„Máš naprostou pravdu, neměli jsme to dělat.“ Sklopila jsem hlavu, aby neviděl, že mě mrzí, že řekl zrovna tuto větu.

„Jistě, ta prodavačka tam neměla co dělat, akorát nás vyrušila,“ pověděl Edward a mrkl na mě. Na tváři jsem vykouzlila úsměv.

„Chceš ještě někam jet?“ ptal se Edward, když mi držel dveře od auta.

„Jedině zpátky k tobě domů. Jsem už docela unavená.“

„Jak si přeješ.“

Bylo tu prázdno. Procházela jsem se mým plně zařízeným domkem, a přesto jsem cítila prázdno. Něco mi tu chybělo a já přesně věděla co. Z práce jsem se vrátila před hodinou a to jsem si od Esmé vyžádala dvouhodinový přesčas. Od návratu domů jsem nervózně sledovala hodiny.

Edward odjel před měsícem pryč z města, a ačkoliv jsem si usmyslela, že na něj nebudu myslet, bylo to přesně naopak. Naposledy jsem ho viděla den poté, co jsme vybírali mou postel. Vzala jsem si na starost Maxe, který se teď na oné posteli rozvaloval a spokojeně vrtěl ocáskem. Nejdřív jsem si Edwardova psa nechtěla vzít k sobě, ale Edward nechtěl, aby byl v domě sám, a zároveň abych já nebyla sama. Nakonec měl pravdu, Max mi krátil chvíle pokaždé, když jsem se začala nudit, nebo jsem začala nervózně pokukovat po hodinách. Přesně jako dnes. Dávno bylo po deváté hodině, což znamenalo, že máme hodinový skluz. Bylo mi jasné, že dnes už nezavolá. Zřejmě měl na práci důležitější věci. Maličko jsem se zarazila, protože jsme si volali každý večer, někdy jsem u hovoru dokonce usnula, a on se mi druhý den smál. Zvedla jsem mobil z konferenčního stolku rozhodnutá, že mu zavolám sama. Pak jsem si to ale rozmyslela, protože jsem nechtěla vypadat jako nějaká stíhačka. No co, tak nezavolal.

Pomalu jsem stoupala do schodů, abych se natáhla vedle Maxe. Psa jsem našla roztaženého napříč přes postel.

„No tak, Maxi, musíš se kousek posunout, taky bych se ráda vyspala, ale jestli tu budeš takhle ležet, tak to nepůjde,“ přemlouvala jsem ho a snažila se ho odstrčit. S ním to ale nic neudělalo, jen pootevřel jedno oko, pak se překulil na druhý bok a znovu usnul.

Na nočním stolku se mi rozezvonil telefon. Nechala jsem Maxe Maxem a doslova se vrhla po zvonícím předmětu.

„Prosím,“ vyhrkla jsem do telefonu, aniž bych se předtím podívala na číslo volajícího.

„Ahoj, krásko, jak se dneska máš?“ zapředl do telefonu sametový hlas. Srdce mi maličko poskočilo, ale stejně jsem byla schopna odpovědět.

„Pravdu?“ zeptala jsem se.

„Lež?“ zasmál se do telefonu.

„Mám se skvěle.“

„Lhářko!“ obvinil mě.

„Chtěl jsi lež.“

„Poslední dobou jsi mi stejně lhala pomalu každý večer.“

„To není pravda,“ bránila jsem se.

„Nesso, co se děje?“ zeptal se vážně.

„Nic,“ šeptla jsem do telefonu.

„Řekni pravdu,“ žádal mě.

„Edwarde, vážně mi nic není.“

„Lžeš! A víš to stejně tak dobře jako já.“ Domem se roznesl zvuk domovního zvonku.

„Počkej chvíli, Alice asi přišla na návštěvu, poslední dobou se sem stavovala.“

Sbíhala jsem schody, když se kolem mě prohnal Max a začal štěkat na vchodové dveře.

„Maxi?“ zeptala jsem se poplašeně, ale pes vystrčil jazyk a spokojeně vrtěl ocáskem.

„Alice mu asi přinesla něco dobrého k jídlu,“ informovala jsem Edwarda a odemykala dveře. Telefon jsem držela mezi hlavou a uchem. Každou vteřinou hrozilo, že mi vypadne. Otevřela jsem dveře a zůstala překvapeně stát.

„Ahoj,“ pravil mile.

„Ty nejsi Alice,“ zašeptala jsem. Dramaticky se prohlídl od hlavy až k patě a zakroutil hlavou.

„To tedy nejsem.“

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se a nechápavě na něj koukala. Neuvědomila jsem si, že stále držím mobil, který se nyní řítil k zemi. Jediným ladným pohybem ho zachytil těsně nad zemí a ukončil mi na něm hovor, který jsme spolu předtím vedli.

„Chceš jít dál?“ Bez rozmyslu jsem mu ustoupila ze dveří. „Tak co tady děláš?“

„Překvápko?“ zeptal se pobaveně a pokrčil rameny.

„Neřekl jsi, že přijedeš,“ vyčítala jsem mu.

„Pak by to nebylo překvapení.“

„Dáš si něco k večeři?“

„Ne, děkuji, jedl jsem v letadle.“

„To musela být suprová večeře, že odmítáš mé kulinářské dovednosti.“

„Popravdě… něco bych zakousl, ale nechci tě využívat.“

„Mám tu zbytky od večeře, takže žádný strach,“ žertovala jsem.

„Tím líp. A co jedl Max?“

„Max na zbytky není, dala jsem mu steak.“

„Takže psa mi krmíš ukázkově a mně nutíš zbytky?“

„Přece jsi už večeřel.“

„Asi jsem tu frázi o večeři neměl používat. Měl jsem jen skleničku skotské, ty blafy co tam měli, jsem odmítl.“

„Věděl jsi, že ti něco nabídnu?“

„Měl jsem takové tušení…“ protahoval.

„Lháři!“ Hodila jsem po něm utěrku.

„Ale no tak!“ stěžoval si.

„Chceš jíst? Tak mi tu ukliď nádobí.“

„Nevím, kde co máš.“

„Určitě máš ale nějaké tušení, tak ho zkus využít ve svůj prospěch. Já ti mezitím ohřeju brambory a hodím ti na pánvičku steak.“

„Pro mě za mě ti to klidně uklidím, ale jestli něco rozbiju…“ Prudce jsem se otočila a přimáčkla ho svým tělem k lince.

„Jsem si jistá, že si budeš dávat pozor, aby se nic takového nestalo,“ zapředla jsem mu do ucha a on pomalu vydechl.

„Chyběl jsem ti?“

„Teď to spíš vypadá, že já chyběla tobě,“ zasmála jsem se.

„Chyběl co?“

„Zase si tolik nevěř.“

„Vsadím se, že jsi byla dneska na nervy, když jsem ti nezavolal v naši obvyklou hodinu.“

„Víš, že ani ne. Konečně jsem si chtěla jít dřív lehnout.“ Štvalo mě, že to uhodl naprosto správně.

„Lhářko!“

„Usvědč mě, Právníku!“

„Tak ty si chceš hrát na soud?“

„A co ty?“

„Co já?“ ptal se zmateně.

„Chceš večeři?“

„To bych rád.“

„Tak koukej uklízet!“ zpražila jsem ho.

„Chybělas mi, Lhářko,“ řekl, když jsem k němu stála otočená zády a chystala se na opékání steaku.

„Chyběly ti lži?“

„Chybělas mi ty,“ opravil mě.

„Mám říct to samé, aby ses cítil stejně dobře jako já teď?“

„Nemusíš to říkat, když nechceš. Znám tvůj strach. Něco ti ale řeknu, já vážně umím čekat.“

„Nakonec tě to přejde,“ šeptla jsem smutně. Netušila jsem, jak mohl být tak rychlý, ale jen co jsem to dořekla, se mi kolem pasu omotaly jeho paže.

„Nepřejde,“ pošeptal mi do ucha a jemně se o něj otřel rty.

„Lháři!“ vydechla jsem vzrušeně.

„To jsi ty. Moje malá Lhářka.“

„Malá?!“

„No co, jsi o hlavu menší.“

„Neutahuj si z mojí výšky.“

„Nic proti ní nemám.“

„Máš štěstí! A teď ustup, jinak ti připálím maso.“

***

Edward byl až do konce jeho večeře hodný. Žádné nechtěné ale i chtěné doteky. Byla jsem za to docela vděčná, jelikož jsem pokaždé v jeho přítomnosti zapomínala přemýšlet.

„Tak jaký byl případ?“ zeptala jsem se, když jsem uklízela jeho talíř.

„Docela to šlo, ale mě víc zajímá, jak ses měla?“

„Taky to šlo…“

„Díky za večeři.“ Chvíli se na mě upřeně díval, a pak se zvedl od stolu.

„Už jdeš domů? Chceš tu Maxe nechat a vyzvednout ho až zítra, nebo ho vezmeš už dnes? Jestli chceš, můžeš zůstat,“ plácala jsem páté přes deváté, abych ho ještě na malou chvíli zdržela.

„Zůstal bych rád, ale nejsem si jistý, jestli se to hodí.“

„Bydlela jsem u tebe, vážně si myslíš, že jedna noc u mě bude taková tragédie? Navíc můžeš vyzkoušet tu postel. Ne, počkat, už zase plácám, proč mě nezastavíš? No jasně, ty se tím náramně bavíš, co!“ obvinila jsem ho.

„Docela i jo,“ potvrdil mi. „Klidně budu spát na sedačce, ale v posteli už jsme spolu, ve vší počestnosti, byli už několikrát.“

„Rozhodni se, jak chceš, ale já jdu spát.“ Otočila jsem se k němu zády a vydala se přes chodbu do schodů.“

„Ale no tak, Ness, přece se na mě nebudeš zlobit.“ Byl mi hned v patách a z jeho hlasu se mi rozechvívalo celé tělo. Tak moc mi chyběl. Sice jsme si spolu volali celý měsíc, co byl pryč, ale to nebylo nic oproti přímému kontaktu s ním.

„Je ti něco?“ zeptal se mě, když jsme dorazili ke mně do ložnice. Nervózně jsem se ošila a letmo ukázala k posteli.

„Takže já spím vlevo, jsem na to zvyklá, a ty teda můžeš být vpravo.“

„Co když se mi bude chtít emigrovat doleva blíž k tobě?“ zeptal se pobaveně a kouzelně se na mě usmál.

„Tak…“ zadrhl se mi dech. „Tak to budeš mít špatné. Vstup povolen jedině s vízem.“

„Nemám vízum, ale mám něco, čím bych mohl zaplatit za přestup.“

„Nekoupíš si mě,“ pravila jsem a vystrčila vzdorovitě bradu.

„Kdo říkal, že to budou peníze.“ Sklonil hlavu blíž k té mé a rty se mi otřel o tvář. Postupoval víc nalevo, až se dotkl pravého koutku mých rtů.

„Edwarde?“ šeptla jsem.

„Copak? Klidně si dej načas, momentálně nikam nespěchám.“ Přála jsem si to, přála jsem si, aby konečně zrušil tu nepatrnou vzdálenost mezi mými a jeho rty, které byly tak blízko. Konečně jsem chtěla cítit jeho rty na svých a tušila jsem, že je ta správná chvíle. Kdyby nás před měsícem nevyrušila ta prodavačka v obchodě, určitě bychom se už tenkrát políbili. Byla jsem natěšená jako malá školačka na první školní den, věděla jsem, že tady není žádná prodavačka a není tu nic, co by nás mohlo vyrušit.

„Tak, Ness, jak ses rozhodla?“ zeptal se.

„Hm,“ zamručela jsem a nepatrně kývla hlavou na souhlas. Bylo to vážně blízko a já si myslela, že to vyjde, to by se ale nesměl ozvat domovní zvonek.

„Doprčic!“ zaklela jsem. „Kdo to sem leze v deset hodin večer!“

< Shrnutí >

--------------------------------------------------------------

Omlouvám se, že jste museli tak dlouho čekat. Nejdřív to byly přijímačky, pak moje nerozhodná hlava, ale už je to všechno vyřešený. Ráda bych poděkovala všem, co komentovali minulý díl a těm, kteří mi psali na shrnutí. Byla bych taky moc vděčná za názory na tuto kapitolu. Ještě jednou mockrát děkuji.

Autor: Tempy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová identita 13: