Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nothing compares 2U - 14. kapitola

02.09.2010 (22:00) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3560×

Jasper nastartoval auto a vyjel na silnici. Otočila jsem se na Kiu. Pomalu se jí zavírala víčka. Nesmí usnout, musí se ještě umýt a najíst.

„Kio, nespi. Mluv se mnou, ano?"

„Mami, mně se chce moc spinkat."

„Co jsi dneska dělala? Povyprávěj mi to, ano?"

„Tak jo. Když jsi odešla z kuchyně, tak mě krmil Demetri, já nechtěla, ale on jo. Potom jsem šla za dědou a strýčkama. Děda bouchl strejdu Caiuse a říkal něco o mínusové inteligenci nebo tak něco. Potom jsme jeli na zmrzlinu, protože děda nevěděl, na co vzpomínáš."

Vůbec jsem nechápala její slova, ale to nebylo hlavní. Hlavní bylo, že nespí. Jasper stočil volant a já si uvědomila, že jsme v garážích.

„Já vezmu Kiu," oznámil mi Jasper.

„Musí se ještě najíst a vykoupat. Já půjdu za Suplicií, jestli tu zbyli nějaké staré věci po Kie." Vzala jsem Logana, který ze mě nespouštěl oči. Musela jsem se na toho drobečka usmát. Stačilo pár hodin a já si ho zamilovala, nedokážu si představit, že by nebyl. Přikryla jsem ho dečkou a šla s ním za Suplicií. Po cestě jsem potkala Demetriho.

„Konečně jste tady! Polovina Volturiových chybí! A kdo je toto." Ukázal na Logana v mém náručí.

„Toto je Logan, syn Jaspera a ta polovina, o které mluvíš, ho šla zapít." 

„Cože, jeho syn? Z tohoto hradu se pomalu stává školka. Oni ho šli zapít a mě nevzali? Jak mi to mohli udělat? Už nikdy s nimi nepromluvím. Nevíš náhodou v které baru jsou?"

„Ne, to nevím," zasmála jsem, soucitně ho poklepala po rameni a pokračovala v cestě.

Zlehka jsem zaklepala a otevřela dveře. Suplicie seděla v křesle a četla si.

„Suplicie, mám pro tebe překvapení." Zvedla oči od knihy a podívala se na mě.

„Vím o tobě a Jasperovi i hluchý by vás dva slyšel," zasmála se a podívala se na mou náruč.

„To je to překvapení?"

„Ano." Došla jsem až k ní a podala jí Logana.

„Kdopak jsi, co, ty malý uzlíčku?"

„Uzlíček se jmenuje Logan a je to syn Jaspera." Suplicie na mě vykulila oči.

„On je jeho syn? Kdy a jak?"

„Dnes ne, Suplicie, až zítra. Musím ho dát spát a proto jsem tady. Nevíš náhodou, jestli tu není ta postýlka po Kiaře?"

„Ano, je tu v jednom pokoji. Dojdu pro ni," usmála se, podala mi ho a byla pryč. Během několika minut se vrátila s postýlkou v náručí.

„Neviděla jsi Ara a Marcuse?" zeptala se mě, když ji pokládala na zem vedle své postele.

„Jeli oslavit Loganovo narození."

„To si ze mě děláš legraci!"

„Ne, nedělám."

„Proboha! To s ním zase nebude k vydržení. Uvidíš, bude chodit celý týden a stěžovat si, že má opici."

Musela jsem se zasmát, při té představě, jak Aro mrčí a fňuká.

„Suplicie, neměla bych tu postýlku dát radši k nám? Nechci tě obtěžovat."

„Jaké obtěžování? Já se o něj postarám, to vy dva s Jasperem budete mít na práci něco jiného." Mrkla na mě a já se lehce usmála.

„A co Aro?"

„Aro? Ten bude rád, když trefí do hradu. S ním neměj žádné starosti."

„Dobře, tak já malého ještě nakrmím a donesu ti ho sem, ano."

„Dohodnuto."

V kuchyni jsem narazila na Aleca, jak sedí u stolu s notebookem.

„Co tu děláš? Proč nejsi u sebe?" zeptala jsem se ho.

„Tam blbě chytám WiFi."

„Aha, už se neptám. Podrž ho na chvíli."

„To je dítě!" vyjekl zděšeně.

„Jo je a pokud mu něco uděláš, tak si mě nepřej a už vůbec ne Jaspera."

„Vy jste to děcko unesli?"

„Ne, neunesli. Jen ho na minutku drž a žádné hloupé teorie, ano?"

„Fajn, ale jestli mě kousne!"

„Jak by tě mohlo mimino kousnout? A k tomu má v puse dudlík."

„Pak se nediv, až mi bude chybět prst."

„Nedělej citlivku, stejně by ti dorostl."

„Takže on kouše!"

„Alecu! Já se tu snažím mu dělat jídlo, mohl bys na chvíli přestat myslet na ty blbosti a držet ho?"

„Jo."

„Děkuji."

Spokojeného a spícího Logana jsem položila do postýlky a popřála Suplicii dobrou noc. Zamířila jsem ke Kii do pokoje. Dveře měla otevřené a já z dálky slyšela jejich rozhovor. To, co jsem slyšela, mě zasáhlo jak rána bleskem.

Pohled Jaspera

Vzal jsem tu naši princeznu a zamknul auto. Po cestě do hradu jsem potkal Demetriho.

„Ty máš syna!"

„Jo, mám."

„Proč se všecko dozvím jako poslední!"

„Ale no tak. Nebuď hysterický," usmál jsem se a dál pokračoval v cestě.

Vešel jsem do kuchyně. Tam jsem otevřel jednou rukou ledničku v té druhé jsem si hlídal Kiu. Zpívala mi do ucha, nakázal jsem jí to, aby mi neusnula. Teď zpívala národní hymnu Itálie.

„Kdo tě ji naučil?"

„Strejda Caius, prý mě to zachrání, kdybych se náhodou ztratila." Zajímalo mě, kde na ty blbosti chodí. Tohle není normální.

„Prcku, chceš jogurt? Je čokoládový."

„Hmmm."

Sedl jsem si na židličku s Kiou na klíně. Otevřel jsem tu věc, podal jí lžičku, ať se nají. Když jsem se na ni podíval, musel jsem se zasmát. Hotové strašidlo. Postavil jsem ji na zem a uklidil ten nepořádek. Vzal jsem ji za ruku a vedl do jejího pokoje, kde měla svoji koupelnu. Tam jsem ji napustil vodu a položil ji do vany.

„Jazzi?"

„No?"

„Podáš mi ty hračky, co jsou v tam rohu? Vždy si s nimi hraji, když jsem ve vaně."

„Ty máš chuť na hraní? Před chvílí jsi mi usínala."

„Prosím."

„Nejdřív tě vydrhneme a potom ti dám sem ty hračky, dobře?"

„Dobře."

Podal jsem jí ty hračky, jak jsem slíbil a utřel si mokré ruce.

„Kio, potřebuji si zavolat. Budu tady vedle, pokud bys něco potřebovala, zavolej. Nechám otevřené dveře, ano?" Přikývla. Vešel jsem do její šatny, která je větší než její matky a vytočil číslo na Jane.

„Haló? Kdo, to volá?"

„Jasper!"

„Ahoj, chceš něco?"

„Jo, svoji motorku!" Nakoukl jsem do koupelny. Kia si hrála na lodní bitvu.

„No, tvoji motorku mají Marcus a Aro a ty jsem už dlouho neviděla."

„Cože??? Kde jsou?"

„No, naposled s námi byli v jednom baru, potom se odtrhli. Měl jsi vidět Ara, sedl si za Marcuse a když Marcus přidal plyn, tak zakřičel: "Já věřím, že poletím!". No není to blázen."

„Ne, to není. Opravdu nevíš, kde jsou?"

„Ne, nevím."

„Tak dík. Čau."

„Pa."

Zavolal jsem Marcusovi, byl nedostupný. Zavolal jsem Arovi, jeho číslo neexistuje!!! Nechci si ani představit, co dělají. Naštvaně jsem strčil mobil do kapsy a vrátil se za Kiarou.

„Hotovo?"

„Jo." Vyskočila z vany a usmála se na mě. Vzal jsem ručník a důkladně jsem ji osušil.

„Kde máš pyžamo?"

„V šatně. Vem to modré, jsou na něm opičky."

Vešel jsem do šatny, znovu. Pyžama jsou tady. Otevřel jsem obrovskou skřín a hledal modré pyžamo. Hned na poprvé jsem trefil opice. Oblékl jsem jí ho a odnesl ji do postele.

„Chceš pohádku nebo usneš?"

„Usnu." Dal jsem jí pusu na čelo a odcházel z jejího pokoje. Ruku jsem měl na klice a pomalu otvíral dveře.

„Jazzi, mohl by ses vrátit?"

„Chceš tu pohádku?"

„Ne, o pohádku nejde. Chci se tě na něco zeptat a bojím se, že by ses rozzlobil."

Pustil jsem kliku a vrátil se zpátky k ní. Sedl jsem si na její postýlku a usmál se.

„Proč bych se měl na tebe zlobit?"

„Já..."

„Pokračuj."

„Nejdřív to řeknu tobě a potom mámě. Týká se to vás obou, ale tebe víc. Napadlo mě, když jsi se vrátil a máš mě rád a mámu taky..."

„Mám vás obě moc rád."

„Proto mě napadlo, že bych ti mohla říkat tati. Nevadilo by ti to?"

Zaraženě jsem díval do té nevinné tvářičky, která byla plná naděje.

„Kio, já nevím, co říct. Budu poctěný, když mi tak budeš říkat."

„Opravdu?"

„Ano. Ale, teď už jdi spát."

„Dobrou noc, můžu už odteď ?" zeptala se mě.

„Dobrou noc, holčičko. Můžeš," řekl jsem a znovu ji políbil na čelo.

„Dobrou, tati." Otočila se ke zdi a přitiskla si ke svému tělíčku velkého medvěda.

Vyšel jsem na chodbu a spatřil tam zaraženou Bells. Musela slyšet náš rozhovor. Snad jí nevadí, že jsem to Kii dovolil.

„Bells?" zavolal jsem na ni. Trhla hlavou a podívala se na mě. Pomalu jsem se k ní přibližoval, ale ona mě zastavila, pohybem ruky. Otočila se a utekla. Slyšel jsem, jak vzlyká. Na nic jsem nečekal a utíkal za ní. Byla u sebe v pokoji, seděla na zemi, opřená o postel a vzlykala. Sedl jsem si k ní a objal ji.

„Lásko, jestli jsem ti svým rozhodnutím ublížil nebo si dovolil hodně, tak mi to řekni."

„Ne, jen mě to překvapilo."

„Mě to překvapilo taky. Ani nevíš, jak jsem pyšný na to, že mi to sama nabídla. Byl to nádherný pocit, když mě tak oslovila."

„Jaspere, moc mě to mrzí."

„Copak tě mrzí?"

„Nemůžu ti dát, co ti dala Mel. To mě mrzí."

„Bells, to si ze mě děláš srandu? Vždyť jsi mi dala Kiaru a máme Logana."

„Jenže Kiara není tvoje, nechci, abys mi to potom někdy v budoucnu vyčítal, že vychováváš cizí dítě."

„To samé bych já mohl říct o tobě a Loganovi. Já Kiaru miluji, je pro mě dcerou. Nikdy bych ti něco takového nevyčítal. Uvědomuješ si, že jsme nejšťastnější upíří pár na světě? Máme dvě děti, ne jedno, ale dvě děti. Obě jsou nádherné a my se milujeme. Dáme jim domov, který si oba zaslouží, plný lásky a pohody. Mají tu nejúžasnější rodinu na světě."

„Když to podáš tímto způsobem, zní to krásně."

„Samozřejmě, že to zní krásně, protože je to pravda. I když u dědečků si nejsem jistý jejich mentalitou. Pokoušel jsem se jim volat. Marcus to nezvedá a Arovo číslo neexistuje."

„To jsou paka."

„To jsou. Už jsi v pohodě?"

„Jo, už jsem v klidu."

„Kde je Logan?"

„Dnes ho hlídá Suplicie."

„Opravdu?"

„Jo." Zvedla se a laškovně se na mě mrkla.

„Chci se jít osprchovat. Přidáš se?" Nečekala na odpověď a svůdnou chůzi odcházela do koupelny.

Rychle jsem se vzpamatoval z jejího kouzla a pádil za ní. Stála nehybně v koupelně. Byla tak krásná a sexy. Přistoupil sem k ní a políbil na krk. Unešeně vzdychla. Sundal sem jí pomalu svetřík a dotýkal se jejího krásného nahého těla.

Nemohl jsem to vydržet. Byla tak vzrušená a já si nemohl pomoct. Rychle jsem ji otočil, abych se dostal k jejím rtům. Líbal jsem je vášnivě a tak naléhavě. Nemohl sem se jí nabažit, byla tak sladká. Nemohl jsem přestat a ani nechtěl. Belle se nezamlouvalo moje oblečení. Strhala ze mě košili a pak kalhoty. Byla jak dravá šelma. Lichotilo mi to, moje ego tleskalo blahem. Přitiskl jsem ji hrubě na zeď. Zavrčela, protože se nemohla hýbat. Rozepnul sem jí kalhoty a pomalu je stahoval dolu. Pak přišli na řadu i kalhotky. Nebránila se. Bella pod mým dotekem zvláčněla. Její nohy se podlomily a ona klesla ke mně.

Prsa jí podskočila pod tím návalem a já jen okouzleně hltal každý její pohyb. Ruce jí po odrazu přistáli v mém klíně. Pohybovala jimi sem a tam. Její doteky mě přiváděly k šílenství.

„Bello,“ skučel sem.

Přitlačil sem jí tak, aby si lehla. Přitiskl jsem se na ni a prstem zašel mezi její nohy. Dotkl se toho vzrušujícího pahorku. Kmital rukou do všech směrů.

„Jaspere,“ kňourala.

„Chtěla bys něco?“ ptal jsem se lišácky.

„Tebe,“ pípla má dračice.

„Jak si má královna přeje.“

Slyšel jsem její úlevné vydechnutí, ale to už sem se dostával do jejího nitra. Při prvním přirazení hekla. Stačilo, abych se jen malinko pohnul a moje Bella sténala. Plál ve mně oheň, vidět Bellu jak se zmítá na zemi vzrušením a to jen díky mně.

Když dosáhla vrcholu a já pár vteřin po ní, nevěřil jsem tomu. Nešlo to. Uvěřit, že máte tak úžasnou ženu, krásné děti a úplně dokonalou rodinu.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nothing compares 2U - 14. kapitola: