Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nosím smůlu i smrt 13

15.01.2010 (07:30) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2979×

Už to byl skoro týden, co jsem se zabydlela ve Forks. Cítila jsem se stále sama a smutná, ale společnost mi dělala Sušena, a že ta se o zabavení postarala vždy. Byla naprosto úžasná a už naprosto chápu, proč ji měl Denis tak rád. Ano, Denis. Moje minulost, ale také moje budoucnost. Vždy zůstane v mém srdci a nikdy si nepřestanu vyčítat, že za jeho smrt můžu jenom a jenom já. Já jsem byla vinna. Já byla ten vrah, který číhá a když může, tak zaútočí. 

Nevěděla jsem proč se mi něco takového děje, ale snažila jsem se na to přijít. Přece pro toto všechno musí být nějaké rozumné a šetrné vysvětlení, které mi řekne, jsi špatná. Jsi špatná a zlá a nepatříš na tento svět!!!

Za to bych byla ráda, za to bych i děkovala. Já ale seděla na sedačce v obývacím pokoji, vedle sebe Sušenku, pomalu se stmívalo a já hleděla stále z okna. Něco se ale změnilo. Poznala jsem to, sice to bylo nepatrné, ale bylo to tu. Sice jsem ještě nemohla přijít na to, co to je, ale čas mi to musí ukázat. 

Vzpomínala jsem na hezké chvilky a po tváři se mi opět kutálely proradné slzy smutku. Sice jsem si slíbila, že už plakat nebudu, ale vždy to na mě padne a nemůžu to zastavit. 
A proč bych tady měla sedět??? Jsem tady zavřená a ani nechodím ven. Potřebuji přeci čerstvý vzduch a procházku!!!
Neváhala jsem a okamžitě se zvedla a namířila si to ke vstupním dveřím. Sušenka se okamžitě zvedla taky, že mě bude následovat, ale tentokrát jsem nestála o společnost. 

,,Zůstaň," řekla jsem jejím směrem. Ocas stáhla mezi nohy, zakňučela a zpátky se uložila na podlahu, kde teď bylo její místečko. Bylo mi jí líto, ale teď se s ní opravdu nechci vláčet po lese. 

Oblékla jsem si bundu, na hlavu hodila kapuci a vyšla na tmavou ulici. Z nebe se snášel drobný deštík, ale mě to nevadilo. Docela jsem si už na toto počasí zvykla. Teď jsem ho vítala, protože odrážel mou nynější náladu. Plačtivou. Smutnou a temnou.

Nevkročila jsem ale na ulici, vydala jsem se za domeček a pokračovala po drobné cestičce směrem k lesu. Nebála jsem se, to vůbec, protože já jsem tu byla ta, které by se měli ostatní bát. Nepocítila jsem ani náznak strachu, jenom jsem se zaposlouchala do jeho zvuků. Kapky deště dopadaly na listy a dále na promoklou zem. Bylo to jako symfonie, ale já nebyla jako divák. Já tady byla jako škůdce.

Neustále jsem přemýšlela nad tím, kam se můj život ubírá a ani jsem si neuvědomila, že už nevidím ani kousek světla z ulice. Došla jsem docela daleko, ale cítila jsem se tu velmi dobře. Bylo to něco jako útočiště. Líbilo se mi tu a prohlížela jsem si všechnu zeleň, co tu byla. Ve tmě byla zvláštní a spíše magická. Nechtělo se mi zpátky do domečku, tak jsem se posadila a opřela se o kmen nějakého stromu. Zamyšlená jsem zvedla hlavu, zavřela oči a nechala na sebe padat kapky deště.

Bylo to tak očisťující a osvobozující, že to bylo jediné pozitivní za celý můj život. Dlouhou dobu jsem nechala hlavu zakloněnou, ale už jsem byla celá promočená. Opatrně jsem vrátila hlavu do původní polohy a otevřela oči.

Asi tři metry přede mnou stál člověk. Prudce jsem zamrkala, protože jsem si myslela, že je to halucinace. On tam ale stál dál. Co bylo ale divné, že jsme nepocítila záchvat paniky a strachu. Pocítila jsem zvědavost. Muž byl docela vysoký. A velice a velice pohledný. Ostře řezané rysy. Velmi bledá pokožka. Určitě drahá a velmi kvalitní oblečení. Hezká postava. A zvláštní vlasy. Ležérní rozcuch, který mu velice slušel, ale barvu jsem neodhadla. Tma mi to nedovolovala. Byl překrásný a vypadal jako Bůh. 
Co mě ale zarazilo byl jeho výraz. Byl nebezpečný, potom nechápající a nakonec zvědavý. Přesně takový jako jsem musela mít teď já. 

Něco mi naznačovalo, že bych se měla bát, ale já jsem ten, kdo je tady nebezpečný. Něco ve mě ale hlodalo a já se nemohla dát dohromady. Stále jsme na sebe koukali bez jediného slova. Jeden druhého prohlížel a domýšlel si. 
Něco ve mě mi napovídalo, dej nohy na ramena a uteč, ale zvědavost byla větší. Ve mě to křičelo a jedno já se hádalo s druhým.

Teprve až potom jsem si všimla jeho očí. Takové oči jsem nikdy neviděla. Byly přímo magické a zlatavé, karamelové, jako roztavený zlatý kov. Něco mi tu ale nehrálo. Takové oči nikdo nemá, takové ostré řezané rysy, taková bledost a teď naprostá strnulost. Jakoby nebyl ani člověk. Jakoby byl jiná bytost.

Můj krásný neznámý byl však rychlejší jako já. Během vteřiny byl u mě a já ani nepostřehla jeho pohyb. Zprvu jsem se lekla, ale moje srdce bilo stále stejnou rychlostí. Necítila jsem strach. Srdce se mi rozbušilo až o chvíli později z jeho blízkosti. Byl natolik přitažlivý, že jsem v životě něco takového nepocítila.

Konečně jsem si mohla z blízka prohlédnout jeho dokonalý obličej, jeho výraz obličeje a jeho oči. Přímo mi učaroval a nemohla jsem z něj spustit oči. On byl na tom asi podobně, protože jsme se navzájem propalovaly pohledem a ani jeden nechtěl skončit. On ale udělal pohyb první. Byl jako z jiného světa, v životě jsem nikoho krásnějšího neviděla. Opatrně zvednul ruku a přejel hrotem dlaně po linii mé čelisti směrem k bradě. Pod jeho dotekem jsem se zachvěla a přivřela oči. Bylo to tak příjemné a přitom vzrušující. V životě jsem takový zvláštní pocit neměla. 

Opatrně jsem vydechla pod náporem emocí a touhy, která mě okamžitě připoutala k tomu neznámému. Jeho dotek byl však jiný. Byl ledový a z jeho kůže vycházel nepředstavitelný chlad. Nebyla to klasická lidská teplota. Bylo to něco jiného.

Můj pohled stále směřoval do jeho očí, které tmavly. Tmavly a já nechápala, co to znamená. Už to nebyla ta nádherná zlatavá barva. Tohle byla nebezpečná barva, ale já nebezpečí necítila. Byla jsem spíše fascinovaná. Jeho pohled zněžněl a já se v té černotě jeho očí začínala utápět. Jeho ruka stále spočívala pod mou bradou a jemně přejížděla po mé teplé kůži. 

,,Co jsi zač?" zeptal se a já byla udivená jeho sametovým hlasem, který mě doslova pohladil po mé bolavé duši. Nechtěla jsem mu odpovídat, nechtěla jsem kazit tuhle přenádhernou chvíli, ale měla jsem stejnou otázku. A myslím, že ta moje byla rozhodně nutnější. On nebyl člověk. On byl něco jiného.

,,A co jsi ty zač?" zeptala jsem na naoplátku a stále hleděla do jeho ztmavlých očích, které volaly !nebezpečí!, ale i touhu? Nebo jsem se mýlila a prostě tam viděla něco, co tam prostě nebylo? Jak podkopal moje vědomí a dostal se mi do hlavy? Jak mě zmátl? Jak to, že mě tolik přitahuje? Vždyť já jsem tady ta zlá. A přitom se tváří, jakoby to byl on sám. Nechápala jsem to, ale jedno jsem věděla. Do jeho tváře bych se vydržela dívat dlouhé a dlouhé hodiny bez přestání. Sledovat každičký záhyb a tvar.

Z mé otázky byl zprvu zaskočený, protože zřejmě něco takového nečekal. Rychle se ale vzpamatoval a pokračoval.

,,Já jsem se ptal první," řekl hlasem, který už nebyl tam sametový. Teď byl spíše podrážděný a udivený. Zřejmě není zvyklý na odmlouvání. Musela jsem se pousmát, ale stále jsem vnímala jeho ruku na svém obličeje. Z nepochopitelného důvodu ji tam stále držel a jakoby se ohříval a nasával teplo z mojí pokožky. Bylo mi to příjemné, takže jsem ho na to neupozornila. Toužila jsem mu ale vzdorovat. Čišela z něj autorita a já měla vždy s autoritou problémy. Vždy jsem byla svá.

,,Sice ses ptal první, ale moje otázka je pádnější." Opáčila jsem a v mých očích se usídlily šibalské jiskřičky. Nevěřícně zamrkal a dále mě propaloval pohledem. Byl tak kouzelný a k zulíbání zároveň. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Jsou to necelé dva týdny, co jsem zabila Denise a už se utápím v očích tohoto neznámého cizince, který se tu zčista jasna objevil v noci v lese. Měla bych se bát, to vím, ale moje tělo tak nereagovalo. Spíše reagovalo naprosto opačně a já se k němu přibližovala. Cítila jsem chlad, který z něj sálal, ale ani to mě neodradilo. Byl fascinující a tajemný zároveň. Měla bych utéct co nejdříve, protože jinak se opět stane další katastrofa a já budu její hlavní aktérka. Bohužel, moje smůla je všudypřítomná.

,,Proč si to myslíš?" zeptal se a jeho obočí se zvedlo. Byl překvapený, ale napnutý zároveň.

,,Protože jsem očividně více člověk jako ty."