Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nosím smůlu i smrt 11

13.01.2010 (09:30) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3284×

Zavřela jsem za nimi dveře od domu se slzami v očích, které nestékaly, ale které příšerně pálily a brázdily si cestu z mého těla. Opřela jsem se o dveře a pomalu sjížděla k zemi. 
Mé sebeovládání bylo tytam. Mým tělem začaly otřásat vzlyky a nemohla jsem je za žádnou cenu zastavit. Byla jsem ve svém smutku a smůle uvězněná a z tohoto mi nikdo nikdy nemohl pomoci ven. 
Jsem zrůda, která patří na hranici a upálit. Ničím lidské životy, ničím životy lidí, které mám ráda a tím ničím i sebe. Zničím vše, na co se podívám a zničím vše, čeho si vážím. Zabila jsem. Zabila jsem osobu, do které jsem se zamilovala, zabila jsem člověka, na kterém mi záleželo a zabila jsem člověka, který si to rozhodně nezasloužil. 

Byla jsem na pokraji zhroucení, měli by mě zavřít do vypolstrované cely a už nikdy nevypustit ven. Měla jsem vztek sama na sebe a také jsem byla sama ze sebe zhnusená. Musím se přiznat, musím se nahlásit na policii a všechno jim říct. 

Vyběhla jsem schody do svého pokoje, hodila na sebe oblečení, které se válelo po podlaze z našeho posledního smrtelného dovádění a utíkala zase zpátky dolů. Otevřela jsem dveře a utíkala co mi síly stačily. Utíkala jsem za život všech. 

Vběhla jsem přímo na policejní stanici a zastavila se až o malý pultík, za kterým seděla drobná paní s brýlemi.

,,Přejete si?" zeptala se zdvořilým, ale spíše naučeným tónem. Nebyl vůbec laskavý, ale popravdě se jí nedivím. Musí sem chodit tolik lidí s různýma nesmyslama. Na jednu stranu to mé udání může být bláznivé, nebo tak při nejmenším aspoň znít, ale bohužel je pravdivé a kruté.

,,Chtěla bych se udat. Zabila jsem člověka." Vykřikla jsem vztekle a pálivé slzy bolesti a smutku stékaly po mé tváři. Žena se ulekla a okamžitě zvedala telefon.

,,Pane měl byste sem přijít.” Dořekla do sluchátka a pak se otočila zase na mě a zvláštně se na mě dívala. 
,,Tady se posaď a chvilku vydrž, šerif přijde hned.” Jak řekla, tak jsem udělala. Šerif došel téměř hned po tom, co jsem usedla na tvrdou židli. Představa, že tohle by mohla být taky poslední židle, na které sedím jako svobodný člověk mě trochu děsila. 

,,Slečno pojďte za mnou,” vyzval mě šerif a já poslušně jako pejsek šla.

Vstoupili jsme zřejmě do jeho kanceláře a musím uznat, že byla docela vkusně zařízená a na chlapa velmi uklizená. Nezvyklé. Alespoň moje poslední vzpomínky na svobodu budou dobré, v pěkné kanceláři a docela příjemným šerifem. Potom mi připne želízka, dá oranžovou košili a kalhoty a zavře za hodně tlusté a silné mříže. Přesně tam, kam patřím a můžu si za to jenom a jenom sama.

,,Posaďte se prosím tady," řekl šerif a ukázal na židli, která byla naproti jeho velkému stolu.

,,Děkuji. Abych začala pane šerife..."
,,Chuck," skočil mi do řeči.

,,Ano, šerife Chucku... spáchala jsem zločin. Zabila jsem člověka. Zabila jsem Denise Dewleyho. Zemřel mojí vinou," řekla jsem zhrouceně a znovu se spustil příval nechtěných slz.

,,Prosím zavřete mě. Nejsem dobrý člověk. Díky mě lidé umírají," pokračovala jsem ve svém hysterickém záchvatu a snažila se šerifa přesvědčit, ať už si mě odvede...

,,Slečno..." začal, ale zastavil se, protože jsem mu vlastně ani neřekla svoje jméno.
,,Swanová."

,,Slečno Swanová. Úplně jste mě vyděsila, ale musím Vás uklidnit, protože Denise Dewleyho nikdo nezabil. Jeho smrt byla přirozená a měl infarkt. Sice to je v jeho věku nezvyklé a ještě jsem to neviděl, jenže osud tomu tak chtěl. S tím už nemůžeme nic udělat. Vy jste ho znala nějak lépe?"

,,Umřel, když jsem byla s ním. Jsem vinna. A znala, byl to můj... Přítel," kuňkla jsem a modlila se, aby to už konečně pochopil a zavřel mě.

,,Je mi to líto, že jste byla u toho, ale jsem přesvědčen, že Vás nemohu zavřít. Nezemřel Vaší vinou, slečno Swanová. Upřímnou soustrast." Řekl smutně a já už odhodila všechny možnosti, že by mě zavřel. Prostě to nepochopil a ještě mě lituje. Mě!!! Mě, která za to všechno může.

,,Omlouvám se. Už musím jít," řekla jsem spěšně a snažila se co nejdříve vypadnout, ale šerif mě ihned zastavil.

,,Měl bych na Vás jednu prosbu."
,,Ano?"

,,Denis neměl žádné rodiče ani příbuzné. Zůstal po něm pes. Nevím, co s ním. Nemám ho komu dát. Nechtěla byste se ho ujmout?" zeptal se a snažil se mě přesvědčit, protože opravdu vypadal, že chudák Sušenku bude muset dát do útulku. Alespoň něco mi tu Denisovi zůstane. Sice mi ho bude pořád připomínat, ale přece bych ji nenechala napospas. Aspoň mi bude také připomínat to, že se nemám k nikomu už nikdy příliš vázat, protože pak to dopadne přesně takhle, nebo ještě hůř, pokud to tedy ještě jde.

,,Jistě, pane šerife. Budu moc ráda," řekla jsem a stále mi stékala po tváři jedna slza za druhou. Už jsem se ani nesnažila se stírat, nechala jsem jim volný průchod.

Šerif došel pro Sušenku, která po mě okamžitě skočila. Chudinka, asi ještě neví, že její páneček už tu není. Vzala jsem ji na vodítko a vracela se domů. Nezavřená. Smutná. A se psem.

Došla jsem před dům a tam se posadila na schody, ještě jsem nemohla jít dovnitř a čelit pohledům své mamky. Co jsem ji to jenom provedla. Měla jsem ji poslechnout a zůstat doma. Takhle by se nikomu nic nestalo a všichni by byli šťastní. Teda kromě mě, ale u mě je to v konečném výsledků stejné, takže je to jedno. A raději bych trpěla já sama, potichu ve svém pokoji, než aby kolem mě ostatní umírali nebo byli při nejmenším smrtelně zraněni.

Netuším jak dlouho jsem tam takhle seděla se Sušenkou po boku, ale už byla tma a na obloze byly vidět jasné hvězdy. Opřela jsem se o lokty a pozorovala oblohu. Sušenka mi položila hlavu na koleno a tiše zakňučela. Pohladila jsem ji po hlavě a obrátila hlavu zpět k obloze. 

Padala hvězda. Říká se, že si má člověk něco přát, ale moc tomu nevěřím. Možná, že když si budu něco přát, tak ta hvězda spadne na nějaké důležité místo, které do základů zdemoluje. Ale co, zkusit to můžu.

Ani nevím co přesně bych si přála. Možná, aby byli všichni šťastní. To asi ne. Spíš bych si přála nějakou změnu. Chci, aby se můj život změnil, abych vůbec nějaký život konečně měla.

Když mi hvězda zmizela z dohledu, tak jsem se zvedla a otevřela dveře. Mamka seděla na gauči s telefonem v ruce. Jakmile mě uslyšela, tak vyskočila z gauče.

,,Kde jsi Bello byla?” její hlas zněl rozzlobeně.
,,Byla jsem před domem.” Odpověděla jsem k mému překvapení vyrovnaně.

,,Proč jsi nešla dovnitř? Čekala jsem na tebe a bála se, že se ti něco stalo.” Už byla o něco klidnější. Ale po tom, co ji řeknu už nebude.

,,No, víš mami, ono se ani tak nestalo nic mě, jako… jako…” nedokázala jsem ze sebe vypravit zbytek věty, po tváři se mi kutálely dnes už nekolikáté slzy. Mamka přišla ke mně a mateřsky mě objala.

,,Copak se stalo zlatíčko?”
,,Zabila jsem mami,” hlesla jsem sotva slyšitelně. 

,,Cože jsi?”
,,Zabila! Zabila jsem svého přítele. Dostal infarkt. Kvůli mně!” Teď už jsem se neovládala a téměř jsem na ni bezdůvodně křičela. Byla jsem úplně bez sebe.

,,Bells, Bells, uklidni se. Ty za to nemůžeš, prostě ne. To se stane.”

,,Tak stane jo? Mě se tohle stává ale pořád, to není vůbec normální. Co jsem to za člověka?! Jsem vůbec člověk?” Ach bože, jak moc pravdivě tyhle věty zněly.

,,Bello, jak tohle vůbec můžeš říct?” Viděla jsem, jak tyhle slova mamku zasáhly a to jsem nechtěla. Už jsem ji nechtěla vůbec nijak ubližovat. Tohle musí skončit.

,,Mami, odstěhuju se.”

« SHRNUTÍ (Ejdriana) »

SHRNUTÍ (eunta)

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nosím smůlu i smrt 11: