Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 7. kapitola

15.03.2010 (07:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3126×

„Absolutně ne, Williame,“ vrčela jsem, když se zazubil na mladou dívku pod námi.

„Proč ne? Já žádnou přísahu pod hvězdami nesložil. Můžu se krmit, čím jen chci.“ Vzdorovitě na mě vyplázl jazyk.

„Proč si to nenecháš na dny, kdy nejsme spolu? Zbytečně mě dráždíš, prevíte,“ vztekala jsem se. Měla jsem neskutečnou touhu, kopnout jej pod koleno – při nejlepším.

S pozdním podzimem se nad Chicago přivalilo opět zatažené počasí. Pryč byly noční hvězdy a denní slunce. Díky bohu, pomyslela jsem si. Milovala jsem tohle počasí v Chicagu. Každý rok od mého návratu jsem se nemohla podzimu dočkat. Ten první z následujících pěti jsme konečně začali chodit mezi lidmi. Náš šatník jsme obnovili v takovém rozměru, že jsme si oba mohli dovolit nosit každý den něco jiného. Dokonce jsem si zkusila i pánské kalhoty. Patřili mladému a hubenému muži, který opakovaně mlátil svou starou matku a tyranizoval sestru, která se nakonec pod nátlakem oběsila na trámu v bytě. Měl to rychlé, pokud jsem mohla soudit. Jeho kalhoty mi docela slušely, alespoň podle Willova názoru. Na schůzky s Edwardem jsem chodila stále a pokaždé si brala zásadně sukně. Dávala jsem si záležet, abych byla upravená a přitažlivá a líbila se fotografii na náhrobku. Po pár měsících schovávání a mizení před Williamem to sám vzdal.

Když se dny změnily ze slunečných na zatažené, pohrávala jsem si s myšlenkou, že bych s Edwardem byla častěji. Jenže někdo by si určitě časem všiml dívky vysedávající u hrobu mrtvého mladého muže, která nestárne.

„Víš, že Chicago se stalo od tvého návratu jedním z nejvíce bezpečných míst?“ chechtal se William a stále pozoroval dívku pod námi.

„To je dobře, ne?“ zvažovala jsem a praštila ho po hlavě.

„Au!“ hýkl a chytil si raněné místo.

„Nech toho. Jdeme pryč,“ sykla jsem. Vzdorovitě zvedl bradu a chtěl odporovat, jenže nakonec jen protočil panenky a následoval mě.

„Je s tebou nuda. Ten tvůj syndrom boha je odporný. Však je jedno, jaká krev to je, ne?“ plácal si plíce a šoural se za mnou. Přeskočila jsem pár střech a zastavila na té naší, kde přibyla další zavěšená síť a trochu kultury.

„Ne, to není,“ vzdychla jsem a otočila se k němu čelem.

„Máš přání?“ dobíral si mě William, který už věděl, že chci, aby odešel a já se mohla převléct.

Šero kolem nás tmavlo a přicházela noc.

„Zmiz, upíre,“ sykla jsem. Will na mě jen mrkl a skočil ze střechy. V malé naději jsem zadoufala na nepatrnou chvilku, že by se mohl rozplácnout o kamennou ulici pod námi, jenže všude bylo ticho.

Převlékla jsem se a vyrazila ke hřbitovní zdi. Naposledy jsem si upravila dlouhou sukni a zamířila k náhrobku. Objala jsem kámen a pohladila fotografii. Poté, co jsem se uvelebila v trávě před ním, vyprávěla jsem mu o svém dni.

„Chicago je víc bezpečný, Edwarde. William říká, že za to mohu já a má volba. Nepřizná to, ale mám pocit, že je na mě pyšný. Říká, že trpím syndromem boha, nebo co. Jenže já si jako Bůh vážně nepřipadám. Spíš bych se zařadila do pekla, co myslíš? Ty jsi teď anděl, tak bys to měl vědět, ne? Pořád se uklidňuju a doufám, že se máš líp, než tady. Vím, jak moc sis přál být vojákem. Já budu vojákem za tebe, chceš? Povím ti tajemství. Opět si pohrávám s tou myšlenkou, že bych ještě jednou zkusila žít z krve zvířat. Will to ještě neví. Ani nevím, jestli mu to povím. Bude se mi opět smát. Jenže Chicago potřebuje tolik vyčistit. Nechci, aby ve městě, kde ty budeš věčně snít, bylo nebezpečno. Ochráním Chicago speciálně pro tebe, ano?“ Slova se ze mě hrnula a vůbec mi nevadilo, že mi neodpovídá. Nikdy mi neodpovídal. Občas jsem měla pocit, že mi z nebe posílá znamení. Našla jsem v mracích malou hvězdu. Jednu z posledních. Blikala jemně a pravidelně. Dvakrát málo, jednou hodně. Ticho kolem mě bilo do uší. Nadechla jsem se. Podzim byl ve vzduchu, jenže dnes se smísil s jinou vůní. Rozhlédla jsem se kolem sebe a preventivně zmizela za stromem. Zadržela jsem dech. Temná postava procházela mezi hroby. Byla vysoká a tichá. Až moc tichá.

Svraštila jsem čelo, když se stín zastavil u hrobu Edwarda. Přimhouřila jsem oči a chystala se vystartovat, když vztáhl ruku a konečky prstů se dotkl fotografie. Pak odstoupil a odcházel pryč. Možná jen nějaký tulák, který se nechal zvábit krásnou tváří. Jenže proč nebyly slyšet jeho kroky? Jediná větvička nezapraskala. Kamínek se nepohnul. Vykoukla jsem ze svého stínu a spatřila ten samý u šedého mramoru, který jsem znala stejně dobře, jako Edwardův. U mého vlastního hrobu. Postava tam stála o mnohem déle. Stejným gestem se dotkla fotografie na náhrobku, jenže tentokrát jsem neměla ponětí, koho prsty stínu hladí. Byli jsme tam tři. Mohl hladit matku, otce, mě…

Musel znát nejen mě, ale i Masenovi. U jejich samostatného hrobu stál nejdéle. Ten stín byl jako socha. Dobré dvě hodiny se ani nepohnul. Cítila jsem jeho pach. Jemně se mi čichovými pohárky prohnala vůně šeříku, medu a léta. Letmo jsem si vybavovala teplé sluneční paprsky, které mě hladily po nahé kůži, když jsem byla člověkem. Šeřík jsem milovala a znala. V období, kdy kvetl, jsem se jím obklopovala nejen doma, ale i venku. S Edwardem jsme trávili dlouhé chvíle pod keřem s malými fialkovými kvítky. Občas mi jeden utrhl a ten mi pak, jako jediný, zdobil ložnici. Než z něj zbyla jen seschlá větývka ve váze. A med. Medové cukroví, medové dezerty… Med znamenal léto, stejně, jako šeřík a slunce. Ta vůně byla neskutečně osvěžující a lákavá. Nikdy jsem nic takového necítila.

Užívala jsem si pach a nehýbala se, aby ode mě neodvanul moc rychle. Stín u náhrobku stále stál.

Nemluvil, protože kdyby ano, určitě by jej mé uši zaznamenaly. Mlčel a díval se před sebe. Nakonec, jako i u ostatních náhrobků, které navštívil, otřel prach a pomalým krokem zmizel.

Pohrávala jsem si s myšlenkou, že se mu ukážu a ochutnám víc z té tajemné vůně, ale co když to byl zlý upír?

Určitě to byl upír. Kdo jiný by se vznášel nad zemí, když ne upír? Počkala jsem ještě okamžik, než jsem se vrátila k Edwardovu hrobu.

„Znáš ho?“ zašeptala jsem ve strachu, že se přízrak vrátí.

„Vzpomněla jsem si na naše chvíle pod šeříkem, Edwarde. Bylo to vždycky tak milé, když si mi utrhl jeden kvítek. Nechávala jsem jej ve váze, dokud neuvadl. Blázen, nemyslíš?“ zasmála jsem se. Neustále jsem však pozorovala okolí a vdechovala vůně kolem sebe. Med, slunce a šeřík byly pryč. Hřbitovem se nesl jen pach smrti a žalu.

S vycházejícím sluncem jsem políbila konečky svých prstů, které jsem poté přitiskla na Edwardovu fotografii.

„Večer opět přijdu, slibuju,“ zašeptala jsem na rozloučenou a vyběhla z hřbitovní brány.

Will v doupěti nebyl, tak jsem se převlékla a vyrazila do ulic. Mraky se stáhly nad městem a já mohla chodit po ulicích. Naučila jsem se krmit jednou denně a po zbytek dne jsem mohla mezi lidmi chodit. Jen oči jsem musela klopit, jako stydlivá dívka. Nedokázala jsem si představit výraz tváře, kdybych se setkala s jejich pohledem a oni uviděli tu rudou barvu.

Vmísila jsem se do jedné z postranních uliček a vyčkávala. Ze zkušenosti jsem věděla, že dřív, nebo později se někdo ukáže. Procházela jsem se tam a zpět celé dopoledne. Chvilkami jsem posedávala po nízkých zdech v uličce, anebo nenápadně nahlížela do oken bytů chudých lidí. Možná mě k tomu nutila naděje, že se objeví nějaký domácí násilník.

Nic.

Nikde nebyla ani známka vraha, nebo zloděje, nebo násilníka. Nic, nic, nic…

„Už vím, jaké to je, když saješ býložravce,“ vrčel William, když jsme se setkali v doupěti. Byla jsem protivná, protože jsem celý den nic nejedla. Neukázal se ani potulný zlodějíček. Ani kapsář. Nechtělo se mi věřit, že by se Chicago polepšilo a přestal páchat zločiny.

„Neříkej, že sis kousnul do zvířete,“ řekla jsem pohrdavě a svalila se do sítě.

„Ne, ale měl jsem vegetariánku. To bylo asi to samé. Měl mě odradit její vzhled. Byla jak věchýtka,“ šklebil se Will a otíral si jazyk.

„Jak si zjistil, že je vegetariánka?“ Domyslela jsem si to, jenže on mi stejně odpověděl.

„Normálně jsem se jí zeptal,“ pokrčil rameny a spokojeně mlaskl.

„Zeptal?“

„Jo, byla tak odporná, že mi to nedalo. Musel jsem jí pak zlomit vaz, chudince, protože to se už nedalo pít a další upírku tu nepotřebujeme, no ne?“ obhajoval se. Protočila jsem panenky. Jeho způsoby byly hrůzostrašné.

„Jsi nechutný, Williame, vážně. Nechápu, jak tu s tebou můžu být.“ Kroutila jsem hlavou. On jen pokrčil rameny. To byl celý on. Vše mu bylo jedno. Nic neřešil. Nic nebyl problém. A pak, že já mám syndrom boha, ts.

„Hele,“ vyhrkl, až jsem málem sletěla ze sítě, jak jsem se lekla, „abych nezapomněl. Ve městě je další upír.“ Byl tou novinkou tak unešený, že radostí zatleskal.

„Já vím,“ vzdychla jsem a vybavila si tu vůni z hřbitova.

„Jenže jakmile se mu přiblížím na dosah, uteče. Nejspíš je hodně starý a trénovaný,“ mlel si dál svou a moje konstatování úplně ignoroval. Byl pohlcen jen svým objevem.

„Taky bych před tebou prchala, kdybych tě neznala. Smrdíš, Williame,“ pronesla jsem otráveně a sledovala nebe. Šedé plátno bez jediného záživného obrazce.

„Jeho pach je úplně všude,“ pokračoval.

„Já vím,“ vydechla jsem. Proč se vůbec snažím, vždyť mě neposlouchá. Má cenu odpovídat?

„A víš co? Určitě je to chlap. Ale ani kruhy po něm nezůstávají,“ přemýšlel nahlas. Kruhy, jediné, co zůstávalo po našich malých požárech mrtvých těl. Ničení důkazů. To mě zarazilo. Jestli tu bloudí upír, který nechává své oběti odhalené, bude to pěkný průšvih.

„Třeba je novorozený. Měli bychom jej najít a poučit. Nechci problémy,“ znejistěla jsem. Will se tou myšlenkou nadchl.

„Tak pojď,“ pobízel mě, jenže mně se nikam nechtělo. Toužila jsem jen, aby mi pod nosem přistál nějaký vrah a já se mohla najíst. Ať mi nikdo neříká, že se všichni polepšili.

„Jdi sám,“ sykla jsem a otočila se k němu zády.

„Protivo,“ vysmál se mi a zmizel. Zírala jsem na vlákna, ze kterých byla ušita síť a počítala jednotlivé uzlíky.

Slunce ještě nezapadlo a já si přísahala, že na hřbitov budu chodit až v noci. Pěkně podle pravidel. Musela jsem najít nějakého zločince, i kdybych z něj ten zločin měla vymlátit, jen aby ho udělal a já měla čisté svědomí.

Vyhoupla jsem se ze sítě a seskočila ze střechy. Pomalým loudavým krokem jsem se nesla ulicí mezi domy. Sledovala okna, kde se už pomalu rozsvěcovalo, kvůli šeru a počítala oblečení pověšené na šňůrách mezi okny.

„Kampak, slečinko,“ ozvalo se za mými zády. Zastavila jsem se a pomalu otočila s neskrývaným úsměvem. Stál tam muž. Mohl by být i hezký, kdyby jeho vzhled nehyzdil nůž v pravé ruce.

„Neubližuj mi, prosím,“ zatrylkovala jsem a protočila panenky. Viva la sarkasmus, pomyslela jsem si.

„Legrace? Ono tě to přejde. Já mám rád veselé holky. A tvůj obleček je hodně veselý,“ mrkl na mě a sjel pohledem. Měla jsem na sobě svou první sukni a podvazky. K tomu tentokrát kanárkově žlutou halenku s krátkým rukávem. Vidět mě rodiče, tak mě vydědí. Jak blažený pocit to byl. Jen ta představa a musela jsem se smát.

„Co mi uděláš?“ vyzvídala jsem. Moje hra na kočku a na myš se pomalu rozpoutávala.

„Nic velkého. Neboj se. Užijeme si a já tě pak zabiju,“ můj výbuch smíchu ho zaskočil. Nejspíš čekal hysterický křik, nebo útěk.

„Tak na co čekáš?“ pobídla jsem ho. Ani se nepohnul. Otočil se na podpatku a mizel směrem ode mě.

„Hej! Počkej! A co to užívání a pak smrt?“ křičela jsem za ním. Jenže on pelášil, jako o život pryč.

„Sakra,“ sykla jsem a chtěla pokračovat ve svém bloumání po uličce. Tohle byl nejspíš amatér, který se nechal zastrašit ochotou. Příště nesmím být tak moc svolná, přemýšlela jsem. Když jsem zvedla hlavu, bylo mi jasné, proč ten chlap utekl. Na kamenné zdi, přímo přede mnou seděl v podřepu William a culil se.

„Mám ho,“ povytáhl obočí a mrkl.

„Koho, ty kazisvěte?“ sykla jsem otráveně a odvrátila se od něj.

„Toho upíra, přece. Viděl jsem ho.“ Radost z něj sršela na všechny strany.

„Hele, nevadí ti, že si mi zkazil svačinu?“ vyhrkla jsem protivně. William však jen mávl rukou.

„Najdeš jiný, neboj. Pojď. Ukážu ti, kde vegetuje,“ zubil se na mě. Co jiného jsem mohla dělat, než jít? Jak jinak jsem se toho parazita mohla zbavit? Táhl mě přes celé Chicago. Daleko od našeho doupěte. Daleko od města. Poslední dům na hranici Chicaga měl rovnou střechu a byl vyšší, než ostatní. Vyskočili jsme tam, jako by to nebyl nejmenší problém. Nic výrazného nenasvědčovalo tomu, že by tu někdo žil.

„Tady?“ vyhrkla jsem překvapeně. William jen zavrtěl hlavou.

„Ne, tady ne. Pojď.“ Trhl hlavou a zmizel v propadlé střeše.

Uvnitř bylo šero. Zatuchlina se tu linula ze všech koutů. Stará matrace ležela v nejtemnějším rohu a jen střešní okýnko pouštělo malý proužek světla.

„Pěkný výhled,“ sykla jsem. Will se jen rozesmál. Ve vzduchu byl cítit šeřík, med a slunce. Přes ten pach tlejícího dřeva se dalo přenést jen díky té vůni. Na malém hřebíku nad matrací visela pánská košile. Světle modrá a hlavně moderní. Otočila jsem se na Willa a prohlédla si jeho vzhled. Dlouhé kalhoty, zažloutlá halena s nabíraným límcem.

„Co je?“ panikařil, když zachytil můj pohled.

„Vypadáš komicky. Tohle se teď nosí, Williame.“ Zamávala jsem mu čistou košilí před nosem a odfrkla si. Čistá košile se jen tak nevidí. Obzvlášť u upíra. Není šance být dlouho čistý, pokud nemáte domov a tohle, co kolem mě bylo, rozhodně nevypadalo, jako domov.

Vyškrábala jsem se z díry ve střeše hned za Williamem. Oprášila jsem si sukni a vykročila dopředu.

„Sakra, co je?“ sykla jsem na Williama, který se z ničeho nic zastavil, a já do něj vrazila.

Prohlédla jsem si jeho tvář. Díval se vykuleně před sebe. Následovala jsem jeho pohled. Zmatené smysly z malé půdy mě nechaly usnout na vavřínech. Přehlédla jsem čerstvý pach té samé vůně. Sledovala jsem přízrak ze hřbitova a majitele doupěte, u kterého nás právě načapal. Byla tma. Mohla jsem mu vidět do tváře, byla jsem upír, jenže to by nesměl mít přes hlavu kápi, jako na hřbitově.

Stál a tyčil se nad námi, jako ďábel. Byl o hodně vyšší, než já. Nebyl svalnatý, jako William, ale byl vyšší než on. Will ustoupil a ukryl se za mě.

„Děláš si legraci?“ sykla jsem k němu šokovaně.

„Holku nepraští, neboj.“ Schovával se za mě. Očividně se vůbec nestyděl. Stín mlčel.

Cítila jsem na sobě jeho pohled. Jeho výraz jsem však neviděla.

„Já – omlouvám se. Omlouváme se. My – no, víš. Sakra.“ Netušila jsem, co mu říct a jelikož ten srab za mými zády stále mlčel, bylo to na mě. Přízrak mi to však očividně nechtěl dát zadarmo. Neřekl jediné slovo.

„My neradi,“ vyjekl za mými zády William a strčil do mě. Nečekala jsem to a řítila se na vlastní nos. Will mezitím prchal druhou stranou.

To bude bolet, určitě ano, myslela jsem si, když jsem se řítila k zemi. Jenže na podlahu jsem nedopadla.

Než jsem políbila střechu domu, zachytili mě dvě pevné ruce a do nosu mě uhodila vůně šeříku.

„Děkuju,“ zašeptala jsem.

Když jsem opět měla nohy pod kontrolou, zvedla jsem hlavu. Z takovéhle blízkosti byl ještě vyšší. Musela jsem zaklonit hlavu, abych mu viděla do pomyslné tváře. Jeho ruce se zvedli k okrajům kápě a opatrně ji odsunuli z obličeje. S každým centimetrem se mé oči rozšiřovaly víc a víc. Ruka mi vystřelila k ústům ve stejném okamžiku, kdy jeho kápě spadla na pevná záda. Vyjekla jsem. Celé tělo se mi třáslo a nemohla jsem najít hlas. Dívala jsem se do jeho očí. Do jeho překvapené tváře…

Psal se listopad roku 1925…

mé shrnutí

Nomádka - 6. kapitola

Nomádka - 8. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 7. kapitola: