52. kapitola - Východ luny... Skylařin příběh s touto kapitolou končí. Bylo mi ctí vyprávět vám jej, i když spousta z vás ji od počátku odsuzovala a nenáviděla. Úspěchem pro mě je, že polovina z vás svůj názor změnila. Díky za vaši společnost.
12.05.2010 (18:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4218×
Stála jsem tam, jako vytesaná z kamene a nemohla se vzpamatovat.
Byla jsem v naprostém šoku.
Žil!
Můj oceán žil!
Pohni se!
Ne!
Nehýbej se, nebo se rozplyne. Šálí tě jen zrak. To není možné, vždyť si ho viděla padat…
…
Manu oči se naposledy střetly s mým pohledem. Nebál se, spíš měl ve tváři lítost - nad ztraceným časem, rozhodnost – ke svému činu a spoustu lásky – patřící jen nám dvěma.
Než se ho však Felix dotkl a já začala hystericky křičet, odvrátil se a zmizel za hranou útesu. Skočil.
…
Skočil!
Vrhl se do náruče smrti.
Dobrovolně!
Tuhle vzpomínku jsem znala už nazpaměť. Tolikrát se mi vybavila.
…
„Truchlím,“ vymlouvala jsem se.
„Jo, už přes rok. Kytičko, já chápu, že ti chybí, ale já tu pořád jsem a pokud se budeš ještě takhle vymlouvat, umřu ti. Na stáří,“ rozhodil dramaticky ruce, „nebo mě srazí auto, spadne na mě strom, utopím se v moři… No to nehrozí, jsem skvělý plavec, ale co kdyby?“
…
Skvělý plavec!
Jak jsem mohla přehlédnout tuhle maličkost?
Jenže ty skály. Ty špičaté skály pod útesem.
Musel to dokázat, protože tu stál, jenže…
Byl upírem. Něco se zvrtlo.
„Manu,“ vzlykla jsem.
Jeho tvář se rozzářila.
Roztáhl náruč. Neváhala jsem. Vrhla jsem se mu kolem krku a sevřela ho v náruči.
Zhluboka jsem se nadechla a intenzivní vůně frézií a oceánu se mi vlévala do každé vyschlé žíly v těle. Když se dotkla srdce, přísahala bych, že začalo tlouct.
„Kytičko moje, Afrodito líbezná, myslel jsem, že tě už nikdy neuvidím. Ztrácel jsem naději. Umíral každý den víc a víc. Bože můj – díky,“ šeptal mi do vlasů.
„Jsi živý,“ špitla jsem.
Otřásala jsem se vzlyky. Svírala jeho tělo ve své náruči.
Odtáhl si mě od těla, aby mohl vzápětí spojit naše rty.
V uších se mi rozezněla jeho skladba, kterou mi napsal…
Můj život býval jak ztracený vor,
na klidném jezeře prám,
pak si se zjevila – bystřina z hor
takovou už nepotkám.
Plachá jak laň
z hlubokých lesů
přišla jsi ke mně a vím,
že tvoji dlaň
ve své si nesu
nikdy ji už nepustím.
S láskou teď vstávám, s láskou jdu spát
bez lásky nechci už žít,
a vzdávám díky své natisíckrát,
za to, že můžu tě mít.
Tvé zlaté oči, co jak slunce zář
svítí mi i v temnotách,
vídám i tehdy, kdy skrýváš svou tvář,
tajíš svou úzkost a strach.
Dalas mi všechno, však vezmeš mi víc,
než hrst mých bláhových snů
nesmět už spatřit tvou sladkou líc,
to by byl konec mých dnů.
Došlo mi, že to není moje halucinace, ale že mi tu písničku brouká do ucha. Měl dokonalý hlas. I když jsem nikdy nevěřila, že je to možné, byl ještě líbeznější a mužnější. Byl perfektní.
Líbal mě, hladil a tiskl k sobě.
Nemohla jsem se ho nabažit.
„Ehm…“ odkašlal si hlas kousek od nás. Uvědomila jsem si, že se k Manu tisknu nevhodným způsobem a poprvé jsem se odtáhla. Nedokázala jsem ho však pustit úplně. Bála jsem se, že když to udělám, přijdu o něj.
Edward se na nás usmíval a svíral v náruči spokojenou Bellu.
Konečně jsem z těch dvou mohla mít opravdovou radost.
Ethan seděl stále v křesle a spokojeně si hrál s prstenem na levé ruce.
„Jaký jsem?“ dožadoval se pochvaly.
„Jsi pěkný zmetek,“ vyhrkl Manu. „Proč si mi neřekl, že víš, kde je?“
„Já to nevěděl,“ bránil se.
„Lháři, poslal si mi dopis,“ obvinila jsem ho.
„Psal - co?“ divil se Manu.
„Dopisy!“
„Tys jí psal?“
„Jen jednou,“ bránil se Ethan.
„Pche,“ odfrkla jsem si.
„Dobře, tak víckrát,“ opravil se.
„Proč si jí neřekl, že tu jsem?“
„Řekl, koukej, je tu,“ rozhodil rukama.
„Ne tvou zásluhou,“ sykl Edward.
„No jo, furt,“ brblal Ethan.
„Nebylo to hezký, co sis myslel?“ syčela Bella.
„Fajn, věděl jsem to, ale tohle bylo tak romantický.“
Manu mě políbil do vlasů.
Nemohla jsem se už na nikoho z nich zlobit.
„Jak?“ vyzvídala opět Bella.
„Skočil jsem, jenže jsem se málo odrazil a dole jsem se rozsekal o skaliska. Vím jen, že mě někdo vytáhl dřív, než jsem se vážně utopil. No a pak jsem začal hořet. Bylo to hrozný. Když to ustalo, byl jsem upírem. Ethan s Giovannou mě naučili, jaké je svědomí, i když jsem pro něj byl rozhodnutý i tak. Doufal jsem, že mě jednou uvidíš a budeš na mě hrdá, že jsem vegetarián,“ culil se.
Jak já tohohle blázínka milovala!
„Já ho vytáhl, pro vaši informaci. Než jsem s ním skončil, zdrhla si ze země. Jenže s novorozeným upírem bych tě horko těžko hledal. Nechal jsem to být. Musel jsem se o něj postarat. Pro tebe,“ dodal a mrkl na mě.
„To určitě,“ vysmál se mu Manu.
„Já na tebe byla pyšná i předtím, oceáne,“ cukrovala jsem.
„Vážně?“
„Jistě, jsi nejšikovnější na celém světě, jsi sladký, roztomilý, jsi…“
„Ehm, lásko, jsem nějaký unavený, neměli bychom si jít lehnout?“ mrkal Edward na Bellu, která se na nás láskyplně culila.
„Cože jsi? Jo tohle – no, to bychom měli jít.“
„Ethane, nemáš něco na práci?“ vybídl ho Edward.
„Ani ne,“ odpověděl ležérně.
„Tak já ti něco najdu,“ sykla Bella.
„Dobrý, nemusíš. Díky,“ culil se.
„Zvedni se a vypadni!“ zařvala Bella. Ethan se rychlostí světla vyřítil z místnosti.
„Chceš vidět můj pokoj, kytičko?“ zašeptal mi do ucha Manu.
Němě jsem kývla.
Bylo zvláštní vidět svou lásku se zlatým pohledem. Můj oceán mi neuvěřitelně chyběl. Ráda jsem se v něm topila, ale i vycházející slunce má své neskutečné kouzlo. A to s pravou láskou nikdy nemůže zmizet. Ať už jsou oči zlaté, nebo modré.
Láska si nevybírá.
Vybírá si srdce. To moje konečně opět začalo tlouct do správného rytmu.
Už nikdy o něj nepřijdu.
Na věky budeme spolu.
Uvnitř mě se mísila neuvěřitelná spousta pocitů, které ze mě chtěly sálat a prýštit v gejzírech.
Radost, smích, štěstí, láska, bláznovství…
Jakmile za námi zaklaply dveře, omotal mi paže kolem těla.
Vychutnávala jsem si jeho doteky.
Tolik let…tolik bolesti, trápení a žalu…pocitu viny, potřeby smrti a teď? Chtěla jsem žít, existovat, milovat a být milována.
Přitiskl mi své rty na krk a slastně vzdychl.
Propletla jsem mu prsty ve vlasech a vychutnávala si každý jeho detail.
Přejel mi konečky prstů po zádech.
Ztuhl.
Otevřela jsem oči, abych zjistila, co se děje.
Díval se zasněně z okna.
Otočila jsem se a musela se usmát.
Zapadalo slunce.
Ohnivé jazyky hladily střechy domů a loučily se s uplynulým dnem.
„Slyšela jsi?“ špitl.
„Tady není moře!“ bránila jsem se.
„Ale ano, je. Moře je tady. Uvnitř nás. Vždycky tam bylo,“ šeptal a položil si dlaň na srdce.
„Vždycky tam bude,“ dodala jsem a překryla jeho dlaň na hrudi tou svou.
„Napořád,“ vzdychl.
„Navěky,“ zasténala jsem.
A pak jsme slastně pokračovali v plavbě do ráje na naší malé, ale perfektní lodi s názvem Eternidad.
Epilog? Možná bude, možná ne...
Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Nomádka - 52. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 15. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!