Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 39. kapitola

20.04.2010 (19:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3056×

Nejen, že se do Nomádky zapojila svým umem Sany, ale požádala jsem o pomoc skvělou autorku veršů - Hanetku. Díky ní vznikla písnička, která je naprosto perfektní pro tento díl. Takže nejen pro Sany a její romantickou dušičku, ale i pro Hanetku je tahle kapitola s názvem melodie. Samozřejmě patří i všem, co s Nomádkou žijí od počátku. (Jen je škoda, že to nemá hudební podklad)

Běžela jsem a snažila se předhonit vlastní myšlenky, které mi v hlavě křičely, jako o život. Stromy kolem mě splývaly do tmavé šmouhy, den se střídal s nocí, noc se dnem. Slunce zapadalo, když jsem zůstala stát před svým domem. Nebyla jsem ani trochu udýchaná, zato ve mně vřel žal a smutek. Proč jsem to nedokázala zahnat? Viděla jsem tu její tvář, ten pohled plný očekávání, smíření, odpuštění, ale proč? Proč to udělala? Dokázala bych ji odtamtud dostat. S přehledem, bez nejmenších problémů…

Padla jsem na kolena a konečně začala vzlykat, když mi došlo, že moje cesta za Jasmine byla naším posledním setkáním. Už nikdy neuvidím její tvář, její úsměv. Neuslyším její hlas a po domě se nerozlehne její volání. Vzpomněla jsem si na naše první setkání, na pocity, které mě zaplavily, když se objevila.

…

Seděla jsem na palubě lodi a pozorovala hejno racků, poletujících okolo, když mi na rameni spočinula ruka.

Sakra, jak jsem…

Ve vteřině jsem stála na nohou a upírala pohled do zlatých očí. Ty své karmínové jsem okamžitě sklopila. Nechtěla jsem tu ženu vyděsit. Jenže s ustupujícím šokem mi došlo, že její tvář je bledá a usmívá se takovým zvláštním, chápavým úsměvem.

„Nechtěla jsem tě vyděsit, omlouvám se,“ promluvila tiše. Její hlas, upíří mámení…

„Ty jsi – vy jste,“ blekotala jsem v přívalu šoku. Upírka jen kývla a nepřestávala se usmívat, „zlaté oči,“ vzdychla jsem na závěr.

„Pojď, za chvíli bude svítat, měly bychom si nejspíš popovídat, nemyslíš?“ mrkla na mě spiklenecky a kráčela směrem ke kajutám. V tichém úžasu jsem tu ženu následovala. Měla dlouhou béžovou sukni a halenku. Její vlasy byly světlé a přísahala bych, že měly rezavý nádech, jako ty jeho. Byla štíhlá a ne moc vysoká. Možná jen o trošku vyšší než já. Ale rozhodně působila mile. Z neznámého důvodu jsem téhle cizí upírce věřila. Její oči mi dávaly důkaz. Jen někdo, kdo o světě něco ví, může vypadat takhle, nebo ne?

…

Kdybych tenkrát věděla, jak moc mi přilne k srdci, pomyslela jsem si a omotala si paže kolem těla. Byla pryč. Zůstala jsem sama. Jako kdysi. Začala jsem se tiše třást. Nebylo to zimou, nebylo to strachy, ale vinou a selháním. Nedokázala jsem zachránit ani ji. A to jsem si myslela, že ubráním svůj oceán. Tak naivní? Nebo to půjde, když už mám jen jeho? Jen ty oči, úsměv, náruč…

Celý svět bych pro něj zničila, kdyby si to přál.

…

Zmateně jsem se rozhlédla po jídelně a setkala se s neuvěřitelným pohledem.

Ta jasně modrá barva mělkého oceánu mě píchla až v žaludku. Černé obočí vyklenuté do překvapeného výrazu, dlouhé husté řasy rámující ty modré diamanty.

Nedokázala jsem se odtrhnout. Ta tvář mě uchvátila. Snědá pleť, ošlehaná přímořským větrem a pohlazená sluncem, pevné a plné rty. Temně černé vlasy zkroucené do malých prstýnků a padající na statná ramena.

Ten kluk stál necelé dva metry ode mě. V ruce třímal tác s nakousnutou hruškou a otevřenou lahví vody.

…

Dokonale jsem viděla jeho překvapený výraz, když mě prvně uviděl a dokázala jsem si představit, jak jsem na něj civěla já.

Konečně jsem měla sílu vejít do domu. Vdechla jsem vůni frézií a zamířila za zdrojem. Manu seděl u okna, v ruce svíral moji kytaru a byl ke mně zády. Opřela jsem se o futra a sledovala jeho záda. Brnkal jakousi skladbu a tiše si k ní pobrukoval. Po chvilce vzal do ruky tužku a do malého notýsku na svém koleni cosi napsal. Sledoval mizející slunce a já pozorovala jeho. Nedokázala jsem se toho pohledu nabažit. Nejspíš bych jej měla vyrušit. Upozornit ho na svou přítomnost, jenže když už jsem byla rozhodnutá, že hlasitěji dupnu, nebo si odkašlu, začal hrát.

Tóny kytary se linuly místností a vytvářely typicky španělskou melodii plnou bolesti, smutku a prázdnoty. Vnímala jsem každou notičku a v duchu si ji přehrávala na klavíru, když mě z vlastní reprodukce vytrhl mužský hlas…

Můj život býval jak ztracený vor,

na klidném jezeře prám,

pak si se zjevila – bystřina z hor

takovou už nepotkám.

Zůstala jsem stát, jako opařená a poslouchala jeho slova. Díval se z okna a zpíval.

Plachá, jak laň

z hlubokých lesů

přišla jsi ke mně a vím,

že tvoji dlaň

ve své si nesu

nikdy ji už nepustím.

Zakryla jsem si dlaní ústa a opět se rozklepala. Bála jsem se vzlyknout, bála jsem se na sebe upozornit. Nikdy jsem neslyšela nic sladšího, tesknějšího, nádhernějšího. Španělská balada naplňovala nejen místnost, ale i mé kamenné srdce.

S láskou teď vstávám, s láskou jdu spát

bez lásky nechci už žít,

a vzdávám díky své natisíckrát,

za to, že můžu tě mít.

Plachá jak laň…

Slova se opakovala, jako refrén a moje duše se propadala do propasti otupělosti a úžasu.

Tvé zlaté oči, co jak slunce zář

svítí mi i v temnotách,

vídám i tehdy, kdy skrýváš svou tvář,

tajíš svou úzkost a strach.

Plachá jak laň…

Musela jsem se opřít znovu o futra dveří, abych se nesesypala na podlahu a nepřerušila jeho hlas. Nedokázala jsem uvěřit, že to bylo o mně. Pro mě? Vrtěla jsem nechápavě hlavou, když začal další sloku.

Dalas mi všechno, však vezmeš mi víc,

než hrst mých bláhových snů

nesmět už spatřit tvou sladkou líc,

to by byl konec mých dnů.

Kytara utichla ve chvíli, kdy pokoj pohltila tma. Za okny jsem slyšela jen zpěv cikád, které žadonily o přídavek z jeho úst.

Stála jsem tam a hledala slova, která by mu poděkovala. Která by alespoň z poloviny vyjádřila, jak moc jsem poctěna a zahanbena zároveň. Znala jsem jej takovou dobu a až nyní jsem zjistila, že hraje na kytaru.

Jak hloupá jsem byla? Byl to španěl, ti umí hrát. Je to jejich genetická dispozice, předpoklad a já? Dívala jsem se, jak vstává a odkládá nástroj do kouta.

Zmizela jsem ze dveří dřív, než se ohlédl a seběhla dolů ke dveřím. S posledním hlubokým nádechem jsem je zabouchla. Pomalým krokem jsem se vracela do své ložnice a doufala, že to nepozná.

Když jsem vešla už podruhé do místnosti, seděl opět na posteli a začal hrát. Tentokrát se díval mým směrem a usmíval se takovým tím zvláštním stylem. Kdybych mohla, zrudla bych. Věděl to. Věděl, že jsem tu už byla, ale jak?

Zpíval mi do očí a já se začala topit. Polykala jsem ten jeho oceán a stále ho neubývalo. Vychutnávala jsem si tóny a melodii jeho hlasu. Snad i víc, než předtím, kdy mě zachvátil šok.

Tohohle anděla jsem musela uchránit. Nikomu ho nesmím dát, pomyslela jsem si.

Když dozněl poslední tón, odložil kytaru a natáhl ke mně paže. Bez výmluv jsem se mu schoulila do náruče. Pryč byl jeho vztek, že jsem odešla bez něj, pryč – nebo alespoň hlouběji – byl můj žal.

„Kde je Jasmine?“ zašeptal a prolomil mou otupělost. Jako kdyby nahodil háček a vytáhl z hlubiny můj smutek.

„Je mrtvá,“ špitla jsem.

„Afrodito moje,“ vzdychl zlomeně a sevřel mě ještě pevněji. Neptal se, jen mě objímal a hladil. Jak moc jsem si přála spát? Nebo něco dělat, zaměstnat se, abych nemyslela na ni. Jenže ona si to zasloužila. Měla bych na ni myslet, vzpomínat a ronit slzy…

Vymanila jsem se z Manu náruče a sešla po schodech do obývacího pokoje. Šel za mnou. Když jeho hudba dokázala tolik říct, dokážu i já vyjádřit své „sbohem, mám tě ráda?“

Nechala jsem prsty, aby roztančily svůj vlastní tanec. Svou baladu pro Jasmine. Manu stál za mými zády jen chvíli, svíral mi ramena a mlčel. Poslouchal klavír a pak zmizel. Nechala jsem ho jít. Slyšela jsem, jak jde po schodech nahoru a po chvilce se vrací, aby se posadil vedle mě do křesla. Mou skladbu protkaly tóny kytary. Věděl přesně, co hrát.

Jasmine by byla nadšená. Milovala hudbu, milovala hlas klavíru a zvuk kytar. Melodie se ze smutné překlopila do optimističtějších tónů, které byly výrazem našeho společného období. Loď, Anglie, Amazonie, Itálie…

Pak se to zvrtlo. Vše nabralo jiný směr a i hudba opět potemněla. Se vzpomínkou přišla temná noc. Jasně jsem viděla muzeum v Itálii. Obrazy mého idolu i její vyplašenou tvář. Jejich překvapené a odporné výrazy. Slyšela jsem jeho hlas, vtíravý a slizký.

Zavřela jsem oči a hnala myšlenky jinam. Někam, kde mi bylo příjemněji.

Viděla jsem tvář.

…

„Dobrý večer, omlouvám se za zpoždění, ale přátelé mě nechtěli pustit ze svých spárů. Nezlobte se prosím,“ ozval se hlas ode dveří. Mladý a svěží. Upřímný a přátelský. Zvedla jsem hlavu. Dva zelené safíry mě propalovaly pohledem. Stejně šokovaný pohled, jako jsem měla na tváři já, měl i on. Byl vysoký, statný a přesto štíhlý, upravený, ale i tak divoký. Jeho vlasy – stejný odstín, jako matka. Bronz. Vypadaly, že se s nimi prohnal větrnou bouří. Neskutečně mě začal zajímat. Ve tváři jsem cítila krev, když se na mě usmál. Sklopila jsem oči zpět do ohně, který mi už nepřipadal vedle něj tak fascinující.

…

Bronzové vlasy mi zůstaly viset v hlavě, jen barva očí se změnila. Zelená, safírová se pomalu ztrácela a nahradila ji karmínová. Rudá, jako západ slunce, jako plápolající oheň. Pokřivený úsměv v jeho tváři a melodický hlas. Má minulost.

Rudé zorničky se proměnily ve slunce, které zapadlo a na mém vnitřním nebi vyšla ledově modrá luna. Bronzový nádech oblohy zčernal a jednu tvář nahradila druhá. Nadechla jsem se a vychutnávala si vůni frézií a oceánu. Byla silnější a bližší, než cokoliv jiného.

Tak, jako končí noc, změnila se i černá opět na rudou a vycházející slunce mělo zlatou barvu. Žluto-oranžový nádech v jejích vlasech kontrastoval s topazovou barvou očí. Moje milovaná Jasmine se na mě z dálky usmívala a byla konečně šťastná. Vedle ní stál malý Jole a držel ji spokojeně za ruku. Mohla jsem si přát víc? Nechala jsem doznít poslední tón a mé ruce mi sklouzly do klína. Na krk se mi přitiskly teplé, měkké rty a můj hrudník objaly dvě silné paže.

To bylo pro tebe, Jasmine, pomyslela jsem si a v duchu ji naposledy políbila na tvář. Její silueta zmizela, stejně, jako dohrála naše skladba.

Psal se rok 1994…

Mé shrnutí

Nomádka - 38. kapitola

Nomádka - 40. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 39. kapitola: