Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 34. kapitola

12.04.2010 (15:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3143×

Voltera se nade mnou tyčila, jako zkázonosná zpráva.

Br! Otřásla jsem se.

Jasmine svírala Jole v náruči. Kdyby jen věděl, co se děje. Vztekal se, protože ho nenechali napít ani na lodi a ani ve městě. Jane ho pokaždé spoutala bolestným pocitem. Vzdal to. Nepokoušel se už sám utéct, což vzalo naději i mně.

Do hradu jsme vešli, když slunce zapadlo za obzor. Cesta nám trvala pár dní, protože si mezitím malá Jane vyřizovala ještě jiné pochůzky. Sledovat, jak vraždí upíry a jejich přátele mi nahánělo husí kůži. Jasmine mlčela a jen si mě vyčítavě měřila.

„Nevím, proč nefunguje,“ špitla jsem omluvně. Celou dobu jsem se pokoušela zmizet i s Jasmine a Jole. K mé i jejich smůle to nešlo. Možná jsem málo trénovala a nedokázala pokrýt víc, jak dva upíry. Byla jsem namyšlená a sobecká, když jsem věřila, že bez tréninku to zvládnu. V tuhle chvíli se blížila Arova pomsta za vše, co jsme mu s Jasmine provedly. Za náš útěk a zmizení přímo před nosem. Kéž bych to dokázala znovu.

Na hradě bylo ticho. Cítila jsem, že nás očekávají a třesou se na naší smrt.

Umřeme. Určitě umřeme.

Jediné, co mě drželo nad vodou, bylo, že Manu byl v bezpečí. Možná teď lítal po celém Španělsku a hledal mě, ale žil. On přežije a bude mít normální život.

Před očima mi proběhly všechny tváře, které jsem za svou existenci poznala.

Protivný William, nafoukaná Claudia, moudrá Zafrina, zábavná Senna, rozcapená Kachiri, mateřská Jasmine, přátelská Lucía, zákeřná Raquel, ale nejvíc jsem viděla jen dvě tváře. Své dva osudové muže. Edwarda a Manu. Hřálo mě u srdce, že oni dva jsou v nevědomí a bezpečí. Tolik mi každý z nich dal a vzal.

Pro ně stálo zemřít. Nejspíš to ani jeden z nich nezjistí. Nedozví se, co se s bláznivou a sobeckou Skylar stalo. Kde je. Edward se přes to už dávno přenesl. Byl to on, kdo mě opustil. Nechal mě na pospas osudu a Williamovi. Odešel hledat sám sebe. Možná se vrátil k té první rodině, kterou měl. A Manu? Dá se říct, že ten mi vzal ještě víc. Sebral mi minulost, abych se jí už nemusela bát. Sebral mi srdce, aby mu už nikdo neublížil. Na oplátku mi dal své, které jsem se mu právě chystala zlomit svou smrtí. Dal mi budoucnost, kterou jsem pošlapala a zahodila.

„Vítejte, drahé přítelkyně,“ jásal Aro, když jsme prošli dvojitými dveřmi do velké síně. Byla jsem v myšlenkách tak daleko, že jsem se lekla, když promluvil.

„Aro,“ kývla Jasmine. Jole a já jsme mlčeli. Všichni se báli. Já, Jasmine i Jole. Napadlo mě, na co asi myslí moje teta, když svírá v náruči dítě a upírá pohled na Ara. Možná má výčitky, že zabije další dítě. Že to dovolí.

Bude bojovat? Bude se rvát za život Jole? Pokud ano, byla jsem rozhodnutá, přidat se k ní. Mám umřít tak, nebo tak.

„Ach Skylar, jsi krásnější a krásnější. Jak jen to děláš, má okouzlující upírko,“ vzdychal Aro. Potlačila jsem zavrčení a ušklíbla se.

„To je láskou, ale to ty neznáš,“ sykla jsem.

„Láska? Upír a láska? Kdo byl poctěn tvou láskou, Skylar? Jaký upír,“ vyzvídal.

„Není to upíl, je to Manu!“ bránil mě Jole, za což jsem mu byla vděčná. Aro přimhouřil oči.

„On není upír?“zopakoval tiše. Uvědomila jsem si, že Jole pomoc byla spíš přítěží. Prozradil toho moc.

„Jole neví, co mluví,“ odfrkla jsem si.

„Vím! Manu je kamalád! Jole nemůže Manu kousat, ale Manu je kamalád!“ vykřikoval Jole na svou obhajobu.

Dítě zatracený!!!!

„On je člověk? To snad ne?“ dovtípil se Aro.

„Další porušení zákona?“ vyzvídal Marcus.

„Ne, Jole mele z hladu,“ ujišťovala jsem je. Jasmine preventivně Jole zacpala ústa.

„Přesvědčíme se,“ ušklíbl se Aro a natáhl ruku k Jole. Ten se jen zamračil a zavrčel.

„Neboj Aro, nekouše,“ vysmála se mu Jasmine.

Aro omotal prsty kolem Jole ruky a na chvíli ztuhl.

„Zajímavé,“ ušklíbl se a stočil pohled na mě. „Měla sis stát za svým,“ sykl s úšklebkem.

„Ráda měním názory,“ odsekla jsem.

„V tomto případě to nebyla dobrá volba. Bohužel,“ vzdychl a pustil Jole ruku.

„Co nám uděláte?“ vyhrkla Jasmine.

„Nejdřív zničíme porušení zákona a co s vámi? Ještě nevím,“ culil se.

„Zničíte co?“ nechápala jsem.

„Zničí ho,“ zašeptala mezi vzlyky Jasmine.

Ho? Koho? Jeho? Ach ne, Jole!

Vytřeštila jsem oči.

„Je hodný!“ vykřikla jsem, „Nemůžete ho zničit, nic neudělal!“

„Měla bys mlčet, Skylar,“ vybídla mě Jane, která se tím náramně bavila.

„Sklapni, mužatko,“ odsekla jsem jí a postavila se před Jasmine s Jole.

„Ale dámy, copak jste si myslely? Že se nic nestane? Porušily jste zákon,“ cukroval Aro.

„Výjimka?“ vyhrkla jsem prosebně.

„Ani omylem,“ sykl Caius.

Parchant! Ulevila jsem si v duchu.

„Možná,“ načal větu Aro, ale nedokončil ji. Získal si tím mou pozornost.

„Možná – co?“ vybídla jsem ho.

„ Skylar, již minule si prokázala, jak jsi talentovaná. Co kdyby si u nás zůstala?“

„Pustíš je?“ vyhrkla jsem bez rozmýšlení.

„Ani omylem, ale jednoho ti nechám. Samozřejmě pod naším dohledem. Jelikož nemohu riskovat, že by stvořila nového.“

„A když nepřijmu?“ vyzvídala jsem.

„Ale ty přijmeš,“ smál se Aro.

„Ne, nepřijme to!“ zařvala Jasmine.

„Jasmine, neblázni! Zabije vás oba!“

„No a? Co jsi za Nomádku, když se necháš spoutat tímhle… ts!“ odfrkla si znechuceně. Aro byl uražen.

„Přiveďte dítě a jí odveďte pryč,“ sykl bez jediné známky emoce.

„Ne!“ řvala hystericky Jasmine. Pokusila jsem se vyrvat Jane Jole z náruče, ale jakýsi hromotluk mě přikoval svou paží ke zdi.

„Pusť ho!“ ječela jsem.

„Mami!“ fňukal Jole. Byl vyděšený a celý se třásl. Pohledem zavadil o mou tvář.

„Skye,“ vzdychl smutně, žadoníc o mou pomoc.

„Zůstanu tady! Nech ho! Já zůstanu, Aro! Ne!“ semkla jsem rty, když se jeho ruce omotaly kolem Jole krku. Zavřela jsem oči ve chvíli, kdy jsem zaslechla poslední vzlyk Jole a šílený křik Jasmine. Trhavý zvuk to celé přehlušil. Měla jsem pocit, že se láme celá skála, že nám hrad padá na hlavu. Bála jsem se otevřít oči. Pevná paže mě pustila a já se svezla k zemi. Vnímala jsem okolí. Slyšela jsem hlasy kolem sebe, ale oči jsem neotevřela. Konečně jsem našla malého bratříčka a on mi jej vzal. Chudák Jasmine, copak se jí po tom všem mohu podívat do tváře?

Jas?! Vzchopila jsem se a vstala.

Síň byla tichá a kromě Ara, stojícího u okna tu nikdo nebyl.

„Kde je Jasmine?“ vyhrkla jsem.

„Změnila si názor?“ ignoroval mou otázku Aro.

„Kde je!“ zvýšila jsem hlas. Měla jsem vztek. Bylo mi jedno, jestli mě v tuhle chvíli zabije, nebo ne.

„Co je ten tvůj Manu zač, Skylar,“ vyzvídal.

„Kde je Jasmine,Aro!“ trvala jsem si na svém. Nevěděla jsem, co mu říct na Manu. Nechtěla jsem o něm mluvit. Ne s ním.

„V tom případě se rozloučíme, ne?“

„Roz…co? Jak to? Kde je Jasmine? Ty nás pustíš?“ blekotala jsem. Nevěděla jsem, jestli se mám radovat, nebo ne.

„Jistě, že…“ culil se, „NE,“ dodal. „Pustím jen tebe, dokud si to nerozmyslíš a nepřidáš se k nám. Zatím si Jasmine necháme tady.“

„Chci ji vidět,“ sykla jsem.

„Přijď za rok,“ culil se. Nejraději bych mu zakroutila krkem.

„Anebo víš co? Přijdeme my, co říkáš? Alespoň se seznámím s Manu. Snad už bude upírem, než se tam dostaneme,“ vzdychl a otočil se ke mně zády. Zírala jsem, jako opařená. Manu? On chce mého Manu?

„Jsi blázen, jestli si myslíš, že ti ho nechám,“ vrčela jsem.

„Ale Jole s Jasmine si mi taky nechala,“ smál se.

„Ne ne!“

„Ale ano, kdyby ne, tak proč si je neukryla do té své mlhy?“ rozesmál se ještě víc. Bylo to, jako rána do žaludku. Měl pravdu. Ale já se snažila. Chtěla jsem je zachránit. Oba.

Viděla jsem Jole tvář, když mě očima prosil o pomoc. Viděla jsem vyčítavý pohled tety Jasmine, když se objevila ve Španělsku Jane.

„Měla bys už jít, Skylar. Jinak si to rozmyslím a zabiju i Jasmine.“

„Kdy ji mohu vidět?“ vzdychla jsem.

„Jak jsem řekl – za rok,“ culil se. Nenáviděla jsem jeho tvář. Jeho oči, jeho hlas. Nenáviděla jsem jeho celého!

Vyběhla jsem z hradu ve chvíli, kdy se opět Luna potkávala na nebi se Sluncem a rozeběhla jsem se domů ke svému mělkému oceánu.

Psal se rok 1993…

Mé shrnutí

Nomádka - 33. kapitola

Nomádka - 35. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 34. kapitola: