Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 29. kapitola

06.04.2010 (09:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2667×

Rozčeřená voda se uklidnila, jen na ni zůstaly mastné vzpomínkové skvrny, které s postupem času rostly do závratných rozměrů.

Když jsem po týdnu krásného sluníčka dorazila do školy, nic velkého se nezměnilo. K mé smůle jsem se ihned ve dveřích střetla s Raquel, která na mě s výsměchem zhlížela.

„No nazdar,“ sykla jsem a chtěla projít kolem ní.

„Počkej, prý jste se rozrostli,“ culila se. Zatrnulo mi v zádech.

„Co?“

„No tvá tetička si prý z Itálie přivezla suvenýr,“ sypala cukr. Kdyby mé žíly nebyly duté, nejspíš by se v nich stejně v tuhle chvíli nikdo krve nedořezal.

„Jdi do háje,“ vrčela jsem a vykročila k první učebně.

Raquel jsem nechala za zády a snažila se na to celé nemyslet.

V lavici jsem seděla ten den sama. Lucía nejspíš odmítala hudební dějiny tak vehementně, že byla ochotna zameškat celé dopoledne.

Čekala jsem na ni i u oběda, kam se ale nedostavila. Po škole to nebylo o nic lepší. S Manu jsme se měli sejít v parku. Rozhlížela jsem se a přemýšlela, kam se zatoulala Lucía, když mi výhled zastínily dvě dlaně na očích.

„Ahoj, kytičko,“ zašeptal mi těsně u ucha melodický hlas. Koutky úst se mi roztáhly do radostného úsměvu.

„Co máš dobrého?“ smál se a prohlížel si lahev vody a hrušku, kterou jsem si brala každý den a po škole je nosila domů.

„Vezmi si, už nemůžu,“ nabídla jsem mu ovoce.

„Vážně nechceš?“

„Ne, přejedla jsem se, jen koukáním,“ zasmála jsem se a Manu se přidal. Zakousl se do šťavnatého ovoce a pramínek šťávy mu stekl po bradě. Upřeně jsem tu kapičku sledovala a tiše jí záviděla. Na konci brady se zatřepotala a jemně dopadla na zelené tílko.

„Jsi si jistá, že nemáš žízeň?“ Poslední slovo zdůraznil a mě neunikl jeho dvojsmysl.

„Ne, alespoň ne takovou, jakou myslíš,“ zasmála jsem se a odtrhla oči od stezičky na jeho bradě. Jemně si ji utřel a dojedl hrušku s tichým smíchem v očích.

„Mám otázky,“ vyhrkl z ničeho nic.

„Bylo by divné, kdyby ne,“ smála jsem se.

„Hodně a stále přemýšlím nad pár věcmi, které mi nejsou jasné. Jak to s vámi je? A ehm… No, jak jsi tu dlouho?“ znejistěl.

„Od roku 1989,“ vyhrkla jsem, než mi došlo, že tohle na mysli neměl.

„Jo takhle dlouho,“ pochopila jsem, „od roku 1917.“

„To se narodila moje babička,“ vyhrkl nadšeně a v zápětí se zarazil. Znělo to i jeho uším tak divně?

„Babička vypadá stále svěže a mladě a je plná elánu, když si vezme prášky,“ nedořekl. Kousl se do rtu a rudnul víc a víc.

Dost jsem se tím bavila a jako správná mrcha jsem jej nechala, aby si v tom vymáchal nosánek. Trpělivě jsem čekala.

„Ale i bez nich je zachovalá – teda živá – no je plná šťávy,“ breptal a v jeho obličeji se objevil snad čtvrtý odstín červené.

„Tak mi pomoz, kytičko, nebuď kaktus,“ škemral a drbal se na temeni hlavy. Začala jsem se smát.

„Když ty jsi byl tak sladký,“ rozplývala jsem se.

„Jo, přímo k sežrání,“ sykl a znovu se zarazil. Vybuchla jsem smíchy.

„Skye, promiň, já vůbec nevím, kam na ta slova chodím, ale prostě tam jsou,“ krčil rameny a začínal se smát.

„Nic se neděje. Já tě chápu. Na co ses mě chtěl ještě zeptat?“ změnila jsem téma, abych ho vysvobodila.

„No v knížkách a filmech se upíři neobjevují na slunci, protože shoří. Ty ale ve dne ven chodíš. Tebe to nespálí? A kdy spíš? Nocuješ v kryptách? Nebo v rak… ty víš kde ne?“

„Já nespím,“ usmála jsem se a představila si samu sebe, jak si lehám do rakve. Brr.

„Ani v noci?“ Zavrtěla jsem hlavou.

„A co to spálení?“ vrátil se k otázce.

„To jsou jen pohádky, se kterými začal Bram Stoker, když vytvořil upíra Drákulu, Manu. My na slunci neshoříme.“

„A proč se mu tedy vyhýbáš?“

„Já nevím, jak to vysvětlit. Možná by byla lepší názorná ukázka,“ přemýšlela jsem nahlas.

„Tak ukaž,“ vyhrkl nedočkavě. Zasmála jsem se.

„Teď to nejde, není sluníčko.“

„Ale jo, je, koukej. Do hodinky vyleze na sto procent. Mraky se už trhají,“ ukázal na nebe a já ztuhla. Splašeně jsem se zvedla.

„Tak šup do stínu,“ vyhrkla jsem. Manu se rozesmál, ale následoval mě při cestě domů.

Před domem jsem ztuhla. Dveře do domu byly otevřené. Vdechla jsem pach a vůbec se mi nelíbilo, co jsem cítila.

„Co je?“ zašeptal Manu.

„Stůj u mě a ani se nehni,“ sykla jsem. Rozhlédla jsem se kolem sebe a čekala. Když pach zesílil, z hrdla se mi vydralo vzteklé vrčení.

„Baf!“ vyhrkl hlásek nad mou hlavou a k zemi se blížila rozmazaná modrá skvrna. Strhla jsem Manu na druhou stranu.

„Jole!“ okřikla jsem jej. Dítě se hladově rozhlíželo po Manu a neustále vymýšlelo, kudy se k němu dostat.

„Můj?“ vyzvídal.

„Ne! Můj!“ odbyla jsem jej. Jole se zamračil.

„Ne! Můj! Já chci!“ vřeštěl.

„Ale zlatíčko moje, copak ti sestřička dělá?“ trylkovala blížící se Jasmine a brala ječícího Jole do náruče.

Opět naše rodinné vztahy.

„Jas, okřikni ho,“ vydechla jsem šokovaně, když mu Jasmine vtiskla polibek do vlasů a chovala se k němu, jako by se mu ublížilo.

„Ona ho jen honí mlsná, neví, co by spapal,“ obhajovala ho.

„Tak ať si nechá zajít chuť,“ sykla jsem výhružně.

„To víš, jsem k nakousnutí,“ smál se Manu.

„Ham?“ zkoušel Jole a náruživě kýval.

„Jo, ham a pak bum,“ kývala jsem na něj zpět.

„Ale no tak,“ okřikla nás Jasmine oba. Manu se jen smál.

„Ty jsi ale nervák.“ Manu se nepřestával smát.

Jasmine s Jole odešla do domu. Po tom zážitku se mi tam vůbec nechtělo.

„Tak jdeme jinam?“ vyhrkl Manu a vzal mě za ruku.

„Čteš mi myšlenky,“ vzdychla jsem. Jaká ironie. Kde je asi tomu čtenáři konec? V jednu chvíli mě napadlo, že bych jej ráda viděla. Jen na chvilku, abych věděla, jestli se má dobře a pak bych zase klidně odešla. Vrátila bych se ke své španělské lásce. Zpět za svým modrým srdcem.

„Co třeba výlet na lodi?“ navrhl.

„Bude sluníčko,“ vyhrkla jsem.

„To ano, ale až se tak stane, budeme daleko od břehu, pokud tedy chceš.“

Nadšeně jsem kývla. Nejraději bych se rozeběhla upíří rychlostí, ale šla jsem s Manu.

„Chceš něco zažít?“ vyhrkla jsem nadšeně.

Manu chvilku váhal, než přikývl.

„Chyť se mě a neboj se ničeho.“ Otočila jsem se k němu zády a čekala. Když se objevil před mou tváří, napřímila jsem se.

„Vážně věříš tomu, že holce polezu na záda?“ vyhrkl šokovaně.

„No, teď už ani ne,“ vzdychla jsem.

„To je dobře,“ odpověděl s úlevou.

„Ale já ti to jinak nemůžu ukázat. Chtěla jsem tě svést.“

„Nejsi kobyla, nebo auto. Není tu někde upír, který by mi to mohl ukázat? To bych asi skousnul spíš, než holku.“

„Jsem upírka, Manu. Ani tě na zádech neucítím,“ přemlouvala jsem jej.

„Rozhodně ne, Skylar.“

Vzdala jsem to. Musela jsem se šourat pěšky a lidskou chůzí, ale přítomnost Manu a jeho doteky mi to vynahradily a než jsem se nadála, stáli jsme na molu u malé bárky s názvem Eternidad.

„Trefný název,“ zasmála jsem se.

„Nojo, děda věří v posmrtný život. Říká, že každý živý tvor i věc se dostanou do jiného života a proto žijí věčně,“ vysvětloval stydlivě název lodě.

„Nemá být věčnost dlouhá?“ rýpla jsem si.

„Tahle věčnost je krátká, ale krásná, jako ta naše,“ culil se. Trhla jsem sebou. To slovo o krátké věčnosti se mi nelíbilo a děsila jsem se ho.

Přesně, jak Manu slíbil, dorazili jsme daleko od břehu ve chvíli, kdy slunce vykouklo z posledních mraků. Hladina oceánu zářila, jako miliony šupin. Čerstvý vítr si pohrával s Manu vlasy a košilí.

Stála jsem pod stříškou, kde na mně sluníčko nedohlédlo a užívala si pohled na svůj vlastní oceán.

„Pojď ke mně,“ vybídl mě a natáhl ruku, abych se jí mohla dotknout. Znejistěla jsem. Co když ho vyděsím? Možná bych ho měla nějak připravit. Něco mu říct. Neměl tady kam utéct. Kam se schovat.

„Ehm, Manu, víš, jak vypadá stříbrný úhoř?“ načala jsem.

„Je stříbrný,“ zasmál se.

„On se třpytí,“ dodala jsem.

„A?“ vyzvídal

„Jsem taky stříbrný úhoř,“ pokrčila jsem rameny. Manu svraštil čelo.

„Ne, to nejsi. Oni jsou samý sliz a mají vyvalené oči a ploutve,“ mrkl na mě s úsměvem.

„Tak mi ale slib, že neskočíš hrůzou přes palubu, až vylezu.“

„Neboj, nevyskočím,“ ujišťoval mě.

Několikrát jsem se nadechla a pak vykročila. Bála jsem se tak moc, že jsem zavřela oči, abych neviděla jeho zděšení. Nejspíš bych to nedokázala unést a do oceánu bych skočila já. Na lodi bylo ticho. Jen šplouchání vln o boky Eternidad přerušovaly tlukot srdce. Počkat! Srdce? Kde je? Vytřeštila jsem vyděšeně oči ve chvíli, kdy se Manu kácel přes okraj.

„Manu!“ ječela jsem a ve vteřině ho tahala z vody. Když se nad hladinou nadechl, dotkl se mě letmým pohledem a v zápětí mi přitiskl horké rty na ústa. Zaskočil mě tak moc, až jsem jej pustila a zmizela pod hladinou. Rty mě pálily i tak. Nedokázala jsem se toho zbavit. Manu se pod hladinou objevil se mnou a nepřestával se usmívat. Sledoval mě. Jen po pár okamžicích se vynořil, aby nabral vzduch a v tu ránu byl zpět. Sluníčko se opíralo přes vodu do jeho kůže a ta jemně zářila. Vypadal, jako jeden z nás. Jen byl mnohem krásnější. Plácal kolem sebe rukama, nohama a nepřestával se usmívat.

Při jeho dalším vynoření jsem jej následovala.

„Právě vybledla i Mona Lisa,“ zašeptal a přejel mi klouby prstů po tváři.

„Říkal si, že neskočíš přes palubu,“ vyčítala jsem mu.

„Ne, řekl jsem, že neskočím hrůzou, ale já musel, abych neskočil po tobě, jenže stejně jsem neodolal. Omlouvám se za ten nečekaný polibek,“ šeptal. Copak se na něj mohl člověk zlobit? A upír už obzvlášť.

„Jsem rád, že takhle nechodíš do školy. Nejspíš bych začal znovu studovat. Jsi krásnější, jak hladina oceánu.“

„To rozhodně nejsem,“ vrtěla jsem hlavou.

„Myslel jsem, že upíři mají vyvinutější zrak,“ mrkl na mě a sápal se zpět do lodi.

„Polez, ať mi tě nesežere žralok,“ vybízel mě. Začala jsem se smát. Manu byl sladký, když se bál, ale žraloka?

„To nehrozí, neboj se.“

„Tady ale opravdu jsou!“ zvýšil nervózně hlas Manu.

„No, vsadila bych se, že momentálně tu není jediný žralok v okruhu deseti kilometrů.“

„Nevsázej se, prohraješ.“

„Neprohraju. I ten žralok má větší pud sebezáchovy, než ty, Manu.“ Vyskočila jsem k němu na loď a zatřepala hlavou.

„Takže asi lovení rybiček nebude, co?“ vyzvídal s úsměvem.

„Ale jo, teď už můžeš, když nevlezu do vody,“ smála jsem se.

Nahodil prut a zakotvil jej do malého očka v palubě lodi. Poté si sundal mokré tílko a uvelebil se na podlaze. Zavřel oči a chytal bronz. Opatrně jsem se posadila vedle něj a konečky prstů mu přejela po mokrém obličeji tak, že jsem nevynechala jedinou kapičku vody. Po mém doteku zůstávala jen husí kůže následkem ledové pokožky.

„Jsi lepší, než klimatizace,“ smál se. S největší jemností jsem jej dloubla do žeber.

„Vtipné,“ sykla jsem.

„Omlouvám se, kytičko. Jen jsem z toho nervózní. Ani nevíš, co se mi honí hlavou. Sakra,“ vyhrkl a zvedl se z podlahy. Nejistě jsem ho sledovala, když se opět přehoupl přes palubu.

„Manu!“ křikla jsem. Naštěstí jsem se za ním už nevrhla do vln. Jen jsem přemítala, co ho to napadlo. Z myšlenek mě vytrhl řev.

„Pomoc! Skye!“ Zatmělo se mi před očima, když jsem skákala do vln, abych mu pomohla. Jen ne on! Manu, ne!

Psal se rok 1990…

Mé shrnutí

Nomádka - 28. kapitola

Nomádka - 30. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 29. kapitola: