Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 23. kapitola

29.03.2010 (08:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2939×

Zarazila jsem se, když jsem si všimla Jasminina výrazu tváře. Nelíbil se mi. V duchu jsem se snažila vzpomenout, kdy naposledy jsem na jejím obličeji viděla upřímný úsměv. Nejen tu masku, kterou jsme my, upíři, pro lidi, ale upřímný výraz, kdy jí zazáří i oči.

„Měla bys ho otevřít,“ zašeptala Jasmine a hlavou pokynula k balíčku na stole.

„Asi ano, ale teď ne,“ konstatovala jsem a odstrčila krabičku bokem, „Jas, děje se něco?“ Začínala jsem si dělat starosti.

„Ne, neděje se nic. Jen jsem poslední dobou přemýšlela,“ vzdychla. Svraštila jsem čelo. Její přemýšlení mívalo prapodivné následky. Pokaždé, když přemýšlela, dopadlo to špatně.

„Nad čím?“ pobídla jsem ji, aby pokračovala.

„Nad minulostí, Skylar. Nad svým lidským životem, který jsem měla a zabila. Nad svou existencí upíra, nad obdobím, kdy znám tebe… Změnila si mi život, drahoušku,“ usmála se na mě smutně a sevřela mou dlaň ve své.

„Pěkně jsem ti jej zkomplikovala, že?“ zasmála jsem se nervózně, ale Jasmine jen zavrtěla hlavou.

„Připomněla si mi má dvojčata. Pokud by měla šanci vyrůst, určitě by byla, jako ty.“

„Chudáčci,“ vydechla jsem překvapeně.

„Ne, byla by to ta nejúžasnější dvojčata, která nosil svět. Víš, i když jsi paličák a musíš mít poslední slovo.“

„Nemusím,“ přerušila jsem ji a Jasmine se zasmála.

„Vidíš?“ rýpla do mě.

„Promiň,“ vzdychla jsem.

„Jsi hrozně moc hodný člověk, Skylar. Prošla sis svým soukromým peklem, jako každý z nás. Zvládla si to. Postavila ses k tomu čelem a vybojovala sis své místo na zemi. Vím, že bys touhle dobou měla být mrtvá, což by bylo v naprostém pořádku, stejně, jako jsem měla být mrtvá několik let i já, jenže se tak nestalo. Ze vzteku a neznalosti jsme obě napáchaly spoustu zla, než jsme se našly a já bych se teď chtěla omluvit těm, kterým jsem ublížila asi nejvíc. Své rodině.“ Zalapala jsem po dechu.

„Budeme se opět stěhovat?“ vyhrkla jsem.

To ne! Teď ne! Prosím, ne! Ne! Ne!

Kdyby mé srdce bilo, nejspíš by puklo.

Jasmine se na mě smutně usmívala. Nemluvila a tím mě děsila ještě víc. Nechtěla jsem se stěhovat. Teď ne! Proč mi to osud dělá? Vždycky jsem byla já tou, která se přemisťovala a Jasmine šla bez připomínek se mnou, ale teď? Cokoliv pro svou milovanou tetu, jen ne stěhování. Ne, když jsem našla svůj oceán.

„Počkáš tu na mě, já půjdu sama. Je to jen moje sbohem. Vrátím se sem, až to skončím, ano?“

Tohle se mi líbilo ještě míň. Uvnitř mě se pralo několik věcí najednou.

Polovina mého těla a mysli se už chystala na cestu do Itálie.

Druhá polovina se připoutávala ke stolu v domě a ječela, že nikam nejde.

Neměla jsem ponětí, co Jasmine na to celé říct.

„Bojíš se?“ vyhrkla jsem.

„Strašně se bojím,“ vykřikla Jasmine a začala se smát.

„Půjdu s tebou,“ kývla jsem. V tu chvíli jsem věděla, že to tak má být. Já a ona. Nikdy bez ní. Pro mojí Jasmine cokoliv. Nenechám ji v tom samotnou. Slíbila, že se vrátíme, tak to tak bude. Věřila jsem jí. Manu tu bude i za těch pár dní, co budu pryč. Jasmine mě potřebuje.

„Ne, budeš tady a za žádnou cenu nepřerušíš školu, ano?“ tlačila na mě.

„Škola se beze mě pár dní obejde. Potřebuješ mě,“ bránila jsem se. Jasmine zavrtěla hlavou.

„Potřebuju být sama, Skye. Zbožňuji tvou společnost, ale tohle je moje minulost. Až přijde čas, kdy si budeš chtít vyřešit tu svou, taky tě nechám jít,“ šeptala.

Vyřešit si svou minulost? Zděsila jsem se při představě, že se mám vrátit do Chicaga, kde má historie odpočívala pod černým mramorem. Sama v sobě jsem se už rozloučila, ale ve skutečnosti jsem nejspíš měla před sebou stejnou cestu, jako Jasmine. Nezbývalo mi nic jiného, než kývnout a nechat Jasmine, aby si zabalila na cestu.

„Kdy se vrátíš,“ vyzvídala jsem. Pohltil mě strach. V hloubi duše jsem se bála samoty. Tak dlouho jsem nebyla sama. Neuměla jsem to. Můj malý sobec se opět probudil k životu. Několikrát jsem na prázdno polkla, abych utopila slova, která se mi řinula na jazyk.

Nesmíš ji držet!

Když se její silueta vytratila z domu, na čele mě pálil její poslední polibek. Očima jsem přelétla po obývacím pokoji, ve kterém jsem zůstala sama.

Za okny se pomalu probouzel den, když jsem se konečně pohnula a přiměla své nohy, aby mě odnesly do koupelny.

„Jas, co si…“ utnula jsem svůj křik, když mi došlo, že tu není. Natolik jsem si zvykla na její přítomnost, rady, úsměvy, pohlazení, na to, že tu byla pro sobeckou Skylar.

Natáhla jsem si černé džíny a bílé tílko, prsty si prohrábla vlasy a na rameno hodila batoh.

„To zvládneme, Skye,“ utěšovala jsem se nahlas a vyrazila směrem ke škole.

Když se přede mnou vztyčila budova vysoké školy, na nepatrný okamžik jsem se zastavila.

Kdesi uvnitř, někde v těch útrobách zděných prostorů byl můj oceán. Nemohla jsem se dočkat, až mu pohlédnu do očí.

Přešla jsem přes útulný park a vešla do dvojitých dveří s davem studentů. Na chodbách bylo plno. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nikde jsem neviděla ani Lucíu a ani Manu.

Svraštila jsem obočí a vydala se na první hodinu v naději, že je Lucía už tam.

Ale s obrovským zklamáním jsem zjistila, že naše společná lavice je prázdná.

Něco se muselo stát. Kde jen byla?

S napětím jsem se k poledni přesunula do jídelny a očima tápala po modrém pohledu, který mi resuscitoval pokaždé mé mrtvé srdce.

Nebyl tam.

„Baf!“ Nadskočila jsem dva metry nad zem a z hrdla se mi vydralo vzteklé vrčení, které jsem na poslední chvíli spolkla.

Lucía na mě koukala s šokem ve tváři.

„Jsi normální?“ sykla jsem.

„Promiň, hloupý nápad.“ Lucía smutně stáhla obočí a zhoupla se na chodidlech, jako malé dítě.

„Kde si k čertu celé dopoledne byla?“ vyhrkla jsem. Lucía na mě udiveně zírala. Nejspíš jsem nezaskočila svou reakcí jen sebe, ale i ji.

„Nechtělo se mi na dějiny hudby, tak jsem se ulila, mami,“ sykla Lucía. Vzdychla jsem. Vážně jsem se chovala hrozně.

„Omlouvám se, jen jsem podrážděná, vážně mě to mrzí. Nechtěla jsem být protivná, fakt promiň,“ hrnula jsem ze sebe slova, dokud mě Lucía nepřerušila.

„Klid, dýchej. Ať se tu nezhroutíš. Nechceš mi něco říct?“ Měla starostlivý výraz.

„Teta odjela na pár dní, tak jsem z toho nějaká na měkko. Nejsem zvyklá být sama,“ vzdychla jsem. Udivilo mě, jak moc to bylo pravdivé. Lucía se na mě usmála zvláštním způsobem. Ten výraz jsem vídala u Jasmine. Byl to takový ten mateřský pohled, kterým mi jakoby říkala, že jsem zbytečně paranoidní.

„Fajn,“ vyhrkla, „co děláš dnes odpoledne?“ vyzvídala Lucía a táhla mě mezitím k pultu s jídly.

„Nejspíš si zalezu s knihou do postele a budu fňukat v prázdném domě,“ zasmála jsem se ironicky.

„To známe a zítra pak zase nebudeš vědět, co si četla, to tedy ne. Já vím, co budeš dělat dnes odpoledne. Pokud tedy nebudeš s Manu,“ mrkla na mě spiklenecky, „jdeme nakupovat.“

Ta první část s Manu se mi líbila, jenže to by jmenovaný musel být k ruce. Opět jsem začala přemýšlet, kam se poděl. S druhou částí jsem neskutečně ráda souhlasila, jakožto s náhradním plánem.

„Jsi hodná,“ zašeptala jsem. Neuměla jsem dávat najevo své pocity, natož někoho pochválit. Lucía se jen mile uculila a nabrala si zelný salát. Já sáhla po hrušce, která už teď měla předurčeno skončit v koši.

„Kde vůbec je Manu? Nikde ho nevidím, není ani u jeho stolu,“ zavedla řeč na jeho nepřítomnost Lucía.

„Asi se lekl a utekl,“ sykla jsem. Nedivila bych se tomu.

„To si nemyslím, nejspíš jen nechtěl do školy, jako já.“

Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. Manu nebyl ten typ. Alespoň jsem si to myslela. Jejich stůl zel prázdnotou, což mi mělo ihned trknout.

„Hele, Raquel,“ vypískla Lucía a přiměla mě, abych se otočila stejným směrem, jakým koukala ona.

K našemu stolu se blížila vysoká dívka s rezavými vlasy a olivovou pletí. Bledě olivovou pletí. Její oči byly fialkové. Podívala se na mě zvláštním pohledem a posadila se naproti nám.

„Raquel, tohle je Skylar. Skye, tohle je Raquel. Chodí do třeťáku s Manu,“ mrkla na mě potutelně, jenže já ji nějak extra nevnímala.

Zrzka se na mě kysele ušklíbla a sjela mě pohledem.

„Nová?“ sykla melodickým hlasem, který k ní vůbec neseděl.

„Skye není odtud. Narodila se v Chicagu,“ objasňovala Lucía a já se o ni začala ukrutně bát. Přede mnou totiž neseděl člověk, ale upírka. Její fialové oči byly následkem čehosi prazvláštního a tomu jsem hodlala přijít na kloub.

„Zvláštní barva,“ nadhodila jsem směrem k ní.

„Ta tvá taky,“ odsekla mi. Lucía brebentila dál. Nejspíš si ani nevšimla nevraživosti mezi námi.

„Odpoledne jdeme se Skylar nakupovat, přidáš se? Její teta odjela z města, tak je sama doma,“ doplnila Lucía svůj monolog.

„Je vás tu víc?“ vyhrkla překvapeně Raquel.

Lucía si zvláštní otázky všimla. Už od počátku jsem říkala, že je vnímavá a nic jí neunikne. Tohle však mohlo.

„Jak to myslíš?“ vyzvídala.

„Raquel nejspíš myslela víc, jako z rodiny. Víš, kromě mámy a táty, ale ne, není, Raquel. Žiju jen s tetou.“ Raquel se ušklíbla a vstala od stolu. Nejspíš ji diskuze přestala bavit. Mě ostatně také.

„Hele, nevíš, kde jsou dnes Manu a zbytek?“ křikla za ní ještě Lucía, než Raquel zmizela ve dveřích.

„Exkurze, malba přírodní barvou.“ Ani se neotočila, když to říkala a vykráčela z jídelny. Jak jsem mohla přehlédnout přítomnost další upírky?

„Páni, ten se má. Už jsem o tom slyšela. Je to trošku nechutný, to je fakt, ale ty výsledky jsou úchvatné. Nepoužívají se normální barvy, ale ty, které najdeš kolem sebe. Listy, květy, ale dokonce i krev, věřila bys tomu? To je nechutné a určitě to pak musí neskutečně zapáchat…“

Nevnímala jsem ji od slova krev.

Konečně jsem věděla, proč zrovna Raquel zůstala ve škole, když její ročník odjel na výstavu. Jenže proč měla fialovou barvu očí? Co to bylo? Malovala si snad duhovky každé ráno? Hloupost. Nesmysl.

„Posloucháš mě?“ dloubla do mě Lucía a sykla. Proč to dělá, když ví, že si pokaždé ublíží?

„Tohle se musím odnaučit,“ skučela a masírovala si pochroumanou ruku.

„Jak to, že znáš Raquel?“ vyhrkla jsem. Lucía jen protočila panenky.

„Můj bratr jí byl posedlý, když se přistěhovala. Několikrát byla u nás, jenže máma z ní nebyla nadšená a tak se s Federicem pohádala. On pak odjel. Nikomu nic neřekl a zmizel. Raquel tu nechal. Asi se taky pohádali, nebo co. Od té doby se neozval. Doufám, že se někdy vrátí,“ její hlas zesmutněl.

Pokud to bylo tak, jak jsem si myslela, neměla Lucía šanci na shledání se s bratrem. Nejspíš byl už dávno mrtvý. Upřímně jsem doufala, že je Federico někde na cestách a živý, ale nevěřila jsem tomu. Stejně tak jsem nevěřila ani Raquel. Má barva očí ji překvapila rozhodně víc, než mě ta její. Nikdy neviděla upíra se svědomím? Jediné, čím jsem si mohla být jistá, bylo, že mě dnes nejspíš čeká noční návštěva.

„Lucío, promiň, ale dnes nakupovat nemůžu. Vzpomněla jsem si, že už program mám,“ vyhrkla jsem a zmizela z jídelny tak rychle, jak jen to šlo, abych nevyvolala podezření. Na tuhle zrzku si dám pozor, jelikož ohrožovala víc, než jen mě. Ohrožovala Lucíu a Manu.

Doma na mě dopadla opět samota. Seděla jsem v Jasminině pokoji a nasávala vůni, která tu po ní zbyla. Přemýšlela jsem o tom, Jak je možné, že Lucía má takové štěstí na upíry. Jakoby v sobě měla magnet, nebo vysílač, který jí vždy přitáhl za těmi nesprávnými kamarády.

Psal se stále rok 1989…

Mé shrnutí

Nomádka - 22. kapitola

Nomádka - 24. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 23. kapitola: