Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 12. kapitola

20.03.2010 (19:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3375×

Za tuhle kapitolu patří opět díky mé spoluautorce, která vždy přispěchá s nažhaveným zápěstím, aby vyťukala několik řádků a pomohla mi pokračovat... díky Sany... opět a zase jsi to zachránila...

Dokázala jsem to, tleskala jsem si v duchu za svůj úspěch. Navenek jsem jen zářila neskutečnou radostí a tančila mezi budovami Hustonu.

Opět jsme se přestěhovali jinam. Philadelphie pro nás byla už moc okoukaná a mně osobně se tam moc nelíbilo, díky Claudie, ale Huston byl jiný. Živější a rušnější. Opera, divadlo…

Z mé poslední návštěvy jsem si odnesla nezapomenutelný zážitek. Přesto, že jsem většinu probrečela nad sebou samou a Edwardem.

Claudia se k mé smůle svezla s námi, jak říká s oblibou William. Nové výrazy vcházejíc do módy se kolem něj hromadí také za přičinění Claudie – co ta holka neumí?

Mezi námi děvčaty vznikla nepsaná dohoda. Nemusely jsme být géniové a ani polovina z nás k tomu nebyla potřeba, abychom si domyslely následky naší rvačky. Prostě jsme se nebavily, dalo by se říct, že jsme se ignorovaly. Mně to bylo v celku ukradené, ale William, ten ňouma z Chicaga, byl stále můj přítel.

A k dnešnímu dni jsem do skupiny přátel mohla zahrnout i Edwarda. Už přes půl roku jsem se dokázala ovládnout a nemyslet na naši budoucnost. Zasloužila jsem si oslavu. Jenže kdo by mi ji uspořádal? Claudia? Will? Sám Edward?

Mé opojení pomalu vyprchávalo a já se loudala uličkami velkého města plného neřesti.

Našla jsem si způsob, jak zaměstnat oba dva. Mě i Edwarda. Já to potřebovala, kvůli němu a on? Byl divnější a divnější. Vráska na čele se mu prohlubovala víc a víc. Přestával pořádně komunikovat, vycházet ven…celý smutný půl rok. No a v podstatě dalších pět let k tomu. Čas běžel rychle.

Edward mě naučil mluvit šesti jazyky, psát, číst, počítat a lovit zvěř. Prý pro případ změny názoru.

Podle něj mohl názor měnit každý bez následků, což by starou Skylar potěšilo a tetelila by se radostí, jenže nová Skylar jen protočila panenky a udělala grimasu.

William se spřáhl s Claudií. Druh a družka, jak rád opakoval k naší smůle.

„Stále mám nutkání uhodit ji pouliční lampou,“ konstatovala jsem jednoho krásného letního večera.

„Ublížíš Williamovi, to chceš?“ Zvedl nepatrně hlavu od rozečtené knihy Edward, a upřel na mě zrak.

„On mi za těch čtrnáct let taky neudělal skoro nic dobrého, Edwarde,“ obhajovala jsem se. V Edwardově společnosti jsem byla celých šest let. A ani jednou jsem nezakopla, nebo nepřitahovala zbytečně pozornost. Byla jsem, jako stín ve světě lidí. Tak, jak to mělo být. Jenže místo toho, aby ze mě měl radost, chřadl. Ztrácel se před očima a já neměla tušení, co se to děje… Měla jsem nutkání se ho zeptat. Co s ním je. Očividně nebyl v pořádku a něco ho trápilo. Na druhou stranu jsem byla moc sobecká na to, abych pátrala po jeho stescích. Bála jsem se odpovědi. Bála jsem se toho, že ho to vyděsí. Že se opět bude omlouvat za svoje chování vůči mně. Bála jsem se toho, že by mě radši opustil, než viděl trápit se tím, že se trápí on. Proto jsem dělala, jakože je vše v pořádku. Že si žijeme náš upírský život.

Naši upíří věčnost.

Vyhýbala jsem se jakéhokoliv doteku s ním. Pohled do jeho zasmušené tváře mi působil neskutečnou bolest. Při každém jeho doteku mnou projela bodavá bolest, tisíce nožů mi probodávalo mé mrtvé srdce, které i přes svou nehybnost dávalo najevo své kdysi tak jasné city k němu. Nemohla jsem se ho dotýkat, nesnesla jsem, když se dotýkal on mě. Vždy se v mé mysli jako výstražná rudá světla objevila jeho slova o pouhém přátelství, které ke mně cítí.

Tohle jsem si nezasloužila. Nebo ano? Copak budu trpět tou ubohou lidskou láskou, kterou jsem cítila za svého života až do konce své existence?

Čím dál tím častěji jsem se vydávala na lov sama. Nechávala Edwarda pohrouženého do knih a Willa užívajícího si svého intimního vztahu s Claudií. Ach jak ti mi pili krev. Všechnu jejich vzájemně si vyjadřující náklonnost v nejintimnějších chvílích jsem byla nucena poslouchat. Odcházela jsem z našeho doupěte co nejčastěji, hlavně, když oni dva byli doma. Nedalo se to snést. To, co bych chtěla prožívat s Edwardem, si ti dva okázale užívali kdykoliv nelovili.

Několikrát jsem mluvila s Edwardem o Claudii. Mohl číst její myšlenky. Z počátku mi o nich nechtěl říct, ale na našich občasných lovech z něj sem tam něco vypadlo.

Claudie byla pěkná mrcha, což jsem věděla hned od začátku. Byla upírkou již pěknou řádku let. Uměla v tom chodit. Vždy narazila na nějakého Williama, kterého pár let využívala, než ji přestal bavit a pak ho odkopla a utíkala hledat nového. Mě neměla ráda, protože ze mě cítila, podle Edwarda, konkurenci.

Pche, jako bych já někdy toužila po tom blbovi Williamovi. Haha, my bychom byli fakt skvělý páreček, to se musí uznat. Spíš bych mohla já žárlit na ni, kdyby na to už přišlo. Byla opravdu krásná, dlouhé vlnité blonďaté vlasy. Štíhlá. Jak z plakátu. Kromě té přepečené husy z Amazonie jsem jinou upírku nepotkala. Neměla jsem tedy moc s čím srovnávat. Ale myslím, že jsem to mohla porovnat, jelikož já jsem byla tou nejobyčejnější upírkou na světě.

Ze začátku jsem nechápala proč, ji u nás Edward trpí. Žárlila jsem, jak jinak. Ale pak jsem pochopila, že o ni nejeví ani ten nejmenší zájem. Vlastně se s ní nebavil stejně jako já. Jen ji neignoroval.

Pokud snaha o konverzaci vyšla z její strany, nebránil se. Byl zdvořilý, jak ho jeho rodiče naučili a vychovali. Usmíval se, když to situace vyžadovala, odpověděl, jakmile byl dotazovaný. Jen mi došlo, že jí svým způsobem opovrhuje.

Nevím jak ta Amazonka z pralesa, ale naše, respektive Williamova Claudie, byla opravdová husa. Uměla stěží dobře anglicky. Naše první setkání na ten malý detail neupozornilo, ale jakmile se projevila snahou pozvednout si inteligenční kvocient v konverzaci s takovým mistrem, jako je Edward, selhala. K mé tiché radosti. Nezajímala se o nic jiného než o svůj vzhled, kořist a hrátky s Willem. Nikdy nic nepřečetla, pokud se ovšem nepočítá za četbu malá etiketa na lahvičkách s šamponem. Edward by jen těžko hledal společné téma s ní. Na rozdíl od ní, jsem s Edwardem mohla hodiny a hodiny mluvit o přečtených knihách, o navštívených divadelních představeních. S rukou na srdci jsem si musela přiznat, že nebýt toho pohonu jménem Edwardova přítomnost, asi bych skončila podobně, jako Claudie.

Br!

To byly nejlepší chvíle, které jsme spolu s Edwardem mohli strávit.

Divadelní představení nebo výstavy nejrůznějších umělců. Huston byl bohatý na různé kulturní akce. Měli jsme z čeho vybírat.

Edward vždy jakoby pookřál. Věděl, že na lovech by mi svou náladou ubližoval, proto mě nechával odcházet samotnou, ale v divadle se vracel ten starý Edward. Ten Edward, kterého jsem znala v Chicagu, který mi dělal společníka, do kterého jsem se zamilovala. Opět to byl on. Můj Edward! Tyhle chvíle jsem milovala, občas se mi i podařilo při nich zapomenout na mou bolest. Skoro jsem křičela radostí, pokaždé když Edward přišel s lístky do divadla, či tipem na nějakou výstavu.

„Já nevím, Edwarde, prostě Ofelii nechápu. Nikdy jsem neměla takový vztah k rodičům.“

„Já chápu, že svoje rodiče nenávidíš, že se o tebe nepostarali, že tě zavrhli. Ale ona ho prostě milovala,“ oponoval mi Edward

Opět jsme diskutovali nad nedávno shlédnutým představením. Oba jsme Shakespearova Hamleta přečetli již několikrát, ale až představení nás zavedlo k této diskuzi.

„Edwarde, ty by ses zabil, kdybys přežil Španělskou chřipku a zjistil, že na ni tví rodiče zemřeli?“ zeptala jsem se a podle jeho výrazu v tváři bych si hned nejraději nafackovala. On měl úžasný vztah s rodiči, to jsem mohla vidět, když jsem za ním tenkrát přišla do sanatoria. Jeho matka ho ošetřovala až do svých posledních sil. Musela mu neskutečně chybět. Sama jsem to dokázala přirovnat jen k jediné ztrátě, kterou jsem zažila a která mě srazila na kolena. K ztrátě Edwarda.

Ach, jak jsem mu jeho rodinu záviděla….

Chvilku jsem ani nedýchala, když mi došlo, jak hluboce jsem zajela do bolavé rány jeho vzpomínek. Najednou se usmál a zakroutil hlavou.

„Víš Skylar, asi máš pravdu, takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel a naštěstí ani nemusel. Můžu děkovat Carlislovi, že mě zachránil, i když nevím, jestli je záchrana to správné slovo. Ale i kdyby mě nepřeměnil na upíra, nikdy bych tu chřipku nepřežil, což se správně mělo stát. Tudíž bych se shledal s rodiči v nebi.“ Opět se přihlásilo jeho sebemrskačství. Nevěřil, že po tomto způsobu života skončí jeho duše jinde než v pekle.

„Opravdu ti závidím tvůj vztah k rodičům. Vlastně neznám nikoho, kdo by měl tak strašné rodiče, jako já. Nevím, proč si mě vůbec pořizovali. Že to bylo společensky vhodné? Možná moderní? Jiný důvod mě opravdu nenapadá,“ zasmála jsem se hořce.

„Skye, je mi to opravdu líto, že to cítíš takhle. Ale chápu tvé důvody,“ utěšoval mě Edward a pohladil mě po zádech. Jeho dotyky pálily jak nejsilnější plameny pekelného ohně. Ale v tuto chvíli mi to bylo jedno. Potřebovala jsem politovat. Potřebovala jsem vědět, že mu na mně záleží, že mě má rád, i když způsobem, o který jsem zrovna nestála.

„Víš co,“ nadhodila jsem, abych odvedla jeho pozornost, od mého uspokojení z jeho lítostivých projevů náklonnosti, „vlastně Hamleta nemám vůbec ráda. Přeci, který normální člověk si povídá s lebkou? Ani upíři to nedělají, no ne? Příště na něj nepůjdeme.“

„A na co bys radši?“ zeptal se s pobavením nad mým rozhodnutím.

„Pokud jde o Shakespeara, tak například Zkrocení zlé ženy,“ navrhovala jsem, a přemýšlela dál, „nebo Othella, ale nejradši mám Romea a Julii,“ řekla jsem bezmyšlenkovitě a až pak mi došlo jak paradoxní to je. Edward se na mě zamyšleně podíval.

„No, tuhle sebevraždu prostě dokážu pochopit,“ řekla jsem na svou obhajobu, i když jsem tím jen přilila želízka do ohně, „kvůli lásce, víš. Kvůli lásce člověk dokáže zabít i jiného člověka, ze žárlivosti třeba. Zabít sebe mi připadá mnohem jednodušší a jako větší projev lásky k tomu druhému. Je to osvobozující.“

„Já to tedy nechápu, i když jsem zatím nemiloval nikoho natolik, jako se oni milovali navzájem, určitě není možné zabít se kvůli lásce, je to pošetilé,“ píchlo mě u srdce při Edwardových slovech. Proč by to mělo být pošetilé? Láska není pošetilá! Vzápětí jsem začala nadávat svým vlastním pocitům. Proč to prostě nejde přejít? Jak dlouho mě to bude bolet? Vždyť už mi tolikrát ublížil. Tolikrát už mi řekl, že mě nemiluje, i třeba jen nevědomky. Tolikrát jsem se již ujistila v tom, že ke mně necítil, necítí a nikdy zřejmě cítit nebude to, co cítím já k němu.

Chtěla bych svého Romea, chtěla bych být Edwardovi Julií. Já bych kvůli němu zemřela.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ vyhrkla jsem na něj náhlou myšlenku.

„Samozřejmě“ odpověděl klidně, ale z jeho postoje těla jsem poznala, že je ve střehu. Určitě mu došlo, o čem jsme se tu bavili, a jak úzce se to dotýká nás. Nebo alespoň mých citů k němu.

„Jak může upír zemřít? Nebo lépe řečeno, jak může skončit upírova existence?“

„Will ti to nikdy neřekl?“ podivil se Edward.

„Upřímně? Myslím, že je spousta věcí, které o upírech stále nevím. S Willovou pomocí, nebo bez ní. Ale teď mi došlo, pokud bych byla Julií, ani bych si život vzít nemohla. Nevím jak na to. Jediné, co vím je, že vyhladovění nefunguje, viď?“ dívala jsem se na něj s milionem otazníků v očích.

„To máš naprostou pravdu,“ povzdechl si, „je těžké zabít upíra. Jak sis všimla, jen tak něco nebo někdo nás nezraní. Abys ukončila upírův život, musíš ho roztrhat na kusy a ty pak spálit. Samotné roztrhání nestačí. Máme tu schopnost, že se jednotlivé kusy navzájem najdou a opět srostou. Je to děsivé, nemyslíš? Ale pokud je spálíš, není šance na záchranu. To je jediný způsob, jak ukončit upírův život. Což jak jistě chápeš, nejde provést sám na sobě. Takže žádná sebevražda u upírů neexistuje. To je naše prokletí. Prostě odtud jen tak snadno neodejdeš,“ hořce se zasmál a odvrátil ode mě hlavu. Chvíli jsem se na něj dívala, jak se zasněně dívá do západu slunce. Vytřeštila jsem oči v přívalu nového poznání. Zkoušel to. Snažil se odtud odejít a nepovedlo se mu to. Můj žaludek se roztočil, jako voda pod splavem. Co kdyby se mu to podařilo, proboha?

„Ty…“ vydechla jsem a Edward jen kývl v pochopení.

„Nikomu bych to nepřál. Ani lidem, kteří mi ublížili. Jenže stalo se tak. Bohužel. Carlislemu nic nevyčítám, ani v nejmenším, ale…“ povzdechl si. Musela jsem odtud pryč. Utéct od tématu jeho sebetrýzně.

„To znamená, že nemám ani tuhle malou volbu, kterou mají obyčejní lidé. Můžou si vzít život tolika různými způsoby. Ten Will je ale…“ spolkla jsem nadávku a hlasitě vydechla, „i tohle mi vzal,“ řekla jsem do ticha, když mi došla váha jeho slov. Udiveně se na mě podíval a jemně kývl.

„Pomůžeš mi ho roztrhat a spálit?“ nadhodila jsem. Vykulil oči a zkoumavě si prohlížel můj obličej. Pak jsme se oba začali smát. Bylo to po dlouhé době, došlo mi ve chvíli. Už dlouho jsem se nesmála, rozhodně ne ve společnosti Edwarda. Byla jsem tak šťastná, vidět ho opět se smát. V tu chvíli ani jednoho z nás nic netrápilo. Alespoň navenek. V mých vyschlých žilách se rozlévalo tekuté štěstí. Nešlo to zastavit, jako kdybych doháněla ten čas bez úsměvů a citů. Došla mi spousta věcí, jako například, že můžu být ráda za to, co s Edwardem máme. Nikdo to nemůže říct. Ani Will a ani Claudia a určitě ne ta přepečená husa z Amazonie.

My dva jsme měli víc.

Možná jsem si to jen sama namlouvala, ale on mě miloval, ne, že ne. Miloval mě svým zvláštním způsobem a jednou to přiznání z něj dostanu, to přísahám.

Když jsme se přestali smát, sledoval mou rozjařenou tvář a sladce se culil.

„Skylar, já vím, že tohle téma jsme už dávno uzavřeli a ani ty, ani já…“ odmlčel se, nejspíš ztratil niť a já se napjala v očekávání příštích slov, „já vím, že to bolí. Vím, že jsi ohromná osobnost a vím, jak to cítíš. Já nad tím poslední dobou strašně přemýšlel a samotného mě týralo, že ti nemůžu dát, po čem tak toužíš. A pak mě napadlo, že ty to nepotřebuješ. Nepotřebuješ, abych ti říkal, že tě miluju, i když to není pravda, promiň,“ dodal, když viděl, jak jsem sebou trhla, „ty to víš. Víš, že tam je něco víc, než je třeba mezi tebou a Williamem. Rozumíš mi? Není to taková láska, jako Romeo a Julie, ale je to silná náklonnost. Hodně silná, ale bohužel nemá šanci přerůst v něco víc. Musel jsem ti to říct. Určitě teď opět nastane tiché období, jako předtím. Nedivil bych se ti a pochopil bych to. Dokonce jsem zvažoval, že bych odešel.“ Můj vnitřní hlas ječel, jako požární siréna. Ne, ne, ne, ne!

„Edwarde, víš, co řekl spisovatel Oskar Wild?“ zašeptala jsem a upírala pohled do země, „že na světě existují jen dvě tragédie. První z nich je, když něco chceme a nedostaneme to,“ vzdychla jsem. Určitě věděl, že mluvím o něm, s druhou variantou to bylo horší, „ta druhá je, že to naopak dostaneme. Chápeš?“ Zvedla jsem oči a upřela je do těch jeho v tiché prosbě, aby to pochopil. Aby mu došlo, že jsem si ze srdce přála jeho vyznání a přesto jsem si to představovala jinak.

Náklonnost?

Sám řekl, že víc si mohu jen přát, ale nedostanu to. Zůstala jen jediná možnost. Naučit se žít s náklonností. Nic jiného nezbývalo a vlastně proč ne?

Je to lepší, než přátelství, nebo nepřátelství.

Tyhle spekulace mi ubíraly energii.

„Ubližuju ti, viď?“ zašeptal a na čele mu naskočila vráska. Co jsem mu měla říct?

Ano, ubližuješ mi, týráš mě a odmítáš a zároveň mi vyprávíš o naší náklonnosti, křičela jsem uvnitř sebe vzteky.

„Ne, neubližuješ. Už mám vůči tomu odolnost,“ lhala jsem s úsměvem, ale on jen nesouhlasně zavrtěl hlavou. Prokoukl mě. K mé smůle.

„Skylar, takhle to dál nemůžeme vést…“ začal a najednou se odmlčel. Malý zvoneček v mé hlavě zacinkal na poplach.

„Rozsekni to, Edwarde,“ vyhrkla jsem s notnou dávkou sebeovládání, abych se mu nevrhla kolem krku a nezačala hystericky vzlykat. Může upír vůbec plakat, když je suchý, jako troud? Měla jsem pocit, že to v brzké době zjistím.

„Pamatuješ si, co jsem ti slíbil?“ Upřel na mě své zlaté oči a čekal. V hlavě se mi mihl milion slibů, které dodržel, a v jeden jediný okamžik se na povrch vydrala vzpomínka.

Viděla jsem ten konec lesa před šesti lety, jeho útěk mezi stromy a slyšela svůj hysterický křik, jako bych ječela v tuhle chvíli. Edward byl v tu ránu u mě, a když jsem ze sebe vykoktala důvod, sliboval…

„Až se naše cesty jednou rozdělí, povím ti o tom. Slibuju. Neuteču bez rozloučení,“ utěšoval mě. Jeho slova však místo klidného dechu způsobila kámen v žaludku. Jako kdybych si měla nést jeho pomník sebou. Pro případ, že mě opět nechá samotnou.

„A co kdybys neutíkal vůbec?“ snažila jsem se obrátit to v žert. Mile se usmál, pohladil mě po vlasech a nechápavě kroutil hlavou.

„Nechám si to projít hlavou, co ty na to?“ mrkl a znovu se vrhl do lesa…

Cítila jsem, že se začínám třást a nejspíš se o mě pokouší mdloby. Nevěřícně jsem mu zírala do smutného pohledu a doufala, že se probudím a vše bude pryč. Žádní upíři, žádné odloučení a jen samé štěstí, ale nic se nedělo.

„Jdeš pryč?“ vyhrkla jsem slova a svraštila čelo. Doufala jsem, že ta vzpomínka byla klamná, že myslel něco jiného.

„Bude to lepší, Skye.“ Natáhl ke mně ruku, ale já se odtáhla. Kdyby se mě dotkl, nedokázala bych to dotáhnout do konce. Chce odejít. Touží odejít. Opustit mě.

„Ne, nebude to lepší. Ne pro mě!“ vyjekla jsem a hlas se mi proti mé vůli posunul o oktávu výš.

„Skye…“ šeptal prosebně.

„Když ti slíbím, že už budu hodná? Už tě nebudu nutit něco cítit, nebudu chtít vysvětlení. Budeme přáteli, jak si chtěl. Jestli chceš, půjdeme jinam. Nemusíme tu být s Williamem a Claudií, můžeme jít pryč, za Carlislem. Začneme pít zvířecí krev, stačí říct, Edwarde…“ nedořekla jsem. Zarazil mě a sklesle zavrtěl hlavou.

„Ne Skylar, nic neslibuj. Není to tebou, chápeš? Jsi úžasná bytost, jak jsem několikrát řekl, ale já to prostě nejsem schopný ocenit tak, jak ty si zasloužíš.“ Vybuchla jsem smíchy.

„Edwarde, nepotřebuju slyšet každý den, jak jsem úžasná, já chci po svém boku tebe. Bez tebe to nebudu já.“ Byl tak paličatý! Neustále vrtěl hlavou.

„Ne, už si to uvědom,“ jeho rysy ztvrdly, „ já tě prostě nechci za sebou tahat, jako ocásek, Skylar. Mám dost starostí sám se sebou. Nepotřebuju další břímě,“ vrčel. Má pusa zůstala v nevysloveném úžasu a mrtvé srdce puklo, jako skála. Nedokázala jsem se podívat jinam a ani pohnout. Zkameněla jsem. Edward složil tvář do dlaní a zařval, což se mnou jen nepatrně cuklo.

„Jsem sám sobě odporný! Tobě bych měl být odporný! Prosím, zavrhni mě!“ mumlal do dlaní.

Ani jsem se nepohnula. On mě opouští a já mlčím.

„Edwarde,“ špitla jsem sotva slyšitelně.

„Chci ti něco dát na památku nás obou. Důkaz mé náklonnosti, toho, jak jsi pro mě důležitá. Omluvu, mé sbohem…“ mluvil zbrkle a váhavě. Sám si tím nebyl jistý.

Břímě, břímě, břímě, křičelo mi v hlavě, proto jsem jej nedokázala naplno vnímat.

Natáhl ke mně obě dlaně a sevřel mou hlavu. Jemně ji zvedl. Tvář mi ovanul jeho teplý dech.

Vdechla jsem vůni šeříku, medu a letního slunce. Pálilo mě to v krku. Přiblížil svůj obličej k mému. Přísahala bych, že ve chvíli, kdy se jeho rty dotkly jemně těch mých, mé srdce ožilo. Jen letmý dotek. Sotva přirovnatelný k polibku a přesto mě spálil na troud. Rty se mi otřel o koutek úst. Zavřela jsem oči a pootevřela ústa. Pokud mám trpět, chci teď a pro tuhle chvíli, pro Edwarda.

Skončilo to dřív, než jsem si mohla uvědomit, co se dělo.

Došlo mi, že mou hlavu už nic nesvírá a kolem se nese jen má vůně. Semkla jsem pevněji oči. Věděla jsem, že tam v ten okamžik stojím už jen já, ale nechtěla jsem si tu iluzi kazit. Byl pryč a mou duši si vzal sebou. Ve mně zůstal jen černý mramorový náhrobek z Chicaga a jediný Edwardův dotek rtů, o který jsem stála. Tiše jsem se sesunula k zemi a ramena se mi roztřásla pod návalem vzlyků. Tak už vím, jak vypadá upíří pláč, pomyslela jsem si letmo.

Psal se srpen roku 1931…

mé shrnutí

Nomádka - 11. kapitola

Nomádka - 13. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 12. kapitola: