Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noctuabundus est - 7. část

07.02.2010 (08:15) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1113×

Zbytek týdne utekl téměř jako voda v potoce. Každý den odpoledne jsem měla hodinu doučování s Edwardem, ale nějakým kouzlem mě vždy dokázal tak zabavit francouzštinou, že jsem neměla ani pomyšlení na své všetečné otázky. Před spaním jsem si ale pokaždé slibovala: „Já nezapomenu!“. Najednou tu byl víkend a to znamenalo jediné, nákupy s Alice. Co jsem komu udělala? Ale pravda je, že něco nového do šatníku by se šiklo.

Sychravé ráno a můj černý kabát se k sobě dokonale hodily. Ještě jsem přidala černé boty s platformou a přes rameno si přehodila tmavou tašku s ornamenty a už jsem šla z domu. Jen, co jsem došla na příjezdovou cestu, jsem v dálce zahlédla reflektory auta, nejspíš Alice. Ještě než se auto přiblížilo natolik, abych to mohla s jistotou určit, ze vchodových dveří vykoukl Charlie, stále v županu a na košili pod ním mu čouhal flíček od marmelády. Usmála jsem se tomu a zamávala mu na pozdrav, či na rozloučenou.

„Bello!“ zvolal, když jsem se zase chtěla otočit, k přijíždějícímu autu.

„Ano?“ odtušila jsem.

„Buď opatrná, a…“ zbytek věty se ztratil ve zvuku kvílejících brzd auta, které vedle mě právě zastavilo. Z auta vykoukla Alice a na sedadle řidiče seděl Edward. Si jí nechtěl půjčit své Volvo, napadlo mě. Pak jsem se zas podívala ke dveřím od domu, abych zamávala Charliemu.

„Buď hodná,“ křikl ještě, ale to už jsem seděla v autě.

„To já vždycky,“ dodala jsem, napůl pro sebe. Alice přede mnou se usmála a Edward se uchechtl. Muže snad o mně tvrdit opak?

Uvelebila jsem se na sedačce a Charlie mi mezitím mizel v obzoru. Přede mnou byl dlouhý víkend s Alice a její rodinou. Byla jsem z toho rozpačitá. Těšila jsem se, ale zároveň se mi z toho potili ruce. Zvláštní, většinou je mi jedno, co si o mě kdo myslí, ale teď mám snad trému, či co?

„Takže, rovnou na nákupy, jo?“ rýpla jsem si do Alice, když mi došlo, kam jedeme. „To si tak nedočkavá, nebo se bojíš, abych ti neutekla?“

„Možná obojí,“ prohlásila tajemně a bůhvíproč se zašklebila na svého bratra. Co ti dva spolu pořád mají?, pomyslela jsem si. Stále si dělají naschvály anebo se o něco přou.

Po pěti hodinách strávených nakupováním s Alice jsem se zapřísáhla, že s ní už nikdy nakupovat nepůjdu. Svěřila jsem se se svým utrpením i Edwardovi, který se jen zasmál a řekl: „Nakonec nebudeš mít na výběr, jako my všichni ostatní“ to mě vyděsilo ještě víc, ale musím uznat, že pohled Alice, která ho musela taky slyšet, byl dokonalý. Tvářila se jako ztělesněné zlo. On jen pokrčil rameny a vydal se do knihkupectví. Ó, jak ráda bych bývala šla s ním, jenže místo toho jsem musela absolvovat průzkum obchodu se spodním prádlem.

Když jsme se kolem půl desáté vracely k nim domů, hlasitě mi kručelo v břiše a víčka se mi samovolně zavírala. Ani si nepamatuji, kdy, ale nejspíš jsem musela usnout, protože jsem se probudila až ráno v měkké posteli. Hned jak jsem se probrala, na okamžik jsem propadla panice, pak jsem si uvědomila, kde asi jsem a rozhodla se vydat „na průzkum“.

Otevřela jsem dveře pokoje, mimochodem dost vkusně zařízeného, a octla jsem se v chodbě, nejspíš v patře, soudě podle výhledu z okna. Naproti mým dveřím byly ještě jedny, ty samé. Má zvědavost mě poňoukala nakouknout dovnitř, ale fakt, že tam mohl být kdokoli, mi dodal přesvědčení se o to potěšení ošidit. „Prozatím“, slíbila jsem si. A tak jsem šla dál, onou chodbou na cestě ke schodům, jsem potkala ještě pár takových dveří, co lákali k prozkoumání, ale pokaždé jsem se včas zabrzdila. „Bůh ví, co bych mohla objevit,“ zhrozila jsem se u posledních, ale k mému úžasu mě pak dveře lákaly ještě víc. Se svrbící rukou na klice jsem nakonec ucukla a poodešla, když jsem pak ale uviděla ty poslední dveře, jako jediné pootevřené, nedalo se nic dělat. Když jsou otevřené, můžu dál! Usmyslela jsem si.

Opatrně jsem do nich šťouchla prstem a přede mnou se nacházel pokoj se zelenými závěsy, velkou knihovnou plnou knih, stolem a křeslem z kůže. Byl docela hezký, jen ta zelená mi nedávala spát. Nepatří mezi mé favority. Už, už jsem se chtěla otočit a odejít, když se z rohu místnosti ozvalo.

„Ty musíš být Bella, Alice i Edward mi o tobě vyprávěli,“ řekl poměrně mladý muž s blond vlasy, který seděl na křesle a v ruce držel knihu s červeným přebalem. Nejdřív jsem se lekla a sklopila hlavu, pak jsem se osmělila a lépe si ho prohlédla. Měl stejně bledou pokožku jako Alice a Edward, dokonce i barva očí byla takřka totožná. Zvláštní, na to, že jsou adoptovaní.

„Ano, to jsem. Vy jste pan Cullen?“ domnívala jsem se. Muž se usmál a odvětil.

„Stačí Carlisle, ale ano, jsem,“ řekl a tak zvláštně se na mě podíval, jakoby si mě s něčím, nebo někým srovnával. Pak toho nechal a optal se.

„Máš ráda knihy?“ otázka mě překvapila, ale nezarazila.

„Docela jo,“ odtušila jsem, „A vy zřejmě také.“ Opět se usmál, ale než stačil říct něco dalšího, do pokoje vlítla Alice.

„Konečně si vzhůru,“ zahořekovala.

„Konečně?“ podivila jsem se. „Alice, vždyť je teprve půl sedmé“ mé konstatování jí sice trochu zarazilo, ale zatvářila se tak, jako bych i tak spala věčnost.

„Mě na spaní moc neužije,“ svěřila se mi sklesle a pak mě chytla za ruku a odtáhla do jednoho z pokojů na patře, zřejmě jejího.

„Na,“ podávala mi nějaké oblečení, co jsme včera koupili, „tohle si obleč“. Řekla nesmlouvavě, ale musela jsem uznat, že se docela strefila do mého vkusu. Vybrala mi černou sukni nad kolena s roztřepenými konečky, tmavě rudé tílko a černý široký pásek, který ladil jak k sukni, tak k botám – kozačkám na platformě. Celé to doplňovaly hedvábné rukavičky, punčocháče a přívěšek na krk ve tvaru kříže přivázaný na černé stuze. Alice je fakt maniak, myslela jsem si, ale díky tomu s ní budu asi fakt dobře vycházet. Byla to trochu ironie, na to, jak jsem jí včera spílala za její shopaholismus, ale teď vidím, že mě plně chápe. Alespoň ve stylu oblékání. Docela pěkná změna.

Alice se usmála, když jsem vyšla převlečená z koupelny a zatočila se před ní dokola. Celé dopoledne jsme strávili v jejím pokoji. Bavili jsme se o oblečení (jak jinak s Alice). Zrovna, když mi Alice začala vysvětlovat, že i když se jí tmavé barvy taky líbí, měla bych do šatníku pustit také jiné, prý veselejší, tak její máma (hádám) zavolala ze zdola „Oběd“. Alice se zaksichtila a řekla, že ještě nemá hlad. Na to mi ale zakručelo v břiše a bylo. Šly jsme se najíst.

„Co kdybychom si, až dojíš, zašli na procházku?“ ptala se Alice, zatímco jsem jedla. „Myslím my všichni, celá rodina plus ty. Alespoň můžeš konečně poznat Emmeta a Rosalie. Za chvíli by měli dorazit.“ Dodala a se skelným pohledem se zadívala kamsi za mě.

„Klidně,“ odtušila jsem neutrálně.

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noctuabundus est - 7. část: