Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noctuabundus est - 10. část

08.08.2010 (08:00) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1034×

(Bella)

Ten den jsem nemohla usnout. Pořád dokola jsem přemýšlela nad vším, co vím, co řekl i tím, co možná tají. Problém byl v tom, že jsem nedokázala najít vhodné řešení, resp. řešení, které by nezahrnovalo kouzla a za vlasy přitažené scénáře…

Na druhou stranu ale, jak mám přehlédnout, co je očividné? Mám věřit svým očím a úsudku, nebo zažitému stereotypu? Nežila jsem snad dosud tak, abych stereotyp bourala a nesnažila jsem se snad vkládat do všeho samu sebe, vytvářet si vlastní názory?... Jenže, co když je ten názor v rozporu s přirozeností světa, optala jsem se sama sebe a z té záplavy myšlenek se náhle vynořila vzpomínka na včerejší, nebo už vlastně předvčerejší, procházku s Cullenovými…

Všichni Cullenovi patří k těm nejzvláštnějším lidem, jsou milí a mají takový ten jedinečný smysl pro humor i chápání světa, který se mi tak líbí. Jediný problém je, že se nedokážu zbavit pocitu, že mi něco tají, že mají nějaké tabu, o kterém nemluví, a přesto prosakuje do všeho, co dělají, kým jsou. Při pomyšlení na ten fakt mě sžírá zvědavost smísená se vzrušením. Je to snad ten samý zakopaný pes, který mate mé vzpomínky a vztah k Edwardovi, co zároveň je vlastnictvím jich všech? Sdílené tajemství, co střeží, co je drží tak pospolu? Kdo ví. Já jen doufám, že nejsem šílená, když věřím, že ani jeden z nich nikdy nepocítí blízkost smrti tak, jako každý stařec. Pokud mám pravdu, oni nestárnou. Ale, má-li být život fér, a přesto oni obelstili smrt, jakou strašlivou daň za to platí? Pomyslela jsem si a podívala se na ty zdánlivě šťastné tváře před sebou…

Ta slova, myšlenky, pocity… všechno se to vířilo dokola a dokola v mojí hlavě, dokud mě nerozbolela. Dokonce i potom, aniž jsem o to nestála, prosakovaly do všeho, co jsem rozebírala. Má neschopnost zastavit ten příval slov a útržků vzpomínek vyústila v jedinou možnost, poddat se tomu. A tak jsem kolem třetí hodiny veškeré snahy na spánek vzdala. Místo toho jsem se začetla do své oblíbené knížky, jmenuje se Upíří chutě a je to jedna z asi vůbec nejvtipnějších knih poslední doby. A tehdy mě to napadlo poprvé. Upíři žijí věčně, nikdy se nemění – nestárnou, mají bledou pleť a živí se pouze krví, což by vysvětlovalo i to nechutenství… ale cožpak by to bylo vůbec možné?, napadlo mě a vzápětí jsem se své vlastní hlouposti zasmála. I kdyby Cullenovi byli upíři, cožpak by chodili ve dne ven, v době, kdy slunce svítí?

Můj úsměv strnul a obočí se svraštilo… já je vlastně nikdy neviděla venku, když svítilo slunce!

Odložila jsem knihu a vstala. Přecházejíc po pokoji jsem rozjímala a snažila se uklidnit. Jedna moje část trvala na tom, že jsem se definitivně zbláznila, měla bych skončit se čtením fikce a okamžitě zalézt do postele spát, protože zítra jedu na ten blbý třídní výlet. Moje druhá část mě naopak přesvědčovala, že mé závěry jsou smysluplné, že vodítka, jež mám, zcela zapadají do mého celkového obrazce… nevím, zda to bylo tím, že se mi ta myšlenka líbila, ale napadlo mě: „Pokud jsou upíři, co kruci písek dělají v téhle díře?“. Je to tu malé, málo lidí, takže pokud „loví lidi“, měli by logicky vyhledávat větší města, ne? Tam by případní pohřešovaní vzbuzovali menší podezření, že? A jak už to tak bývá, jedna myšlenka vede k druhé, takže mě automaticky napadlo, jak zjistit, zdali „nám“ tady ve Forks někdo „chybí“. Konečně nějaká výhoda plynoucí z toho, že mám tátu policistou!

…

Druhý den ráno, po celých dvou hodinách spánku, jsem měla kruhy pod očima, vytřeštěné oči, pobledlý výraz a snídani jsem do sebe nemohla nasoukat a neudělala bych to ani za peníze, protože zkušenost „zvracení“ za nic nestojí. A já si byla setsakra jistá, že dneska by ta snídaně dlouho v mém žaludku nevydržela.

„Bells, není ti něco?“ dotazoval se Charlie, když mě uviděl. Ani jsem se nedivila, vypadala jsem vážně jako bych trpěla nějakou chorobou. Je trapné, co všechno může způsobit nervozita, podezření a nedostatek spánku v kombinaci s tím, že z někoho o kom jste si vždy mysleli, že je anděl, se nakonec vyklube upír. Teda možná!

„Ne, je mi fajn,“ ujistila jsem ho a demonstrativně jsem si kousla do rohlíku. O chvíli později jsem toho zalitovala. Byl bez chuti a navlhlý, takže to spíš bylo jako žvýkat vyžvýkanou žvýkačku abnormální velikosti bez možnosti ji „pohodlně“ spolknout.

„Ty tati,“ rozpomněla jsem si, o co jsem ho chtěla požádat, „mohl bys mi zjistit, kolik tu za poslední roky bylo pohřešovaných?“

Charlie se zatvářil podivně nad mým požadavkem, ale pak jen pokrčil rameny a řekl: „Nevím, proč tě to zajímá, ale klidně ti to můžu říct a ani to nemusím nikde hledat,“ svěřil mi, „Celkem to byla jen jedna osoba. Asi před třemi lety, tuším, že se jmenovala Elena Castlová, nebo Castelová?“

Naprázdno jsem polkla (tu nerozžvýkanou žvýkací hmotu, co se vydávala za rohlík, se mi totiž před chvílí konečně podařilo zpracovat). Málem jsem zapomněla, jak malé to tu je!

Moje teorie o upírech utržila ránu… pokud se tedy živí lidskou krví, napadlo mě.

Je to sice šílené, ale proč se držet stereotypu o tak nestereotypní záležitosti? Např. upír v té knížce, co mě přivedla na tenhle nápad, se živí energií, tak proč by mělo být tak šílené, kdyby se oni živili co-já-vím-čím?

Už zase magiím, obořilo se na mě moje „rozumnější“ já.

„Tak já už jdu,“ řekla jsem o pár minut později, ale žádná odezva nenastala, což znamenalo jediné. Charlie usnul. Pokrčila jsem nad tím rameny, popadla jsem tašku a vyšla ze dveří. Vítr příjemně pofukoval kolem mě a já se vydala ke škole.

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noctuabundus est - 10. část: