Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noc patří nám - 8. kapitola - Tichý zabiják

29.02.2012 (20:30) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1866×

Z minulého dílu:

Šílel jsem. Bláznil jsem jen při té představě, že jí někdo zkřiví byť jen vlásek. Jak mohla být tak neopatrná? Copak jsem jí neříkal, že na sebe musí dávat pozor?! Hněv mi prostupoval až ke konečkům prstů a rozechvíval moje svaly.

A pak jsem to najednou zavětřil. Ta nezaměnitelná vůně pižma s podtónem lilie…

„Alexi, tady!“ zavrčel jsem a s šílenou rychlostí se řítil po její pachové stopě. Začalo mě ovládat šílenství, když její vůni začal prosakovat sílící strach! Jestli jsem předtím váhal, teď jsem si byl naprosto jistý, že je ve smrtelném nebezpečí.

Kapitola osmá

Tichý zabiják

Ledový vzduch mi narážel do tváře. Adrenalin mi divoce pumpoval v žilách a stupňoval se každou další sekundou. Její vůně už byla natolik silná, že jsem ji každou chvíli musel najít.

„Novorozenec!“ vyštěkl Alex. Najednou mě Bellina vůně přímo praštila do nosu a já se prudce zastavil. Stál jsem v malé, úzké uličce. Z hrdla se mi vydralo hluboké zavrčení, když jsem spatřil scénu před sebou. Alex jedovatě zasyčel.

Přímo proti nám stál Colin Jakswood v celé své děsivé podobě. Rudé oči mu žhnuly nesnesitelnou touhou po krvi. Rty měl sevřené v úzkou linku a nozdry se mu stahovaly pod nátlakem vzteku. Moje oči ale upoutala krčící se drobná postava schoulená v rohu ulice. Její strach byl cítit všude. Třásla se a dlaně měla sevřené v pěst, jako by se snažila z posledních sil bránit. Bolestně jsem vzdychl.

„Alexi, odveď ji odsud! Hned!“ vykřikl jsem a novorozenec se proti mně vyřídil s dusivým vztekem. Vyběhl z uličky a vrhl se přímo na mě. Snažil se mě sevřít v ocelové síle svých paží, ale obratně jsem se mu vyhnul. Jeho zuřivost šíleným tempem rostla a já cítil čerstvou krev, která se mu vařila v žilách. Tahle vůně však patřila někomu jinému. Příměs alkoholu a laciných drog. V nestřeženém okamžiku zaváhání se po mně novorozenec ohnal a ostrými drápy mi sjel po pravé paži. Hluboce jsem zavrčel a zadíval se na krvácející linii ran, která se mi objevila na předloktí. Dravě jsem vyskočil do vzduchu a s dopadem na zem uvěznil železné paže novorozence zkřížené za zády. Jeho tlak zeslábl, když jsem mu jediným pohybem oddělil paže od těla. Padl k zemi a jeho děsivý řev prořízl noční chlad. Z koženého pouzdra na noze jsem ve vteřině vytasil dýku, jejíž hrot se nebezpečně zatřpytil ve svitu měsíce. Prudce jsem sekl a hlava novorozeného upíra padla k zemi vedle tlejícího těla, které se vzápětí rozpadlo na prach.

Rána na paži mě bolestně pálila, ale jediné, na co jsem byl schopen myslet, bylo Bellino bezpečí. Rozběhl jsem se po pachové stopě Alexe, která končila u jejího bytu. Zůstal jsem stát před vchodem a v nesnesitelné agónii nevědomosti jsem vyčkával. Věděl jsem, že Alex se tu musí každou chvíli zjevit. Najednou stál přede mnou.

„Jak je jí?“ ptal jsem se naléhavě.

„Je jen trochu vyděšená. Ale jinak je v pořádku,“ řekl uklidňujícím hlasem a moje tělo se uvolnilo z křečovitého napětí.

„Její mysl jsem nechal nedotčenou, ale pokud myslíš, že je lepší jí vzpomínky vymazat, udělej to sám,“ odvětil zamyšleně. Bouřila se ve mně tísnivá nejistota.

„Můžeš jít, Alexi. Dnešní noc ji budu střežit sám,“ odpověděl jsem na jeho nevyřčenou otázku a on zmizel bez dalších slov v černočerné tmě. Pořád jsem nevěděl, jak celou situaci vyřešit. Měl jsem Belle zasáhnout do vzpomínek a upravit je tak, aby o dnešním večeru vůbec nevěděla, nebo jsem ji je měl ponechat v její mysli jako alarmující upozornění toho, že je ve skutečném nebezpečí a musí si to naplno uvědomovat…?

„Bože,“ vydechl jsem a snažil si v hlavě udělat pořádek. Nakonec jsem vstoupil do činžovního domu a za malý okamžik stál před jejími dveřmi. Když jsem opatrně zaklepal, slyšel jsem tep jejího srdce, které se splašeně roztlouklo. Cítil jsem její vůni za dveřmi. Nervózně váhala, a když mě spatřila v kukátku, úlevně vydechla. Ve vteřině se dveře jejího bytu otevřely dokořán.

„Edwarde,“ zašeptala do vzduchu a vzápětí mi skočila do náruče. Držel jsem ji pevně a neochvějně ve svých pažích. Konejšivě jsem ji hladil v kaštanových vlasech s tváří odvrácenou od toho prokletého místa na krku. Chvěla se a její tělo hořelo pod návalem zjevného šoku. Opatrně jsem ji zvedl do náruče a překročil práh jejího bytu. Dveře se zabouchly. Cítil jsem, jak mi její srdce splašeně tluče do hrudi.

„Pššt, už je to v pořádku,“ šeptal jsem jí do vlasů hypnotickým hlasem. Najednou odlepila svou tvář od mé a hluboce se mi zadívala do očí. Šok a děs, který se v jejím pohledu zračil, se začal vytrácet v pomněnkové modři jejích očí.

„Edwarde,“ zašeptala mé jméno sladkým, zvonivým hlasem. Jako by pro ni znamenalo zbožnou modlitbu, ke které se upnula. Snažil jsem se nemyslet na tu vůni, která mě svým zpěvem vábila při každém pohledu na tepající místo na tenké pokožce Bellina krku…

„Už jsi v bezpečí,“ promluvil jsem a nepřestával ji laskat ve vlasech. I když jsem s každým dalším pohybem prstů v jejích vlasech mučil sám sebe. Její omamná vůně těla se rozvířila kolem mě. V očích se jí zaleskly slzy.

„Neodcházej,“ vydechla a znovu položila svou tvář na mou hruď. Nesl jsem ji v náruči celým bytem až do ložnice. Zamířil jsem k posteli a opatrně ji položil do měkkých přikrývek. Neochotně odvinula své ruce z mého krku a nervózně se na mě podívala.

„Zůstanu. Můžeš klidně spát,“ odpověděl jsem na její nevyslovenou otázku a ona se úlevně pousmála. Byla okouzlující a nesmírně křehká… tak křehká a jemná…

„A on?“ šeptla rozechvělým hlasem.

„Je po všem. Je mrtvý,“ odpověděl jsem přímo a její tvář se vrátila do poklidného výrazu. Nějakým způsobem věděla, že se na víc nemá ptát. Obdivně jsem ji pozoroval a nedokázal pochopit její jednání.

„Děkuju,“ zašeptala jen a její oči se nepatrně přivřely. Během chvíle zavřela oči úplně a pohroužila se do slastného spánku. Její srdce poklidně odbíjelo v pravidelných intervalech. Pohledem jsem tančil po jejím těle. Rozrušovalo mě, co měla na sobě! Její dokonalé ženské křivky obepínala těsná látka titěrných šatů, které měla lehce vyhrnuté nad výši štíhlých stehen. Její broskvová pokožka mě přiváděla k hříšným myšlenkám. Tak jemná, jen se jí dotknout. Jen na malý okamžik smočit rty v té afrodiziakální vůni jejího těla…

„Edwarde,“ vydechla a já si myslel, že se probudila. Ale její tep byl stále klidný a pravidelný. Spala. Teplo vyzařující z její pokožky se mě vábivě dotýkalo. Jako by se mrazivě ledové sněhové vločky dotkl hřejivý sluneční paprsek. To teplo se mi rozlilo po celém těle a zaplavilo mě stejně omamně jako její vůně. Probouzela ve mně něco, co jsem nedokázal popsat…

Unaveně jsem otevřela oči a zadívala se do slunečného dne. Ospale jsem si promnula oči a opřela se o rám postele. Včerejší noc nebyla sen. Při tom uvědomění jsem sebou prudce trhla. Jenže pak mi probleskla v mysli jeho nádherná tvář. Jeho náruč, když mě konejšil. Otočila jsem se a hledala ho. Slíbil, že zůstane.

Zvedla jsem se z postele. Ještě teď byl pokoj zaplněný jeho kořenitou, podmanivou vůní. S nadějí jsem se rozběhla z ložnice, ale celý byt zel prázdnotou. Byl pryč.

Zklamaně jsem se opřela o křeslo a sklopila pohled do země. Zase se vytratil a bůhví jak dlouho ho neuvidím, jestli vůbec! Při té myšlence jsem zoufale vzlykla. Pocity, které se ve mně bouřily, mě uváděly ve zvláštní nepochopení. Nevěděla jsem, co se to se mnou děje, jenom, že je to den ode dne silnější. Zrakem jsem přejela po místnosti a zahlédla lístek na lednici. Rozběhla jsem se do kuchyně a strhla papírek z lednice.

Byl jsem s tebou až do východu slunce. Mrzí mě, že jsem musel odejít, ale měl jsem neodkladné povinnosti. Budu ti stále nablízku a můj telefon máš. Děkuju za ten nekrásnější pohled, jaký jsem kdy mohl spatřit. Tvůj úsměv uprostřed spánku…

                                                                                                               Edward

Přerývavě jsem dýchala a v očích se mi zatřpytily slzy. Neomylně jsem cítila, že mu nejsem lhostejná. Jestli jsem předtím pochybovala, tak teď už ne. Ale stále jsem se nemohla zbavit pocitu, že se mi snaží přesto všechno vyhýbat. Jako by se bál každého polibku, každého doteku… Nehodlala jsem se s tím smířit. Musela jsem znát celou pravdu. Něco mi tajil a tohle tajemství mezi námi každým dnem prohlubovalo propast, která nás rozdělovala. A já jsem se rozhodla, že to tak nenechám…

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noc patří nám - 8. kapitola - Tichý zabiják: