Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noc patří nám - 7. kapitola - Nebezpečí

27.02.2012 (13:30) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2153×

Kapitola sedmá

Nebezpečí

Převlékl jsem se a vydal se do tréninkové haly. Zastavil jsem se u regálu se zbraněmi a pečlivě rozmýšlel, které si vezmu s sebou. Nakonec jsem vytáhl Magnum ráže devět milimetrů, Cone RS 50 s tlumičem a několik pekelně ostrých dýk s titanovým povrchem, které jsem zastrčil do malých kožených pouzder uschovaných na lýtkách. Do kapsy u kabátu jsem zandal hrst titanových nábojů a k nim přistrčil lahvičku s hustou olejnatou tekutinou – kyselinou sírovou. Dokonalá zbraň proti novorozeným – dokáže v mžiku rozleptat jejich dýchací soustavu a udusit je zaživa.

 „Edwarde, jsi připraven?“ promluvil za mnou Alex a důrazně si mě změřil. Podíval jsem se na svou výzbroj skrytou v temném svrchníku a Alex se škodolibě usmál.

„Tak jim jdeme trochu provětrat kožichy, co myslíš?“ řekl s radostnou příchutí boje v hlase. Zamyslel jsem se nad tím, že nikdo nehlídá Bellu, což mě značně zneklidnilo.

„Alexi, okamžitě zajdi za Gabrielem a řekni mu, aby šel hlídkovat k Isabelle Swanové místo tebe,“ přikázal jsem tvrdě a Alex byl v mžiku pryč. Byl jsem nucen s sebou na bojovou výpravu vzít právě Alexe. Byl to expert na chování novorozených a hlavně na jejich zabíjení. Dokázal vycítit jejich přítomnost na sto honů daleko. A dnes večer jsem ho potřeboval. Vzduch pročechral pohyb stínu.

„Gabriel se už vydal na místo,“ oznámil mi Alex a můj neklid se začal vytrácet. Bude v bezpečí. Dnes bude opět v bezpečí.

„Jdeme,“ přikázal jsem.

Postávala jsem v rohu klubu a sledovala každičký pohyb kolem sebe. Neměla jsem vůbec příjemný pocit a snaha nalézt v davu Mika s holkami se ukázala jako naprosto marná. Divoký dusot hudby ke mně silně doléhal a situace na parketě mi připomněla tu osudnou noc. Po zádech mi přejel mráz. Zvažovala jsem, co mám dělat. Buď jsem se tu mohla choulit schovaná v koutě před neznámým cizincem, nebo jsem mohla vyrazit hned zpátky domů. Svíralo se mi hrdlo při tom pomyšlení. Takhle to začalo i minule. Odcházela jsem sama domů… Zadívala jsem se do davu lidí, kteří se zmítali na parketě. Vášeň, extáze a sex. Čpělo to z nich jako levná kolínská. Zachvěla jsem se.

Tohle vyčkávání bylo mnohem těžší, než kdybych jednala. Rozhodla jsem se ve vteřině. Moje tělo se až příliš vzpouzelo myšlence zůstat. Měla jsem strach.

Oblékla jsem si kabát a vyrazila směrem k východu. Najednou jsem měla silný pocit, jako by mě někdo sledoval. Ohlédla jsem se, ale moje oči viděly jen po sobě plazící se páry. Uhnula jsem pohledem a mířila k východu. Vyhazovač mě zastavil.

 „Kam jdete, slečno?“ ptal se kamenným hlasem.

„Domů,“ hlesla jsem rozechvěle, a když jsem procházela prosklenými dveřmi, chytil mě za paži. Zděšeně jsem ucukla.

„Co to, sakra, děláte?“ vykřikla jsem a vytrhla se mu. Stále se tvářil nezaujatě.

„Hodláte se vrátit, slečno?“ pokračoval zvláštně děsivým tónem hlasu.

„Ne!“ vyštěkla jsem a rozběhla se dlouhou kamennou chodbou ven. Jít sem byla ta největší chyba, jakou jsem mohla udělat. Když jsem vyběhla ven a snažila se vzpamatovat ze zvláštního chování vyhazovače, znovu mě přepadl ten nepříjemný pocit. Otočila jsem se, ale ulice zela prázdnotou. Chlad mi prostupoval až ke konečkům prstů a krev mi tuhla v žilách. Přidala jsem do kroku, ale stále jsem se nemohla zbavit toho děsivého pocitu. Znovu jsem se otočila. Nic.

Začala jsem si myslet, že už z toho všeho trochu blázním. Že už mám snad halucinace a moje vlastní tělo se staví proti mně samotné pokaždé, když se mi něco nezdá. Uvažovala jsem nad tím, jestli mě můj instinkt už záměrně nemate. Zdálo se, že je všude klid. Zpomalila jsem a zvuk podpatků se ztišil jen do jemného klapání, které se rozléhalo v téměř neslyšitelné ozvěně.

„Asi už vážně blázním,“ zašeptala jsem a s hlasitým výdechem se usmála. Vzápětí jsem ale ztuhla. Ten zvuk byl nepřeslechnutelný a až příliš reálný. Hluboké vrčení se mi rozléhalo v uších a nedávalo mi téměř žádný prostor dýchat. Stála jsem jako přikovaná k zemi a tělem mi prostupoval hmatatelný strach. Věděla jsem, že tohle není noční můra, ze které se můžu probudit…

Budovy kolem nás se měnily v temné skvrny. Nerozpoznatelné a nedůležité. Náš dnešní úkol měl jasný cíl – zabít Colina Jakswooda, jednoho z útočníků, které se Belle podařilo onehdy v noci vyfotit do mobilu. Byla to priorita číslo jedna, protože bylo velmi pravděpodobné, že dokud budou všichni novorození z té skupiny naživu, Bella bude jejich hlavní terč. Jestli něco novorození upíři nesnáší, tak je to lidská pozornost…

V kapse kabátu mi zazvonil mobil a já prudce zastavil na střeše vysokého činžáku. Alex přiběhl rozzuřeně ke mně.

„Proč jsi ten krám s sebou bral, sakra!“ vyštěkl a vzápětí ztichl, když si všiml mého vražedného pohledu.

„To je Gabriel,“ vydechl jsem a značně nervózně zvedl telefon.

„Co se děje, Gabrieli?“ promluvil jsem neklidným, podrážděným hlasem. Tušil jsem, že když volá, něco není, jak má.

„Edwarde, máme problém,“ začal a jeho hlas zněl dost rozrušeně.

„O co jde?“ ptal jsem se naléhavě.

„Isabella Swanová. Její byt zeje prázdnotou a nikde po ní není ani stopa. Její pach se vytrácí u silnice před domem,“ oznámil mi. Z hrdla se mi vydralo zlověstné zavrčení.

„K čertu!“ zahřměl jsem.

„Co mám dělat, Edwarde?“

„Vrať se zpátky, beru si to na starost,“ přikázal jsem a zavěsil telefon. Alex mě sledoval zkoumavým pohledem.

„Musíme ji najít. Hned!“ zavrčel jsem a prudce seskočil z výšky několika metrů. Alex mi byl v patách. Musel jsem zachovat klid, protože čas byl teď můj nepřítel. Hloubal jsem, kam by mohla jít, a pak jsem se rozběhl s nadějí, že naleznu její pach.

Šílel jsem. Bláznil jsem jen při té představě, že jí někdo zkřiví byť jen vlásek. Jak mohla být tak neopatrná? Copak jsem jí neříkal, že na sebe musí dávat pozor! Hněv mi prostupoval až ke konečkům prstů a rozechvíval moje svaly.

A pak jsem to najednou zavětřil. Ta nezaměnitelná vůně pižma s podtónem lilie…

„Alexi, tady!“ zavrčel jsem a s šílenou rychlostí se řítil po její pachové stopě. Začalo mě ovládat šílenství, když její vůni začal prosakovat sílící strach! Jestli jsem předtím váhal, teď jsem si byl naprosto jistý, že je ve smrtelném nebezpečí.

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noc patří nám - 7. kapitola - Nebezpečí: