Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noc patří nám - 25. kapitola - Vnitřní rozpad

16.09.2012 (15:45) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1723×

Zbrusu nový OPENING THEME:

http://www.youtube.com/watch?v=d4md2vI7R2Q&hd=1 

Z minulého dílu:

„Dál už je její pach pryč. Musela být zraněná,“ oznámil Garne a přistoupil ke mně o krok blíž. Váhavě a obezřetně.

„To by mi nedošlo, pitomče!“ zavrčel jsem na něho. Garne ucukl. Nedokázal jsem se ovládat, myslel jsem, že se vážně zblázním. Třásl jsem se po celém těle.

„Edwarde, uklidni se!“ poručil mi Alex a sjel mě pohledem, který neskrýval šok plynoucí z mého nepřátelského chování. Měl pravdu. To já jsem se choval jako pitomec! Ale Bellin útěk mě naprosto zaslepil. Ochromil. Přesně mířená rána do mého nejslabšího místa…

„Najdeme ji, rozumíš? Jen se uklidni a zaměř se na své smysly. Nenech se ovládat vztekem, Edwarde. Zatemňuje ti vnímání,“ řekl Garne a sebejistě zvedl hlavu.

„Máte pravdu,“ uznal jsem. „Jdeme.“

Zima. Začalo se smrákat a obloha postupně měnila své barvy jako v rukou malíře; od šedavých odstínů po temnější modř. Ledový vzduch mi nepříjemně prosakoval až do morku kostí a udržoval mé smysly v naprosté bdělosti – připravenou čelit každé překážce a zároveň úplně neucelenou v důraznosti svých rozhodnutí. Totální rozvrat...

Stále jsem stěží mohla uvěřit tomu, co jsem právě prožívala. Nebyl to sen, ze kterého bych se ráno probudila a mohla si s úlevou vydechnout nad bujnou tvořivostí své lidské fantazie. Všechno kolem mě bylo až příliš reálné. Až příliš jsem vnímala pramen rostoucího tlaku na prsou, který prostupoval každým orgánem v mém zesláblém těle, a zanechával za sebou patrnou stopu zármutku.

„Panebože,“ vydechla jsem a oči se mi zalily horkými slzami, které jsem setřela špinavým rukávem košile. Ve spáncích mi tepala horká bolest a rty jsem měla ještě oteklé od drobného šrámu.

Stála jsem na seattleském mostě, pod kterým se rozvážně vlnila klidná hladina řeky Duwamish. Nedokázala jsem se vyhnout myšlenkám na Edwarda – cítila jsem se zrazená sama sebou, potupně sražená k zemi okusující vlastní hranice utrpení. Neuběhlo ani pár hodin, co jsem všechny své naděje, obavy i to křehké poupátko bezmezné lásky, svěřila jemu. Do dlaní mu oddaně vložila osud lidské ženy, jejíž přirozenou součástí se sám stal. A teď?

Byla jsem osamělá a nicotná - jako zrnko písku ztracené hluboko… hluboko v poušti. Jak se asi cítil?

„Jak by se asi tak mohl cítit, ty hloupá huso!“ zaklela jsem nahlas a instinktivně sevřela ruce v pěst.

Nemohla jsem prožívat intenzivnější muka, nitro mi pomalu sžíraly plameny zoufalství a strachu z nastalé prázdnoty. Zadívala jsem se na noční město a hledala v sobě dostatek odvahy, která se však nelítostně vytrácela ve vzduchu jako obláčky dýmu vznášející se nad hladinou vody.  

Věděla jsem s jistotou, že nemůžu jít zpátky do svého bytu, jeho útočiště mi bylo zkrátka zapovězeno. Patřilo jednoznačně k prvním místům, kde by mě Edward hledal. A tak jsem se toulala chladnými ulicemi Seattlu, dokud jsem neskončila tady. Pohledem jsem zamířila k hodinkám na zápěstí. Bylo skoro jedenáct a do schůzky ve skladišti Mount Houmpshire na okraji města scházela hodina.

Negativní vibrace v podbřišku prozrazovaly citelný strach, neklid a kvůli nim mi ztěžkly nohy. Měla jsem docela přesnou představu, co mě dnešní noc ve skladišti čeká a taky jsem si byla jistá, že bude mou poslední…

Jediným smyslem téhle odporné frašky pro mě bylo osvobodit Mika za každou cenu a získat pro něj tolik času, kolik bude potřebovat k útěku. Naposledy jsem se zadívala na jasná a okouzlující světla nočního Seattlu a vzápětí se rozešla do hluboké noci.

Opatrně jsem rozlepil víčka a zmateně se rozhlédl kolem sebe. Prudce jsem sebou škubl, když jsem si uvědomil, že ležím v železné kleci. Visela několik metrů nad zemí. Vyděšeně jsem vyjekl a v okamžiku nepozornosti se zapotácel dozadu.

„Přestaň kňourat, rozumíš?“ zahřměl mužský hlas pode mnou a přinutil mě tak podívat se dolů.

Temná silueta vysokého muže postávala ve stínu nedaleko klece a vzduchem čpěla vůně tabáku – kubánského doutníku – vzácného a velmi drahého kuřiva. Postava udělala několik kroků vpřed a zastavila se v místech, kde ji zalilo světlo mohutné lampy trčící ze stropu. Strach mi bolestně pulzoval v žilách, sotva jsem mohl dýchat, jak mi adrenalin vzrostl v krvi na alarmující hodnotu.

„Spusťte tu klec dolů,“ přikázal muž tvrdě. „Chci si tady s přítelem trochu promluvit.“ Temný hrdelní smích se strašidelně odrážel v ozvěnách od zdí kolem mě. Nemusel jsem být nadmíru vnímavý, abych pochopil, že tenhle rozhovor bude mít k přátelskému daleko…

Vzduch rozrazil cinkavý rachot řetězů, když se najednou začala klec snášet k zemi. Pevně jsem se přidržel kovových mříží a snažil se nepropadnout panice. S hlasitým dusotem dosedla klec k zemi a rozvířila kolem sebe hustou prachovou stopu, která se nesla až k výšinám skladu. Než jsem se stačil rozkoukat, muž stál jen pár centimetrů ode mě a zkoumavě mě pozoroval svým pronikavým pohledem. Už při prvním setkání jsem pochopil, že s těmi lidmi není něco v pořádku – ty sytě karmínové oči – žhnoucí a lačnící. Při té vzpomínce jsem se otřásl.

Je to snad nějaká drogová banda závislá na heroinu? uvažoval jsem. Drogy by alespoň částečně vysvětlovaly jejich nadměrně agresivní chování, ten vzhled… Až teď jsem měl dobrou příležitost si cizince pořádně prohlédnout.

Byl mladý a… pohledný. Jeho postava se hrozivě tyčila do výšky téměř dvou metrů a temný svrchník halil vypracovaná široká ramena. Vlasy černé jako noc spadající k ramenům, ostré rysy ve tváři prostupující až k lícním kostem. Pokožka tak bledá, že jsem nabýval dojmu, že přede mnou stojí živoucí socha. Na hraně čelisti jsem si všiml jizvy linoucí se až ke krční tepně.

Najednou jsem si uvědomil, že se cizincův vzhled výrazně vymyká… „normálnímu“.  Odlišoval se svou dokonalostí, ale i hrůzostrašností, která z něj čišela na míle daleko. Upřeně mě sledoval temným pohledem a jeho oči připomínaly barvu čerstvé krve… No kruci!

„Co… co po mně chcete?“ vyhrkl jsem vyděšeně a poodstoupil od mříží klece o kus zpátky.

„Mike, že ano?“ usmál se muž. Znejistěl jsem. Odkud ksakru ví, jak se jmenuju? Tohle začínalo být hodně podivné…

„Proč jsem tady? Vy – vy – vy jste mě unesli!“ vykřikl jsem z plných plic a vzápětí tvrdě narazil na druhý konec klece, která hlasitě zařinčela.

„Myslím, že tomu můžeme říkat třeba… půjčka,“ oznámil chladně a zůstal stát bez hnutí na místě. Třásl jsem se po celém těle. Snažil jsem se najít jediný důvod své přítomnosti na tak ohavném místě.

„Jak – jak to myslíte?“ odvětil jsem přiškrceným hlasem, nedokázal jsem pořádně vstřebat kyslík do plic. Muž přistoupil blíž, propaloval mě ohnivým pohledem vyzařujícím hrůzu a děs. Jeho rty se vzápětí semkly do pobaveného úsměvu.

„Návnada,“ zašeptal chraplavě, zvedl levou paži a prstem ukázal přímo na mě. Do hlavy se mi nahrnula čerstvá dávka horké krve, zbavovala mně rozumného uvažování.

„Cože?“ špitl jsem nechápavě a krčil se v rohu klece jako raněné zubožené zvíře.

„Vy lidé jste tak hloupí a bezmocní. Jste jen pro obtíž tomuto světu. Parazitující červi,“ zavrčel a začal přecházet dusivými kroky po dřevené podlaze. Pak se ve zlomku vteřiny zjevil opět u klece a já sotva stihl zachytit neuvěřitelnou rychlost jeho pohybu. Kristepane…

„Zajímá mě jedna lidská žena…“ řekl přímo nábožným hlasem. „Velmi krásná žena.“ V pohledu se mu promítlo jiskřivé vzrušení. Pochopil jsem, o kom mluví.

„Bella,“ vydechl jsem s hrůzou z toho poznání a vyčkával na cizincova další slova. Při vyslovení jejího jména vzhlédl a s neskrývaným potěšením se opět namáčkl na mříže klece.

„Kdo sakra jste?!“ vykřikl jsem.

„Bella,“ zopakoval okouzleně. Vypadal, že mou otázku naprosto ignoruje. „Odlišuje se od vaší ubohé rasy. Je Vyvolená,“ pronesl hlubokým témbrem a zvedl odhodlaně bradu.

„O čem to mluvíte?“ naléhal jsem. Pocit zoufalství ve mně sílil sekundu od sekundy. Minutu po minutě. Bral mi možnost myslet, dýchat…

„To není tvá věc, človíčku,“ zasmál se jízlivě. „Ty plníš pouze funkci lákadla. Ale ujišťuju tě, že až ji splníš, zemřeš rychle. O to se postarám.“

„Nééé!“ zaječel jsem. „Prosím, neubližujte mi! Nic jsem vám neprovedl! Prosím!“ Muž se bez jediného zaváhání rozešel k robustním dveřím a s dunivým rachotem za sebou zabouchl. Nastala jen tma a hrobové ticho.

Tak jsme se trochu pohroužili do Belliným rozvrácených pocitů... a pak je tu samozřejmě Mike, který se nepochybně ocitl ve smrtelném nebezpečí. Jak se nakonec zachová Bella? A bude Edwardovo hledání úspěšné nebo bude už příliš pozdě? Už v příštím díle...

Jinak doufám, že pokud jste zkoukli tzv. seriálový opening, tak se Vám aspoň trochu líbil. Bylo to hodně hodin práce, ale u této povídky jsem ho zkrátka chtěla mít vytvořený. Tím jsem Vám samozřejmě ukázala mou představu hlavních postav.   

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noc patří nám - 25. kapitola - Vnitřní rozpad: