Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noc patří nám - 2. kapitola - Setkání

07.02.2012 (20:15) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2436×

Kapitola druhá

Setkání

Seděla jsem schoulená v křesle a v rukou svírala hrnek s horkým čajem. Byla jsem ve svém bytě. Cítila jsem doznívající úzkost, která mě pronásledovala už několik dní. Pořád jsem před sebou viděla ten děsivý výjev rozcupovaného mladíka, nad kterým se skláněla banda krvežíznivých šílenců…

Nedokázala jsem pochopit, co to bylo. Co byli proboha zač? Ten hluboký pohled karmínových očí se mi vypálil do paměti jako ohnivé znamení. I teď při pouhé vzpomínce jsem se chvěla a prsty si hřála o teplý hrnek. Opatrně jsem usrkla, když ticho bytu prořízl zvonek. Odložila jsem čaj na stůl a zvědavě se vydala ke dveřím. Zadívala jsem se do kukátka a spatřila neznámého muže. Jeho bronzové vlasy se čepýřily v nezbedném rozcuchu a z jeho ostrých rysů ve tváři čišela jistá chlapeckost. Nádherné oči barvy tekutého jantaru se podívaly do kukátka a já prudce cukla od dveří. Ať to byl kdokoli, byl neuvěřitelně krásný…

„Slečno Swanová, otevřete. Jsem detektiv Cullen z okrsku Seattleské policie. Potřebuju s vámi mluvit,“ jeho hlas se nesl vzduchem jako omamná extatická látka. Probrala jsem se do reality. Přistoupila jsem ke dveřím, a když jsem otvírala, z opatrnosti jsem nechala zaháknutý řetěz. Dveře se pootevřely na několik centimetrů a já mohla toho cizince zhlédnout v celé jeho dokonalosti.

„Omlouvám se, že vás ruším, slečno Swanová, ale rád bych s vámi mluvil. Máte na mě chvíli?“ optal se s vážnou tváří a já si ho nedůvěřivě změřila.

„Máte nějaký průkaz?“ zeptala jsem se nejistě. To už však vytáhl z kabátu černé kožené pouzdro, ve kterém se jasně třpytil policejní odznak. V duchu jsem si nadávala, že jsem možná až příliš paranoidní, ale situace v posledních dnech mě k tomu zkrátka vedla… S cinkotem jsem odhákla řetěz a otevřela dveře dokořán.

„Promiňte, pojďte dál, prosím. Poslední dny jsem trochu nedůvěřivá,“ omlouvala jsem se a on se na mě pokřiveně usmál.

„V pořádku, naprosto to chápu. Je dobře, že jste obezřetná,“ odpověděl klidně a zavěsil si černý kabát na věšák. Zůstala jsem u něj omámeně stát a sledovala na černém obepnutém tričku jeho rýsující se svaly. Udělal krok vpřed. Předešla jsem ho.

„Ehm, můžu vám něco nabídnout? Kávu, čaj nebo –“

„Ne, díky,“ odpověděl s jemným úsměvem a posadil se do křesla. Se značným neklidem jsem si nalila sklenici vody a opřela se o kuchyňskou linku.

„Slečno Swanová –“

„Bello, prosím,“ vypadlo ze mě, aniž bych sama chtěla. Jeho oči mě pronikavě sledovaly.

„Bello,“ promluvil, „měl bych na vás pár otázek ohledně té vraždy, která se odehrála před pár dny u klubu Sanfler,“ řekl neochvějným hlasem a ve mně se znovu probudily ty strašné vzpomínky na tu noc. Všiml si mého bolestného výrazu.

„Vím, že je to pro vás těžké, ale pokud máme dopadnout ty útočníky, potřebujeme co nejpřesnější popis,“ oznámil mi laskavým tónem a já se znovu soustředila na tu dokonale krásnou tvář, která mě se zaujetím sledovala.

„Co chcete slyšet?“ zeptala jsem se už přívětivějším tónem, ale hlas se mi přesto jemně chvěl. Trochu si poposedl a vytáhl blok s perem.

„Pro začátek bych potřeboval ty útočníky nějak lépe popsat,“ řekl vyrovnaným tónem a nepřestával mě zkoumavě sledovat. Jeho pohled sklouzával po celém mém těle a na klidu mi rozhodně nepřidával.

„No, vypadali jako lidé,“ špitla jsem rozechvěle a on si hlasitě odkašlal.

„Vypadali jako lidé? Co tím chcete říct?“ ptal se nechápavě, ale jeho tvář prozrazovala značný neklid. Koho by taky takový popis nevyděsil?

„Vypadali jako lidé,“ začala jsem znovu, „ale chovali se jako zvířata. Něco na nich bylo nelidské.“ S pronikavým pohledem hltal každé mé slovo.

„Ty oči. Pořád je nedokážu vymazat z paměti. Ta temná červeň…“ Měla jsem pocit, že ani nedýchá, jaké bylo v místnosti neproniknutelné ticho. Zadívala jsem se na něj, ale stále mě pozoroval a naslouchal všemu, co jsem mu říkala. Najednou mi to došlo! Můj mobil! Vždyť já jsem ty útočníky vyfotila! Vzpomněla jsem si na ten jasný záblesk, který mi dal šanci na útěk! Jak mi to mohlo proboha uniknout? Jak jsem na ten snímek mohla zapomenout!

„Bože, vždyť já jsem je přeci vyfotila,“ vydechla jsem a jeho tvář nabrala ostřejší a tvrdší výraz. Rozběhla jsem se do pokoje a přinesla mobil, ve kterém jsem po pár minutách našla ten inkriminovaný snímek.

„Tady,“ špitla jsem a podala mu mobil, na jehož displeji byla zachycena skupinka útočníků. Jeden z nich měl natočenou tvář přímo ke mně. Snímek byl trochu zkreslený tím přítmím, které nedokázal ozářit ani blesk, ale nepopiratelně mě znovu sledovala ta děsivá nelidská tvář.

„Vidíte to?“ hlesla jsem rozrušeně a sledovala ho, jak mžourá do displeje.

„Ano… něco vidím,“ odpověděl chladným tónem a vzápětí mobil zaklapl. Zvedl se z křesla a hluboce se na mě zadíval. Ten pohled mi na těle vykreslil husí kůži. Snažila jsem se potlačit to neovladatelné vzrušení, které mě v jeho přítomnosti zaplavovalo…

„Bello, mohu si ten mobil půjčit? Potřeboval bych udělat přesnou analýzu té fotografie,“ oznámil mi. V duchu jsem se zaradovala, že se mi podařilo útočníky vyfotit a možná tak značně přispěju k jejich dopadení… Bože, ty oči…

„Jistě, vezměte si ho,“ zašeptala jsem rozrušeně a on se po dlouhé době jemně usmál. Měla jsem pocit, že se mi podlamují kolena…

„Zítra vám ho vrátím. Budete večer doma?“ zeptal se, ale v hlase neskryl jemný podtón vzrušení. Srdce se mi splašeně rozbušilo.

„Ano, budu,“ hlesla jsem a jantarové oči mě znovu zkoumavě pozorovaly. Zachvátil mě pocit, jako by mě pouhým pohledem dokázaly rentgenovat…

„Dobře,“ řekl opět vážným hlasem a rozešel se ke dveřím. Na prahu se zastavil a otočil se ke mně. Nečekala jsem to, takže jsem zůstala stát pár centimetrů od něj. Dívala jsem se do té bledé, překrásné tváře, ve které jiskřily oči barvy tekutého medu. Tělem mi prostupovalo elektrizující jiskření a hlava se mi motala, jako bych byla opilá…

„Zítra vás budu očekávat, detektive Cullene,“ zašeptala jsem a snažila se o vyrovnaný hlas. Svůdně se usmál a jemně našpulil rty.

„Edward,“ vydechl mi do tváře a vůně jeho sladkého dechu mi ulpěla na rtech. Šílela jsem. Přímo jsem šílela!

„Edwarde,“ zopakovala jsem a on vyšel ven. Oblékl si černý dlouhý kabát, který mu splýval s ladnou a vypracovanou postavou. Změřil si mě pohledem od hlavy až k patě a s tajuplným úsměvem zmizel v černé nicotě.

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noc patří nám - 2. kapitola - Setkání: