Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noc patří nám - 15. kapitola - Plány

07.05.2012 (21:15) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1953×

Kapitola patnáctá

Plány

Celý den jsem strávila malováním. Potřebovala jsem se zbavit citelného napětí, které s každou přibývající hodinou vzrůstalo. Štětcem jsem kroužila podél okvětních lístků lilie a snažila se vystínovat její záchvěv v letním vánku. Opatrnými tahy štětce jsem vykreslovala půvab nevinnosti k naprosté dokonalosti. Po pár minutách jsme se uznale odtáhla od plátna a radostně se zadívala na povedený obraz. Ruce jsem si utřela do zástěry, odložila paletu se štětci na rám malířského stojanu a vydala se do koupelny. Bylo něco po třetí hodině – nejvyšší čas se trochu připravit na večer. Pod tekoucí vodou jsem z rukou vymývala různorodé odstíny barev a zadívala se na sebe do zrcadla. Potřebovala jsem nutně vanu, po hraně tváře se mi linulo několik barevných šmouh.

Po uvolňující koupeli jsem si vysušila vlasy a pročesala je širokým hřebenem. Zvlněné prameny jsem sčesala do ledabylého drdolu, ze kterého mi spadalo pár neposedných pramínků. Z šuplíku pod umyvadlem jsem vytáhla taštičku s kosmetikou a dala se do práce. Po necelé půlhodině jsem byla se svým vzhledem spokojená. Do uší jsem připnula malé kamínky, které se v odlescích blyštily v odrazu zrcadla. V ložnici jsem se převlékla do nové výbavičky spodního prádla a nasoukala se do obepnutých šatů. Vydala jsem se do chodby a pustila se do menší výzdoby bytu. Na stůl jsem položila vázu čerstvých rudých růží, zapnula jsem tlumená světla, zapálila pár vonných svíček a na stůl položila lahev šampaňského se dvěma skleničkami. Romantičtější atmosféru jsem vytvořit nemohla.

Během pár minut se rozřinčel zvuk zvonku. V rychlosti jsem přeběhla do koupelny k zrcadlu, prohlédla se a doběhla zpátky ke dveřím. Otevřela jsem.

Když se otevřely dveře, zůstal jsem nehybně stát na místě. Stála tam v té nejsvůdnější podobě. Kaštanové vlasy měla sepnuté v nedbalém drdolu, ze kterého se vykroutilo pár neposedných pramínků. Její broskvová pokožka byla hebká a bezchybná. Drobný nos zdobilo pár roztomilých pih a plné rty měla vyšpulené do svůdného úsměvu. Dívala se na mě svýma hlubokýma pomněnkovýma očima. Pohledem jsem sjel po její štíhlé postavě a uznale obdivoval temně rudé šaty, které ji obkreslovaly dokonalé křivky… Vyvolávala ve mně nesnesitelnou touhu. Stále.

„Nemusím tě snad zvát dál,“ promluvila svůdným hlasem a její srdce se rozechvívalo v třepotavých úderech. Ustoupila stranou a zamkla za mnou dveře. Pozoroval jsem celou atmosféru bytu a s úsměvem se na ni podíval. Její očekávání ve mně ještě víc posilovalo to omamné vzrušení. Ale dnes jsem přišel, abych splnil svůj úkol. Musel jsem své myšlenky násilně směřovat právě k tomu.

„Musíme si promluvit,“ řekl jsem a její tváře nabraly jemné odstíny třešní.

„Tak dobře,“ špitla a posadila se na opěradlo křesla. Opět jsem ji svým chováním naprosto mátl a to mi radost rozhodně nedělalo. Udělal jsem pár kroků směrem k ní a zastavil se.

„Bello,“ zašeptal jsem její jméno, „chci, abys se mnou dnes večer odešla do úkrytu pod zemí.“ Dívala se na mě se zjevným údivem.

„Úkryt v podzemí? O čem to mluvíš?“ šeptla a pronikavě mě sledovala.

„Upíři z Rodu žijí v podzemním úkrytu. Já mám nad zemí svůj byt, ale většinu času trávím dole – kvůli slunečním paprskům. Je to jediný způsob, jak tě udržet v bezpečí, Bello.“

„Že mě vezmeš mezi bandu upírů?“ vydechla a neklidně se usmála. Věděl jsem, že nikdo z Rodu by jí nezkřivil ani vlásek. Tím jsem si byl jistý.

„Nemáš důvod k obavám. Všichni z nás jsou vegetariáni a k tomuhle životnímu stylu se zavázali až do konce svých dnů. V naší komunitě budeš naopak v maximálním bezpečí a já budu klidný, když tě budu mít stále u sebe,“ odpověděl jsem neochvějným hlasem, „máme podezření, že jsi středem zájmu novorozených upírů. V žádném případě není rozumné zůstávat tady. Nemůžu riskovat tvoje bezpečí a život svých přátel.“ Z jejího výrazu jsem vyčetl náhlé pochopení. Drobná vráska na čele zmizela.

„Dobře. Půjdu s tebou,“ zašeptala a zvedla se, „na jak dlouho si mám sbalit věci?“ optala se s nejistým pohledem.

„To nevím, Bello. Ale vezmi si vše potřebné,“ odpověděl jsem a ona ke mně přistoupila. Hebkými prsty mi přejela po hraně tváře a opatrně mě políbila. Dotek jejích rtů ve mně probouzel ten spalující oheň vášně, ale musel jsem se ovládat. Odtáhla se.

„Věřím ti,“ zašeptala a bez dalších slov zmizela v ložnici. Stál jsem tam jako opařený a s hrdostí ji obdivoval. Její sílu, odvahu, inteligenci a vášeň, která v ní plála jako žhavé plameny ohně. Byla nebojácná a nezkrotná.

Možná jsem blázen. Vlastně jsem nepochybně blázen. Ještě před pár dny existoval jenom můj svět – lidský svět. A najednou bylo všechno jinak. Několik málo okamžiků stačilo k tomu, aby obrátilo tuhle mou životní jistotu vzhůru nohama. Existence upírů byla jednou z děsivých skutečností. Ta druhá, mnohem horší, byla taková, že jsem se dostala do měřítka pozornosti a zájmu krvelačných novorozených. Už jsem věděla, že po mě jdou kvůli mé přítomnosti onehdy v noci, kdy jsem přistihla jejich skupinku zabíjet – lepší výraz je spíše vraždit. I když se dá stěží popsat, co jsem musela zhlédnout.

Jenže teď se všechno zdálo mnohem zlověstnější a nebezpečnější. Nemusela jsem se Edwarda vyptávat, abych věděla, že se něco děje. Vlastně to i sám naznačil. A vyzařoval z něj neklid smísený s neskrývanými obavami. Měl o mě strach a to znamenalo jediné. Hrozí mi skutečné nebezpečí a on sám netušil, čemu vlastně čelíme.

„Bello, jsme tady.“ Zazněl jeho sametový hlas. Myšlenky se mi rozplynuly do ztracena, když jsem se podívala z okna auta. Zastavili jsme u honosného sídla, které se majestátně tyčilo uprostřed divokých temných lesů. Vystoupila jsem z auta a s hlasitým výdechem sledovala dokonalé ztotožnění historie s kouzlem moderních prvků dnešní doby. Až příliš mi to něco připomínalo. A najednou jsem si vzpomněla co. Ten klub na rohu páté – La Fair, ve kterém jsem byla s Mikem a ostatními. Ta architektura, ten styl. Trochu mě to uvědomění vyděsilo.

„Děje se něco?“ optal se jeho neklidný hlas. Přemýšlela jsem, zda je ten klub dalším sídlem upírských gangů. Po zádech mi přeběhl mráz.

„Něco podobného už jsem viděla,“ vydechla jsem omámeně a pozorně si prohlížela každý výraznější detail budovy. Edward přistoupil blíž.

„Mám dojem, že mluvíš o klubu La Fair,“ promluvil chladně a nezúčastněně.

„Ano,“ zašeptala jsem a pohledem zamířila k němu. Jeho rysy tváře byly v nočním šeru ostré a nekompromisní. Čišela z něj podmanivá hrůza.

„Je to –“

„Ano,“ připustil a jeho rty se semkly do úzké linky. Teď mi to všechno zapadalo do sebe. Ani jsem nechtěla uvažovat nad tím, v jakém ohrožení jsem tu noc byla. Upíří doupě. A já byla jako snadná kořist, která se nechala vlákat do pasti.

„Půjdeme?“ zeptal se a pohledem zamířil k dubovým vchodovým dveřím. Vzal přes rameno mou tašku a rozešel se k nim. Následovala jsem ho.

Příště se Bella seznámí s upíry Rodu a začne pomalu poznávat skutečný svět, ve kterém Edward žije. Tajemné podzemí se stává Belliným útočištěm a postupně se zabydluje. Jaký postoj zaujme vůči její přítomnosti v sídle Edward? A co Bella? Dokáže vstřebat existenci něčeho, co donedávna považovala za pouhý mýtus? Vše je až příliš reálné a emoce se dají krájet... Tak příště!

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noc patří nám - 15. kapitola - Plány: