Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noc patří nám - 11. kapitola - Prozrazení

14.03.2012 (13:00) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1734×

Z minulého dílu:

Najednou jsem pocítil nepatrnou vibraci. Prudce jsem ucukl dalšímu útoku a odhodil rozzuřeného upíra několik metrů daleko. Ve vteřině jsem vytáhl mobil a zadíval se číslo volajícího.

„K čertu!“ zahřměl jsem.

„Běž, doděláme to tu!“ vykřikl Garne a s pekelným řevem vytasil titanové ostří, které zasvištělo vzduchem. Prorazil jsem sklo a lehce dopadl na zem. O pár vteřin později za mnou stáli i ostatní.

„Hotovo,“ oznámil mi Alex. Úlevně jsem vydechl.

„Ta ženská si teda umí vybrat chvíli,“ sykl pobaveně Seth. Stále jsem sledoval blikající displej mobilu.

„Tak vezmeš to?“ rozřechtal se Joshua. Vrhl jsem po nich zlostný pohled a zmáčknul tlačítko.

Kapitola jedenáctá 

Prozrazení

Nechala jsem to vyzvánět dlouho. Nervózně jsem si klepala prsty o hruď a bolestně si skousla ret. Najednou se ozval jeho hlas. Nenechala jsem ho říct jediné slovo a hned na něj spustila. Přímo se ve mně vařila krev!

„Chci vědět, kdo jsi!“ vyštěkla jsem, ale můj hlas se zlomil. Do očí se mi draly slzy ponížení a beznaděje.

„Bello, teď není nejvhodnější chvíle,“ řekl tvrdě a nekompromisně, což mě donutilo zdůraznit mu vážnost situace.

„Lhal jsi mi! Nejsi žádný detektiv! Právě jsem byla na policejní stanici a hledala jsem tě –“

„Cože?“ přerušil mě a jeho tón nabral na intenzitě, „Bello, kde jsi teď?“

„Na ulici, ale to je jedno! Chci vědět –“

„Ihned mi řekni, kde jsi, Isabello!“ zahřměl do telefonu, až jsem ucukla. Najednou jsem zkrotla a bez dechu zůstala přilepená na sluchátku.

„No, na Wall Street,“ pípla jsem a vnímala jeho přerývavý dech.

„Chci, abys teď zůstala, kde jsi. Za pár minut jsem u tebe,“ oznámil mi přísně a já se cítila jako hadrová panenka. Nedokázala jsem mu odporovat.

„D-d-dobře,“ vykoktala jsem a on zavěsil.

Stála jsem jako přikovaná k zemi a ledový vzduch mi nepříjemně tančil kolem tváře. Mísila se ve mně horoucí zlost se sílícím strachem. Mé myšlenky se dokázaly ubírat jediným směrem – kdo je Edward Cullen a proč kolem mě splétá pavučinu neustálých lží. V očích jsem cítila horké slzy, které mi pomalu stékaly po tváři. Můj život se bortil jako domeček z karet… Začínala jsem uvažovat nad tím, co všechno z toho, co se kolem mě děje, je skutečnost a co jen vykonstruovaná lež. Bolestný tlak se mi usadil do prsou a tep se mi kolísavě zrychloval. Tělo se mi třáslo pod přívalem neúnosných emocí, které mě zaplavovaly… Najednou jsem se ocitla několik stop nad zemí. Vyděšeně jsem se podívala a uvědomila si, že jsem v jeho náruči. Než jsem se byla schopná vzpamatovat, stála jsem na vlastních nohách ve svém bytě. Prudce jsem sebou škubla a narazila do křesla v obývacím pokoji.

Stál u okna a jeho siluetu ozařoval měsíční svit. Sotva jsem mohla popadnout dech, dravě jsem se chytila na hrudi a snažila se nadechnout. V šeru noci jsem se nebyla schopná zorientovat. Byla jsem nucená zůstat na místě, protože jsem měla nohy jako z olova – těžké a nepoddajné. Přeběhl mi mráz po těle a na pokožce se mi vykreslila husí kůže. Očima jsem neustále těkala k otevřenému oknu a vzápětí k němu.

„Jak?“ vydechla jsem téměř neslyšitelným hlasem a třásla se po celém těle. Srdce mi tlouklo do prsou tak silně, že jsem měla pocit, že omdlím.

„Nesmíš se mě bát,“ zašeptal a ozvěna jeho hlasu se nesla tichým bytem. Nepohnul se ani o píď. Jen tam stál a sledoval mě upřeným, pronikavým pohledem.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se rozechvěle. Prostupoval mnou nesnesitelný strach.

„Není snadné ti to říct,“ odpověděl zadumaně a sklopil zrak.

„Tak kdo jsi?!“ vykřikla jsem a rukou drtila opěradlo křesla. Ve vteřině stál u mě a svíral mě v ocelových pažích.

„Neublížím ti, věř mi, prosím,“ zasténal sametovým hlasem a mě zrazovalo vlastní tělo. Pod jeho dotekem se stalo poddajným a vláčným.

„Kdo jsi,“ vydechla jsem se slzami v očích. Jeho tvář se sevřela v bolestném výrazu. Chlad, který z něho vyzařoval, mi tančil po těle a omamoval moje lidské smysly. Můj rozum bojoval s mým srdcem. Zachvátila mě naprostá panika, když mi v mysli vyvstala vzpomínka na tváře těch vrahů. Najednou mi do sebe vše začalo zapadat. Ty žhnoucí karmínové oči…

„Jsi jedním z nich?“ vydechla jsem mu vyděšeně do tváře. Byla jsem si naprosto jistá, že se ozvalo hluboké zavrčení.

„Ne,“ odpověděl šeptem, „ale něco nás přeci spojuje.“ Jediné, co mě drželo na nohách, byly jeho silné paže. Nedokázala jsem ovládat svoje tělo a bránit se jeho dotekům.

„Kdo jsi,“ zasténala jsem a po tváři se mi řinuly horké slzy. Ten bolestný tlak v hrudi se neúnosně stupňoval. Pocit šíleného strachu přebila nesnesitelná potřeba znát celou pravdu. Moje mysl přímo křičela zoufalstvím po jakémkoli vysvětlení toho, co se dělo!

„Upír,“ zazněl jeho hlas a v ozvěnách mi bubnoval v uších. Byla jsem ochromená šokem a stěží dokázala vdechovat minimum kyslíku potřebného k přežití. Všechny mé představy a jistoty se ve vteřině zbortily a rozpadly na prach. Znovu jsem viděla ty pekelné oči žhnoucí rudou červení…

„Já nejsem jako oni,“ zavrčel a nepřestával mě držet, „vím, že je to těžké pochopit. Ale já bych ti nikdy neublížil, Bello!“ Jeho hlas zněl tak přesvědčivě. Mysl se bránila, ale tlak pomalu ustupoval. Poddávala jsem se tomu úlevnému pocitu jako bych ochutnávala otupující drogu…

„Netoužíš po mé krvi?“ vypadlo ze mě naprosto spontánně a na jeho čele se vykreslily jemné vrásky. Dívala jsem se do té dokonalé tváře a snažila se vstřebat tu děsivou pravdu. To, co mi tu říkal, bylo naprosto šílené a zároveň to dávalo konečně smysl. Bouřily se ve mně rozličné emoce, které mi nedávaly možnost jasného úsudku. Rozum byl tak nicotně slabý a srdce bojovalo ze všech sil. Edward vypadal naprosto zničeně.

„Nejde netoužit,“ přiznal a zoufale vzdychl, „ale já bych ti nikdy nedokázal ublížit! Jediné, po čem toužím, je chránit tě! Střežit tvé bezpečí a nedovolit nikomu a ničemu, aby ti zkřivil byť jen vlásek!“ Do končetin se mi vléval opojný pocit, který potlačoval můj alarmující rozum.

„Chci ti věřit,“ zašeptala jsem roztřeseně.

„Můžeš,“ vydechl, „všechny ty lži byly jen součástí toho, jak tě chránit, Bello! Musel jsem dosáhnout toho, aby sis mě pustila k tělu a já tě tak mohl střežit,“ šeptl.

„Nechceš mi ublížit?“ ujišťovala jsem se a vzhlédla mu do tváře. Jeho oči mě sledovaly s nekonečnou něhou.

„Nikdy,“ odpověděl. Prvotní šok odezněl. Cítila jsem, jak mi tělem začíná prostupovat smiřující klid. Všechno, co mi tu říkal, se mi zdálo tak neskutečné a přitom samozřejmé. Konečně jsem pochopila, co jsem to onehdy v noci viděla.

„To upíři zabili toho kluka, že jo?“ zašeptala jsem, ale odpověď jsem předem znala. Jenom jsem nechápala, jak je možné, že tu s jedním stojím a přitom je tak jiný…

„Ano,“ odpověděl s povzdechem.

„Když jsou oni upíři a ty taky, jak to, že jsi mi neublížil? A co tvoje oči? Nejsou temně rudé,“ promluvila jsem a vnímala to citelné napětí, které mezi námi panovalo.

„V našem světě existují dva rody upírů,“ začal, „ti, kteří se nedokázali přizpůsobit své žízni a nechali se jí ovládnout, bloumají nočními ulicemi a bezmyšlenkovitě zabíjí. Říkáme jim novorození. Zůstanou totiž ve stavu, kdy byli přeměněni – zůstává jim jejich ocelová síla, ale i absence instinktu. A pak jsme tu my. Živíme se krví zvířat, přežíváme jen na nejnutnějších potřebách. A našim úkolem je lovit a ničit naše soukmenovce.“

Sledovala jsem ho s neskrývaným zaujetím a soustředila se na každé jeho slovo. Takže on není vrah. Přežívá na zvířecí krvi… nezabíjí lidi.

„Neublížíš mi,“ připustila jsem během svých polétavých myšlenek. Jeho tvář se rozjasnila a tvrdé bolestné rysy byly pryč.

„Jsem rád, že jsi to pochopila,“ řekl úlevně a mě zaplavil pocit naprostého klidu. Bylo trochu děsivé, jak snadno jsem se dokázala s touhle šoukující pravdou vyrovnat. Možná mi k tomu pomohl fakt, že Edward není jako oni. Není zlý, naopak.

„Nad čím přemýšlíš?“ optal se s hloubavým pohledem směřovaným na mě.

„Jsem hloupá, že jsem se tě bála. Ty jsi –“

„Upír, Bello. Takže tvůj strach je na místě,“ vydechl, „i když nejsem jako oni, neznamená to, že nejsem nebezpečný.“

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noc patří nám - 11. kapitola - Prozrazení: