Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nobody´s home - 1. kapitola

10.09.2009 (20:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5253×

1. kapitola

Bella

Osprchovala jsem se, ale neoblékla se do pyžama, jako ostatní. Já se oblékla do riflí, trika a tak si lehla do postele.

Otočila jsem se zády ke zdi, v tichosti čekala, až půjde Megera zkontrolovat, jestli všichni ležíme. Opravdu po pár minutách přišla.

Nakoukla do pokoje a hned zase zavřela. Počkala jsem ještě pár minut, pak jsem odkopala peřinu a rozsvítila lampičku na nočním stolku.

Došla jsem ke dveřím a zkontrolovala, jestli se ozývá nějaký zvuk. Nic jsem neslyšela a tak jsem z pod postele vytáhla tašku přes rameno a házela do ní všechno oblečení, které mi padlo pod ruku.

Neměla jsem čas to nějak skládat. Pár kousků oblečení a nějaké boty jsem ještě narvala do dvou igelitek. Uklidila jsem kytaru do jejího pouzdra. Z nočního stolku si vytáhla všechny moje našetřené peníze. Moc jich nebylo, ale co se dalo dělat?

Pak jsem přehodila tašku přes rameno, do jedné ruky jsem si vzala igelitky a do druhé kytaru. Podívala jsem se po svém pokoji. Patřil mi už deset let. Světle žluté stěny polepené plakáty, popsané černým sprejem.

Potichu jsem vyšla z pokoje a prohlédla chodbu. Nikde ani živáčka. Zamířila jsem ke schodům. Trochu vrzaly, ale nikoho jsem neprobudila.

Musela jsem to vzít přes kuchyň, zadním vchodem, protože hlavní se vždy zamykal. Asi věděli proč. Zřejmě jsem nebyla první, koho napadlo utéct z tohohle blázince.

I zadní dveře se zavíraly, ale já jsem věděla, kde je klíč. Ve skříňce pod umyvadlem, pod kastrolem. Potichu jsem odemkla a vyklouzla na tmavou úzkou uličku. Smrdělo to tu, ale moc mi to nevadilo.

Oblékla jsem si mikinu a na hlavu nasadila kapucu. Zamířila jsem k hlavní ulici. V úzké uličce nikdo nebyl, ale hned, jak jsem vyšla na hlavní jsem narazila hned na několik lidí.

No jo,… boháči teprve žijí. Někteří se na mě dívali jako na nějakou špínu, jiní nakrčili nos. Bylo mi jedno, co si o mě myslí. Koukla jsem se doleva a pak doprava. Váhala jsem, kudy půjdu.

Kdybych šla doprava, která by byla kratší, jestli bych chtěla do města, musela bych projít kolem děcáku. Jestli bych to vzala doleva, cesta by byla delší, ale nemusela bych nikoho známého potkat.

Zabočila jsem vlevo. Do pár lidí jsem vrazila, ale bylo mi to upřímně řečeno jedno. Nelámala jsem si hlavu tím, kde budu spát. To mi bylo upřímně jedno.

Moc přátel jsem neměla. Vlastně vůbec žádného. Ve škole se se mnou nikdy nikdo nebavil. Byla jsem za černou ovci. Stejně jako v děcáku.

Pouliční lampy osvětlovaly jednu z hlavních ulic a já bloumala. Nešla jsem však až na konec hlavní. Zabočila jsem do další uzoučké tiché a prázdné uličky. Párkrát jsem vrazila do nějakých popelnic, či zakopla o schody, které vedly k zadním vchodům.

Na konci navazovala ulička na jinou. Nebyla to hlavní, byla však o něco širší, osvětlenější a potloukalo se tu pár lidí. Zabočila jsem doprava a nevnímala volání neznámých chlapů na mou osobu.

Potřebovala jsem se dostat na autobusové nádraží, kde jsem párkrát přespala, když jsem se opila. Obloha úplně zčernala. Začínala mi být krapet zima, ale ignorovala jsem to. Z uličky jsem se dostala na další hlavní.

Přešla jsem však silnici a přímo naproti mně byla další vedlejší ulička. Bylo to zkratky a já po dvanáctiletém toulání po městě všechny dobře znala.

Věděla jsem, kterým se mám vyhýbat a ve kterých klidně můžu projít. Věděla jsem, ve které se musí jít potichu, nebo ve kterých klidně můžete řvát jako na lesích.

V této uličce jsem znovu narazila na pár lidí. Byli o pár let starší než já a bloumali opilí městem. Jako někdy já.

Chvílemi jsem uvažovala o tom, že půjdu ke klukům z kapely, ale to jsem hned zavrhla. I když jsou to rebelové, poslali by mě zpátky do děcáku.

Před nimi to budu muset prostě tajit.

Napadla mě i paní Littleová, ale nevěděla jsem kde bydlela, a taky by to řekla Megeře. Paní Littleová to se mnou vždy myslela dobře a já ji takhle zklamala…

Zavrtěla jsem hlavou. Na to teď myslet nechci. Pak mě napadl Dan, hostinský v jedné hospůdce, kde jsem pracovala a vystupovala s kapelou. Byl to kamarád, ale netušila jsem kde bydlí.

Nejlepší fakt bude jít na nádraží.

Až teď jsem si uvědomila, jak moc jsem sama. Teď, za celý můj život. Nikdy jsem nikoho neměla a všichni mě ignorovali a nevšímali si mě. Nikdy jsem si toho nevšimla.

Až teď, když potřebuji pomoc. Tu jsem vlastně taky potřebovala pořád, ale nikdo mi nepodal pomocnou ruku. Jistě, Megera se snažila, když jsem byla menší, ale to jsem to ještě moc nechápala.

Na konci uličky jsem zahnula doleva. Ještě pár ulic a měla bych se objevit na nádraží. Seattle jsem znala opravdu dobře.

Opravdu jsem se po pár uličkách a ulicích objevila na autobusovém nádraží. Bylo osvětlené, ale já zamířila na zastávky.

Sedla jsem si na lavičku a pozorovala ten klid kolem sebe. Nikdo tu nebyl. Koukla jsem se na hodinky. Za deset minut půlnoc. Vůbec mi nepřipadalo, že jsem šla tak dlouho.

Pod lavičku jsem položila kytaru, igelitky a podařilo se mi i narvat tam tašku. Pak jsem si lehla. Sledovala jsem přístřešek.

Stejně by nešly vidět hvězdy.

Vždycky jsem si přála (teda, když jsem byla mladší), abych měla lepší rodinu a přátelé.

Teď bych si asi přála, abych nebyla tak sama a našla někoho, kdo by mě zachránil…

...

Probudila jsem se brzy ráno.

Nebo spíš do mě někdo drkl.

Otevřela jsem zalepené oči a párkrát zamrkala. Nade mnou stála vysoká holka s dlouhými blonďatě špinavými vlasy.

„Super, žiješ!“ usmála se a já se snažila ji úsměv oplatit. Byla jsem celá polámaná z lavičky, ale moc mi to nevadilo. Posadila jsem se, abych udělala neznámé holce místo.

Na zádech měla veliký batoh, narvaný až k prasknutí. Nemohla být starší než já. Zřejmě někam jede. Posadila se vedle mě.

„Ahoj! Jsem Rosemary, ale říkej mi Rosei nebo prostě jen Rose,“ představila se.

„Bella,“ řekla jsem krátce a podrbala se ve krátkých černých vlasech.

„Nebudila bych tě, ale ty stařeny se bály, že jsi tuhá,“ kývne směrem k hloučku důchodkyň. Ty se zamračily, když se o nich Rose zmínila.

„Odkud jsi utekla?“ zeptala se a já se na ni vyjeveně podívala.

„Jak to víš?“

„Normálně by si tu asi těžko přespávala, ne? Ale řeknu ti, že sis vybrala dobrý místo,“ usmála se.

„Utekla jsem z děcáku, lezlo mi to tam už na nervy.“

„Já z domu. Matka si našla zase nějakýho vola a tak jsem zdrhla. Už to nějakej ten pátek.“ Babky se dál na nás opovržlivě dívaly.

„Nechceš jít někam jinam?“ zeptala se, když viděla, kam se koukám. Jen jsem přikývla, sebrala jsem všechny svoje věci a vyšly jsme.

Zamířily jsme k jednomu stánku a čekaly, až otevřou.

I když bylo docela brzo, lidí tu už bylo hodně, sluníčko se zase schovalo za mraky. Já si uvědomila, že už mám docela hlad. Konečně otevřel jakýsi chlap stánek a my si hned objednaly.

„Normálně nechodím do téhle části města, ale nějakej gang blbl ve východní části a tak jsem zamířila sem,“ přiznala se Rosei, když jsme seděly na zídce a okusovaly z langoše. „Ale je to tam lepší než tady, tady tě hned najdou.“

„A kde máš vlastně všechny věci?“ zeptala jsem se, protože mi bylo divný, že má jen batoh.

„Dobře schovaný u jednoho kámoše v baru, jestli chceš, taky ti to tam schovám,“ nabídla se.

To jsem přeci nemohla odmítnout a tak jsem přijala…

...

Rose mě zavedla do východní části města, kde jsme normálně nesměli.

Samozřejmě, že i tuto část jsem měla prohlédnutou a tak jsem nebyla překvapená, když jsme se objevily v horší části města.

Děti tu pobíhaly, jak jsem jim zachtělo a nikdo se o ně moc nestaral. Tak jako o mě.

Já jsem však byla ze severní části města, která patří mezi ty bohatší.

Máma mě však nikdy nenavštívila. To totiž nebylo v nařízení soudu. Bylo pro ni ponižující, když ji předvolali před soud.

Ani si nepamatuji, že by brečela, když soudce četl rozsudek – a to ten, že se musím odstěhovat do děcáku.

Zřejmě už zapomněla, že má nějakou dceru. Ale to mě bylo ukradený.

Vlastně ne, nemohla.

Podle soudu mi má na nějaký účet posílat každý měsíc nějakou určitou částku. Jestli to plní, to nevím, ale vím, že to má dělat jen do mých osmnáctých narozenin.

Což bude za půl roku.

...

Zašly jsme do jedné zapadlé hospody, ale lidi tu tedy bylo dost, to jo.

„Čau Davide, tohle je Bella, Bello tohle je David,“ představila mě postaršímu muži a já kývla na pozdrav.

„Čau kočko, neříkej, že jsi taky utekla?“

„Utekla, z děcáku,“ přikývnu a on se rozesměje.

„Holky zlatý, nemáte jednoduchý život, že?“ Rose zavrtěla hlavou.

„Může si tu nechat věci, že jo?“

„Ale jasňačka holky. Rose ty víš kde jsou, tak jděte,“ přikývl a kývnul hlavou dozadu. Všiml si mého pouzdra od kytary.

„Hraješ?“ Přikývla jsem. „Někdy by si tu mohla zahrát, samo že za chechtáčky… Ty budeš docela potřebovat, ne?“ nabídl mi.

Zamyslela jsem se. Nakonec jsem přikývla.

No skvělý, hned mám pár spojenců…

Doufám, že se kapitola líbila.

Děkuji za komentáře! Pomáhají!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nobody´s home - 1. kapitola: