Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end...

13.06.2009 (12:00) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6280×

No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end...

Pozn. autorky: Chtěla bych vás trochu uvést do děje. Všichni si určitě moc dobře pamatujete Edwardův odchod v Novém měsíci, kdo by taky dokázal zapomenout, že? Tahle jednorázovka na to tak trošku navazuje. Bohužel ale Bella nikdy neskočila z útesu, Alice se nevrátila a Edward neodjel do Volterry, takže ho Bella nemohla zachránit.

Další den je konečně za mnou. Mohu se posadit do svého křesla, pustit si klidnou muziku a otevřít láhev vína. Jako každý večer. Dříve mi stačily dvě sklenky a bylo mi dobře, ale časem jsem otupěla. Vím, že alkohol není zdravý, ale je to vlastně jediné, co mám. Nechci vzpomínat, ale myšlenky přicházejí samy. Dnes je totiž nejhorší den v roce, ani Vánoce trávené o samotě to nepřebijí. Tenhle den, 13. září, jsem začala nenávidět už kdysi, ale s věkem se to zhoršuje. Kdybych nebyla taková nešika, tak mohl dnes můj život vypadat jinak. Ale stačila jedna kapička krve a bylo po všem. Ten den mě naprosto zničil. Od té doby narozeniny neslavím, vlastně ani nemám s kým. Dokud Charlie žil, tak jsem se přetvařovala, rok co rok jsem musela hrát komedii, ale dnes už ne. Zůstala jsem úplně sama. Mám to komu vyčítat? Nejspíš jen sama sobě. Po Edwardově odchodu to pro mě bylo opravdu těžké, myslela jsem si, že už se nikdy nedokážu vrátit do normálního života, ale ejhle, objevil se Jacob. Hodně mi tenkrát pomohl, ale to už je tak dávno. Bohužel mě taky opustil. Když se z něj stal vlkodlak, tak jsem myslela, že je mezi námi konec, ale nebyl. Měl těžké období a nakonec se z něj dostal, jenže naše přátelství už nikdy nebylo takové jako předtím. On mě miloval, ale já jeho ne. Pořád jsem v srdci nosila Edwarda a nedokázala jsem Jacobovi dát jen tu malou část, která mi zbyla. Nebylo by to vůči němu fér. A já sama bych se za to nenáviděla. Nemilovala jsem ho a tak se naše životy musely rozejít. Než Charlie umřel, tak jsme se ještě stýkali, ale jen kvůli němu. On si myslel, že je pro mě Jake dobrý, jenže já ho nechtěla. Nemohla jsem. Když Charlie odešel, tak nadobro odešel i Jacob. Nestýkáme se, ale co vím, tak se nikdy neotiskl, prostě asi nemá štěstí. A taky mám pocit, že mě stále miluje, ale já ho nechci trápit. Vždycky když mě tohle napadne, tak se uklidňuji tím, že kdyby se náhodou otiskl, tak by mě stejně chtě nechtě opustil a já bych zůstala úplně sama. Sama jako jsem i teď. Naprosto izolovaná od normálního světa. Tedy skoro, musím se nějak živit a proto každý den chodím do práce. Můj život ale není takový jako život ostatních. Já vím něco, co oni nevědí, vím o světě, který je za tím normálním a nemohu to jen tak přehlížet. Svět už pro mě dávno ztratil smysl. Od doby co vím o upírech a vlkodlacích už se na svět okolo sebe nedívám stejně jako předtím. Ach, láhev je dopitá. Dnes mi jedna stačit nebude, raději hned otevřu další. Připadá vám můj život smutný? Možná je... Já ani sama nevím. A vlastně úplně sama nejsem, mám chlupatého kocoura, kterému sentimentálně říkám Edward. Je to jediná živá bytost, která mi zůstala. Já vlastně o živé bytosti ani nestojím. Pořád myslím jen na jednu, ale ta není živá. On bude navždy v mém srdci. Jak se asi dnes má? Určitě si našel nějakou krásnou upírku a je s ní konečně šťastný. To je vlastně to jediné, co mě drží při životě, myšlenka na to, že někde existuje a je šťastný. Chápu to, nebyla jsem pro něj dost dobrá, on si zaslouží někoho víc. Druhá láhev vzala za své, musím si otevřít třetí. Dodnes si pamatuji jeho slova: Bude to jako bych nikdy neexistoval. To sice řekl a dokonce mi sebral všechny věci, které mě s ním spojovaly, ale jedno mi nevzal a nikdy nevezme. Vzpomínky. Celé ty roky se snažím jeho obraz uchovat v paměti a řekla bych, že se mi to celkem daří. Jeho andělská tvář, jantarové oči, omamná vůně, jeho ledové polibky. Ne, nesmím plakat, musím být silná. Vzpomínky a láska k němu je jediné, co mi zbylo. Myslím, že ho do své smrti už nikdy nespatřím, ale třeba je to tak lepší. Obávám se, že bych naše setkání neunesla. Vidět zase jeho úsměv, moci se ho dotknout... On už by ve mně stejně neviděl to, co tenkrát. Zestárla jsem. Dnes bych mu mohla dělat matku, tak ten čas utekl. A já ho celý strávila sama. Ano, snažil se o mě tenkrát Mike, když Edward zmizel, ale nemělo to smysl. Dnes je ženatý s Jessicou a mají spolu dva krásné kluky. Mohla jsem být na jejím místě, mít rodinu a být šťastnou manželkou a matkou, ale já to raději vyměnila za samotu. Nikdy bych nikomu nemohla dát to samé, co Edwardovi. Myslím, že i kdybych tohle všechno měla, tak bych stejně nebyla šťastná. Pořád by mi chyběla ta nejdůležitější součást mě a tou byl, je a vždycky bude Edward. Tenkrát když odešel, tak ve mně všechno umřelo. Odnesl si s sebou mou duši a to se bál aby mě o ni nepřipravil, kdyby ze mě udělal upírku. Dokud tu byl Charlie, tak jsem se vážně snažila. Nechtěla jsem aby věděl, že jsem pořád tak zničená a uvnitř prázdná. Přála jsem si, aby umíral s pocitem, že je všechno v pořádku a snad se mi to i povedlo, ale pak se všechno změnilo. Abych zahnala žal, tak jsem začala pít. A dnes? Asi je ze mě alkoholička, ale co na tom komu záleží? Můj kocourek se ke mně bude tulit ať už budu opilá nebo střízlivá a nikoho jiného to stejně nezajímá. Všichni v tomhle městečku už si zvykli, že Isabella Swanová je troska. Chtěla jsem odejít, ale nedokázala jsem to. Nikdy jsem se s tím nevyrovnala a tak prostě nedokážu jít dál. Pár měsíců po tom, co odešli, jsem se vloupala do jejich domu. Všechno to zůstalo tak, jak jsem si to pamatovala. Bylo to šílené, úplně jsem se zhroutila a hodiny jen plakala. Přála jsem si, aby se někdo z nich vrátil, ale nestalo se tak. Nikdo z nich už se tu neukázal. Jak se asi mají? Určitě skvěle, to by nebyli Cullenovi, kdyby se měli nějak jinak. Určitě už na mě zapomněli. A Edward? Ach, přes ty slzy ho nevidím tak jasně jak bych si přála. Nic si nezapírám, ano chybí mi, pořád ho miluji, stejně jako tenkrát. On je má životní láska a vždycky bude. A proto jsem vlastně ještě naživu, slíbila jsem mu, že se budu opatrovat. O alkoholu se nezmiňoval a o sebevraždu jsem se nepokusila, takže by vlastně mohl být spokojený, kdyby mě takhle viděl. Také sliboval, že můj život bude jako předtím než jsem ho poznala, ale nebyl. Vůbec si tenkrát neuvědomil, co tím způsobuje. Ale já ho chápu, omlouvá ho už jen má existence. Vůbec jsem se s ním nemohla rovnat. Možná ho okouzlilo to, že mi nedokázal číst myšlenky a nakonec uznal, že nemá cenu, aby se se mnou zahazoval. Jak bych ho mohla nechápat? Už jsem mu to odpustila, ale nikdy nezapomenu. Vzpomínky si vzít nenechám. K sakru, kde je ta další láhev? Alkohol mi pomáhá, hodně. Vzpomínky se rozostří, přijde povznesený pocit a všechno mi začíná být jedno, ale dnes se nedokážu opít. Ráda bych, ale nejde to. Představuji si, jak je teď asi šťastný, usmívá se a nic mu nechybí. Určitě to tak je. Pak se mi také vybavuje, jak býval šťastný, když jsme byli spolu, ale na to myslet nechci. On je pryč a nikdy už se nevrátí. Chci si na to zvyknout, ale nejde mi to. Stále doufám, že se přeci jen jednoho dne objeví. Miluji tě, Edwarde...

*****

Zase jen sedí a opíjí se, přesně jako každý večer. Nemůžu se na to dívat, ale nedokážu odejít. Den co den pozoruji jak se ničí, ale nedokážu zasáhnout. Jsem srab. Chtěl bych tam jít a zastavit to, ale nedokážu jí pohlédnout do očí, prostě na to nemám. Celé ty roky, večer co večer se schovávám za stromy, šmíruji ji oknem, v noci navštěvuji její ložnici, ale nemám dost odvahy na to, abych zazvonil a podíval se jí do očí. Proč jsem tenkrát vlastně odešel? Jsem vážně zrůda. Jak jsem to jen mohl dopustit? Zajímalo by mě, na co asi myslí, když do sebe lije jednu sklenku za druhou. Udělal jsem z ní trosku, všechno je to moje vina. Bello, lásko, miluji tě...

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end...: