Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end... - kapitola XIV.

05.05.2010 (16:15) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1910×

Kapitola XIV.

Cesta k rezervaci naštěstí nebyla dlouhá a za ta léta, která jsem tam předtím jezdila, jsem ji dobře znala. Troufla bych si říct, že bych ji nejspíš celou byla schopná jet i poslepu. Ale proč riskovat, že? Snažila jsem se urovnat si v hlavě, proč tam vlastně jedu. Co mu řeknu, až ho uvidím? A co si o mé nenadálé návštěvě bude vůbec myslet? Neměla jsem žádný důvod za ním jet. Naposledy jsme se viděli, když u nás byl s Billym. Bylo to asi před měsícem? Už si na to přesně nevzpomínám. Hlavně jsem neměla vůbec žádný důvod ho navštěvovat. A už vůbec ne v takhle pozdních večerních hodinách. Já jsem ho ale potřebovala vidět, přesvědčit se, že je živý a zdravý.

Stromy okolo cesty začaly řídnout a já konečně uviděla Jacobův dům. Trochu jsem znervózněla, ale i tak jsem se snažila zachovat si chladnou hlavu. Mohla bych mu říct, že mám něco s autem a tak jsem ho chtěla poprosit, jestli by se na to nepodíval. Ano, to by mohlo zabrat. Problém byl v tom, že jsem nikdy nebyla dobrá lhářka a tak jsem začala doufat, že mě neprokoukne. Zaparkovala jsem před domem a než jsem stačila vylézt z auta, tak už Jacob vycházel ze dveří.

„Jacobe!“ vykřikla jsem radostně, když jsem ho uviděla.

„Ahoj Bello, co tu děláš?“ zeptal se podezíravě.

„No, vím, že už je dost pozdě, ale když jsem jela domů, tak mě začalo zlobit auto, a tak jsem tě chtěla poprosit, jestli by ses na to nepodíval,“ zalhala jsem a raději se celou dobu dívala do země. Teprve, když jsem domluvila, tak jsem na něj znovu pohlédla. Měl úsměv od ucha k uchu. Zřejmě byl rád, že mě vidí.

„A copak s ním je?“ zajímalo ho.

„Já nevím, ale zdá se mi, že v motoru něco divně rachtá,“ snažila jsem se rychle něco vymyslet.

„Tak se na to podíváme, ne?“ navrhl hned a aniž by čekal na mou odpověď už seděl za volantem.

Nastartoval a chvíli poslouchal zvuk motoru. I když jsem byla laik a autům vůbec nerozuměla, bylo mi jasné, že můj náklaďáček je naprosto v pořádku a žádné zvláštní zvuky se z motoru neozývají. Jacob ho pro jistotu nechal běžet a otevřel kapotu, aby se podíval přímo do motoru. Chvíli poslouchal a něco kontroloval, ale žádná závada se neprojevila. Jasně, měla jsem si vymyslet nějakou jinou lež. Takovou, kterou by nedokázal tak snadno odhalit.

„Mně se zdá, že je všechno v pořádku. Nic zvláštního neslyším,“ informoval mě, když kapotu zase zavřel a potom otočením klíčku vypnul motor.

„Tak, možná, že se to cestou sem zase spravilo nebo co. Vážně nejsem odborník, jen mi připadalo, že ten motor chvílema zní prostě divně.“ Snažila jsem se z toho vykroutit a určitě jsem se šíleně červenala. Ještě, že už byla tma. Lhaní vážně nepatřilo mezi mé silné stránky.

„Hmmm… Tak co kdybychom se šli třeba projít, když nemusíme nic opravovat. Dlouho jsi tady nebyla,“ navrhl z ničeho nic.

„Tak jo,“ souhlasila jsem.

Šli jsme směrem k pláži a skoro celou cestu mlčeli. Sama bych se tady asi bála, ale když jsem byla s Jacobem, tak mi bylo jasné, že mi žádné nebezpečí nehrozí. Asi jsme oba přemýšleli, co říct, ale nikoho nic nenapadalo. Co bych taky čekala, když se tu takhle z nenadání objevím?

„Jak se ti vede?“ porušil náhle ticho.

„Celkem dobře a tobě?“ oplatila jsem mu otázku.

„Taky to jde. Celkem,“ odpověděl mi a pak zase nastalo ticho.

Bylo to nepříjemné, ale vážně mě nenapadalo, co říct. Měla jsem se na to vykašlat a vůbec sem nejezdit. Bylo jasné, že je Jacob v pořádku, stejně jako já. Ale prostě jsem potřebovala mít jistotu. To jsem celá já. Došli jsme až na pláž a oba zamířili k vyplavenému kmeni. Posadila jsem se tak, abych viděla na moře a Jacob udělal přesně to samé. Chvíli jsme jen tak seděli a dívali se na vlny, které se v záři měsíce krásně třpytily. Podobně jako Edward, pomyslela jsem si.

„Bello, můžu se na něco zeptat?“ vytrhl mě nečekaně z mého zamyšlení.

„Pokud to nebude moc osobní,“ opáčila jsem.

„Víš, zajímalo by mě, proč jsi doopravdy přijela? Je mi úplně jasný, že s náklaďáčkem je všechno v pořádku.“ Šokoval mě otázkou a podíval se mi při tom do očí.

„No, ehm, víš…“ snažila jsem se rychle něco vymyslet, ale nejlepší teď bylo říct pravdu. „Prostě jsem tě chtěla vidět. Ujistit se, že jsi živej a zdravej.“

„Vážně? Je to zvláštní. Nikdy předtím jsi takhle sama nepřijela a proto mě to dost překvapilo. Ale mile překvapilo, víš. Jsem rád, že jsi tady,“ přiznal.

Věnovala jsem mu úsměv a on mi jej oplatil. V jeho očích jsem viděla opravdovou radost a ještě něco, ale to jsem nedokázala pojmenovat. Tedy, možná spíš nechtěla.

„Slibuju, že teď budu jezdit častěji,“ řekla jsem. A myslela jsem to smrtelně vážně. Nebude trvat dlouho a Jacob se poprvé promění ve vlkodlaka a bude potřebovat něčí pomoc. Nepomůžu mi sice tak, jako Sam, ale aspoň budu u něj, pokud o to bude stát.

„Tak to jsem rád,“ usmál se.

„Ale teď už budu muset jet, Charlie se bude určitě vyptávat, kde jsem tak dlouho.“

„Chápu. Tak pojď.“

Opatrně jsem seskočila z kmene a byla moc ráda, když mě Jacob přidržel. Nebýt tam, tak bych určitě zavrávorala a skončila na zemi. Pak jsme se vydali na cestu zpět do rezervace. Nikam jsme nespěchali a šli pomalu. Jacob mi vyprávěl o tom, jak s Quilem a Embrym chodí skákat z útesu a taky o tom, jak si ještě pořád dává pomalu dohromady Rabbita. Já jsem mu zase na oplátku vyprávěla o svých kamarádech ze školy a o tom, jak hezky se starám o Charlieho. O Edwardovi jsem raději mlčela. Tušila jsem, že by to mohlo zkazit tu milou přátelskou atmosféru, která právě panovala.

Došli jsme až k mému náklaďáčku a tam jsme se oba zastavili.

„Tak dobře dojeď a doufám, že se zase brzy ukážeš,“ rozloučil se.

„Určitě!“ ujistila jsem ho a nasedla do auta.

Velice neohrabaným způsobem jsem se na příjezdové cestě otočila a vyrazila zase nazpět k hlavní silnici. Jacob celou dobu stál před domem a pozoroval mě. Když jsem se mu už ztrácela z dohledu, tak zdvihl ruku na znamení pozdravu. Musela jsem se usmát.

„Tak jak bylo?“ zeptal se mě Charlie, když jsem dorazila domů.

„Dobře,“ řekla jsem rychle a přemýšlela, jestli mu mám říct pravdu o tom, kde jsem byla nebo si něco vymyslet. Nakonec jsem si řekla, že bude lepší nelhat, protože jestli zvuk náklaďáčku poznal Jacob, tak Billy jistě taky. A bylo mi úplně jasné, že se o mé návštěvě Charliemu zmíní. „Jela jsem za Jacobem. Odpoledne mi volal, že si tu posledně zapomněl nějaké nářadí a že by ho nutně potřeboval. Tak jsem mu ho odvezla.“

„Aha, tak to jo.“

„Tati, půjdu si už lehnout. Dobrou noc.“

Charlie pouze zabručel na znamení souhlasu a dál se věnoval televiznímu programu, který sledoval, a tak jsem mohla v klidu odejít. Zamířila jsem do pokoje, kde jsem si vzala toaletní tašku a pyžamo, a pak se vydala do koupelny. Pěkně dlouho jsem stála pod sprchou a užívala si teplý proud vody. Když mě to omrzelo, tak jsem vylezla a oblékla se. Nakonec jsem přistoupila k zrcadlu, abych si pořádně prohlédla svou tvář. Byla stejná jako před lety… ne vlastně nebyla. Dívala jsem se do té samé tváře, kterou jsem si pamatovala z toho „prvního života“, ale stejně mi připadalo, že to není ona. Vůbec totiž nebyla stejná. Tenkrát, když mě Edward opustil, tak jsem byla zoufalá a věčně zasmušilá, a teď? Zářila jsem. Zářila jsem absolutním štěstím. Měla jsem pocit, že ten odraz v zrcadle ani nepatří mě, ale patřil. Byla jsem to já. Šťastná.

Zhasnula jsem světlo v koupelně a vydala se do svého pokoje. Zkontrolovala jsem ciferník na mém budíku a zjistila, že jdu právě včas. Rafičky totiž ukazovaly pár minut před devátou. Edward obyčejně chodil chvíli po deváté a tak jsem pootevřela okno, uložila se do postele a čekala až se objeví. Naštěstí to netrvalo moc dlouho.

Neslyšně vklouzl oknem do místnosti a tiše ho za sebou zavřel. Ve vteřině už ležel vedle mě. Přitulila jsem se k němu a políbila ho. Nechal si to líbit, ale jeho pohled nevěstil nic dobrého.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se.

„Byla jsi v rezervaci?“ oplatil otázku příkře. Měla jsem tušit, že mu o tom Alice řekne.

„No a? Potřebovala jsem se ujistit, že je Jacob v pořádku. To snad chápeš. Byl to můj přítel. A teď prakticky opět je. Doufám, že mi to nehodláš zakázat.“ Poslední větu jsem schválně pronesla jako konstatování než jako otázku. Nehodlala jsem se ho ptát na svolení.

„Bello, víš, že ti nechci a ani nebudu nic zakazovat, ale měla bys zvážit fakt, že vlkodlaci nejsou zrovna nejbezpečnější společnost.“

„A upíři snad jo?“ vyjekla jsem rozčileně.

„Jen jsem chtěl, abys věděla, že jsou opravdu nebezpeční. Nedokázal bych si odpustit, kdyby se ti něco stalo. Hlavně bych tě před ním nemohl ochránit.“ Jeho hlas zněl dost sklesle. Vážně o mě měl obavy.

„Můžeš být klidný,“ řekla jsem s rozvahou. „Za prvé, Jacob zatím ještě není vlkodlak, takže žádné nebezpečí nehrozí a za druhé, jestli si nevzpomínáš, tak moc dobře vím, co jeho vlčí stránka obnáší. Nezapomínej, že potom, co jsi odešel, jsem s Jacobem trávila spoustu času, i když už byl vlkodlakem.“

„Dobrá, vzdávám se. Ale slib mi, že budeš opatrná!“ vyžadoval.

„Slibuju. A vážně se neboj, Jacob by mi nikdy neublížil.“ Ukončila jsem tímto náš rozhovor na téma vlkodlaci a na usmířenou Edwarda zase jemně políbila.

„Dobrá, už žádné rozhovory na téma Jacob a vlkodlaci. Stejně si budeš dělat, co budeš chtít, jak tě znám. A teď už bys měla spát, ráno vstáváš do školy, nezapomeň,“ připomněl mi s úsměvem.

„Už se nemůžu dočkat!“ prohlásila jsem a snažila se o velice sarkastický tón. Zřejmě můj záměr pochopil a jen se usmál tím svým pokřiveným úsměvem. Vždycky když to udělal, tak jsem se na něj nedokázala zlobit. Bohužel.

„Dobrou noc,“ pošeptal mi něžně do ucha.

„Dobrou,“ řekla jsem a přitulila se k němu ještě o něco blíž. Milovala jsem usínání v jeho objetí.

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end... - kapitola XIV.: