Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end... - kapitola XII.

19.04.2010 (12:45) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1747×

Kapitola XII.

Samuel se zájmem poslouchal každé Edwardovo slovo. Měla jsem pocit, že ho náš příběh opravdu zaujal a proto mě ani nepřekvapilo, že po skončení Edwardova vyprávění dál jen seděl a nic neříkal. Edward se na mě podíval a já v jeho očích uviděla tu obrovskou bolest, která nás trápila oba. Myslím, že kdyby mohl plakat, tak by se po jeho tvářích koulely veliké slzy. Sama jsem se snažila pláč zahnat, ale nebylo to zase tak těžké. To co jsem tu slyšela už jsem znala nazpaměť. Celý náš příběh jsem si dennodenně připomínala už léta. Tedy až na to, že mě Edward stále miluje. To jsem až donedávna netušila a i kdyby mi to někdo řekl, nevěřila bych mu. Jak by mohl milovat tu trosku, co ze mě zbyla? Zřejmě to bylo možné.

„No, to byl moc hezký příběh,“ porušil nakonec Samuel ticho. Náhle se zvedl od stolu a tvářil se jakoby se ho to, co slyšel, vůbec nedotklo. Ale já jsem ho před tím pozorovala a věděla jsem, že mu to nebylo lhostejné. Mě neoklamal.

„Kdyby to byl příběh, určitě by byl slavný stejně jako Romeo a Julie, ale tohle je bohužel pravda. Příběh, který se opravdu stal,“ pronesl zkroušeně Edward. „Kdybych dostal šanci to všechno nějak změnit, neváhal bych.“

„A pokud dobře hádám, tak já ti tu šanci můžu dát,“ konstatoval Samuel.

„Ano, ty jediný. Kdyby byla jiná možnost, hned bych se po ní vrhl. Ty jsi ale naše poslední šance, Samueli. Pokud nás odmítneš, tak se budeme muset po zbytek naší existence schovávat před rozzuřenými vlkodlaky a nikdo neví, kolik času nám vlastně ještě zbývá.“

„Ale no tak!“ Namíchl se náhle Samuel. „Vždyť Bella ještě neumírá, ne?“

„To máš pravdu. Ale i tak nevím, co budu dělat potom.“

„Jak potom?“ nechápal Sam.

„Potom, až Bella navždy odejde. Vím jen jedno. Bez ní moje existence už nebude mít smysl a já bez ní už dál nebudu chtít žít. Rozhodl jsem se už dávno, že pak pojedu Volturiovi požádat o smrt.“ Jeho slova mě zamrazila. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, že by Edward mohl přestat existovat.

„Počkej, tím chceš říct, že bys pro ni sám zemřel? Že až ona zemře, tak se necháš zabít?“

„Ano,“ přiznal Edward okamžitě. „Život bez ní už by mě nebavil. Ztratil by smysl. Ona je můj smysl života.“

„Ty ji tedy opravdu miluješ...“ řekl Samuel zamyšleně.

„Z celého srdce,“ potvrdil můj anděl.

Samuel začal náhle velice nervózně přecházet po místnosti. Co chvíli si pro sebe něco zamumlal. Nechápavě jsme ho s Edwardem sledovali a čekali. Co ho jen mohlo takhle rozhodit? To, že Edward řekl, že až zemřu, tak se nechá sprovodit ze světa? To, že mě miluje? Nebo snad to, že se pak chystá odjet za Volturiovými? Z té představy jsem také nebyla moc nadšená. Sam se náhle opět posadil ke stolu.

„Svým vyprávěním jsi mi připomněl velice dávnou minulost. Tu část mého života, na který bych nejraději zapomněl, ale nejde to. Ty jsi mi odkryl svůj příběh a já ti zase na oplátku odkryji ten svůj,“ řekl Samuel a pak se krátce zamyslel. Výraz v jeho obličeji se změnil. Byl plný bolesti.

„Je to už opravdu dávno. Psal se rok 1849, byl podzim, krátce po skončení nepokojů, které souvisely s revolucí. Všechno se pomalu vracelo do starých kolejí a já se uchýlil do Paříže. Celkem se mi tam zalíbilo, pořídil jsem si malý domek v Marais, snad nejkrásnější části města, a žil poklidným životem. Nemusel jsem se moc schovávat, protože lidé, zdecimovaní revolučními boji, neměli tenkrát ani pomyšlení na nějaké upíry.

V jeden podzimní podvečer jsem se šel projít okolo Seiny, miloval jsem tyhle večerní procházky, a tam jsem ji poprvé uviděl. Byla kouzelná. Měla dlouhé plavé vlasy, veliké modré oči a tak světlou pleť… Sladká Joséphine. Sledoval jsem ji ten večer až k jejímu domu a pak ji každou noc pozoroval. Mé kamenné srdce najednou pookřálo a já se do ní zamiloval. Byla tak půvabná. Čekal jsem na vhodnou příležitost, jak se s ní seznámit a naštěstí jsem na ni nemusel zase tak dlouho čekat.

Jednoho zasmušilého večera se opět šla sama projít k řece a já ji sledoval. Přiblížil jsem se k ní a oslovil ji. Pohlédla na mě těma svýma pomněnkovýma očima a usmála se. Než ale stačila cokoliv říct, tak mým směrem zafoukal jemný vánek. Její vůně pro mě byla stejná, jako pro tebe Belliina. Jenže já se na rozdíl od tebe neovládl a na místě ji vysál. A tím to všechno začalo. Rozhodl jsem se vrátit čas a začít znovu. Ale pokaždé se to zvrtlo. Miloval jsem ji, ale nedokázal jsem té její krvi odolat. Bylo to šílené. Pokaždé když jsem ji zabil, tak jsem vrátil čas a přemýšlel, co udělat jinak, jak to napravit. Nikdy se mi to ale nepodařilo. Její vůně a chuť mě pokaždé přemohla. Cítil jsem se příšerně. Nechtěl jsem bez ní žít, ale být jsem s ní nemohl. Vydržel jsem vždy jen pár minut a pak mě to ovládlo.

Vracel jsem se v čase snad tisíckrát a nepřišel na žádné řešení. Až mi konečně svitlo. Rozhodl jsem se udělat z ní upírku. To byl jediný způsob, jak jsme mohli být spolu. Ale ani to se mi nepodařilo. Nedokázal jsem přestat. Jakmile jsem se do ní zakousl, tak jsem se proměnil ve zvíře. Čím víc jsem se snažil, tím to bylo horší. Ničilo mě to. Už jsem se začal smiřovat s tím, že se to nikdy nepodaří, ale zrovna se na mě asi usmála štěstěna. Dokázal jsem se od ní odtrhnout a během chvíle začala její přeměna. Celé tři dny a noci jsem u ní seděl a snažil se zmírňovat její utrpení, samozřejmě marně. Čekal jsem až konečně otevře oči, nemohl jsem se dočkat. Bohužel bylo všechno jinak, než jak jsem si představoval. Když otevřela oči a došlo jí, co jsem z ní udělal, tak se vyděsila.

Během chvíle mi došlo, jak moc mě za to nenávidí a tak jsem celý ten boj vzdal. Vrátil jsem čas zase na začátek a místo toho abych za ní šel, jsem se otočil a vypadl z Francie. Nikdy jsem se s tím nesmířil a nerad na to vzpomínám. Kdyby moje srdce bylo schopné bít, tak by ještě dnes bilo pro ni. Ale bohužel jsem nebyl schopný překonat sám sebe a ovládnout svou chuť po krvi. Hlavně po její krvi. Začal jsem se schovávat a snažil se zapomenout. A teď se najednou objevíte vy dva a úplně mě šokujete svým příběhem.“

Když Samuel domluvil, tak se zase rozhostilo hrobové ticho. Vůbec jsme s Edwardem nechápali, co nám tím příběhem chce Samuel říct. Bylo mi ho líto. Obličej měl úplně zkřivený bolestí a celý se zdál být zlomený. Asi se s tím vážně ještě pořád nevyrovnal. Chvíli jsem nad tím přemýšlela a začala ho chápat. Nevím, co by se stalo, kdyby se Edward neovládl a zabil mě.

„Víš, co mi pořád nejde do hlavy Edwarde?“ zeptal se náhle Samuel.

„Netuším,“ odvětil Edward.

„Jak to vedle ní můžeš vydržet? Nedokážu si představit, že bych se den co den nechal takhle mučit.“

„Na to je jednoduchá odpověď, Same.“ Usmál se Edward a vzal mě zase za ruku. „Protože ji miluju. Nikdy bych jí nedokázal ublížit, i když je to někdy boj.“

„Zařekl jsem se, že čas už nikdy nevrátím,“ řekl z ničeho nic Samuel. „Ale když vidím vás dva, když vidím to, jak moc se milujete a jak moc se dneska trápíte, tak začínám mít pocit, že asi poruším svou zásadu.“

Edward i já jsme s sebou trhli. To, co Samuel právě řekl, bylo naprosto neuvěřitelné. Dokázali jsme ho přesvědčit, aby pro nás vrátil čas. Musela jsem se pod stolem volnou rukou nenápadně štípnout do stehna, abych se ujistila, že to není jenom sen. Nezdálo se mi to. Opravdu jsme seděli v Samuelově srubu a on právě prohlásil, že nám pomůže a vrátí nás v čase. Hlavou mi problesklo, že zase uvidím Charlieho, René a hlavně Jacoba. Samou radostí jsem se rozplakala. Edward všechno pochopil a tak si mě přivinul k hrudi.

„Ale no tak, přeci bys kvůli tomu nebrečela, ne?“ prohodil s úsměvem Samuel.

„Ani si nedokážeš představit, co to pro nás znamená,“ vysvětlil mu Edward. „Už jsme ani nedoufali, že se nám podaří tě přemluvit.“

„No, nakonec jste mě ani nemuseli moc přemlouvat. Váš příběh mluví za vše. Jen doufám, že to zase nějak nezkoníte. Znovu už bych vám asi nepomohl.“

„Neboj se,“ ujistil ho Edward. „Vícekrát už takovou chybu neudělám.“

„Tak to je dobře,“ konstatoval nakonec Sam. „No, nevidím důvod, proč to odkládat. Asi bychom se do toho měli pustit.“

„Hned teď?“ vyděsila jsem se.

„Není potřeba se na to nějak připravovat. Prostě vás jen vrátím v čase. Budete zase tam, kde jste skončili. Do Finska jste se vlastně ještě vůbec nevydali, takže tu nebudete ani vy, ani vaše věci. Myslím, že není čeho se bát.“ Uklidnil mě Samuel.

„Dobře, takže, co máme dělat?“ zajímal se Edward.

„Neměl bys ještě předtím zavolat Alici?“ napadlo mě.

„A proč? Aby jí řekl, že jste mě našli a že se za chvíli zase uvidíte? Ona si stejně nebude nic pamatovat, Bello,“ poučil mě náš zachránce.

„Aha. A my si to pamatovat budeme?“ napadlo mě najednou. Pokud se vrátíme a stejně si nebudeme pamatovat, co se stalo, tak to bylo všechno úplně zbytečné a Edward by se určitě rozhodl znovu odejít. A historie by se opakovala.

„To netuším,“ přiznal Sam. „Vždycky, když jsem vracel čas, tak jsem ho vracel pouze kvůli sobě. Já jsem si to samozřejmě pamatoval. Teď ale jde přímo o vás a já netuším, jak to bude probíhat. Teoreticky by jste si to pamatovat měli.“

„Takže s tímhle ještě nemáš žádné zkušenosti?“ vyzvídal Edward.

„Ne, bohužel. Ještě nikdy mě nikdo nepřišel takhle požádat o pomoc.“

„A půjde to vůbec?“ položila jsem zbrkle otázku. Celkem mě to vyděsilo.

„Bello, uklidni se, prosím,“ požádal mě Samuel. „Určitě to půjde. Nevidím důvod, proč by to nešlo. Vrátím čas jako obvykle, jenže tentokrát vás vezmu s sebou.“

Řekl to klidně a přesvědčivě. Určitě neměl žádné obavy, že by se to nepovedlo. Trochu mě to uklidnilo, ale stejně jsem stále měla trochu pochybnosti. Nějak jsem si to nedokázala představit. A hlavně mě děsilo to, že tenhle způsob vracení času Samuel ještě nezkoušel. Co když se něco zvrtne?

„Dobrá, myslím, že můžeme začít. To otálení už mě trochu štve,“ svěřil se nám Samuel. „Takže, pojďte si stoupnout doprostřed místnosti.“

Všichni tři jsme se naráz zvedli a popošli pár kroků do volného prostoru. Samuel se na nás povzbudivě usmál.

„Teď utvoříme kruh a vezmeme se za ruce,“ přikázal nám.

Spojili jsme ruce a čekali, co se bude dít dál. Samuel se ještě podíval po místnosti a poté se otočil zpět k nám.

„Tahle chatrč mi bude chybět.“ Snažil se zavtipkovat.

„Jakto?“ nechápala jsem.

„Mám za to, že chcete vrátit tak o dvacet let, ne? A tou dobou jsem se toulal, myslím, někde v pralesích Jižní Ameriky. Do Skandinávie jsem přišel teprve před deseti lety,“ vysvětlil nám.

„Samueli,“ oslovil ho najednou Edward. „Ještě než začneme, chtěl bych ti poděkovat. Moc si vážím toho, co pro nás děláš a hodně to pro nás znamená. Kdybys kdykoli potřeboval naši pomoc naopak ty, neboj se o ni požádat. Rádi ti pomůže, pokud to bude v našich silách.“

„Děkuju, Edwarde. I já si tvé nabídky velice vážím. Jen doufám, že vaši pomoc nebudu potřebovat. Neber to špatně, ale rád si vystačím sám. Druhé otravuju jen v případě, že mi teče do bot, jako to bylo tenkrát, když jsem se u vás potřeboval ukrýt. Arovi nohsledi mi byli přímo v patách.“

„Můžu mít ještě jednu otázku?“ zeptala jsem se.

„Klidně se ptej, Bello.“

„Proč se tak bojíš Volturiových?“ zajímalo mě.

„Víš, já se jich vlastně ani nebojím,“ začal vysvětlovat. „Jde jen o to, že s nimi nechci mít nic společného a už vůbec jim sloužit. Jsem svým vlastním pánem a nerad bych na tom něco měnil. Jim by se moje schopnost rozhodně hodila. V případě, že by něco nevyšlo přesně podle jejich představ, tak by po mně určitě chtěli, abych vrátil čas a řekl jim, co se pokazilo. A obávám se, že by to bylo celkem často. Znovu a znovu se koukat na jejich zvěrstva? Ne, díky, nemám zájem.“

„To jsou až tak hrozní?“ napadlo mě.

„Ještě horší, než si dokážeš představit,“ ujistil mě.

„Ale no tak, neděs ji tolik.“ Zasáhl do našeho rozhovoru Edward.

„Jasně, konec řečí, jde se na věc!“ Rozhodl náhle Samuel.

„A co se vlastně bude dít?“ zeptala jsem se.

„Prakticky nic mimořádného. Probíhá to tak, že se ti budou vracet vzpomínky. Bude to jako kdyby někdo natočil celý tvůj život a potom ti to celé v rychlosti pozpátku pouštěl. Není čeho se bát.“ Snažil se mě Samuel uklidnit. A poté ještě dodal: „Rád jsem tě viděl Edwarde a tebe rád poznal Bello. Snad vám tohle umožní prožít lepší život. Možná se ještě někdy setkáme. Sbohem.“

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end... - kapitola XII.: