Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » NNN! 7. kapitola

12.06.2012 (08:45) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2286×

To, co řekla, mi vyrazilo dech a mobil mi vypadnul z ruky, ale stihla jsem ho zachytit.

Byla jsem neschopna pohybu.

„P-p-prosím?!“ dokázala jsem ze sebe jako jediné dostat. Byla jsem v neuvěřitelném šoku. První myšlenka byla ta, že je to vtip, no, znělo to docela přesvědčivě.

„Melanie zmizela. Momentálně jsem s ostatními dětmi v parku na prolézačkách kousek do školky. Ale Melanie tu není, už jsem volala policii,“ řekla mi a já cítila, jak se moje srdce dává do pohybu.

„Jedu tam!“ vykřikla jsem na ni do telefonu. Okamžitě jsem to típla, hodila mobil na vedlejší sedačku, nastartovala a vyrazila směrem do parku u školky. Byla jsem tak vyděšená, rozčilená a naštvaná zároveň, že jsem ani nebrečela. Nebyl tam smutek, ale zoufalost. Nikdy jsem nic takového nezažila, nikdy jsem ničemu takovému nebyla svědkem a o zmizení dětí jsem slyšela akorát tak v televizi. A pokaždé jsem si říkala, že mně se to stát nemůže. No, a ono bum! Melanie je pryč a já se teď opravdu velkou rychlostí řítím do toho zatraceného parku!

Jela jsem opravdu rychle. Ale alespoň jsem za chvilku byla na místě. Když jsem se blížila k místu, kde se to hemžilo dětmi ze školky, dost jsem zpomalila. Zastavila jsem na cestě a vyběhla hledat v tom chumlu učitelku. Bylo tu i policejní auto a dva policisti. Zbytek dětí pobíhal kolem, zřejmě měly zákaz se rozebíhat hlouběji do lesa. Alespoň, že tak.

Učitelku jsem nikde neviděla, no, na první pohled jsem si všimla Dominika. Rozeběhla jsem se k němu.

„Ahoj, Dominiku, co tu tak sedíš sám? Proč nejsi s ostatními, a kde máš pani učitelku?“ vybalila jsem na něj a pohladila ho po vláskách. Seděl na pařezu, s rozepnutou bundičkou a obráceně obutýma botama.

Když si uvědomil, na co se ho ptám, ukázal prstem do míst, kde stáli ti dva policisti a já zahlédla učitelku. Už, už jsem se chtěla rozeběhnout za ní, ale potom jsem se opět podívala na Dominika. Nechtěla jsem ho tu jen tak nechávat sedět samotného, a tak jsem si ho vyhoupla do náruče. Neprotestoval. Položil mi hlavu na rameno. Bylo na něm vidět, že je unavený a znuděný. Jen ať si odpočine.

Šla jsem za učitelkou. Když si mě všimla, vyběhla mi naproti. Ihned začala něco mumlat.

„Já, já, já nevím… ona, byla tu a potom… no, nevím…,“ mlela jedno přes druhé. Nevěděla jsem, jak reagovat. V jednu chvíli jsem na ni chtěla křičet, že je nezodpovědná, a že nedává na děti pozor a takové ty věci, no na druhou stranu… Těch dětí je tu hodně a nemůže hlídat všechny najednou. Musela by mít další pár očí, aby to ohlídala, takže mě takovéto myšlenky hned přešly.

Teprve potom si všimla, že mám na rukách Dominika, už chtěla něco namítat, možná něco v tom smyslu, co to dělám, vždyť je to úplně cizí dítě, no, já jsem jí to vysvětlila dříve, než stihla něco říct.

„Jsem dobrá známá pana Blacka,“ řekla jsem a to jí stačilo. „Teď bych spíš ráda věděla něco kolem Melanie. Můžete mi nějak vysvětlit, jak se vám mohla ztratit?“ dodala jsem a začínala trošku panikařit, jako každá normální matka, co se jí ztratí dítě, ale paní Skeltnová – jak se ta učitelka jmenovala – nedostala příležitost, neboť k nám přistoupili páni v uniformách.

„Dobrý den, vy jste paní Cullenová, matka té zmizelé holčičky?“ zeptali se a já jenom přikývla hlavou na souhlas. Čekala jsem, co se bude dít dál.

„Já jsem policista Smith a toto je můj kolega Johnson. Tento chlapec je váš syn, smím-li se zeptat?“ řekl jeden z nich.

„Ne, je to… Ehm, syn mého bývalého… manžela. On, totiž… je to složité,“ řekla jsem. „Už víte něco o mé dceři?“ vyhrkla jsem rychle, abych zamluvila tu první větu.

„Bohužel, moc toho nevíme. V lese se našel tento medvídek,“ řekl mi pan Johnson a ukázal mi maličkého plyšáčka. Takového toho na klíče co říká I love you.

„Poznáváte ho?“

„Jo, je její. Dostala ho od mé matky,“ řekla jsem a vzala medvídka do rukou. Teprve teď mi začaly téct slzy. Však už bylo načase.

„Chtěl bych se vás zeptat, jestli máte její fotku ze současné doby?“ zeptal se zase pan Smith a já mu z peněženky, kterou jsem měla v kabelce, vyndala fotku. Byla tam i s Alice.

„Je na ní s jednou mojí známou, má ji hodně ráda,“ vysvětlila jsem a v rukách mačkala medvídka.

„Dobře, rád bych si teď popovídal s některými z dětí, jestli můžu,“ řekl a otočil se na učitelku. Ta jenom přikývla. „Tady kolega si vás teď převezme,“ dodal a pokynul svému kolegovi Johnsonovi. Ten si vyndal nějaký zápisníček a tužku.

Docela jsem se divila, že k výslechu dětí nepotřebuje žádné povolení rodičů.

„Ehm, mohla bych si nejdřív zavolat?“ zeptala jsem se ho dřív, než se stihl pan Johnson ptát. On přikývl. Otočila jsem se – stále s Dominikem v náručí – směrem k autu a začala hledat mobil. No, s dítětem v náručí to nešlo, a tak jsem položila spícího Dominika na zadní sedačky auta. Teprve potom jsem dokázala najít mobil a vytočit to jedno číslo. No, bylo to těžké, neboť jsem měla celé uslzené oči.

Musela jsem to dát vědět Jacobovi. Prostě musela. Je to její otec a i když ji dříve tak odřekl, teď se k ní chová opravdu mile. Zřejmě se v něm probudily nějaké otcovské pudy, či co. Má ji rád. Má rád Dominika. A hlavně… těžko si to přiznávám, ale on miluje mě a… on mi taky není zrovna dvakrát ukradený a lhostejný.

Našla jsem v seznamu číslo a začala volat. Chvíli se ozývalo to otravné pípání, no, po chvíli to zvedl a mně se začaly potit ruce.

„Ano?“ řekl místo pozdravu. V pozadí jsem slyšela auto, takže buď řídí, nebo je u silnice. Zvolila jsem variantu číslo jedna.

„Okamžitě to auto nasměruj do parku kousek od školky. Jsem tady já i celá třída, kam chodí Dominik s Melanie,“ plácala jsem bez vysvětlení.  Nějak mi to v hlavě nefungovalo.

„Cože?!“ řekl udiveně a já se mu nedivila. Kdyby mně někdo řekl něco takového, asi bych ho už dávno objednávala na psychiatrii.

„Melanie se ztratila!“ řekla jsem s velkým zoufalstvím v hlase a rozvzlykala se na plné čáře.

„Už jedu, je Dominik v pořádku?“ ptal se mě okamžitě na svého syna. Já jsem se podívala na spící dítě u mě v autě a ihned mu odpověděla.

„Jo, on spí na zadní sedačce mého auta. Uspala jsem ho u sebe v náručí, když jsem přijela, byl ospalý a vyvalený. Ihned to zařízl,“ oznámila jsem mu a u toho zklidňovala svůj dech.

„Fajn,“ řekl mi pouze. Slyšela jsem povzdech. Najednou se mi po tvářích roztekly další a další slzy.

„Jacobe?“ oslovila jsem ho a hlas se mi chvěl od vzlyků.

„Ano, Nessie?“ oslovil mě mou přezdívkou, kterou jsem neslyšela přes pět let, skoro šest. Začalo mi zrychleně bušit srdce.

„Prosím tě, že to bude dobrý? Že ji najdeme, i kdyby… já nevím co. Slib mi, že ji budu mít zpátky,“ vzlykala jsem mu do telefonu. Celou to dobu to všechno ve mně bylo někde schované, no, teď šly emoce napovrch. Připadala jsem si jako v nějaké telenovele.

„Nessie, i kdybych měl prohledat světa kraj, dovedu ti ji domů. To ti slibuju, ty teď hlavně dohlížej na Dominika. Za chvilku jsem u tebe, teď se snaž uklidnit,“ promluvil ke mně a ujistil mě. Věřila jsem mu. Věřila jsem mu každičké slovo, které řekl.

„Fajn… musím končit, ještě tu chtěj nějakou výpověď, je tu totiž policie,“ řekla jsem mu.

„Dobře, za chvilku jsem u tebe,“ odpověděl. „A Nessie… mám tě rád.“

Já se místo odpovědi jen uchechtla – tak, aby to slyšel – zavěsila a u toho se tetelila blahem. Dala jsem mobil do tašky a než jsem se stihla otočit, ozvalo se za mnou odkašlání. Byl to policista Johnson, který se mě měl ptát.

„Můžeme si klidně promluvit tady u auta,“ řekl a u toho se usmál. Měl černé vlasy a v uniformě mu to slušelo. Ale bylo na něm vidět, že už je zadaný. Ženatý. Hlásal to prsten na ruce.

„Takže… kdy jste malou viděla naposledy?“ zeptal se mě a já vzpomínala. Ve školce, když jsem ji vedla do třídy, pomyslela jsem si.

„Když jsem ji vedla do školky,“ odpověděla jsem mu nahlas rozklepaným hlasem.

„Dobře, co měla na sobě?“ pokračoval s otázkami a u toho pozoroval můj obličej. Já se zamyslela a potom odpověděla.

„Hm… tmavě modré tepláčky, skoro černé, růžovo bílou bundičku a ve vláskách šátek. Měla hnědou mikinu a světle růžové tričko,“ řekla jsem mu úplně všechno, na co jsem si v tu chvíli vzpomněla.

„Dobře… hm. Smím se zeptat na jejího otce?“ položil otázku a ve mně to hrklo. No, v tu chvíli však přijelo auto. Stočila jsem na něj pohled a za volantem poznala Jacoba.

„Ten právě přijel,“ odpověděla jsem mu. On se jen díval na nově příchozího. Jen, co Jacob vystoupil, už jsem se k němu hnala. Stále s uslzenýma očima. Když mě viděl, jak k němu běžím, otevřel náruč a já mu do ní vpadla.

Jakmile jsem cítila jeho silné paže kolem mého těla, připadala jsem si tak nějak chráněná. Už mi tu chyběla jen moje dcerka. Ach, Melanie, kde jsi?

„Jacobe,“ oslovila jsem ho. On mi dal pusu do vlasů. Vůbec mi to nevadilo, potřebovala jsem nějakou oporu.

V objetí jsme spolu došli až k policistovi, který stál u mého auta se spícím Dominikem.

„Dobrý den, jsem komisař Johnson. Vy jste otec Melanie Cullenové?“ zeptal se hned. Jacob byl zaskočen tím, že se ho zeptal na oslovení otec, a tak jsem odpověděla za něj.

„Ano, je. Neptejte se, je to strašně složité. Zkrátka a jednoduše, my jsme její rodiče,“ vysvětlila jsem mu a on se dál ptal na nějaké drobnosti. Vyptával se jak mě, tak Jacoba. Nevím, jak dlouho to trvalo, asi deset minut, no, možná déle. Potom přišel jeho kolega s několika poznámkami od dětí.

„Takže… ptal jsem se dětí, kde viděli Melanie si hrát naposledy. Prý prostě pobíhala po lese. Hráli si s míčem, který se potom zakutálel. Melanie se údajně jako jediná nebála jít za křoví. Prý se už nevrátila a děti myslely, že si hraje na schovávanou, no, tak pokračovaly ve hře na schovávanou také,“ shrnul výpovědi od dětí. Já jsem si jen zakryla tváře dlaněmi a zabořila je Jacobovi do bundy. On mě objal pevněji. Zřejmě vím, po kom má ta holka takovou odvahu. Už odmalička jsem ji učila, že se nemá ničeho bát. A že ji ochráním. Ale selhala jsem.

„No, dobře, vypadá to, že tady už více nezmůžeme. Kontakty jsme si na vás oba vzali, takže kdybychom něco zjistili, dáme vám vědět. Počítejte s tím, že se vám ještě ozveme. Prosím, neodjíždějte z města a už vůbec ne do zahraničí. Myslím, že teď už je na čase jet domů a odpočinout si,“ slyšela jsem, jak jeden z nich říká. Sice jsem neviděla který, ale cítila jsem, jak se při poslední větě dívá na mě. Takže jsem podle něj na dně a neodpočinutá. Super. Ale to ještě neví, co se mi honí hlavou.

„Samozřejmě,“ odpověděl za mě Jacob a opatrně si mě vyhoupl do náruče.

„Jen ještě jedna otázka… nevíte, jestli máte nějaké… nepřátele, kteří by vám tímto chtěli ublížit, či by se chtěli za něco mstít?“ zeptal se zase jeden z nich, no, já jsem stále měla obličej zabořený v Jacobově bundě. Už jsem chtěla domů.

„Hm, o nikom takovém nevím… Určitě ne, neboť jak znám rodinu Cullenovu, nemají s nikým problémy a Renesmé už vůbec ne. No, a pochybuju, že by Melanie…,“ ukončil to Jacob, rozloučil se, ještě poděkoval a nesl mě do mého auta. Posadil mě na přední sedadlo a připoutal. Teprve potom mi došlo, že jsem v polospánku. Je to přirozená obrana mozku, nic víc. No, já ho však přemluvila, aby se probral úplně.

Když jsem byla vzhůru, otočila jsem se, neboť Jacob v zadu připoutával napůl spícího Dominika do sedačky. Bylo to krásné. Každý jiný otec by to dítě nechal spát na těch sedačkách, no, zodpovědný otec ho klidně probudí a připoutá, jen aby byl v bezpečí před případnou nehodou. Jacob je skvělý otec.

Když ho připoutal, sedl si za volant. Celou dobu jsem ho sledovala. Jakmile si zapnul pás a otočil klíčkem v zapalování, podíval se na mě. Já jsem jen sklopila oči a otočila pohled.

„Ty tu necháš svoje auto?“ zeptala jsem se, aby nebylo ticho. Potřebovala jsem s někým mluvit.

„Zaběhnu si sem později, teď tě odvezu domů. A… když ti to nebude vadit, mohl by Dominik dnes být přes noc u tebe? Nějak nevím, jak bych ho mohl dopravit domů,“ řekl a já jen pokývala hlavou na souhlas.

„Mně to vadit nebude, můžete u mě přespat oba, alespoň nebudu doma sama. Asi bych se zbláznila,“ odpověděla jsem mu a dívala se na něj.

Ani jsem si nevšimla, kdy jsme vyjeli, no, už jsme měli asi půl cesty ke mně domů za sebou. Zbytek cesty jsme toho moc nenamluvili. Jenom Dominik se tam vzadu vrtěl a já ho každou chvíli kontrolovala.

Když jsme zastavili u mě před domem, vystupovala jsem pomaleji než slimák. Jacob už stál s Dominikem v náručí a čekal, až se vybelhám. Jakmile se mi povedlo najít klíče a zamknout auto, musela jsem otevřít vchodové dveře. To se mi taky povedlo bez problémů.

„Kam ho mám uložit?“ zeptal se mě Jacob.

„Hm, můžeš ho dát k Melanie do pokoje. To poznáš, jsou to dveře s cedulkou, hned nalevo,“ navedla jsem ho a šla sebou plácnout do ložnice. Ani mi to nějak nedocházelo, ale už byly čtyři odpoledne. Sice pořád brzo, ale já byla vyřízená. Je to až neuvěřitelné, jak mě to celé rozhodilo. Zřejmě jsem v tom parku byla déle, než jsem si myslela.

Došla jsem ke svojí milované postýlce a plácla tam sebou. V botách a v oblečení, které jsem měla na sobě.

Tiše jsem oddechovala, už skoro spala, když tu jsem za sebou slyšela kroky, které se blížily k posteli. Jacob si za mnou povzdechl.

Došel až k okraji postele a otočil mě na záda. Sundal mi boty a odhodil je někam do prostoru. Ozvaly se dvě rány, jak boty dopadly na podlahu. Bylo znát, že je zamyšlený. No, potom jsem cítila, že mi sundává i kalhoty. Nijak jsem se tomu nebránila. Alespoň se mi bude pohodlněji ležet. Kalhoty taky někam odletěly. Ležela jsem tam jenom v tričku a spodním prádle. Otevřela jsem oči a setkala se s těma jeho.

Najednou se jeho obličej začal přibližovat. Políbil mě a…  

Hm, co si o tom myslíte? :) Vím, že tam je pár nesmyslných věcí, ale pro děj to tak necháme. Rovnou vám řeknu, že ten konec neskončí tam a tak, jak si myslíte. :) Renesmé zase zaperlí. :) Trošku se u toho zasmějeme, chci totiž trošku odlehčit děj, neboť tato kapitola byla pro někoho možná trošku... depresivní.

A jak to vlastně všechno bude s Melanie?

Zároveň vám chci také říct: Ano, vím, že je tu spousta věcí, na které je spousta nezodpovězených otázek, ale je jich tolik, že na ně při psaní prostě zapomínám, tak jestli vám chybí nějaké odpovědi, stačí mi v komentáři napsat a já to hodím do další kapitoly. ;) 

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek NNN! 7. kapitola: