Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » NNN! 16. kapitola

14.11.2012 (10:30) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1962×

Jaké by to asi bylo, kdybych já a Melanie měla stejné příjmení jako Jacob s Dominikem?

V tu chvíli na mě zavolal táta. Naposledy jsem se na sebe usmála, vzala si z věšáku, co je přidělaný na dveřích, župan, oblékla si ho a vydala se dolů za ostatními.

Když jsem procházela ložnicí ke dveřím, co vedou na chodbu, moje oči se stočily k podnosu se snídaní, co mi Jacob přichystal. Jako na zavolanou se ozvalo kručení mého žaludku.

„No jo, no jo,“ řekla jsem si pro sebe. Tedy spíš svému žaludku, co naříkal. Neodolala jsem a vzala si do ruky misku s jídlem. Bylo to sušené ovoce, to já k snídani miluju. Jedna z mála věcí, po kterých mi potom celý den není špatně.

Pomalou chůzí a s miskou v ruce jsem se dobelhala ke schodišti. Schody jsem scházela velmi pomalounku, stále jsem byla myšlenkami jinde. Nejspíš pořád v koupelně s obličejem přilepeným na zrcadle.

No ne, vážně, jaké by to asi bylo, kdyby mé příjmení bylo Blacková?

„No konečně, už jsme si myslely, že jsi v té koupelně usnula,“ začal se mi posmívat Emmett hned, jakmile jsem vlezla do obýváku.

„Jo, taky ti přeju hezký ráno,“ odvětila jsem mu. Došla jsem až k němu. Válel se na sedačce a v ruce držel kelímek. Přisedla jsem si k němu a nenápadně pozorovala tu plastovou věc v jeho ruce. Podle pachu jsem poznala, že je to krev. Ta vůně byla lákavá. Jak tak nad tím přemýšlím, už dlouho jsem ji neměla. Měla jsem co dělat, udržet svou ruku v klíně držící misku se sušeným ovocem. Avšak ta vůně byla tak lahodná… Mé vlastní tělo mě zradilo. Ruka mi vystřelila k tomu kelímku, a než jsem se nadála, držela jsem brčko ve svých ústech.

„Hele!“ vykřikl Emmett lehce naštvaně a také překvapeně. Ostatní se buďto pochechtávali, nebo krčili nos. Tedy… jeden z nich krčil nos. Můj Jacob.

Když jsem spolkla lok, který jsem měla nabraný v puse, omluvně jsem se na Emmetta usmála.

„Těhotenství je svině,“ vypadlo z něj a odkráčel si do kuchyně pro další kelímek. To už jsem se smála i já, a to dosti upřímným smíchem. Co se kelímku týče, měla jsem ho vypitý hodně rychle, no to by nebylo tak podivné. To podivnější bylo to, že jsem měla chuť si dát ještě trochu. Uvnitř mě se jedna část mého já snažila přesvědčit tu druhou o tom, že bych si měla vzít ještě trochu. Ale ta druhá – silnější – si zase stála za tím, že ne, že už mi to stačilo. A já tomu pevně věřila. Jednou jsem si řekla, že krev jenom v případě nouze, a tak to taky zůstane.

Vstala jsem a prázdný kelímek šla vypláchnout a potom vyhodit. Následně jsem se zase vrátila na sedačku a dojídala ovoce. Byla jsem natolik zabraná do Maríny, která se nemohla rozhodnout, jestli si má vzít chlapa, co ji požádal o ruku, a to ho ani nemiluje – oh, jaká náhoda –, že jsem si ani nevšimla, že se vzbudil i Dominik.

„Dobré ráno, smíšku,“ řekla jsem mu, když si sedl vedle mě s kakaem a bábovkou, co Esmé pekla ještě včera večer speciálně pro Dominika, který si oblíbil její kuchařské dovednosti.

„Ahoj,“ řekl mi s plnou pusou. Já jsem se jenom usmála a svou pozornost opět stočila k telenovele.

No super, bere si ho, aniž by ho milovala…

…

Napjatě jsem čekala, kdy Dominik dojí, aby s ním mohl jít někdo do pokoje nebo třeba ven. Chtěla bych načnout rozhovor, který by neměl slyšet. Jediná nevýhoda byla to, že jedl pomalu, a tak jsem začínala být lehce nervózní. Když už konečně snědl poslední kousek bábovky, tak se jako na zavolanou ozvala Rose.

„Dominiku, půjdeme se projít ven? Třeba do lesa?“ promluvila tím svým sametovým hlasem.

„Jooo!“ vykřikl a už se hnal do svého pokoje. Rose šla hnedka za ním. Podívala jsem se směrem, kde zmizela Dominikova záda.

„Fajn,“ řekla jsem si potichu pro sebe. Očima jsem zabruslila k hodinám, které visely v kuchyni. Devět hodin. Přesně. Za tři hodiny budu stát na náměstí v Seattlu pod nějakou sochou, o které ani nevím, že tam je. Z minuty na minutu budu o patnáct milionů korun lehčí. To mi ale nedělá žádné starosti. Ta největší starost je ta, že dnes odevzdám peníze a až zítra se uvidím se svou dcerou. Pokud se do té doby nezblázním, budu si říkat machr.

„Ehm, no, potřebovala… potřebovala bych něco probrat,“ začala jsem. Všichni rázem zpozorněli. Upíralo se na mě osm párů očí. Byla jsem jako Slunce, kolem kterého obíhá osm planet sluneční soustavy. Nejhorší na tom všem nebyl ten pocit, že mě pozorovali, ale ten pocit, že jsem nevěděla, jak si říct o takovou sumu peněz.

No tak, klid, jste rodina, prostě je slušně požádej… promlouvala jsem k sobě v hlavě. Moc to nepomáhalo, abych pravdu řekla.

„Ano? Všichni posloucháme,“ promluvila ke mně Esmé. Podívala jsem se jí do očí. Poznala jsem na ní, že ví, o čem chci mluvit. I když jsem se podívala na všechny ostatní, poznala jsem, že také vědí, o čem chci mluvit.

„No, těžko se mi to říká, ale… potřebovala bych těch patnáct milionů,“ vyhrkla jsem ze sebe. Musela jsem to prostě vybafnout, jinak bych to nebyla schopna říct.

Na svém rameni jsem ucítila teplou ruku. Byl to Jacob. Zřejmě to mělo znamenat něco v tom smyslu, že se ke mně přidává.

Carlisle se zvedl a mlčky někam odešel. Všichni ostatní zůstali. Já jsem na to koukala, jako bych právě viděla ducha. Nechápala jsem jeho chování. Vůbec jsem nepochopila, co to mělo znamenat. Prostě se zvedl a odešel.

Tak a jsi v hajzlu, žádný prachy nedostaneš a svou dceru už nikdy neuvidíš… řekl mi jeden hlas. Dosti kruté, pomyslela jsem si. Slzy se mi začaly hrnout do tváří.

To určitě ne, neboj se, ty peníze od nich dostaneš, namlouval mi druhý hlas. Rozhodla jsem se, že budu věřit spíše jemu. Snažila jsem se věřit spíše jemu, musela jsem!

Pořád jsem se ohlížela, jestli se Carlisle vrátí. Stisk na mém rameni v jednu chvíli zesílil. Podpora se mi v tuto chvíli hodila.

Carlisle se najednou zjevil přede mnou a podával mi něco malého a placatého. Srdce mi poskočilo, když jsem si všimla, co to je. Byla to kreditní karta s lístečkem, na kterém byl napsaný PIN.

I když… Trošku jsem to nepochopila.

„Na té kartě je převedeno patnáct milionů korun. Tady máš obálku, do té tu kartu i s tím pinem vlož. Tuhle obálku mu odevzdáš. Nemusíš se ničeho bát,“ vysvětlil mi a před nosem mi mával malou bílou papírovou obálkou.

Nezmohla jsem se na slova.

Ano! Ano! Ano!

Nic jsem neřekla. Jenom jsem se rychlostí blesku postavila a silně Carlislea objala. Objímala jsem ho a šeptala stále jediné slovo: „Děkuju.“

Do očí se mi hrnuly slzy. Já konečně uvidím svou dceru! Po tak dlouhé době… Když jsem Carlislea konečně pustila, znovu jsem to zopakovala. Tentokrát pro všechny.

„Mo-c vám všem děku-ju,“ říkala jsem trhavě mezi vzlyky. Přistoupila ke mně mamka a silně mě objala.

„Nessie, zlato, srdíčko moje, co sis myslela? Že tě v tom necháme? Že v tom nechám svou vnučku?“ říkala milým sladkým a zároveň káravým hlasem. Objímala mě velmi pevně a já jí vzlykala do ramene. Když se na to tak podívám, byla jsem hloupá. Vážně, co jsem si myslela? Že mě má rodina nechá na holičkách? Renesmee, ty jsi tak hloupá…

„Mami, víš, co je blbý?“ zeptala jsem se jí, když jsem zvedla hlavu a podívala jsem se jí do očí.

„Ne, co? Všechno by mělo být v pořádku, ne?“ zeptala se rychle vystrašeným hlasem. Já jsem se ušklíbla. Udělala jsem takový ten úšklebek jenom jedním koutkem. To mám po taťkovi…

„No, že jsem si to opravdu myslela,“ vysvětlila jsem jí. Skoro vyděšeně, dá se říct, se na mě podívala. Rychle jsem jí podala vysvětlení.

„No, přišlo mi blbé, ba trapné požádat vás o takovou sumu… Opravdu, bylo mi trapně,“ vypadlo ze mě, a když jsem to říkala, přejížděla jsem očima obličeje celé své rodiny. Všichni se šklebili. Tentokrát ke mně přistoupil Carlisle a položil mi ruku na rameno.

„Nessie. Je dobré, že to vím, alespoň jde znát, že jsi slušně vychovaná. Ale pokud jde o něco takového, nestyď se a přijď. I kdybys potřebovala na blbou zmrzlinu, protože na ni máš chuť, klidně si o ty peníze řekni,“ řekl mi Carlisle. Vodopád mých slz pokračoval snad donekonečna.

Podívala jsem se do tváří celé mé rodiny. Můžu být hrdá, že zrovna já mám takovou rodinu…

…

„Fajn, máš telefon? Klíče? Máš tu obálku? Je v ní ta karta i ten lísteček?“ vyptávala se mě už snad posté mamka. Protočila jsem oči a podívala se jí do očí.

Popošla jsem k botníku.

„Ano. Mám mobil, který je zapnutý, takže jsem na příjmu. Mám i klíče. Jak od auta, tak od domu. Obálku mám a je v ní i ten lísteček s tím PIN kódem i ta karta. Nemusíš se bát, mám všechno,“ vysvětlila jsem jí. Nejspíš bych měla dostat cenu za nejopakovanější větu dne, neboť jsem ji opravdu řekla snad už stokrát.

Začala jsem si obouvat boty, které mi Alice připravila. Všechno, co jsem měla na sobě, k sobě stoprocentně ladilo.

„Fajn, jsi si tím vším jistá?“ ujišťovala se znovu. Tentokrát jsem už zavrčela, ovšem to zavrčení se ztratilo v šumění látky bundy, kterou jsem si oblékala.

„Mami!“ okřikla jsem ji. Možná jsem její dcera a neměla bych si dovolovat, ale když se vás na jednu a tu samou věc ptá tisíckrát za čtvrt hodiny, nenaštvali byste se?

„No co, já jenom… jsem snad nervóznější než ty!“ vypadlo z ní. Otráveně jsem se narovnala a podívala se jí opět do očí.

„Maminko,“ začala jsem svou dlouhou řeč. „Já… Možná je to divný, ale já tomu únosci věřím. Ano, vím, opravdu je to zvláštní, ale v jeho hlase bylo něco, co mi říká, že on mluví pravdu. Kdyby chtěl, mohl odsud už dávno i s Melanie zmizet. Mohl jí ublížit snad tisíci různými způsoby, až se mi z toho ježí vlasy, ale nic neudělal. Prostě chce jenom peníze, aby mohl zmizet, a tak to udělal tou nejlehčí cestou. Podle hlasu vypadá, že je to velmi chytrý a milý člověk, i přes to, co udělal, “ řekla jsem jí. Koukala se na mě jako na zjevení.

„Renesmee… já tě nechápu,“ řekla a otočila se ke mně zády. Odcházela do obýváku za ostatními. V tu chvíli se ke mně přiřítil Jacob. Přišel až ke mně a objal mě v pase.

„Já ale opravdu chci jet s tebou,“ řekl a opřel mi své horké čelo o to mé. Chladné. Jako oheň a led.

„Jacobe, vždyť jsi slyšel, co říkal. Musím tam být sama. Nechci nic riskovat, nevíš, kdy mu rupne v bedně. Kdyby viděl, že je tam někdo se mnou, nechci ani pomyslet, co by mohl udělat… Mysli na naši dceru, pořád ji má u sebe,“ vysvětlovala jsem mu zkroušeným hlasem. I já bych si přála, aby tam mohl jít se mnou, ale opravdu nechci nic riskovat.

„Já vím, já vím, ani nevíš, jak mě to… drásá. Chtěl bych jet s tebou, můžu počkat někde opodál v autě. K tomu sloupu, nebo kam to máš jít, půjdeš jenom ty, já bych čekal někde v zákoutí. Co ty na to?“ navrhl mi jedno možné řešení.

K soše, Jacobe, pomyslela jsem si kysele. Podívala jsem se na něho s přimhouřenýma a ustaranýma očima.

„No, já nevím…“ začala jsem. Poznal na mně, že pochybuju, a tak pokračoval v přemlouvání dál. Ledy začaly tát a já se bála toho, že mu to nakonec dovolím.

„Nebo můžu řídit, odvezu tě tam a potom odjedu někam dál a až ty peníze předáš, prozvoníš mě na mobil a já tě přijedu vyzvednout. To bych mohl, ne?“ navrhl mi další možné řešení.

Poraženě jsem zavřela oči a vydechla. Nemám proti němu šanci. Musím to brát z té lepší stránky… budu mít u sebe podporu.

„No… tak dobře, ale hnedka, jakmile vystoupím, odjedeš někam dál a já tě potom prozvoním. Ale opravdu mě tam musíš nechat jít samotnou, rozumíš?!“ nadiktovala jsem mu podmínky a přísně jsem se mu podívala do očí.

„Dobře, fajn, platí. Budu poslouchat na slovo, slečno Cullenová,“ vypadlo z něj. Když vyslovil to oslovení slečna, tak musím uznat, že mě lehce bodlo u srdce…

„Dobře,“ řekla jsem a políbila ho. Polibek to byl velmi krátký, ale velmi krásný. Cítila jsem, jak se Jacob mračil. Nechápala jsem proč. Během toho polibku, když se mě dotýkal svými horkými rty, jsem mu palcem své ruky přejela po čele. Chtěla jsem vyhladit tu vrásku, která naznačovala, že má starosti.

„Co se děje?“ zeptala jsem se ho, když jsme rozpojili naše rty. I přes to, že jsem chtěla víc, moje zvědavost byla silnější.

To bych se chtěl zeptat spíš já? Děje se něco, o čem nevím?“ zeptal se. Neodpověděla jsem, pouze jsem zavřela své oči a opět se mu opřela čelem o čelo.

„Je něco s dítětem?!“ vypadlo z něj ustrašeně. Ihned jsem otevřela oči dokořán.

„Ne, ne, ne, s děťátkem nic není, nebo by alespoň nemělo, já jen…“ začala jsem mu vysvětlovat, ale svou větu jsem nedokončila. Nemohla jsem mu říct, že mi dělá starosti to, že mám jiné příjmení než on. Že Melanie, jeho biologická dcera, má jiné příjmení než on. A Dominik, který není jeho biologický syn – ale chová se k němu tak –, má příjmení stejné. Teď to možná vyznělo poněkud hnusně, jako bych měla něco proti Dominikovi, ale tady jde o princip… biologické a nebiologické, chápete?

„Já jen co? Renesmee, řekni mi to? Mně můžeš říct cokoliv!“ naléhal na mě. Nedokázala jsem mu to říct, mohlo by ho to ranit…

„Já jen že bychom měli už jet, máme na to tři čtvrtě hodiny,“ řekla jsem rychle chytrou výmluvu a vysmekla jsem se mu z objetí.

Další kapitola je na světě, tentokrát o něco delší, ale já si myslím, že si stěžovat nebudete. :D Prostě jsem nevěděla, kde jinde ji useknout. ;) To je celé. Navíc si o něco delší kapitolu zasloužíte, nemám pravdu? :)

Teď by mě spíš zajímalo vaše hodnocení... Co si o této kapitole myslíte? :)

Mimochodem... Jen bych vám chtěla říct, že se pomalu, ale jistě blížíme ke konci... Počítám už tak se dvěma - třema kapitolama a budeme finišovat. :) A také - pokud byste se chtěli průběžně informovat o stavu dalších kapitol, tak vám jen připomenu, že to všechno píšu na své shrnutí v sekci Novinky. :) Jsou tam informace o všech kapitolách, které jsem již vydala, které čekají na publikaci a které mám rozepsané. ;) Tak jen na připomenutí. ;)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek NNN! 16. kapitola: