Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » NNN! 1. kapitola

29.04.2012 (15:00) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 4567×

Promiň. To bylo poslední slovo dopisu, který jsem četla tolikrát, že už ho znám nazpaměť. Už je to tak dlouho, že by se to mohlo zdát i snem, ale bohužel. Nebyl to sen. Nic z toho, co se stalo, nebyl sen. A já to moc dobře věděla.

Zřejmě vás zajímá, co se stalo. Ani nevím, kde začít. Prostě… stačil jeden večer, jedna zpráva a najednou se můj život obrátil vzhůru nohama. Už to nebylo to sladké my, ale bolestné já a on…

**

Vše bylo perfektní. Po celé místnosti byly rozmístěny svíčky rudé barvy. Plápolaly a ve vzduchu byla cítit jejich vůně. Už jsem jen odpočítávala minuty, kdy se vrátí moje láska. Můj Jacob. Jak já ho milovala. Když jsem konečně uslyšela, jak běží, tak jsem z ničeho nic znervózněla. Přece jenom, chystám se mu říct věc, která změní naše životy, něco, co se nedá jen tak zahodit za hlavu.

Klika u dveří cvakla a on vešel. Hned mě očima vyhledal a já se na něj usmála. Stála jsem uprostřed chodby a už odtamtud se táhla řada svíček. Koukal na mě, jako by viděl ducha.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho. „Jak ses dneska měl?“ zeptala jsem se a popošla k němu. Jen mě podezíravě sledoval.

„My něco slavíme, lásko?“ optal se, ještě stále dosti šokován. Jen jsem se zasmála.

„To musíme něco slavit, abychom si mohli udělat hezký večer ve dvou?“ odpověděla jsem mu a zároveň se i ptala. Usmál se a moji otázku ignoroval.

„Takže slavíme. Ale co?“ zkonstatoval. Opět jsem se v duchu smála.

„Nech se překvapit, však se to dozvíš. Neboj se.“ Popadla jsem ho za ruku a odtáhla dál až do kuchyně. Na stole byla večeře, dvě skleničky červeného vína a svíčka. Překvapivě, že?

„Páni,“ vydechl jen a otočil si mě k sobě. Dal mi polibek, opravdu jen lehkou pusu, a vedl mě ke stolu. Odsunul mi židli jako správný gentleman a sám se posadil. Nepospíchali jsme, u jedení jsme si povídali. Nenápadně se snažil vypáčit ze mě, co to má znamenat, ale nepodařilo se mu to. 

Když jsme dojedli, spojila jsem ruce a opřela si je lokty o stůl. Koukali jsme si do očí a já usoudila, že je čas mu to říct. Ale ne u stolu v kuchyni.

„Co kdybychom se přemístili vedle?“ navrhla jsem. Jen přikývl, odsunul mi židli a v obývací místnosti jsme si sedli vedle sebe na sedačku.

„No?“ řekl netrpělivě. Fajn, řekla jsem si v duchu.

„No. Víš, musím ti něco říct,“ začala jsem a v duchu jsem se smála tomu, co jsem právě řekla. To, že mu musím něco říct, mu už zřejmě dávno došlo. Bože, Nessie…

„Budeme mít miminko!“ vykřikla jsem, ale ne moc nahlas. V úžasu na mě koukal, nezmohl se na slovo. Čekala jsem, že mě obejme, bude se smát a říkat, jak je to úžasné a že mě miluje. Ale ne. Tyto představy a úsměv z mé tváře zmizely ještě rychleji, než se objevil. Nic z toho, co jsem očekávala, se nedělo. Byla jsem zklamaná, ale ještě jsem neházela flintu do žita. Třeba to přijde později, jen se vzpamatuje. Čekala jsem. Avšak, stále nic.

„Lásko?“ oslovila jsem ho, abych opět upoutala jeho pozornost. „Tak co říkáš? Je to skvělé, ne? Budeme rodiči!“ zkoušela jsem to dál. Jeho reakce? Vstal ze sedačky a popošel k oknu. To se mi nelíbí, to není dobré, říkala jsem si a bála se, co přijde. Otočil se zpátky na mě a otvíral pusu jako ryba. Nevěděl, co má říct.

„Renesmé,“ oslovil mě. Takto mě nikdy neoslovoval. Opravdu jsem se bála, co řekne. Už v tuto chvíli jsem věděla, že je zle a že se mi to nebude líbit. A samozřejmě, nelíbilo.

„Renesmé, já… nevím, co říct. Víš, já… jsem docela v šoku. To… Heh, jak dlouho? Tedy, jak to? Jak je to možné?“ chrlil ze sebe, bylo zjevné, že v hlavě má mnoho otázek a neví, kterou dřív. Já však ignorovala ty, které řekl, a jen se mi hlavou honilo jediné.

„Ty nejsi rád?“ zeptala jsem se a měla jsem na krajíčku. V očích se mi leskly slzy, cítila jsem to a koukala do jeho očí. On koukal do mých a ani jeden z nás nevěděl co říct, jak zareagovat.

„Já… ne, to jsem neřekl, já… to totiž… ne.“ Když to ze sebe vyrazil, bylo to jako ostrá řezavá a nesnesitelně pálivá, co bolest projela mým srdcem. Jako rozžhavený šíp, kterým se trefil přímo do jeho středu. Nikdy jsem netušila, že něco může tolik bolet, ale teď, když mi probodl mé srdce, jsem poznala, že i slovo ne, dokáže být osudové.

„Takže ne. Ehm, takže… můžeš mi to nějak přiblížit. Jaksi nevím, co si mám myslet! Ty nejsi rád, že budeme mít miminko? To přece…“ Ihned jsem se začala rozčilovat. Cítila jsem, jak první slzy prorazily bariéru a linou si cestičku po mé tváři. Nedalo se to zastavit.

„Renesmé, já prostě… ještě nechci děti. Nejsem na to připravený a myslel jsem, že ty taky nejsi. Víš… navíc, nevím, jestli je to dobrý nápad. Co myslíš, že vznikne, když se spojí vlkodlak a poloupír? Co to bude za mutanta?!“ Můj svět se začal bortit jako domeček z karet. Jacob na mě ke konci už křičel. To jsem si, samozřejmě, nenechala líbit.

„Já nevím, co to bude, ale vím, že to nebude žádný mutant! Takto naše dítě nazývat nebudeš! A ty sis myslel, že nejsem připravená? Víš, kolikrát radši nemysli! Ano, možná máš pravdu, ale jen v jednom. Já nebyla připravená, ale když to přišlo, co jsem s tím mohla udělat? Jít na potrat? Nikdy! Nezabiju něco nevinného. A ještě ke všemu, proč by to nebyl dobrý nápad? Bojíš se? Já přece taky. Ty jsi vlkodlak, já upír a každý jsme napůl člověk. Neustále se kolem nás motá nějaké nebezpečí, ale to bude vždycky. Tak mi řekni, kdy bude ten správný čas? Kdy?!“ Co si pamatuju, nikdy jsem, neřekla žádnou delší řeč. A nikdy jsem tolik nekřičela. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale měla jsem pocit, že jsem si snad vykřičela duši. Jacob na mě jen koukal. S otevřenou pusou.

„Já prostě nechci děti, Renesmé,“ řekl a otočil se zpět k oknu.

„A co teď? Já už jedno čekám, jestli sis nevšiml.“ Nereagoval. Jen tam stál. Trvalo to asi pět minut. A celých těch pět minut jsem tušila, co řekne. Co bude chtít, ale to já nikdy, nikdy nedopustím.

„Nevím. Nechci tě k ničemu nutit, ale… víš…“

„Potrat sem netahej. Já to dítě donosím, i kdyby ses na hlavu stavěl,“ řekla jsem rozhodně a odešla do ložnice. Zalehla jsem pod peřinu i v těch večerních šatech. A v botách. Nenamáhala jsem se je sundat. Poslouchala jsem, co tam dole dělá. Seděl na sedačce. Vypadalo to, že… brečel. Nějakou chvíli tam seděl. Potom vstal a začal zhasínat svíčky. Když to dokončil, naskládal nádobí od večeře do myčky. Když byl i s tím hotov, vylezl po schodech nahoru a vešel do ložnice. Moc dobře věděl, že nespím. Musel to slyšet. Cítila jsem na sobě jeho pohled, kterým si mě prohlížel. Chvíli váhal. Udělal jeden váhavý krok do místnosti, ale hned zase vycouval. Nakonec odešel z místnosti, sešel dolů a lehl si v pokoji pro hosty. 

Snažila jsem se usnout, ale nešlo to. Za celou noc jsem spala asi půl hodiny. Neustále jsem se jen převalovala a dle toho, co jsem slyšela ze zpod, tak Jacob také. Dohromady toho taky moc nenaspal. Oba dva jsme měli stejné myšlenky. Co teď? Co s tím? Snad si opravdu nemyslí, že půjdu na potrat. To nikdy. Své dítě donosím, nezabiji ho. Už teď jej miluji víc než vlastní život!

Bylo něco kolem šesté, když se mi podařilo usnout na delší dobu. Probudila jsem se hodně pozdě. Ležela jsem obličejem ke zdi, a tak jsem se převalila na druhou stranu.  Tam, kde většinou spával Jacob.  Bylo tam prázdno. Jen malý kousek papírku s mým jménem. Bála jsem se ho otevřít. V tu chvíli jsem litovala, že jsem za celou tu dobu nikomu z rodiny neřekla ani slovo o tom, co se tu děje.  Nezbylo mi nic jiného, než se odhodlat a dopis otevřít…

**

Stála jsem u okna se zavřenýma očima. Poslouchala jsem, jak kapky deště dopadají na okno. Najednou mě vyrušilo otevření dveří a malé ručičky, které se sápaly nahoru po mých nohách. Otevřela jsem oči a koukla na svou malou dcerku Melanie. Tolik mi ho připomínala. Vlasy má černé po Jakovi, oči hnědé, ale světlé spíše oříškové. Obličejík má malý a roztomilý. Jsou jí teprve čtyři a už jí celý svět padá k nohám. Co budu dělat, až jí bude sedmnáct? Naštěstí je to v naší vzdálené budoucnosti a já si s tím teď nemusím lámat hlavu.

Otočila jsem se na svou dcerku a usmála se. Ona se na mě zpět zazubila.

„Mámí?! Kdy už půjdeme?“ zeptala se mě a dožadovala se nošení na rukách. Zvedla jsem ji jako pírko a šla s ní směrem dolů ze schodů ke dveřím. Dnes jde poprvé do školky. A strašně se těší. Minulý týden, když jsem se s ní byla podívat se mezi dětmi a ukázat jí, kam bude chodit, chtěla se rovnou rozeběhnout a hrát si s ostatními. To ovšem nemohla. Sice byla chvilku mrzutá, ale když jsme přijely domů a ona uviděla Emmetta, svého strýce, okamžitě na celou školku zapomněla.

Autem jsme dojely až ke školce, na malé parkoviště. Když jsem vystoupila, ovál mě teplý větřík, což nebylo zrovna obvyklé. Ale bylo to příjemné. Pomohla jsem Mel vystoupit. Ihned se rozeběhla ke dveřím. Slyšela jsem, jak na parkovišti zastavilo další auto. Další děti. Třeba se ještě seznámím některými dalšími rodiči. Bylo by super nalézt nějakou kamarádku mezi matkami dětí.

Došli jsme do šatny a já Mel svlékla z věcí. Byla jsem domluvena s učitelkou, že ji sem normálně přivedu. Nebudeme kolem toho nic dělat jako jiné maminky.

Když jsem jí nandávala druhou botičku, otevřely se dveře a dovnitř zavál větřík zvenčí. Ne ledový, jaký bych čekala, ale teplý větřík a přinesl s sebou závan vůně jehličí, mechu, jahod a vody. Jeho vůni. Zasekla jsem se v půli pohybu a dle toho, že jsem neslyšela, jak se hýbe, jsem usoudila, že on taky kouká jako vyoraná myš. Najednou se vedle Mel usadil chlapeček. Také černé vlásky a ty samé oči, jako má Jake.

„Ahoj,“ řekl chlapec. „Jsem Dominik.“ Stejně mu odpověděla i Mel. Super, už má kamaráda. Zřejmě svého nevlastního bratra! Samozřejmě, že mi to ihned docvaklo. Ta podoba není náhoda. Je to jeho syn.

Do očí se mi nahrnuly slzy, snažila jsem se je zahnat mrkáním, ale tím jsem jim spíše uvolnila cestu, aby stékaly dolů.

„Maminko, ty pláčeš?“ všimla si moje malá Mel.

„Ne, brouku, jenom… no, půjdeme?“ zeptala jsem se nakonec. Už jsem odsud chtěla pryč. Zrovna jsem se zvedala, když si vedle stoupl on a začal chlapečkovi sundávat bundičku.

„Nepočkáme na Dominika?“ stěžovala mi to dál moje drahá dcera.

„Uvidíte se ve třídě,“ řekla jsem jí a popadla ji za ruku, kterou mi nastavovala. Ovšem, než stihla udělat jeden krok, otřela se o mě jeho ruka. Zřejmě „omylem“.  V tu chvíli ve mně projelo mravenčení. Trhla jsem pohledem vedle a setkala se s jeho očima. Ihned jsem uhnula pohledem a šla s malou do třídy. Okamžitě zapadla.

 Chvilku jsem ji sledovala, a povídala si s učitelkou. Je milá, je jen o pár let starší než já. Když nepočítám, že mně je přes sto let. Jakmile jsem usoudila, že je čas odejít, rozloučila jsem se s učitelkou a odcházela zpátky k autu. Mé podpatky klapaly. Všude okolo bylo ticho, takže to bylo slyšet. Když jsem se přiblížila k lavičce, zamrazilo mě. Strnula jsem uprostřed chůze, neschopna pohybu. Seděl tam a sledoval mě zpod řas. Po dlouhém vnitřním přemlouvání jsem se odhodlala dát se znova do pohybu. Jak jsem míjela lavičku, jen mě sledoval. Ovšem, poté se zvedl.

Šel za mnou až k autu. Cestou na parkoviště mě polil studený pot. Je to tak dlouho a při tom tak bolestné. Moje srdce je rozervané na několik částí, stále se nezacelilo.

Přidala jsem do kroku, abych byla co nejdříve v autě a mohla odsud vypadnout. Srdce – tedy to co z něj zbylo – jsem měla až v krku. Už jsem byla u dveří a otevírala je, když tu je jeho ruka přibouchla zpět.

„Nessie.“ Zavřela jsem oči.

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek NNN! 1. kapitola :