Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy to neskončí... 7. kapitola

09.04.2012 (07:15) • makulka • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1186×

7. kapitola

Jasper

Čím dál jsme byli od ostatních, tím víc Alicino sebeovládání sláblo, a když jsme se dostali dost daleko, rozvzlykala se znova. Dost mě tím vyplašila. Tam u potoka se naprosto ovládala a zdála se být silná, tak co hrozného se jí mohlo stát?

„Alice? Co se stalo? Co ti Maria řekla?“ Po vyslovení poslední věty se její hrůza, pokud to bylo vůbec možné, ještě znásobila. Co se tady sakra děje?

Alice se spustila na zem, lépe řečeno spadla, jako by jí nohy vypověděly poslušnost.

„Tak co se teda stalo?“ Posadím se na zem vedle ní. Velká chyba! Alice se podle všeho vůbec neovládá a zhroutí se mi do náručí. Co teď? Nenapadne mě nic jiného, než ji opatrně pohladit po vlasech a po zádech.

Hm, v utěšování podle všeho nejsem vůbec dobrý. Maria nikdy uklidnit nepotřebovala a s jinými ženami nemám zkušenosti. Trochu mě ale omlouvá, že prozatím jsem všem ostatním velel a k žádné jsem si nevytvořil bližší vztah. Otázkou je, proč se zajímám zrovna o Alici…

„E… Alice, já…“ vykoktám.

„Prosím tě, Jaspere… Prosím…“ vzlyká mi do košile. Vypadá tak bezmocně. Měl bych ji okamžitě odstrčit. Tohle je strašně nebezpečné. A co Maria?

Místo toho si ji přitáhnu blíž a obejmu. Hladím ji po zádech a šeptám uklidňující slova. Kde se to ve mně bere? Prozatím jsem jen válčil a zabíjel, a teď místo toho tady objímám upírku a snažím se ji utišit.

Trvá dlouhých dvacet minut, než se uklidní natolik, aby se mi podívala do očí. Cítím z ní rozpaky. Chce se ode mě odtáhnout, já ji ale nepouštím a pozorně se jí dívám do očí. Rozpačitě se pousměje.

„Už jsem v pořádku, nemusíš mít strach. Ovládám se.“ Teprve když mi to její emoce potvrdí, tak ji pustím. Odsedne si ode mě a zahledí se do země. Odmítá se mi pohlédnout do tváře. Chvíli je ticho.

„Jaspere, je mi líto, že jsi u toho musel být. Je toho na mě jenom trochu moc a nezvládla jsem to. Už se to nestane, promiň.“

„Mně to nevadí, Alice. Co se ti teda stalo?“

Zachvěla se. „Nic se nestalo. Maria mi vyčítala, že jsem nás všechny ohrozila a připomněla mi… Takovou naši malou domluvu,“ řekla po menším zaváhání.

„Jakou dohodu?“ Mlčí. „Jakou dohodu, Alice?“ Nerozhodně pokrčí rameny. „Alice?“

„Na to se budeš muset zeptat Marie.“ Nevěřícně si ji změřím pohledem. Tak ona se té dohody bojí, nechce o ní mluvit, protože to Maria zakázala, a teď mi říká, ať se jí zeptám?

„Dobře. Počkej tady, za chvíli jsem zpět.“

„Ne! Ne, prosím, neptej se jí!“ Chytí mě za rukáv, aby mě udržela na místě. To ale není nutné. Ta hrůza, která se u ní najednou objevila, mě zastavila sama.

Zase se posadím. „Tak mi to řekni sama.“

„Nemůžu.“

„Proč ne? Co je na tom tak hrozného?“

„Nic. Jaspere, já ti to prostě neřeknu. Nezlob se na mě, ale ne.“

Chvíli ji zamyšleně sleduju. Co to může být tak hrozného? A proč mi o tom Maria neřekla?

„Tak dobře, teď se o tom nebudeme bavit. Nemysli ale, že na to zapomenu. Jednou mi to budeš muset vysvětlit. Proč sis se mnou teda měla promluvit?“ Zase je ticho, nervózně v rukou žmoulá lem své košile. To snad není pravda, ona mi nic neřekne. Čeho se tak bojí?

„Tak fajn. Buď se mnou budeš mluvit na rovinu a nebudeš se bát, nebo půjdu a na vše se zeptám Marie.“ Vyděšeně na mě pohlédne.

„To bys mi udělal?“

„Jen pokud mě k tomu donutíš. Takže?“

„Ale jen pokud slíbíš, že se to Maria nedozví. Ona mi zakázala o tom mluvit.“ Zakázala? No dobře. 

„Slibuju. A začni od začátku.“ Moc se jí do toho nechce. Nakonec ale začíná vyprávět.

Alice

„Vzpomínáš, jak jsi mě přivedl a Maria se mnou mluvila, zatímco ty jsi šel zabít těch šest u–“

„Co prosím?“ přeruší mě. Jejda, on neví, že to vím.

„Ještě to popírej,“ zašeptám zničeně. Je toho na mě už moc, tady se to nedá vydržet. Vzhlédnu a setkám se s jeho studeným pohledem. Ucuknu. Takhle se na mě ještě nikdy nedíval.

„Nevím, jak jsi na něco takového mohla přijít. Taková hloupost. I přesto mě však zajímá, jak tě něco takového mohlo napadnout.“

„Není to hloupost a moc dobře to víš. Zabil jsi je, protože jejich věk se už blížil k jednomu roku, že? A tajíš to spolu s Mariou. Nezapírej to, co je očividné. Udělej mi tu laskavost, když už ti já říkám pravdu.“ Teď je jeho pohled přemýšlivý.

„To je spravedlivé. Myslím, že ta dohoda bude vzájemná. Marii ani slovo.“ Lehce se pousměji. Tak to se nemusí bát, Marii určitě nic vykládat nepůjdu. Stejně nechápu, proč mu to všechno říkám. Koleduji si o smrt.

„Takže jsi je zabil.“ To není otázka, on ale přesto přikývne. Nijak to nekomentuje, na očích mu ale vidím skrývanou bolest.

„No, zatímco ty jsi… dělal, co si měl, tak Maria mi objasňovala pravidla. Nejvíc jí záleželo asi na tom, jak se k tobě mám chovat.“ Tady se zadrhnu, je mi trošku trapné mu to říkat.

„Jak se ke mně máš chovat?“ zeptá se napjatě.

„Mám k tobě mít takový vztah jako má voják k veliteli. Nesmím se tě ani dotknout, jestli chápeš, jak to myslím. Pokud to poruším, zabije mě. Jsi její.“

„Já nikomu nepatřím, nejsem věc. Ten vztah, který mám s Mariou je… zvláštní.“ Odmlčí se. „To jsem si dosud nepřiznal,“ zašeptá.

„No, mně do toho nic není. Každopádně mi dost naznačovala, že toto pravidlo nesmím porušit. A pak, po té mé vizi s útokem, se mnou mluvila na louce. Říkala vlastně to samé, jen v bledě modrém. Dost ji zaráží, jaký vztah k sobě máme my dva. Ptala se mě na to dnes, před chvílí,“ rozklepu se. Tam u toho stromu mě čekal druhý boj, jen s jedním rozdílem. Neměla jsem šanci vyhrát. Myslela jsem, že mě zabije. Tohle Jasper vědět nemusí.

„Dlouho mě přemlouvala, ať odejdu z armády. Nakonec jsem jí kývla. Prý to mám s tebou probrat.“

„Ale já tě nenechám odejít, Alice. To snad víš.“ Vím. Věděla jsem to v okamžiku, kdy jsem souhlasila s odchodem. Vize se snad nikdy nemýlí.

„Pověz mi, Maria ti ubližuje?“ On to ještě nepoznal? Místo odpovědi ještě víc skloním hlavu.

Celý prostor kolem mě náhle zaplní jeho vztek. Teď už chápu, jak to Trudy myslela. Emoce jsou strašlivá zbraň. Naštěstí není vztek mířený na mě. I přesto se vyděšeně přikrčím a podívám se na něj. Zuří. Jeho vrčení se ozývá všude kolem nás. Rychle vyskočím a popadnu ho za ruku.

„Ne. Prosím, uklidni se. No tak, Jaspere, podívej se na mě. Tak. Už je to dobré, že?“ Nevím, proč ho uklidňuju, ale když se neovládne, stane se něco špatného. Určitě. Zavrčí ještě víc. Raději uskočím. Podívá se na mě. Pořád se neovládá. Skrčím se u země. Kéž bych byla neviditelná. Pak si něco uvědomím. Já už jsem tohle jednou viděla. Tehdy v lese, když mě vedl do tábora. Jen jsem si to špatně vyložila. Já nic nepředpověděla, já mu jen řekla pravdu.

„Jaspere…“ zašeptám a zavřu oči. Jen čekám, až na mě skočí, zrovna jako tehdy v té vizi. Místo toho mě jeho ruka pohladí po tváři.

„Mě se nemusíš bát. Já ti neublížím. Já ne.“ Slyším jeho tichý hlas. Pootevřu jedno oko. Opravdu, už se zase ovládá. Uvolněně se posadím a všimnu si, že mě pořád ještě hladí po tváři. Nemůžu to zadržet a hlavu mu položím do dlaně. V očích má takový něžný výraz. Tak se nikdy nedíval ani na Mariu.

Opatrně se nadzvednu. Jasper ruku z mé tváře nesundává a druhou mě obejme kolem pasu. Pomalu si mě přitahuje k sobě. Kdybych měla srdce, tak teď určitě bije jako splašené. Okamžik trvá nekonečně dlouho, protože mi Jasper dává prostor na to, abych se mohla odtáhnout. Jako by to šlo.

A pak… Pak se naše rty konečně dotknou. Je to takové nesmělé otření, oba chceme vědět, jak ten druhý zareaguje. Když už klid trvá moc dlouho, tak lehce pohnu rty a Jasper mě políbí. Je to krásný, něžný polibek. Vychutnávám si ten okamžik, jak jen můžu. Teprve po chvíli si uvědomím, jak moc ho miluju. A jak jsem se dlouho těšila a doufala, že mě políbí. A on mi to splnil.

Po hodně dlouhé chvíli se od sebe odtrhneme. Jasper na mě chvíli překvapeně hledí a pak řekne:

„Miluju tě, Alice. Právě jsem si to uvědomil. Miluju tě už od první chvíle, kdy jsem tě poprvé uviděl. Byla jsi taková bezbranná a opuštěná.“

„Taky tě miluju. Děkuju, že jsem si to mohla konečně uvědomit.“

A zase mě políbí. Nemyslím na nic než na ten polibek, dokud mi hlavou nebleskne myšlenka, že Maria tohle asi nebude brát zrovna vklidu.

Autor: makulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy to neskončí... 7. kapitola: