Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 40. kapitola - Opravdové peklo!

02.06.2012 (18:15) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 39× • zobrazeno 6912×

40. kapitola

Opravdové peklo

 Bella

Vyděšená a naprosto paralyzovaná jsem pozorovala, jak se pomalu, lidským tempem blíží až k posteli. Ke mně. Na srdce mi dopadl těžký balvan a znemožňoval mi dýchat. Dusil. Pokoušela jsem se do plic dostat alespoň trošku kyslíku, ale naprosto zbytečně. Bylo mi tak moc zle. Přímo odporně… Celé tělo jakoby sevřela mohutná křeč vycházející hlavně ze žaludku. A já v ten okamžik jsem s jistotou věděla, že se za chvilku musím zákonitě pozvracet.

Bylo to neodvratné.

„Neboj se, maličká,“ promluvil na mě laskavě, ale mělo to úplně obrácený účinek. Jeho slizce medový hlas mi opět zvedl už tak rozbouřenou hladinu kyselin, které se mi právě dostávaly až do krku. Polykala jsem a polykala, jen abych to nevyhodila přímo na něj. Kdo ví, čeho by pak byl ve vzteku schopný?

Podle mě všeho…

Nemohla jsem dlouho otálet. Musela jsem se ihned pokusit odvrátit právě to… neodvratné.

„Dý,“ oslovila jsem ho starou přezdívkou a jemu spokojeně zaplálo v očích. Úsměv mu zaplavil tváře a já mu falešně oplácela. Nejraději bych však znechuceně ohrnula vrchní ret. No, to bylo přesně to, co jsem udělat nesměla. Pokud jsem chtěla přežít dost dlouho a zvýšit tak naděje na moje nalezení, musela jsem hrát hodnou a povolnou ovci, která je se vším smířená. Ale neměla jsem v úmyslu se nechat… To slovo, co mělo následovat, jsem nedokázala zformulovat ani v mysli, tak příšerně mě děsilo.

Já však byla slabá, zbabělá a navíc i těhotná…

„Nemohli bychom s tím počkat?“ navrhla jsem a můj hlas se ani jednou nezachvěl, třebaže uvnitř jsem se třásla jak čerstvě narozené kotě. Jenomže jako jemu i mně instinkty napovídaly, co mám a nemám dělat. Jako jeho pud táhl ke struku matky, tak já s naprostou jistotou věděla, že chovat se slušně a podrobeně by mi mohlo zachránit kůži. A nejen mně…

„Nechápu proč,“ zavrčel nevrle.

„Já jen… Právě jsem se rozešla s Edwardem. Teda utekla od něj a tak -“

„Chtěla bys chvilku počkat?“ skočil mi do řeči. Tvářil se přitom naprosto nevěřícně a ještě se naštvaně mračil. „Nemyslím, že by to byl dobrý nápad,“ zavrhl jednoduše po chvilce ticha a moje srdce se v ten moment nastěhovalo až do krku. Cítila jsem, jak mi tepe doslova celé tělo. Hučelo mi v uších a svět se mi před očima jemně otáčel, ale odhodlaně jsem se držela. „Takhle na něj zapomeneš daleko rychleji,“ stál si za svým.

Možná nakonec tak statečná nebudu?

Nedal se zastavit. Z očí jsem mu vyčetla, že mě prostě chce a netušila jsem, jak jinak mu to ještě vysvětlit. Jak se zachránit a jemu zabránit v...

Ležela jsem na zádech a pozorovala jeho odpornou tvář, která se nade mnou teď už nedočkavě skláněla. Přitiskl svoje ledové rty na ty mé tak tvrdě, až to zabolelo. Tiše jsem vzlykla a pokoušela se nepozvracet. Nebo bych naopak měla?

Panickou hrůzou jsem vůbec netušila co dělat. Jak ho odehnat!

Třásla jsem se, klepala a potila…

Pak mým tělem znenadání projel chlad. Věděla jsem naprosto jasně, co to znamená, ale kvůli tomu maličkému jsem moji druhou stránku musela co nejrychleji potlačit. Bylo to tak nepředstavitelně těžké, protože tahle část vyplouvala na povrch právě v podobných chvílích paniky a stresu, nebo také v případě, že mi v těle už nezbývalo moc upíří krve. Tak jako tak to se mnou, a nejen se mnou, vypadalo hodně bledě.

Naštěstí se mi ten chlad, nebezpečně se šířící mými končetinami, nakonec podařilo zastavit. Nemohla jsem nám ublížit, ani se odhalit… Ne před ním. Věděla jsem, že by toho okamžitě využil.

Možná, že kdybych to tady jednoduše ohodila, udělalo by se mu zle a veškeré toužení by jej opustilo tak rychle, jak bleskově se objevilo. Jenomže… Co kdyby mě pak zmlátil? Věděla jsem, že si žádné zbytečné servítky nebere, svoji sílu taky nijak výrazně nekrotí, a tak bych to nemusela odnést jen já, ale i… Hrdlo se mi nebezpečně stáhlo jen nad pouhou myšlenkou.

Nebylo jisté naprosto nic. Ten hajzl si mě mohl vzít na sílu, a tak surově, že bych klidně mohla i potratit. Znovu! Tentokrát však ne díky člověčímu bláznovi. Ne kvůli těm bigotním přesvědčením, že upíři jsou špatní, ačkoliv… Možná na tom nakonec něco málo pravdy bylo?

Ne!

Zakázala jsem si na podobné stupidnosti co i jen pomyslet. Elli byla anděl a Edward? Ten asi taky nebyl takový, jakého jsem si ho zaškatulkovala v okamžiku, kdy jsem ho spatřila vedle těch dvou. Pokud mi Defton nelhal, jakože ne, protože tomu praseti se líbilo mi působit bolest, byla jsem ta hloupá jenom já sama. Uvnitř mě teď plápolala doslova drobounká jiskřička naděje. Jestli totiž byla pravda to, co mi tu Defton před chvíli tvrdil, Edward mě nejspíš hledá. A já… Musím vydržet!

Věděla jsem jasně, že můj boj je zbytečný a předem prohraný. Úplně marný, protože ani tohle dítě nedostane šanci se narodit. Přesto jsem nedokázala nebojovat.

Bylo hodně proč, ale nechtěla jsem nad nimi teď přemýšlet. Musela jsem vymyslet plán, jak tomu odpornému parchantovi, který už se nacpal na postel vedle mě, zastavit tu jeho nebezpečně se zvyšující touhu. Vysílal ji ke mně doslova ve vlnách.

Žaludek po celou dobu protestoval a teď už vážně hrozil, že pošle všechno nahoru, pokud se ten slizký upír neodtáhne. A Defton, jako by mi četl v hlavě, mě přestal líbat a neštvaně se zapřel o lokty. Vztekle si mě přeměřil. Možná ta jeho nespokojenost pramenila i z toho, že jsem mu jeho odpornou náruživost neoplácela. Vlastně jsem celou dobu ležela jak leklá ryba a modlila se za to, že stejně tak i smrdím.

„Vůbec se nesnažíš,“ zavrčel navztekaně.

„Nemůžu. Ještě ne…“ odmlčela jsem se s tlustým knedlíkem v krku. Ten slib v tom byl naprosto hmatatelný. Jako bych mu právě řekla, že momentálně ne, ale později toho schopná budu. Tak to ale rozhodně nebylo. Nedokázala jsem vystát nic, co se tohohle tvora týkalo. Ani tu jeho nasládlou vůni, která na mně ulpívala, a tak mi bránila v tom, abych zacítila alespoň malý náznak Edwarda.

Nešlo to… Prostě byl schovaný pod tou dominantní vůní Deftona, která už stihla prolézt úplně všechno. Ulpěla všude, včetně mě. Cítila jsem ho na sobě, všude, a to mi naději rozhodně nepřidávalo.

„Fajn,“ štěkl dotčeně a konečně se posadil. Jako by ze mě alespoň na okamžik celé to napětí opadlo. Samozřejmě pouze na vteřinku, protože když si pak stoupl a otočil se ke mně, ihned mi nařídil, abych se posadila. Netušila jsem proč, ale došlo mi to vzápětí, kdy mi přes hlavu přetáhl triko. V tu chvíli jsem tam byla už jen v kalhotkách.

Vyděšeně jsem se nadechla a zastavila impulz vystřelit rukou pro tričko a vyškubnout mu ho z těch medvědích pracek. No, neudělala jsem to. Stejně jako jsem si nedovolila se okamžitě překrýt rukama. Vypadalo to, že od hlavního bodu prozatím upustil, a tak jsem ho nechtěla zbytečně víc rozčilovat. Pokud se chtěl jen podívat…

Ano, jsem opravdu naivní!

Seděla jsem tam tiše s rukama podél těla a dlaně jsem nechala položené v klíně. Bylo to takové nevinně obranné gesto. Skrývala jsem tak jediné místo, kam jsem nechtěla, aby se kdy dostal. On se ale nad mým rozpoložením ani nepozastavil, jen zmuchlal moje tričko do malé kuličky a pak ho jedním přímým hodem poslal na stůl, hned kousek od papírového sáčku.

Přemáhala jsem strach a paniku, ale i tu zatracenou bojovnost, která občas vykoukla napovrch, protože jsem si nemohla dovolit udělat chybný krok. Ne s tímhle mentálně narušeným cvokem, který mě měl v hrsti. Mohl si se mnou dělat, co chtěl a já mu v tom nemohla nijak bránit. On ode mě však neodvrátil pohled ani na sekundu a pořád si mě roztouženě prohlížel.

„Rozhodl jsem se ti splnit tvoje přání a nevzít si tě teď hned, ale… Jsem jen chlap a mám svoje potřeby,“ nadhodil a vytáhnul koutky vzhůru. Oči se mu lascivně zaleskly a já hrůzou polkla. Pohled mi sjel mezi jeho kyčle, kde se to pořád drželo vzhůru. Rozbolelo mě břicho z pouhé představy, že se tomu asi nakonec opravdu nevyhnu, ale pořád to bylo lepší, než kdyby mě… znásilnil, nebo domlátil tak, že bych to nepřežila jak já, tak ani ten můj tajný poklad. Jenomže já to prostě nedokázala.

Představit si to v mojí… Ne! To přece nemůže chtít. Určitě se mýlím… Musím!

Defton si ale opravdu jedním prudkým pohybem stáhnul černé slipy a pak je odhodil stejným směrem, co moje triko. A přitom na mě nedočkavě koukal.

„Tohle jsme ještě nikdy nevyzkoušeli, co, miláčku?“ pověděl celý natěšený.

Ne, tohle opravdu nezvládnu!

 Edward

Kurva! Doprdele! Sakra…

Běhali jsme se Zoem pořád jak dva honicí psy, čenichali okolo a nic! Bella jako by se do země propadla, ale vzhledem k tomu, kdo ji unesl, se ani nebylo čemu divit. Byl jsem nervózní, věčně vzteklý a nejen to. Za tyhle dvě nejčastější nálady jsem ukrýval všechno to ostatní. Strach, paniku a totální beznaděj.

Eliz mi mezitím třikrát volala. Prozatím však pátrání nepřinášelo žádné pozitivní výsledky. Ta štětka Beatrice se musela někde schovávat. Podle mě to ani nebylo kvůli Deftonovi, ale spíš proto, že v nedávné době zabila člověka, a tudíž by ji prozradily rudé oči. To byla pořádná komplikace. Když upír nechtěl, abyste ho našli, šlo to vážně jen horko těžko.

Nemůže to už dlouho trvat!

Právě jsem dotelefonoval s Raulem, který taky neměl žádné novinky, když to na mě z ničeho nic přišlo. Udělalo se mi zle, ale opravdu tak moc špatně, jak mi snad ještě nebylo. Slyšel jsem v sobě ozvěnu divoce bijícího srdce a tep… To nebylo možné! Roztočila se mi hlava a žaludek se zhoupnul. Poprvé mi jako upírovi bylo na zvracení, až na to, že my nezvracíme. Nikdy!

Padl jsem na kolena a poprvé v mojí existenci dávil krev…

Zoe mě vyděšeně pozoroval a strnule stál jen kousek ode mě. I přes všechnu tu bolest, která následovala, jsem docela jasně rozuměl všem těm jeho chaotickým myšlenkám.

Stejně jako já ani on netušil, proč jako upír dávím, a jak je to možné. Stříbrný prach, který jsem podle něj v té pumě mohl vypít, zavrhl ihned poté, co jsem si utřel pusu do rukávu a vztekle se po něm podíval. Nepomáhal mi. No, neměl jsem na sobě ani žádné puchýře… prostě nic, co by naznačovalo, že to mám spočítaný.

A pak najednou pomyslel na to, z čeho se mi udělalo opět pořádně zle. Spojení. Podle něj jsem cítil to, co právě prožívala moje Bella, a pokud měl pravdu… Tak mi asi právě zmizel i ten poslední, miniaturní kousek naděje, který jsem si draze hýčkal a opatroval v mém stále doufajícím srdci.

Vypadalo to, že je pozdě.

Začaly ze mě vylézat tiché vzlyky. A nebyly jen suché, jak jsem zjistil v momentě, kdy mi do dlaně padla první krvavá slza.

Defton

Vážně jsem si ani ve snech nepředstavil, že to může být až takhle vyjebaně skvělý. To neskutečně příjemný teplo, který se mi kolem penisu obemknulo v okamžiku, kdy si ho ta děvka strčila do pusy, bylo… prostě boží, i když byla pořád tak nepřirozeně nahrbená. Přece jen ho podle svojí potřeby ohnout nedokázala!

Jo, líbily se mi ty její našpulený rty, když jimi pomalu přijímala a vzápětí zas vydávala ten můj dokonalý dárek. Nic jiného to pro ni ani nemohlo být. Byla to pocta, že mi ho směla vykouřit. Potom všem, co mi ta svině udělala, bych ji měl hodit na zem a ošukat tak, až bude krvácet, ale to by mi pak zničilo i ten zbytek naděje, co jsem u ní mohl mít. Ačkoliv představa zakrvácené Isabelly… Prudce mi dole zacukalo, a já pochopil, že se blížím k vrcholu.

Už skoro v závěru jsem jí chňapnul za ty její otravně dlouhý, hnědý vlasy a přirazil ji k sobě téměř až na doraz. Chvíli jsem si ji tam podržel, i když sebou prudce škubala. Jako bych ji snad chtěl udusit… A možná to tak bylo, protože jsem právě mocně kropil vnitřek jejích rozkošných úst a zároveň i mandlí mým jedem. Nebo bych měl spíš říct semenem? Mohla být ráda, že dostala příležitost mě ochutnat.

Chtělo se mi tak zůstat ještě hodně dlouho, když se ale ozval její dávicí reflex, okamžitě jsem se odtáhnul. Vyzvracela se na podlahu pod sebou, jak jinak. Bylo mi jedno, jestli si to tady zasviní, a taky jsem neměl v plánu ji trestat za něco, co byla čistě lidská záležitost. Nacpal jsem jí ho až do krku a ona se poblila, tak to prostě bylo. Jistě to nebylo proto, že bych jí byl odporný, vždyť se mnou spala už tolikrát, a jak ráda.

Nakonec si pusu otřela jen do vršku dlaně a přitom se ještě celá třásla a brečela. Jak dojemný! Úplně mě to bralo za srdce. Odběhnul jsem pro koš a plastovou láhev s vodou.

„Na, vypláchni si!“ poručil jsem. Neměl jsem v plánu přestat jedním rychlým uděláním. Potřeboval jsem se vystříkat ještě alespoň dvakrát. Nejmíň dvakrát!

Poslechla mě a opravdu si pusu vypláchla. Potěšeně jsem se usmíval nad její poslušností a pokoušel se nevnímat ty dotěrný krokodýlí slzy, který se jí řinuly z očí. Dřív jsme spolu spali bez protestů a ona si to ještě náramně užívala. Teď najednou bude dělat ofuky? Na to bych se ještě podíval.

Neměl jsem s sebou Beu, aby ji prozatím zastoupila, tak mi holt musela posloužit sama Isabella!

„Hodná holka,“ pochválil jsem ji, když mi podávala zpátky prázdnou láhev. Všechno jsem to odsunul stranou a nařídil jí, aby se pěkně položila na postel. Bez odmlouvání poslechla. Byla tak roztomile krotká…

Prsty jsem jí prošel od tváře, přes krk, až k prsům. Byla hezky stavěná, a to i na člověka. A právě to mě na ní tak moc lákalo. Jako upírka by byla dokonalá. A byla by jen moje! Jemně, na můj vkus až příliš něžně, jsem jí laskal prsa a bradavky. Dopřál jsem si dokonce i jedno olíznutí, ale vzápětí jsem toho hořce zalitoval, protože se mi z toho udělalo zle. Připadal jsem si jako obyčejný teplouš, co ojíždí toho zkurvenýho vegetariána. Byl tu cítit pořád, a to mě vážně žralo. No, touhu přeznačkovat si to, co je moje, jsem prozatím udržel pod kontrolou a raději už se k ní nosem a mým citlivým čichem moc nepřibližoval…

„Roztáhni nohy!“ nařídil jsem jí, když jsem prsty kroužil kolem jejího pupku. Třásla se tak moc, až mě to začínalo nepředstavitelně srát. Copak se bojí? ‚Hm… Jo,‘ zavrnělo mi spokojeně moje vzrušené podvědomí.

„Ne,“ fňukla na odpor a mně se zatmělo před očima. Tak ona nebude poslouchat?!

„Drž zobák! Budeš dělat to, co říkám já! Rozumíš?!“ zavrčel jsem vztekle. Ta děvka si asi pořád neuvědomovala, že tu velím já, a jako takový tu rozdávám příkazy. Možná bych jí měl dát malou lekci, aby si to jednou pro vždycky zapamatovala!?

„Ano, rozumím,“ pípla smířeně a zároveň oddaně. Potěšilo mě to. Konečně trochu rozumná reakce.

Stáhnul jsem jí kalhotky a nakonec drapnul jeden její kotník a odtáhl jí nohy od sebe. Teď už povzlykávala dost nahlas, což mě už vážně pořádně vytočilo. Malinko jsem jí zmáčknul stehno, až bolestí vykřikla. Přiznám se, že mě to vzrušilo. A moc!

Nic jsem jí sice nezlomil, ale můj majetnický otisk tam rozhodně zůstane ještě hodně dlouho. Ale dost zabývat se kravinami, teď tu bylo něco daleko lákavějšího… Nedočkavě jsem se pustil na průzkum mezi její holé nohy. Nevím, co jsem čekal, ale vlhko tam rozhodně nebylo… Byla suchá jak vítr tady na severu. Suchá a chladná. Ne ve fyzickém smyslu, ale tom psychickém.

Němě čučela do stropu, spodní ret pevně skousnutý. Ruce u těla křečovitě sevřené v pěsti…

Copak vážně nechápe, že jsem pro ni ten pravý?

Jediný?

To bylo však momentálně vedlejší, měl jsem ještě další plány pro tu její najednou posmutnělou pusu. Tohle ji určitě rozveselí. Vytáhnul jsem z ní prsty a následně si sevřel tu perfektní erekci v dlani. Trochu jsem si ho pohonil, ale nebylo to ono.

„Sedni si!“ vyštěkl jsem nedočkavě. Znovu uposlechla, aniž by třeba jen mrkla. „No vidíš, že to jde, když se chce,“ pousmál jsem se spokojeně a pohladil ji po vlasech. Chtěl jsem k ní být štědrý a snad si konečně uvědomí, jak moc se snažím. Nebylo vůbec snadný potlačit ty krvavý představy, ve kterých figurovala právě ona.

Chytnul jsem ji za ruku a donutil postavit. Poslouchala jak ochočená micinka, a to bez zbytečných ubulených projevů. Těšilo mě to čím dál víc…

„A teď si klekni,“ pověděl jsem klidně. Udělala to. Ten úsměv mi prostě zmiznout nemohl, když jsem si uvědomil, že se tiše kouká na můj vztyčený penis. A já ho tak moc chtěl znova zasunout hluboko do té její horké pusy. Až na dno a pak přirážet tak moc, že bude prosit…

A tak jsem to nakonec udělal!

Elizabeth

„To si děláte srandu, vy idioti!“ vřískla jsem k té skupince kreténů, kteří se právě vrátili a nenesli s sebou žádné novinky. Vůbec se nesnažili! Copak je tak těžké najít jednu posranou upírku? Jednu jedinou? Jenomže ona jakoby se skutečně do země propadla. Nebyla nikde. Jak na adrese, kde měla trvalé bydliště, tak ani u Deftona doma, kde jsme to samozřejmě taky prohledali. Efektivně a… nenápadně!

Kdyby si Bella s sebou vzala ten její stříbrný závěs, možná by to mohlo být všechno jinak, ale stejně jako ona i já jsem věřila, že ji ten ňouma Edward ochrání. Bože, a tahle naivita z mojí strany ji teď možná bude stát život.

Oba upíři, společně s tím lidským počítačovým hackerem byli k ničemu. Nedokázali najít nic. Ani náznak něčeho, co by nám pomohlo.

„Je mi to líto, budu hledat dál, ale...“ odmlčelo se to lidské nic a očima loupnulo do laptopu. Jasně, bylo mi to jasný! Naprosto neschopný budižkničemu! Až na to, že byl nejlepší…

Byla jsem tu snad jediná, komu šlo o vítězství? Pochybovala jsem, že se to hovado ochranářský bude držet zkrátka. Nemohla jsem si namlouvat, že pokud Bellu najdeme, bude v pořádku, hlavně ne potom, co mi Edward objasnil, jaký Defton ve skutečnosti byl.

„Sakra,“ vydechla jsem zničeně a prsty si unaveně protřela oči. Nepotřebovala jsem to, ale… Byly to už dva dny od doby, co mě Edward poprosil o pomoc. A taky den poté, co se můj bratránek emocionálně zhroutil. Prozatím se to u žádného upíra nevidělo, ale on byl nakonec sloučený s lidskou dívkou, která vlastně až tak člověk taky nebyla…

Raul mi včera vyděšeně zavolal, aby mi oznámil, že Edward tam před ním klečí a po tvářích se mu už půl hodiny hrnou krvavé slzy. Zoe mu prý telefonoval ihned poté, co se můj bratránek pozvracel a pak zhroutil. Netušil, co si s ním počít, a tak tam Raul okamžitě přiběhl. Prý Edwarda nikdy takhle neviděl… žádného upíra takhle neviděl.

Myslela jsem, že si ze mě utahuje, ale kdo by to v podobné situaci vůbec udělal? Nikdo. Alespoň ne Raul, který chtěl Bellu najít stejně moc jako Edward a já. Bylo nad slunce jasné, že ti dva jsou opravdoví přátelé, a to byla taky výhoda. Naštěstí se ten upír dal o hodinu později do kupy s tím, že až toho zmrda najde, vyřídí to s ním jednou pro vždy…

Nechtěla jsem vědět co se stalo, ale podle všeho Edward cítil Belliny pocity, které zřejmě byly strašné. Prý i zvracel. Vždyť upíři nezvrací!

„Něco mám,“ vyhrklo potěšeně to lidské mládě a já se po něm s nadějí obrátila. Ano, ještě mu nebylo ani osmnáct, ale ve svojí profesi se vyznal líp jak některý stoletý upír. Doslova jsem k němu nedočkavostí odletěla, když stále ještě něco naťukával. V jeho bytě sice bylo šero, ale viděla jsem úplně všechno, včetně toho jeho rozzářeného úsměvu a spokojeností svítících očí.

„Z tohohle místa si právě někdo objednal bednu syntetické krve na jméno Bea,“ vykládal a do mého mrtvého těla se začala pozvolna vkrádat naděje. Vypadalo to slibně! Přesto jsem Edwardovi nezavolala, když jsme se i s vybavením rozběhli k onomu místu.

Tohle musíme vyřešit co nejrychleji!

Pak bude čas na to ostatní…

Bella

Všechno to kolem mě utíkalo jako na vzdáleném filmovém plátně. Vy se koukáte na určitý film, ale netýká se vás ani okrajově. Tak přesně takhle jsem to vnímala i já. Vypnula jsem veškeré emoce. Pro zdraví všech. Mne a toho maličkého. Jestli skutečně cítí to co já, jestli trpí se mnou, nechtěla jsem na to ani myslet.

Přestala jsem zbytečně doufat, že mě kdy ještě někdo najde dřív, než jako bezduchou trosku využitou a zničenou. Úplně bez života. Z očí se mi samovolně skutálelo pár slz, ale rychle jsem si pláč zakázala. On by mohl přijít a…

Znovu jsem si dlaní přejela přes podbřišek, což mi dodávalo odvahu a hlavně i malou naději. Prozatím bylo všechno jakžtakž v pořádku. Cítila jsem to. Vnitřně jsem prostě věděla, že je tam, a že mu neprospívá ten všudypřítomný děs a panika. A tak jsem ji vypnula. Prostě a jednoduše, jako nějaká obyčejná mašina, kde stačilo otočit knoflíkem, jsem to udělala a… Paf!

Už žádné zbytečné přemýšlení.

A ani plánování.

Přežívala jsem a modlila se za to, aby rychle nenastalo ráno nebo večer. V těch dvou časech mě totiž pokaždé čekala návštěva. Chtěl sex, ale já se vždycky vymluvila na to, že pořád ještě nejsem připravená. Sice se mu to dost viditelně nelíbilo, ale když jsem ho pak uspokojila aspoň nějak, uklidnilo ho to.

Vybouřil se.

Ještě teď si pamatuju, jak jsem se z toho poprvé přímo před ním pozvracela. Neuhodil mě a ani nenadával, přesto to nesl dost nelibě. Bylo to poznat. Jen já věděla, že to bylo ze všeho. Odpor k němu a k tomu, k čemu mě donutil. A byla jsem šťastná alespoň za to, že jsem ten hnus ze sebe dostala aniž by mi za to ublížil, jenomže… On pokračoval. Jednou mu to nikdy nestačilo. Měla jsem to vědět. A tak, když potom pokaždé odešel na lov, jak jsem párkrát zahlédla z toho zamřížovaného okna, v klidu jsem se vyzvracela do záchodu.

Nesnesla bych To mít uvnitř…

Někdy to bylo vážně k nevydržení a měla jsem pocit, že to musím vyhodit ven hned, nebo mi to rozežere vnitřek, ale… Jen jedna jediná myšlenka mi v tom pokaždé úspěšně zabránila a zároveň krotila moje vzbouřené žaludeční šťávy. Musela jsem chránit toho mrňavého drobečka, co se uvnitř tajně ukrýval.

Pro něj jsem musela být silná!

Bolelo mě celé tělo, včetně čelistí, protože se dost často neudržel a o něco víc zmáčknul. Na stehnech jsem už měla tolik otlaků od jeho rukou, že bylo těžké je i spočítat. To však nebyla jediná místa, modřiny jsem totiž měla naprosto všude. Ani hrudník nezůstal ušetřený. Nejhorší to však bylo právě v momentech, kdy mi těmi slizkými prsty vlezl mezi nohy, aby zjistil… Přesně nevím co, ale zřejmě jestli to dole funguje tak, jak má. Jenže nefungovalo. Bylo mi z něho tak strašně špatně, až jsem chvílemi měla pocit, že dávení teď vyplňuje alespoň třetinu mého života.

Veškeré jeho dotyky mi obracely žaludek, jako by na mně zanechával odporně lepkavou cestičku. Když… mě nutil ten jeho hnus spolykat, bylo to totální a naprosté peklo. To už nebyly jen hnusné pocity, ale ten humus stékal přímo dovnitř mě. Brečela jsem. Plakala jsem pokaždé a on to nesnášel, ale bylo mi to jedno.

Nebyla tu žádná pořádná hygiena, vlastně… nebyla tu vůbec žádná. A já ji ještě zanedbávala, co to jen šlo. Občas jsem se však umyla alespoň dole. Snažila jsem se vymýt ten nechutný dotek. Pokoušela jsem se zbavit jeho slizkých prstů, které jakoby tam uvnitř pořád byly…

Cítila jsem to tak.

Raději budu páchnout tak hrozně, že se ke mně to monstrum už nepřiblíží, což by nakonec bylo docela logické. Zatím to však vypadalo, že je mu to úplně jedno.

Ano, to ráno, kdy se to stalo poprvé, jsem probrečela téměř celý den. Moc, tak moc to bolelo. Cítila jsem se pošpiněná. Moje tělo jakoby mi už nepatřilo. Teď s ním nakládal on…

A když pak přišel i večer, zakázala jsem si plakat. Věděla jsem, co přijde, a to se nezměnilo ani následující den. A ani ten po něm. Scénář byl vždycky téměř identický. Přišel jen ve spodním prádle a já měla zůstat nahá. Nechal mi v tom páchnoucím pokoji sice moje oblečení, ale jasně mi nakázal, abych pro něj zůstávala nahá každé ráno a večer. Orientovat jsem se mohla jen podle toho prašivého okna…

Byla jsem tu teprve třetí den, ale přišlo mi to jako věčnost. Každý den grilované kuře, brambor a voda v plastovce. Vždy od toho samého výrobce. A pokaždé tu byl i On. Nenechal si ujít jediný okamžik, takže když jsem teď zaslechla jeho hrozivě přímé kroky, směřující po schodech dolů, ke mně, celé tělo mi zalil studený pot. Jako první se roztřásly ruce, a to ostatní velmi rychle následovalo.

Klíč se v zámku hlasitě otočil.

Ztěžka jsem polkla a nepřestávala fixovat dveře, které se však otevřely až moc rychle.

Seděla jsem na posteli. Nahá, jak mi nakázal a s pohledem zabodnutým do země přede mnou. Byla jsem ticho, jen zběsilý tlukot srdce mi burácel až v uších. Poslouchala jsem každé šustnutí, ale přemístil se ke mně naprosto nepozorovaně a bezhlučně. Bylo to děsivé.

„Hodná holka,“ pochválil mě po chvilce tíživého ticha a pohladil po vlasech. Věděla jsem proč. Pohled jsem teď upínala k jedné hlubší díře v podlaze kousek od stolu, místo toho, abych se koukala přede mě. Stál tam totiž on. A tentokrát na sobě neměl ani ty nechutné slipy, jak jsem zjistila hned vzápětí, kdy mi nařídil, abych se na něj podívala. Nechtěla jsem, ale automaticky jsem uposlechla.

Naše oči se setkaly jen na moment, ale to co jsem v nich uviděla, mě přimrazilo k posteli.

Terorizovalo…

„Vím co chceš říct, Bello, ale...“ mluvil sice klidně, přesto však bylo jasně vidět, že už je patřičně vzrušený. „Dneska už se tomu nevyhneš. Tím nechci říct, že ta tvoje přitažlivá pusinka nestojí za nic, tak to není,“ vrněl roztouženě, zatímco mi mezi jeho palec a ukazovák uvěznil bradu a donutil mě tak znovu se na něj podívat. „Já už prostě nechci čekat!“ zavrčel. „Myslím, že jsem ti nakonec dal dostatek prostoru a času, aby ses na to připravila a zároveň zapomněla,“ dokončil vlídně, ale třas mého těla se při jeho slovech jen znásobil.

Mysl mi ve vteřině zaplnily hrůzyplné myšlenky a představy toho, co teď přijde. A realita jistě bude stonásobně horší…

Natáhl se pro nějakou tubu s nažloutlým gelem. Okamžitě mi nedošlo, co to je, ale jakmile si to začal roztírat po té ohavné věci dole, došlo mi to. On samozřejmě zaznamenal můj pohled, avšak vůbec nepochopil, že jsem naprosto vyděšená, protože se jen potěšeně usmíval. Nebo to nakonec věděl, ale dělalo mu to dobře…

„Takhle nám to napoprvé půjde o moc líp, uvidíš,“ ševelil rádoby uklidňujíce. Byla jsem schopná tak akorát bez zbytečného mrkání sledovat, jak se jeho pravá dlaň, ve které pevně svíral tu nechutnou část jeho těla, pochybuje nahoru a dolů. „Až budu uvnitř, roztaješ, kočičko. Bude se ti to líbit, o tom nepochybuju,“ dodal potěšeně. Hlas se mu ke konci dokonce vzrušeně zachvěl. Žaludek se mi v křeči scvrkl, ruce a nohy naprosto ztěžkly. Neovládala jsem je. Už mi ani nebylo špatně. Přestala jsem vnímat, přestala jsem existovat. Tohle byl ten pocit krajní bezmoci.

Tohle byla poslední rána.

Poslední meta na cestě do nenávratna…

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 40. kapitola - Opravdové peklo!: