Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 30. kapitola - Vezmi mě s sebou...

05.12.2011 (07:30) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 45× • zobrazeno 8345×

30. kapitola

Vezmi mě s sebou 

Bella

Následující týden kolem mě proběhl takovou rychlostí, že jsem ani nestihla zaregistrovat, že už vlastně pomalu končí. Každopádně se nebylo čemu divit, přece jen mi ho téměř celý pomohl vyplnit můj samolibý Edward. Myslela jsem, že se z postele snad ani nedostaneme, ale opak byl pravdou. Ven jsme chodili opravdu často. Na pikniky, procházky, koupání v našem rybníku, nebo jsme prostě prováděli jiné aktivity.

Například jedno hezké dopoledne se mě Eddie pokoušel naučit hrát tenis, ale abych se přiznala, nijak bravurně mi to nešlo. No můj miláček se však projevoval jako velice klidný a ohleduplný upíří přítel, ačkoliv mé nekoordinované odpaly lítaly všude okolo, jen ne na něj. Byl neskutečně roztomilý a úplně jiný jak dřív.

A pak ty jeho jemné odpaly.

Když si jen vzpomenu, jak stál za mými zády a pokoušel se mi ukázat správné držení těla a následně jedno dokonalé odpálení, které se mu ale vůbec nepovedlo díky mému provokativnímu otření se o jeho spodní partie. Tehdy mi zavrčel do ucha a věnoval jeden chlípný pohled. Jeho prsty se bleskově propletly s těma mýma a už mě chvatně unášel směrem, kde byly dámské převlékárny.

Nikdo tam v tu dobu naštěstí nebyl, což on jistě moc dobře věděl, přesto jsem se ani nestačila nadechnout, a už jsem byla přišpendlená na dveřích a dole dokonce úplně nahá. Koutek mu samolibě vyskočil vzhůru a než jsem stačila vybrblat jen slůvko jakékoliv připomínky, přivlastnil si moje tělo s takovou samozřejmostí, že mě přivedl k sladkému vrcholu ihned v začátcích.

Úsměv se mi ještě rozšířil, když si moje hlava začínala procházet dvě poslední návštěvy našeho soukromého lesního koupaliště. Poprvé jsme se do vody vůbec nedostali, ale napodruhé už ano, tedy alespoň na chvilinku… Možná to nakonec byla hlavně moje chyba, když jsem se na něj pokaždé vrhla jako první, jenomže on byl vždycky doslova k nakousnutí. Copak se dá odolat pořádnému zmrzlinovému poháru, který byl ke všemu obohacený oblíbeným ovocem s obrovskou porcí šlehačky?

Jo, tak tohle byla moje tajná představa mého nejsladšího Edwarda. Ovšem v těch jeho upnutých plavkách… V momentě jsem si připadala jako by mi tělo vyměnili za obyčejnou, nestabilní želé hmotu.

Koutek se mi vyhoupl ještě výš, jakmile mi na mysl vyplula vzpomínka na to, jak jsem mu kladla na srdce, aby mě na veřejnosti nedržel za ruku, okolo pasu nebo ramen. Samozřejmě jsem to chtěla hlavně kvůli němu, aby se na něj jemu podobní nekoukali přes prsty. Nechtěla jsem, aby jej obě strany odsuzovaly. To, co si budou klevetit o mě, mi bylo vyloženě volný, ale o Edwardovi? Nemohla jsem dopustit, aby jeho arogantní upíří ego dostávalo na zadek pokaždé, co bychom opustili byt.

Jeho to však vůbec nezajímalo a jediný důvod, proč mě skutečně za ruku nedržel, byl ten, abychom neprovokovali Deftona víc, než bylo potřeba. Byl od něj klid a já tajně doufala, že už se nikdy neukáže, že od něj budu mít napořád pokoj. Jenomže vždycky, když se na mě nějaký mužský člověk mile usmál, nebo upír špatně podíval, Edward okamžitě vypěnil. A to je jen slabé slovo… Někdy bylo dost těžké ho uklidnit, ale pokaždé to skončilo u vášnivého polibku, ať už byl kolem nás kdokoliv. Bylo mu to jedno a mě tohle jeho nesobecké chování jen čím dál víc zahřívalo u srdce.

S každým novým dnem a jeho bezchybným chováním jsem měla pocit, že moje láska k němu snad jen bez ustání narůstá…

Edward se mi věnoval s takovou samozřejmostí, jako bych pro něj byla vším a nebyly mezi námi žádné rozdílné překážky. S ním jsem si připadala nepřemožitelná a milovaná, cítila jsem se tak skvěle, jak ještě asi nikdy. Naprosto spokojená a ukojená všemi způsoby. Stále mě však překvapovala ta Edwardova neskutečně oddaná povaha, která nebyla novinkou jen pro mě, ale i moji sestřičku.

Elizabeth na něj pokaždé zůstávala civět, jako by nebyl ani z téhle planety. Naposledy to bylo, když mi pomáhal kuchtit, a třebaže se u toho tvářil jak mistr trpitel, stejně se ode mě nehnul do té doby, dokud jsem neměla břicho pořádně plné. Vlastně ani pak neodešel…

Nebo tehdy, kdy přede mě ráno postavil hrnek kakaa. Notnou chvíli jsem si nechápavě protírala oči, jestli náhodou ještě nespím a nesním, protože já tuhle pochutinu nikdy moc nepila, ale když mi objasnil, že na prázdný žaludek žádný kafe pít nebudu, měla jsem nemilou jistotu, že se mi tohle skutečně nezdá. Naštval mě! Copak si myslel, že je moje matka?

Ať už se jednalo o jakoukoliv novinku, Edward byl vždycky jako mílius a neustále mě obletoval, jako bych snad byla první a zároveň poslední žena na planetě. Jasně že mi tímhle čechral moje mizerné sebevědomí, ale někdy mě tohle jeho chování i mírně štvalo. Zvlášť tehdy, když se mi snažil nakukat, že on ví daleko líp, co je pro mě dobré a co ne. To jsem většinou tikala jak časovaná bomba, ale ten mizera moc dobře věděl, na jaký drátek zabrnkat abych se umírnila.

A pak následovalo dlouhé udobřování věnované jen mým potřebám. Že to ale ten neřád uměl…

Pokaždé, když jsem se ze začátku na Edwarda naštvala, Elli mi stála po boku v očekávání, že její bratránek bouchne a ona mě pak bude muset zachraňovat. Když ale zjistila, že je jak ochočený panter, kterému navíc obrousili špičáky a drápky, přestala se o nás dva starat, za což sklidila oboustranné uznání.

Lokty jsem si zasněně opřela o kuchyňskou linku a bezvládně koukala na digitální hodiny zavěšené nad linkou. Edward byl na lovu od včerejší noci a Elizabeth ve svém pokoji právě vyřizovala nějaké telefonáty. Podle mě už měla dávno jasno v tom, komu klub nakonec prodá. Jistě to bude nějaký zodpovědný upír nebo člověk. Tahle práce byla její život a ona svoje vypiplané dítě chtěla svěřit někomu zodpovědnému.

Vedle mě byl položený hrníček s kafem, kterého jsem se prozatím ještě nedotkla, protože mi tak strašně chybělo moje sladké kakao. Vlastně ne tak to, jako ten, kdo ho připravoval. Tentokrát mi ta černá tekutina nepřipadala tak vábná jako kdysi. Lžičkou jsem nepřítomně zakroužila v hrníčku a snažila se moc nevzpomínat. Edwardovi už podruhé zvonil mobil, ale já jsem chtěla být slušná a tak jsem nepodnikala žádné žárlivé nájezdy, abych tak ukojila moji bezednou zvědavost.

„Ale klidně můžeš, lásko,“ zašeptal mi jeho hlas do ucha a já právě ani nedýchala. Bylo to se mnou vážně zlý, když už mám takhle živé sny, které jen podkopávají moje odhodlání nejít se podívat, kdo mu to vlastně volal. Ten jeho hlas byl jako skutečný…

„Aj,“ vypískla jsem překvapeně, když mě studené dlaně otočily a vysadily na linku tak, že jsem zadní částí vylila to netknuté kafe. V okamžiku se rozlilo snad všude. Po desce i na zem, a ačkoliv bych očekávala, že se namočím i já sama, nestalo se tak, protože jsem najednou seděla na barové židličce a ty známé neústupné rty plenily moje ústa s takovou naléhavostí, jako by na tom snad záležel běh vesmíru.

Moje mysl si potěšeně, téměř zmámeně povzdechla a já se snažila z hlavy vypudit ty otravné myšlenky, které chtěly Edwarda přemlouvat k tomu, aby si mě odnesl do pokoje. A to jsem myslela, že po tomhle týdnu plném sexu bych se mohla alespoň trošičku zklidnit… No nebylo tomu tak. Potřebovala jsem ho každým dnem víc a víc…

„Ten bordel si uklidíte,“ vybouchla na nás naštvaná Elli. „Já mám jednu důležitou schůzku, takže vás na okamžik opustím, dětičky,“ dodala. A přestože mě už nelíbal, můj mozek byl právě zproštěn provozu. S připitomělým úsměvem jsem sledovala Edwardova záda, jak se pohybuje a něco uklízí. Ale co to bylo, tak to šlo absolutně mimo moji osobu. Pak se s tím špinavým hnědým hadrem zvedl a hodil jej do odpadků.

„Spokojená?“ odsekl s nosem patřičně vzhůru mojí sestřičce a já pomalu střízlivěla z mého osobního pobláznění. „A příště laskavě žádné kafe, sakra,“ postěžoval si dopáleně a tiše zavrčel.

„Dřív ho Bella pila pravidelně každé ráno a nikdy se jí nic nestalo…“

„Jo? Ale kdo říká, že kofein je na prázdnej žaludek zdravej?“ vztekalo se to moje zlato. Pak mi ale pomalu docházelo, že bych to možná měla být já, kdo se tu má cítit vztekle. Oni se tady dohadovali o mě a o tom, co je pro mě dobrý, ale to k čertu snad vím nejlíp já, ne?

„Tak dost!“ vyhrkla jsem dopáleně a podívala se po Edwardovi. Chtěla jsem mu pořádně vyčinit a poukázat na fakt, že on není můj rodič, a že jsem snad zatraceně dost stará na to, abych o tom, co můžu, rozhodovala sama. Jsem snad nesvéprávná? Asi chtějí, abych se tak cítila.

„Ale miláčku, mě je celkem jedno, co piješ nebo jíš, však ani ty mi neříkáš, abych si lovil srnky jen proto, že u pumy bys o mě měla větší strach, jenže… Alespoň předtím něco zakousni, než do sebe dostaneš tu černou páchnoucí břečku,“ postěžoval si.

„Díky tvému barvitému popisu mě přešla veškerá chuť,“ zamrmlala jsem si navztekaně pod nos a s jednou koblihou se vydala zpátky do mého pokoje. Tedy spíš už našeho. Od minulého týdne se ke mně Edward nastěhoval a my se o každý kousek společného prostoru s radostí dělili. Dneska jsem ale měla pořádně hnusnou náladu. Vlastně ještě nedávno ne, ale teď...

Cestou jsem do sebe všechno nasoukala, a jakmile jsem si i vyčistila zuby, posadila jsem se na postel a spokojeně opřela o pelest. Ačkoliv na mě v momentě zaútočily neslušné obrázky všech možných i nemožných poloh, které jsme tady s Edwardem prováděli, stejně jsem se natáhla pro moji už neskutečně dlouho rozečtenou knihu na nočním stolku. Srdce v hrudníku mi burácelo v očekávání vpádu jednoho nadrženého upíra, ale nic se nedělo.

Nedočkavě jsem zalistovala a s chutí se pustila do čtení. Dlouho jsem se téhle činnosti nevěnovala, ale když on vlastně nebyl ani pořádně čas. Právě jsem zhltla první dvoustránku a přetáčela na další, když se otevřely dveře a dovnitř jak generál nakráčel on a v rukou držel hrníček, z něhož se valila pára.

Naštvaně jsem zabouchla knihu ve chvíli, kdy mi to horké cosi položil na stolek vedle postele.

„Co to je?“ pověděla jsem popuzeně.

„Kakao,“ vydechl na můj vkus až příliš lákavě. To je podvádění! A když mu koutky samovolně ujely vzhůru, vytočilo mě to.

„Chci kafe,“ nakázala jsem a on se zamračil.

„Ale no tak, Bello,“ zašeptal kousek od mojí tváře. „Je to dobré,“ sliboval jeho hlas sladce.

„Ts, tak si to vypij sám,“ hádala jsem se dál. A jeho tvář se stahovala v čím dál překvapenější grimase. Netuším proč, ale byla jsem dopálená a neměla jsem valný důvod. Vždyť ten nejdokonalejší a nejkrásnější upír mě obskakoval jako preciózní diamant, namísto toho, aby se ke mně choval jako k člověčímu odpadu. Tak jak to dělal dřív a jak to neustále s ostatními lidmi má. Tak proč?

Tělem mi proudila nezměrná chuť se hádat…

„A nebudeš mít náhodou svoje dny?“ optal se přiškrceně.

„Cože?“ štěkla jsem navztekaně. Tak tohle ho zajímá? Kdy se mi nebude moc dostat mezi nohy? Tak…

„Můžeš se už laskavě uklidnit?“ zeptal se mile a mě tenhle jeho neprůstřelný klidový režim jen víc vytáčel. Copak se nevztekne? Vždyť jsem protivná i sama sobě! Ale další myšlenky byly přerušeny jeho tělem, které mě ve vteřině zatěžkalo a… Vždyť jsem seděla, nebo ne?

Políbil mě s tak zákeřnou náruživostí, až jsem nedočkavě zavzdychala. Jednou rukou jsem mu zaběhla do kalhot k jedné jeho dokonalé půlce a druhou ho vášnivě tahala za ty jeho rozčepýřené vlasy. Byla jsem tak neskutečně roztoužená, až to bylo divné i mě samotné, přesto když se odtáhl, nesouhlasně jsem zavrčela. Posledním, a k mé smůle příliš nevinným polibkem mi jen znovu zabrnkal na moje rozhašené nervy. Takhle nadržená jsem nebyla ani nepamatuju, navíc předtím, než Edward odešel na lov, věnovali jsme se pouze společnému uspokojení.

„Vypij to!“ Ukazováčkem namířil na kouřící hrníček. „Já si zavolám a hned jsem zpátky u tebe,“ slíbil hrubým hlasem a já měla ve vteřině v klíně totálně roztopeno. Přesto zmizel za dveřmi i s jeho mobilem a nechal mě tu s tím lákavým kakaem o samotě. Pche!

Ležela jsem si pohodlně a přemýšlela nad budoucností. Jak asi vypadá Carlisle? A ostatní? Co asi řeknou na to, co jsem. Řekne jim to vůbec?

Edward

„Alice? Doufám, že otravuješ jen proto, že máš na srdci něco opravdu důležitého,“ vyjel jsem na toho malého střapatého skrčka, který mě pokaždé dokázal vyrušit v tu nejméně vhodnou dobu.

„To je mi ale přivítání, bráško,“ vyhrkla naštvaně.

„Tak co chceš?“

„Edwarde, potřebujeme tě tady,“ odpálila nečekaně první bombu. „Nutně! Stačí tak dva dny. Aro se ozval Carlisleovi a jednoduše nám oznámil, že nás přijede navštívit. Jak ho znám, určitě se o něco zajímá,“ dodala znepokojeně. Já okamžitě věděl o co. Jen mi nešlo na rozum, že se s ním můj otec chce vidět. Ačkoliv dřív byli přátelé a Carlisle teď věděl, co tihle upíří provádějí, přesto s nimi dál zůstával ve styku. Přece jen neměl tušení o tom, že to byl právě ten idiot Aro, kdo nechal zabít jeho bratra. Po téhle návštěvě se už ale všechno doví.

„Alice, vždyť víš, že jemu se do hlavy nedostanu. Má ten svůj osobní štít jménem Helen, takže je nepravděpodobné, že bych vám tam posloužil,“ snažil jsem se z toho vykroutit. Nedokázal jsem si představit, že tady nechám Bellu samu samotinkou.

„Chce vidět celou rodinu,“ dodala hořce a mě se odporem zkroutil žaludek. Při představě, že tam s nimi bude i Jane… A bylo mi ihned jasné, že jistě bude chtít to, co minule. Tenkrát to pro mě bylo víc jak příjemné a tak jsem se vlastně vůbec nebránil, právě naopak, jenomže teď? Budu se jí muset za každou cenu ubránit!

„To je vážně hodně blbej vtip. Jestli si ten kretén myslí, že mu podám ruku, tak na to ať okamžitě zapomene, protože…“

„Neboj se, svoje myšlenky mu ukazovat nemusíš a ani já nebudu. Podle mojí vize by všechno mělo dopadnout dobře jen, pokud se dostavíš na rodinné setkání. Navíc takhle alespoň budeš moc zařídit všechno potřebné k stěhování. Carlisle ho přivítá v našem sídle mimo opevnění. Co nejdál od lidí a ochranných upírů. Nechceme nic riskovat a já prozatím nikomu neřekla ani to, že už sis někoho našel. A musím ti pogratulovat jako první, protože Bella je opravdu…“

„Tiše!“ štěknul jsem nakrkle. Takhle blbě riskovat! Ještě aby někdo z rodiny zaslechl, že někoho mám a pak se to dozvěděli ti Italové, teda teď už byli spíš z Afriky. To jsem vážně zvědavý, čím nás chce Aro oblažit. Jakou vtipnou historku vytáhne z klobouku tentokrát? Například tu, kde se postaral o Carlisleova bratra a jeho ženu?

Bastard!

Zhluboka jsem se nadechl, aby se moje vražedná nálada zase uklidnila. Musel jsem zašlápnout brzdu, jinak bych se rozjel a pak ve vzteku profláknul něco, co by mohlo všechno jen zkomplikovat.

„Prostě musíš přijet,“ pověděla tónem, který nepřipouštěl námitek. Ale co můj mazlíček? Tady nebude v bezpečí. Nemůžu ji tu nechat samotnou a nechráněnou. A co když nakonec jedné z nich hrábne a utečou? Bellu už bych pak třeba nikdy nemusel najít nebo ještě hůř…

„Nemůžu,“ pípnul jsem tiše a zadoufal, že mi třeba odpoví slovíčkem fajn. Moje modlitby ale vyslyšeny nebyly.

„Edwarde! Belle se nic nestane, odbudeme si tu zatracenou návštěvu a ty alespoň zařídíš pokoj pro tvoji sestřenku a poupravíš ten tvůj. Myslím, že ti tam chybí pořádná, teda spíš nová postel. Tu cos tam měl, jsem vyhodila…“

„Cos…“

„Darovala chudým, přece jen to nebylo haraburdí, i když v ní bylo docela dost otlačků, otisků a ten lehce zdeformovaný rám, přesto se moc líbila. No a ty bys na té použité věci nechal spát…“

„Ne!“ přerušil jsem ji dřív, než se zase rozpovídá. A nakonec měla pravdu. Sám bych ten kus použitého nábytku, který toho pamatoval sakra hodně, vyhodil do smetí. Bella si rozhodně zasloužila všechno nové. To, na co si postupem času vytvoříme jenom vlastní vzpomínky.

„Dobrá, jen si to tady musím zařídit. Kdyže mám dorazit domů?“ zeptal jsem se zkroušeně, ale už jen pouhá představa, že tady moji polovičku nechám samotnou a nechráněnou mě zevnitř dotěrně sžírala. Tohle snad nezvládnu! Budu muset najít nějaké jiné řešení…

„Dej se na cestu hned zítra navečer a sem se dostaneš o den později. Aro má se svojí družinou přijet už za tři dny.“ Ve sluchátku se ozvalo znechucené odfrknutí. „A Edwarde?“

„Hm?“ vylezlo ze mě jen nespokojené zabrblání.

„Prostě tady musíš být, jinak by tomu zmetkovi mohly do hlavy vlézt divné ideje. On ví, kdo je tvoje sestřenka a pořád ji hledá…“

„Jak to víš?“ vyhrkl jsem zmateně.

„Mám svoje zdroje,“ zašvitořila spokojeně. „Moje hlava se nikdy nemýlí,“ zahihňala se tajemně.

„Ty víš ještě něco navíc,“ vylétlo ze mě obvinění, které vlastně ani nepopřela.

„Uvidíme se pozítří a mám tě ode všech pozdravovat,“ dodala a zavěsila dřív, než jsem si stihl postěžovat nebo se z ní pokusit vytáhnout další informace o tom, co asi viděla. Potvora jedna, vždycky s každým dokázala tak bravurně manipulovat, že si toho málokdo všimnul. Já to ale nesnášel. Co asi tají tentokrát?

Naprosto mimo jsem se vrátil do pokoje k Belle, která seděla na posteli, v rukou držela hrníček a právě upíjela další doušek. Alespoň tahle bytost mě činila spokojeným, ať už se chovala jakkoliv. Vlastně je to divný, ale je to tak. Uhádaná nebo ne, byla středem mého bytí a mojí jedinečnou ženou.

V očích se jí vědoucně zalesklo, když si všimla mojí ustarané nálady. Povzdechnul jsem si, přesunul se až k ní a posadil se k jejím nohám. Potřeboval jsem nějaké rozptýlení a tak jsem si vzal jedno její chodidlo a začal s jemným masírováním. A ačkoliv se jí to líbilo, nenechala se tím ukolébat.

„Co se děje?“ vydechla rozhodně.

„Nic vážného. Jen mi volala Alice, že musím domů na jednu rodinnou poradu,“ pověděl jsem takovou trošku upravenou pravdu, ale kdyby jen věděly, koho bych měl za pár dní vidět, asi by utekly ještě dřív, než bych odsud vytáhl paty já.

„Kvůli tomu stěhování? Oni nás tam nechtějí?“ ptala se posmutněle Bella.

„Ne to ne, samozřejmě chtějí. Jen musíme zařídit stěhování, připravit pokoj pro Elizabeth a upravit ten můj pro nás dva. To víš, Alice je šílený maniak a nakázala mi, abych se co nejdřív dostavil, jinak si pro mě osobně přijede.“

„Aha,“ povzdechlo si to moje zlatíčko a znovu si usrklo z hrníčku. Sakra! Vždyť je to jedno, zůstanu tady a tam už se nikdy nevrátím. Jediná priorita, která v mém životě něco znamená, je zdraví a štěstí mojí milované Belly, takže si Cullenovi budou muset poradit i beze mě.

Telefon na stole se znovu okamžitě naléhavě rozdrnčel.

„Kašlu na to, zůstanu tady s tebou,“ vypadlo ze mě rozhodně a nechal jsem mobil v klidu zvonit dál.

„Edwarde, jestli musíš na skok domů, tak klidně jeď. O mě se nestarej, já na sebe dám pozor. A Elli určitě taky, jen…“ Doufám, že musíš skutečně domů a není to nějak jinak. Jestli se mnou už nechceš být, klidně mi to pověz… Povídala rádoby klidně, ale její ustarané a bojácné pocity mě zalily jako ledová sprcha. Ach! Vím, že jsem byl vlastně šílenej záletník, a že bude Belle chvíli trvat, než sama pozná, jak se teď věci ve skutečnosti mají.

Naše životy byly spojeny a já se postarám o to, aby to tak už zůstalo napořád.

Zvedl jsem se, sebral jí ten poloprázdný hrnek a položil na stůl. Skočil na druhou stranu postele a naléhavě si přitáhl mého mazlíčka do náruče. Jak jinak ji mám ještě uklidnit a přesvědčit? Kdyby alespoň ten mizernej přístroj na stole přestal vyzvánět.

„Bello,“ šeptnul jsem jí do vlasů a přitom si tvář třel o její jemně zvlněné kadeře. Voněla tak líbezně. „Vím, že je pro tebe nepředstavitelně těžké mi věřit, ale pokus se o to, prosím,“ zavrněl jsem rozechvěle. Brnkala mi na každé vlákno mého neživého těla. Byla se mnou svázaná a tohle se už nikdy nezmění. Nesmí.

„Co kdybych jela s tebou?“ nahodila s radostným očekáváním, ale ten sval v hrudi se bolestivě stáhnul. Jako by ho ve svých osidlech sevřelo kamenné tělo hada. Připadal jsem si pod vlivem Janeiné moci. Ovšem tak to nebylo, tohle s mým tělem dokázala jen Bella. Pouhá představa, že je ve stejném pokoji jako ta zvířata… Najednou se mi nedostávalo dechu.

„To nejde, je to nebezpečné,“ vydechl jsem zděšeně.

„Nechceš mě tam?“ Jistě máš proč… Ovládla mě nutkavá touha bezmocně zařvat nebo si alespoň chytit hlavu do dlaní. Jak zatraceně bolí, když o mně pořád pochybuje.

„Jo, vážně to pro tebe není bezpečné,“ vypadlo ze mě tvrdě. Nechtěl jsem se hádat, ale ten můj drahoušek byl jistě jiného názoru. Pohotově se vysmekla z mého objetí, já ji samozřejmě nechal, a postavila se s rukama výhružně opřenýma o její dokonalé boky.

„Ne! Já vím, co je pro mě nebezpečné a co není! Vyber si. Buď s tebou pojedu já, nebo…“ Odmlčela se a v očích se jí tvrdě zablesklo.

„Nebo?“ zavrčel jsem skrze křečovitě sevřenou čelist.

„Už nás znovu nenajdeš,“ odpálila svoji výhružku a mě někdo musel... zmrazit. Nic mě neposlouchalo. Nohy, ani ruce neodpovídaly na moje příkazy a hlava? Byla úplně mimo provoz. Dokonce jsem měl vlastní myšlenky jen sám pro sebe.

A ty sžírající obavy mě zevnitř totálně ničily. Ona mi vyhrožuje, že mě opustí, když ji nevezmu sebou?

Nevěří mi až tak moc?

„T-to nemůžeš myslet vážně,“ vylezlo ze mě dutým hlasem. Byl tak prázdný, jak jsem se právě cítil. Znovu zrazený.

„Právě naopak. Myslím to smrtelně vážně!“ pověděla trpce a rychle utekla do koupelny, kde za sebou nezapomněla prásknout dveřmi a zamknout. A mě poprvé v mojí existenci přišlo, že mě skutečně pobolívá hlava…

Telefon se opětovně rozeřval a já se po něm vrhnul s takovým vztekem, až málem skončil jako jeho předchůdce. Rozpláclý na zdi.

„Co chceš!“ vyštěknul jsem v záchvatu zuřivosti.

„Takhle se mnou laskavě nemluv,“ vyjela na mě stejně hnusným tónem moje otravná sestra. „Jen jsem ti chtěla říct, že přijet musíš za každou cenu! Nechci, aby mě Aro donutil k podání ruky. Když budeme pohromadě, nic takového se nestane. Pokud ne, on uvidí všechny moje vize. Bellu, Elizabeth a nakonec i tebe. Tohle opravdu chceš?“

„Ne, ale co mám podle tebe teda dělat? Nechat ho aby nás našel, nebo nechat Bellu aby mi utekla?“ vypadlo ze mě zničeně. Hůř mi snad nikdy nebylo. Proč jen se všechno musí hroutit jak domeček z karet? Možná si to zasloužím. Můj předešlý život nikdy nebyl spořádaný a ne vždy jsem byl vegetarián, přesto jsem neměl v plánu si moje štěstí nechat proklouznout mezi prsty.

„Vezmi ji tedy sebou. S rodinou se seznámit ale ještě nesmí. Ubytujete se v hotelu, utaháš ji tak moc, že raději zůstane válet celý den v posteli, a pak jí povíš, že jdeš na lov. Doma se osprchuješ a… Jo, to by mělo fungovat. Bella bude v bezpečí a ty dostatečně klidný.“

„Fajn,“ přitakal jsem v celku spokojeně.

„Dobrá, tak tentokrát už opravdu ahoj, brácha!“ vypískla šťastně.

„Nazdar skrčku,“ zabručel jsem s jedním koutkem vzhůru.

„No dov...“ Můj pohotový prst to típnul a utnul tak její rozčilující se soprán. Mobil s krátkým zaplachtěním přistál zpátky na stole a já se vydal za tou mojí uraženou bytostí do koupelny.

Klouby prstů hlasitě zatloukly na dřevo a zevnitř se ozvalo jen jedno smutné povzdechnutí. Jendo vrznutí a pak tiché kroky. Klíček v zámku se otočil a moje tělo se automaticky pohnulo kupředu. Vpadnul jsem tam jak velká voda.

Dlaně přilepil na její mokré tváře a očima sledoval ten provinilý pohled, který klopila kamsi k zemi. Já to tak nemyslela, Edwarde! Samozřejmě, že ti věřím. Jen netuším, jak dlouho to tu bez tebe vydržím. Už jen představa, že mi na pár dní zmizíš. Co když se ti něco stane a já…

„Běž si zabalit,“ rozkázal jsem rychle. „Zítra odpoledne vyrážíme.“

Užasle na mě koukala a dokonce párkrát nevěřícně zamrkala. Já nechci být jen hloupá stíhačka, takže ne, nemusíš mě brát sebou... Byla tak neodolatelná a rozkošná, když o sobě pochybovala. A já do ní byl hotovej blázen. V mžiku jsem si přivlastnil její delikátní ústa a zatančil si s nimi známý, vášnivý tanec. Bella mě chytila okolo pasu a oddaně zaklonila hlavu. V tenhle okamžik nic neexistovalo. Jen moje osobní bublina štěstí. A s jak obrovskou radostí jsem v ní byl uvězněný.

Věděl jsem, že to nebude jednoduché. Jak cesta k mojí rodině, tak protestující Eliz, ale společně všechno zvládneme. Bylo mi naprosto volné, jestli se na nás bude někdo koukat s odporem nebo opovržením. Já měl všechno, po čem jsem toužil a udělám první poslední, abych bytost, na které mi záleží víc, jak komkoliv jiném, včetně mě, udržel v bezpečí.

Bylo to mou povinností a posláním.

____________________________________________________________________

Tak, tohle je poslední kapitola. Myslela jsem, že bude daleko lepší, nechat příběh otevřený, aby každý dostal možnost si představit, jak to asi dopadne… Fajn, jen straším, tohle ještě poslední díl není. ;) V příští kapitole už se přesuneme o něco kupředu. Tudíž nás v ní čeká Bella, Edward a… :-D Nechte se překvapit!

Kapitolku tentokrát věnuji paní Daně S. a i druhé paní Daně Z. :-) Oběma Vám strašně moc děkuji!

A potom taky RoPa(Pě:-)). Jen jsem chtěla dodat, že nabídku přijímám, takže příští kapitolku ti pošlu na email. Může být? Jinak k tomu mazlíčkovi… Edward tak Bellu oslovuje pouze v mysli a dřív to navíc bylo spíš hanlivé oslovení, které už mu to zůstalo, ale vzhledem k tomu, že teď k ní cítí úplně něco jiného jak odpor ;-), tak se tam musí promíchat různá oslovení. :-)

 ____________________________________________________________________

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 30. kapitola - Vezmi mě s sebou...: