Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 12. kapitola - Obchodní jednání díl první

24.03.2011 (16:15) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 7255×

 12. kapitola

Obchodní jednání - díl první

Bella

 Zrovna jsem se oblékala, když někdo třískl vchodovými dveřmi. Srdce mi vylekaně poskočilo a moje hlava se v rychlosti otočila směrem, odkud ta rána vyšla. Pokoj byl sice zavřený, ale i přesto se to ohlušující bouchnutí rozlehlo všude.

Mírně vyděšeně jsem naslouchala, co se bude dít dál a doufala, že se ti dva nepoperou. Ale proč by vlastně měli? Jedině v tom případě, že mě Edward začal před Defem urážet. Jenomže to by snad neudělal, ne? Nebo alespoň ne teď… I když do Edwardovy hlavy jsem bohužel neviděla a vlastně ani do žádné jiné, jen do té mojí, která byla momentálně jako na trní. Nikde nic, žádné další otřesy nebo nadávky už slyšet nebylo, tak jsem se pokusila uklidnit můj upalující tep a nasoukala se do toho překrásného hedvábí. Naštěstí už jsem byla oblečená, když se najednou dveře do mého pokoje otevřely.

Def na mě koukal mezi futry naprosto zbožným pohledem, který mi vehnal krev do tváří. Nebylo to však jen z toho, že bych se snad styděla za tenhle jeho obdivný kukuč, ale i za to, co jsem před chvilkou udělala. Vyspala jsem se s Edwardem a tenhle nádherný ochranářský upír o tom neměl nejmenší ponětí. Ovšem v momentě, kdy jsem si uvědomila, že toho absolutně nelituju, jsem zažila jeden z mých nejhorších otřesů. Cítila jsem se jako ta největší mrcha pod sluncem. Proč jen to došlo tak daleko…

Moje oči raději vyhledaly podlahu, protože Dýho výraz mi působil spíš bolest, než radost. Byla jsem pošpiněná. A další hroznou ránou pro mě bylo to, že i přes jeho úžasnou krásu mě už najednou nijak nepřitahoval. Moje hlava se pokoušela pochopit, co za tím stojí, a musím se přiznat, že mi nedalo moc práce na to přijít. Edward. Stačilo na něj jen pomyslet a byla jsem připravená na všechno. I na horoucí peklo. To se ale nikdy nesmí dozvědět! Urychleně jsem zatřepala hlavou, ale tyhle myšlenky už jsem před Edwardem zachránit nemohla. Vlastně…

„Dý, Edward už šel?“ zeptala jsem se naprosto nezaujatě. A třebaže můj hlas byl dokonale pod kontrolou, uvnitř jsem sršela a hořela touhou se to dozvědět. Jestli tu totiž už není, znamenalo by to, že i moje stupidní myšlenky jsou v momentálním bezpečí.

„Jo, už odešel, ale nevím,“ zakroutil překvapeně hlavou, „vypadal jak v přechodu. Víc náladového upíra, než je on, neznám,“ zhodnotil mého ex-milence. A já se konečně mohla alespoň trošku uklidnit. Ovšem ne nadlouho, protože Def se najednou přesunul až úplně ke mně a svou mohutnou rukou něžně pohladil moje upravené vlasy.

„Sluší ti to,“ zhodnotil mé oblečení, líčení a účes. Věnovala jsem mu jeden stydlivý úsměv a raději znovu sklopila hlavu. Byl na mě až příliš blízko, jenomže už nebyl ta osoba, kterou jsem v tuhle chvíli chtěla mít u sebe. Vztekle jsem tiskla víčka k sobě, protože jsem si začínala uvědomovat, jak se mnou Edward zamával. Tohle se opravdu nemělo stát… Jenomže už to tak bohužel bylo a já z ničeho nic věděla, že s Dým už rozhodně zůstat nemůžu. Bylo mi i nad slunce jasné, že mezi mnou a Edwardem už taky nikdy nebude nic víc, než co se stalo dnes odpoledne. Měla bych konečně uzavřít tuhle krátkou kapitolku, otočit list a začít od znova, ale s úplně někým jiným. Dý už ve mně nic nevyvolával, a tahle divná změna se nedala jen tak ignorovat a naopak s Edwardem, který toho ve mně probouzel až příliš, to zase nešlo z úplně odlišných důvodů. Edward mě totiž nechtěl, kdežto Defton ano.

Co se to uvnitř mě děje? Jsem snad masochistka? Když chci mít nablízku někoho, jako je ten arogantní idiot Edward? Asi ano, blbá jsem na to byla rozhodně dost. Kdo ví, třeba to bylo i tím, že „On“ byl výzva… Dostat někoho, koho prostě nemůžete mít, protože vás nechce. Ale stačila mi jen dočasná představa, jak by to asi tak mohlo vypadat a… dost! Tělem mi proudila elektřina, která si přála být usměrněna, jenomže ne s tím, kdo mi tu stál po boku, a tak okouzleně se na mě koukal. Bylo mi vážně do breku… Ale z toho mě probral Def, když výrazně nasál vzduch do nosu a zamračil se.

„Cítím tady Edwarda,“ konstatoval mírně podrážděně a já asi úplně zbledla a tep mi vyskočil až ke hvězdám. Zatraceně! Nervózně jsem se na něj pousmála a dělala jsem jako že nic. Že neslyším, jak mi zrychleně bubnuje srdce, jak se mi akceleroval tep…

„Jo, přišel mi oznámit, že jede pro Elli, a že jsi přišel ty,“ pokusila jsem se o chabou výmluvu. Ale s těmi růžovými tvářemi, no nevím. Navíc mi do mysli proklouzávaly vtíravé obrázky nahého Edwarda mezi mýma nohama. A Defton najednou vypadal ještě víc podezřívavě. Sakra, tohle musím nějak zachránit. „Co by tady taky jiného pohledával? Ten arogantní kretén…“ zasmála jsem se a pokoušela zklidnit moje vyděšené a zároveň rozpálené tělo. Na moje vysvětlení se už ale usmál i Dý a jeho tvář se opět projasnila jak nebe v létě. Bez mráčku pochybnosti a naprosto slunečná. Kdybych ho skutečně milovala, tenhle nádherný výraz by mě dokázal úžasně zahřát. Teď jsem ale byla tak jedině schopná skákat z radosti, že na nic nepřišel. Ale moje šťastná nálada se vypařila v okamžení, kdy jsem si všimla, jak se ke mně začal naklánět.

„Půjdeme?“ vyhrkla jsem v dalším momentě. Tohle jsem nechtěla, ale bylo pozdě. Def si mě přitáhl do náruče a hladově se mi přisál na rty. Moje tělo naprosto ztuhlo šokem a každé nervové zakončení, které posílalo signály do horní části, která nepřestávala fungovat, bylo úplně zmatené. Nebylo v tom už nic speciálního… Nic z toho, co bývalo kdysi. Dý mi položil dlaně na boky a polibek ještě prohloubil a já mu jej oplácela. Možná to nebyl ten nejlepší nápad, ale neměla jsem sílu ho od sebe odtrhnout. Takhle jsem to vydržela ještě chvilku, než se na mě začal tlačit až moc neodbytně a moje vlažné chování naprosto ignoroval.

„Měli bychom už vyrazit,“ o krok jsem couvla.

„Půlhodinka by nás snad nezabila,“ poslal mi jedno mrknutí.

„Ale zabila, Elli by byla naštvaná!“ začínala jsem ztrácet trpělivost. Dý jen trhnul rameny nad mým chováním, ale víc už se nad tím nepozastavoval. Ještě mi vtiskl jeden malý polibek na čelo a rozešel se ke dveřím.

„Tak jdeme?“ otočil se téměř na prahu a pobaveně mě pozoroval.

„Jasně,“ už jsem se zase usmívala. Čapla jsem jenom kabelku a vydala se za Defem. Na sáčko jsem se vykašlala, beztak venku bylo dost velký teplo. Zavřela a zamknula jsem dveře od bytu, sešla schody a nasedla do Dýho mercedesu. Ten byl asi nový? Protože já si ho rozhodně nepamatovala.

„Hele,“ otočila jsem se po něm, jakmile vyjel, „jak to, že jsi přijel tak pozdě?“ Nemohla jsem si nevšimnout jak mu tiklo v oku. Může se to vůbec upírovi stát?

„Zdrželi mě v práci,“ mrknul po mě a usmál se. Kývla jsem mu na to a byla ráda, že to tak skutečně bylo, protože kdyby dorazil přesně, no… Nechtěla jsem nad tím ani přemýšlet. Dál už jsme se nebavili a v tichosti dojeli až na místo. Def jel sice pomalounku, takže se tiché minuty neustále natahovaly a zdály se být delší a delší, ale stejně to ani jednoho z nás nedonutilo pomluvit byť jen jediné slovíčko. Zaparkoval a já konečně vylezla ven z toho dusného ovzduší.

Tahle restaurace byla velmi luxusní a pyšnila se obrovskými prosklenými okny, obehnanými zlatohnědou omítkou. A úplně stejné to bylo i uvnitř. Kulaté stolky s bílými ubrusy a hnědozlatými masivními židlemi, byly jednoduše odděleny tlustými dřevěnými separé, na jejichž vršku se tyčily zhruba metrové skleněné vázy plné stejně dlouhých větví posetých různobarevnými květy. Naše společnost ale měla objednaný zadní salónek, protože nás bylo víc jak šest.

„Bello, děje se něco?“ ptal se starostlivě Dý.

„Ne,“ usmála jsem se na něj a chystala se vejít do dveří, když mě Def drapl za ruku a propletl naše prsty. Moje srdce vynechalo nějaký ten úder a ten roztomilý ochranář nade mnou jen potutelně povytáhl koutky a ještě mi rychle vtiskl jeden drobný polibek na rty.

Jakmile jsme prošli restaurací, obsluha nás dovedla až do oddělené místnůstky, kde už seděli snad všichni, kromě nás tedy, a nad něčím čile diskutovali. Nejvíc ze všech ale byla slyšet Elli. Její obvyklý dodavatel syntetické krve chtěl výrazně podražit, což by nebylo až tak rozumné, vzhledem k tomu, že počet lidí se den ze dne ztenčoval. Třebaže to neměli na svědomí pouze upíři, ale i jiné faktory, z nichž asi ten nejhlavnější byl takový, že většina populace chtěla jednoduše proměnit, aby si mohla užívat nekonečného a nesmrtelného života. A nezajímalo je, že je to nezákonné. Navíc nikdo nebyl připravený na to, co proměna, nebo ta neuhasitelná žízeň obnáší. Zajímala je jen a jedině nesmrtelnost. A tak jsem Elli docela chápala, protože by se to pak ve městě mohlo docela rychle vyhrotit. Zvláště pak pro ty obyčejné upíry. Nikdo další se s dodavateli nepokoušel nijak výrazně smlouvat, to však neplatilo o téhle mojí chrabré sestřičce. Abych zůstala v bezpečí, udělala by asi cokoliv. Teď už to vypadalo, že práci vystřídala zábava, protože se už jen vesele bavili mezi sebou.

Zběžně jsem očima projela po osazenstvu stolu a všichni byli naprosto zaneprázdnění mluvením… všichni, až na jednoho. Edwarda. Ten se koukal směrem k nám a jeho oči spočinuly na našich spojených rukou. Jakmile jsem na to ale pomyslela, okamžitě uhnul pohledem k Elli. A v tom momentě si nás všimla i ona.

„Bell, Dý, konečně jste dorazili,“ potutelně se usmála a mrkla na mě moje drahá sestřička. Nemohla jsem si nevšimnout Edwardova vytočeného pohledu. To by mě zajímalo, co zase má? Vážně byl až neskutečně náladový… Ale jakmile mi tahle myšlenka proplula hlavou, on se na mě otočil a jeho pohled, který mi tak blahostně věnoval, byl plný odporu a nenávisti. Zděšením mi poskočilo srdce a ztuhlo celé tělo. Samozřejmě jemu se líně, přesto s naprostou arogancí pozvedl jeden koutek úst ve výsměšném úsměvu. Pohledem se mi zavrtával pod kůži a já tak docela nechápala, co jsem vlastně udělala špatně, abych si zasloužila tohle jeho naprosto odporné chování. Elli se postavila a odkašlala si.

„Takže, ráda bych vám představila svoji spolubydlící a sestru v jedné osobě, Isabellu Swan a Deftona, ochranářského upíra naší jižní strany,“ usmála se směrem na mého bývalého přítele a přidala jedno decentní mrknutí. Já jsem samozřejmě opět okamžitě nabrala jemně červenou a sklopila na okamžik pohled k zemi.

„A tohle, po mojí pravici je Adeline a Trish, naše dodavatelky syntetické a zvířecí krve. A nalevo ode mě je náš dodavatel alkoholu a jídla ze Sagomi, Henry s manželkou Ariel,“ ruka jí jezdila z hlavy na hlavu jak na běžícím pásu, „a tenhle okouzlující mladík je jejich syn Edwin,“ všichni se na nás usmáli a já zase trošku znervózněla.

„T… těší mě.“ Hlas mi malinko poskočil. Zase ta zatracená nervozita.

Zvědavě jsem pokukovala právě po Edwinovi, vzhledem k tomu, že to byl upír, ale jeho rodiče naprosto obyčejní lidé. Naštěstí jsem ale nehleděla příliš okatě a asi by to zůstalo nepovšimnuto, kdyby si Edward nahlas neodfrknul. Nemusím snad znovu opakovat, jak jsem se zachovala… pohled mi padl na mramorovou podlahu pode mnou. A musela jsem si chtě nechtě přiznat, že byla vážně kouzelná. Překrásný mramor…

Edward

Za deset minut už jsem navztekaně zašlapoval brzdu až k podlaze a čekal na značce na příslušném místě, které označila moje sestřence. Mému citlivému sluchu neušlo, jak si Eliz, která už stála na chodníku, naštvaně podupovala pravou nožkou, která ale byla celá zahalená do dlouhých, upnutých hnědo-zlato-žlutých šatů. Musel jsem uznat, že jí to skutečně slušelo. Malinko mi připomínala Rosi, která ale milovala jedině červenou, a to v úplně všech jejích odstínech, které existovaly.

Přišla až k autu a bez jediného slova si sedla. Její obličej vypadal jak nafouknutý balónek, do kterého stačilo připustit už jen minimum vzduchu nebo do něj píchnout nevhodnou poznámkou a rozletí se do všech možných stran. Můj pohled neustále kriticky pozoroval právě ji a nemohl si nevšimnout její sněhově bílé pleti a k mé smůle se mi do hlavy vetřel obrázek mazlíčka, když se právě vztekal a měl dokonale obarvené tváře do růžova. Dřív by mě ani v mém bezesném snění nenapadlo, že se mi kdy bude líbit jiná barva pokožky, než bledá. Ale najednou…

Sešlápl jsem plyn a vyrazil kupředu nad-světelnou rychlostí. Na něčem jsem si svůj vztek a frustraci vybít musel, a co lepšího se nabízelo, než poloprázdná cesta a rychlá jízda. A za dalších pár minut už jsem parkoval před dalším podnikem, tentokráte vcelku luxusní restaurací. Alespoň ji za nóbl prohlašovali, ale kde teda byl ten přepych? Někam ho snad schovali?

Byli jsme odvedeni do jednoho většího soukromého salónku, který byl laděn, stejně jako celá tahle fraška, na luxus, ale budiž. Posadil jsem se vedle Eliz, po její pravici a jak já, tak ona, jsme vyčkávali ostatní. Vzhledem k mojí zběsilé jízdě jsme tu byli o čtvrt hodiny dřív. Alespoň moje drahá sestřenka nebude mít moc velký důvod, zlobit se na mě.

„Můžeš mi říct, kde ses tak dlouho zdržel? Zatraceně! Proč, když jsem ti volala, ses ještě flákal doma?“ upustila páru Eliz.

„Promiň, nějak jsem neodhadl čas. Ale stejně jsme tu ještě brzo, tak nevím, o co ti jde,“ vyhrkl jsem mírně arogantně, ale kdo mě znal, věděl, jak miluju výslechy.

„Jak, neodhadl!“ a tentokrát už se opravdu vztekala.

„Můžeš s tím laskavě přestat!?“ Nemyslel jsem to jako otázku, a abych ji odradil od dalšího rýpání, raději jsem ještě vztekle zavrčel. Sice jen potichu, ale neměl jsem správnou náladu na hádky a pak… tohle ani nebyla osoba, s níž bych se chtěl hádat. To ne. Navíc jsem měl hlavu plnou otázek, ale také představ, co se asi děje doma. Už by tu měli být, ne? Bella snad už byla skoro oblečená… Ne!!! Zavrčel jsem si vztekle pod nos. Byla jen v osušce a v dalším pokoji čekal Defton. Nemusel jsem být génius, nebo číst myšlenky všem okolo, aby mi bylo jasné, kam se ten nadržený upír asi vydal, když jsem tak horečně vystřelil ven z bytu a nechal je tam samotné. Kdybych mohl, asi bych si dal pěstí do palice! Ale proč vlastně? Na Belle mi přece ani trošinku nezáleží…

„Všechno v pořádku?“ ptala se najednou celá zmatená Eliz.

„Jo,“ odsekl jsem stylem, jako když se po vás ožene prskající kočka s vytasenými drápy.

„No ty máš ale náladu,“ protočila oči, „asi už ti ten celibát leze na mozek.“ Neopomněla se uchechtnout a já měl neodkladnou chuť jí skočit po krku. Vážně netuším, kde se ve mně ta agrese tak najednou vzala, ale byl jsem jí plný až po okraj. A moje tělo nutně potřebovalo někde všechen tenhle nahromaděný vztek ventilovat. Ale kde? Na kom, nebo s kým? No, alespoň se moje přetížená hlavička mohla zaobírat něčím konkrétním a ne tím divným pocitem, který ve mně vyvolával samé vražedné myšlenky a choutky. Eliz už jsem neodpověděl, myslím, že to stejně bylo naprosto zbytečně a dohadovat jsem se taky nechtěl, a tak se moje mysl automaticky rozběhla vlastním směrem. No spíš bych měl podotknout, že se zaobírala hlavně dnešním odpolednem.

Najednou se místa kolem nás začínala plnit lidmi a upíry, se kterými jsme tu měli schůzku. O to víc jsem byl nervózní, když se tu ještě neobjevili ti, které jsem s takovou netrpělivostí očekával. Eliz chtěla udělat dojem, a tak všechny pozvala do téhle drahé restaurace, kde bylo v nabídce jak jídlo, tak krev. Zvířecí i syntetická. Na černém trhu by se dala sehnat i lidská a to vcelku snadno. Například největší dodávky všemožně poschovávaných pytlíků, plechovek, lahviček a lahví s tou nejdokonalejší červenou tekutinou, jakou jsem za všechna století mé nemrtvé existence ochutnal, byly z Afrického kontinentu. Sice to byla vcelku drahá zábavička, ale čas od času, pokud jste se nepokoušeli být vegetariány z přesvědčení jako já, to bodlo. Mělo to však jedinou nevýhodu. Pokud jste nebyl ochranář, protože těm by se barva očí nezměnila ani snad v momentě, kdyby některý z nich vypil moč, ale my obyčejní jsme nesměli být chyceni. A kterému z nás to stálo za roční vyhnanství z civilizace? Dokud se vám barva očí nevrátila zase do normálu, teda jedině v tom případě, že jste opět zavedli zvířecí dietu a… samozřejmě ji vydrželi!

Eliz hned v prvních deseti minutách dokázala vyřešit všechny obchodní záležitosti, takže se následně velice rychle uvolnila atmosféra. Ne však pro mě. S každou narůstající minutou, která uběhla, naopak moje špatné rozpoložení rostlo. Fajn, to bylo asi dost slabé slovo, upřímně? Byl jsem neskutečně vzteklý. Moje tělo spalovala nutkavá touha se zvednout a odejít to domů zkontrolovat. Jo, až tak uboze jsem na tom byl, což si taky moje hlava uvědomovala, a právě to mělo za následek zdvojnásobení mého vzteku. Že jsem na tom byl tak zle, bylo poznat i podle toho, že moje tělo a vlastně ani mysl nijak nereagovala na hodně okázalé flirtování ze strany Trish, která seděla hned vedle mě. Byl jsem na tom vážně bídně. Navíc si moje hlava nedokázala se všemi těmi novými pocity nijak poradit, protože jsem vlastně nikdy nic podobného necítil. A jakmile se ve dveřích objevil Defton s Bellou, měl jsem se zákonitě konečně uklidnit, ne? Ne!

Třebaže mazlíček vypadal naprosto úchvatně v tom temně modrém upnutém sametu, který jí jemně halil a obepínal celou postavu. Žádný výstřih, ale za to naprosto holá záda, které z části zakrývaly její rozpuštěné a lehce se vlnící vlasy. Asi bych koukal naprosto okouzleně, kdybych neviděl, jak se ti dva drželi za ruce. Myslel jsem, že si rozdrtím prsty, jak jsem si je vztekle mačkal v pěstích. Co se to se mnou, k sakru, děje? Každopádně jsem to neřešil moc dlouho, protože Bella se zrovna pozastavovala, proč koukám na jejich propletené prsty, a tak jsem raději otočil směr mého pohledu k mojí sestřence, která si ale jak na potvoru právě teď všimla… Bell. A Deftona. A jejich rukou. V hlavě se jí z toho v okamžiku rozjely další představy a mou mysl v momentě bombardovaly další myšlenky, ale ne takové, jaké bych rád slyšel… a tak jsem se raději zaposlouchal do hlavy té, jejíž existence mě najednou tak neskutečně týrala. Mazlíček ale zrovna nepřemýšlel správně, takže si ode mě vysloužila jen další extra dávku arogance. Neudělal jsem to naschvál, jenomže můj zkažený a zlý Edward už se potřeboval nějak ukázat, nějak ventilovat všechnu tu naštvanost.

Eliz je všechny vzájemně představila a hned na to jsem uslyšel Belliny obdivné myšlenky na Edwina. Třebaže nebyly vůbec špatného rázu, protože se týkaly pouze toho, že jeho rodiče byli lidští a on upír, což bylo opravdu podivné, ale stejně mi z toho obdivného mazlíčkova pohledu zamravenčilo u srdce. A já nechtěl, aby nade mnou měl kdokoliv, jakoukoliv moc, a už vůbec ne člověk. Edwarde, seš naprostý idiot! Vztekal jsem se sám na sebe, a na tu trapnou Bellinu myšlenku jen posměšně odfrkl. Všichni se na mě překvapeně podívali, a tak jsem jim daroval jeden kyselý úsměv. Samozřejmě Eliz si nezapomněla nechápavě pokroutit hlavou nad mým divným chováním. Uznávám, že to všechno bylo zmatené i pro mě, natož pro ty, kteří mi byli blízko.

Bella s Deftonem se posadili a ta tupá hora svalů neopomněla mého mazlíčka pohladit po holých zádech. Mého? No vlastně jo, proč ne. Měla by mi teď patřit, když jsem to byl já, kdo naposledy kraloval mezi jejíma dokonalýma nohama. Bože, sbíhaly se mi sliny, podotýkám jedovaté, bohužel… Přesto jsem měl až neodolatelnou chuť si Bellu okamžitě vzít. Tady, teď a přede všema. Bylo mi to absolutně jedno, hlavně, že bych alespoň částečně ukojil tenhle neuhasitelný chtíč po tom hnědookém stvoření. Naštěstí jsem se ale dostatečně ovládal… prozatím.

Bella následovala Edwinovy rodiče a objednala si steak s bramborem. Dý jen syntetickou krev. Málem jsem nad ním začal ohrnovat nos za to, jak ohleduplně se choval, přitom jeho myšlenky přímo vykřikovaly touhu po lidské krvi. Občas házel pohled na mazlíkův elegantně štíhlý krček, ale jinak se ovládal. Zato já se málem přestal ovládat v momentě, kdy ten opičák položil tu svoji neohrabanou pracku na Bellinu ruku položenou na stole. Uvnitř jsem se nad tím obrázkem mohl vztekat, rozčilovat a pěnit podle libosti, ale nakonec mi z toho všeho zůstala pouhá hořkost, jak v hlavě, tak v tom mrtvém čemsi v mém hrudníku.

Snažil jsem se moc nepokukovat směrem k Belle a Deftonovi, ale moje naprosto idiotské já si prostě nedokázalo pomoct. Bylo to něco neskutečně nového, avšak nechtěného. Podobné věci se mi nikdy nestávaly, a to ani v případě, kdy jsem díky Emmettovi přišel o „Rouskvičku.“ Takhle jsem Rosalii tenkrát říkával. Bylo to jen takové žertovné oslovení, které ji pokaždé žhavilo do běla, ale ne tím správným způsobem. Tenkrát mě to ale neskutečně bavilo. Porvat se s ní, a pak s šílenou a neuhasitelnou vášní skončit v posteli. Byla to první upírka, se kterou bylo všechno naprosto bez problému už díky tomu, že jí v hlavě nepoletovaly myšlenky typu: „Miluji ho,“ nebo „To je partner na věčnost…“ Fuj, zvlášť při té druhé mi naskakovaly pupínky, i když jen obrazně.

Jediná věc, která klidnila mé rozbouřené a poblázněné hormony, byly Belliny smíšené pocity a myšlenky ohledně Deftona. Nad tím, co se dnes stalo mezi námi, ani myšlenčičkou nenaťukla. Musel jsem si nechtěně připustit, že se mě to malinko dotklo. Snad jsem nebyl nijak hrozný, ale podle toho, jak mě v jejích rozechvělých vrcholech volala a tiskla k sobě, bych se odvážil tvrdit, že se jí to určitě líbilo. A v ten moment mi to došlo… Ona. Nemá. Ten. Zatracený. Stříbrný. Kroužek! Sakra! Jistě si ho jen zapomněla, protože normálně bez něj neudělala ani ránu, ale i přesto se mi kolem srdce sevřel ledový krunýř strachu. Co to?

Bella

Dý si položil ruku na tu moji a já měla tak šílenou chuť ji vysunout a rozdělit tak naši kůži v místech, kde se dotýkala. Nechtěla jsem ho, ale přesto všechno jsem se stejně ani nepohnula. Moje mysl mi posílala návrhy na kompromis, což znamenalo, že tohle musím vydržet, protože si to Dý zaslouží, ale potom… se s ním budu muset rozejít co nejdřív. Počkat! Vždyť mezi námi vlastně nic není… Ne, takovouhle blbost jsem si už nalhávat nemohla. Zatraceně, vždyť mě držel na veřejnosti za ruku!

Pohled mi ujel na usmívajícího se Edwina vedle mě, který shodou okolností koukal právě mým směrem. Do tváří se mi nahrnula červeň a jemu se úsměv ještě rozzářil.

„Je hezké vidět, že někteří už nezastávají ty předpotopní názory, a spojení upír a člověk je vidět daleko častěji,“ a rozesmál se, když jsem stydlivě klopila pohled.

„Já jí to říkám pořád,“ nahnul se nade mě Def a já ucítila jeho rty v mých vlasech. Ale z ničeho nic ztuhnul a jeho pohled střelil k Edwardovi.

„Můžeš s tím pohrdlivým vrčením a frkáním laskavě přestat?“ utrhl se na Edwarda Dý. Ale ten ani nepípl, a jen naši trojici pozoroval tak divným pohledem, ze kterého mi po celém těle naskákala husí kůže. Jenomže nemělo smysl se zabývat Edwardovou nakrklostí, protože takový byl už od chvíle, co jsme přišli, takže jsem se opět otočila na Edwina. A ten se na mě neustále rozkošně usmíval. Nešlo si nevšimnout, jak mi Defton majetnicky omotal paži okolo ramen, když jsme společně všichni tři konverzovali a musela jsem si neochotně přiznat, že mě to opravdu štvalo. Nakonec jsem se rozhodla to ignorovat a oplácela jsem Edwinovi jeho milé úsměvy stejným způsobem.

Vyprávěl mi, že žije s jeho skutečnými rodiči a jako upír je teprve osm let. Nikdy jsem nepoznala někoho, kdo žil stejným způsobem jako já a Elli. Tenhle mladý tmavovlasý upír s dokonale medovýma očima se mi začínal líbit čím dál víc. Bavila jsem se s ním bezmála půl hodiny a zjistila o něm spoustu zajímavých věcí. Například to, že ještě nikdy v životě nezabil člověka a ani neochutnal lidskou krev. Ale tvrdil, že je jednoduší odolávat něčemu, co jste v životě neokusili. Tenhle názor jsem s ním ale nesdílela. Byl milý, šarmantní a pozorný. Neustále se na mě usmíval a ignoroval přitom Deftonova výrazně majetnická gesta. A ve mně začínal narůstat vztek. Zatraceně, ještě jsme se nedali dohromady oficiálně a on už se chová jako můj… manžel? Dřív by mi tohle nevadilo, jenomže teď ano. Bylo mi jasné proč a moje neposlušná mysl si pustila myšlenky na špacír a já doufala, že si toho Edward nevšimne, ale marně. V momentě, kdy mi určité věci probleskly hlavou, Edwardova hlava střelila naším směrem. No, nemohla jsem dělat nic jiného, než to ignorovat a dál se věnovat víc jak příjemnému společníkovi. Edwin byl vážně milý a po chvíli jsem zjistila, že i jeho rodiče jsou nanejvýš fajn lidé. Sice už byli starší, ale brali život takový, jaký se naskytl, a v první řadě brali jejich syna takového, jaký byl, a taky akceptovali to, co se z něj stalo. Vlastně to byli oni, kdo požádali o proměnu, když jejich jediný syn umíral v nemocnici na lůžku. Dávali si to za vinu, protože to byl Henry, který zavinil tu osudovou bouračku, při které jejich Edwin málem přišel o život.

Večer pokračoval a já, společně s Ariel, jsem si dala ještě něco dobrého. I když jí bylo krátce po pětačtyřiceti, byla to úchvatná žena. Bojovnice. A dokonce milovala svého syna jako dřív, než se z něj stal upír.

Defton neustále dával najevo, že on je můj přítel, tak ať si Edwin náhodou nedělá nějaké falešné naděje, ale ten se na mě beztak usmíval pořád stejně. Zrovna jsem se nespokojeně vrtěla na židli, když Dýmu začal vyzvánět mobil. Stáhl svoji ruku, aby mohl vylovit ten jeho zatracený telefon. A jakmile kouknul na display, něco si zamumlal, asi nějakou kletbu a pak se zvedl, usmál se na mě a opustil místnost. Tohle bylo nanejvýš podivné. Proč by odcházel?

„Hádej,“ ozvalo se posměšně od někoho, na koho už jsem hodně dlouho nepomyslela. Edward se jistě mým rozpoložením a nevědomím bavil. No jistě, on vždycky věděl všechno… Odvrátila jsem od něj pohled a znovu se zapovídala s mým novým společníkem a mezitím se vrátil i Def. Všimla jsem si, že byl nějaký nervózní. Že by se něco stalo na jižní straně? Ale posměšné odfrknutí od Edwarda, mě vyvedlo z omylu. O práci se snad nejednalo…

„Musím zpátky do práce,“ omluvně se na mě podíval Dý, „hodím tě domů.“

„Ne, pojedu s Elli,“ a Edwardem…

„Určitě?“ hodil chladný a pro mě naprosto nepochopitelný pohled na Edwarda, který jen znechuceně zakroutil hlavou. Tohle se mi vážně nelíbilo. Ale přinutila jsem se alespoň pokývat hlavou.

„Fajn! Uvidíme se zítra, jo?“ políbil mě na čelo a v momentě byl pryč.

Pokoušela jsem se znovu zapříst rozhovor s mým sousedem, ale moje dřívější pohoda a to správné rozpoložení bylo pryč. Všimla si toho jak Elli, která mi poslala jeden soucitný pohled, tak Edwin, který to ale nedal nijak zvlášť najevo, za což jsem mu byla nesmírně vděčná. Na Edwarda jsem ani nemrkla. Moje nálada už tak klesla, nepotřebovala jsem ji Edwardovým povrchním a arogantním úšklebkem naprosto odrovnat. I když popravdě, už za patnáct minut jsem se zase docela bavila. Elli si totiž sedla hned vedle mě a všichni tři jsme vedli velice produktivní konverzaci. Což vlastně znamenalo, že jsme se bavili o úplných blbostech. Ale já to opravdu potřebovala. Moc času už mi stejně nezbývalo…Sakra! Nesmím zapomínat, že tu s námi sedí i čtenář myslí…

„Odskočím si,“ omluvila jsem se těm dvěma, zvedla se a zamířila na toaletu. Chodbička, která tam vedla, byla malinko delší a navíc měla ještě další troje dveře. Jedny zřejmě do kuchyně, další… no kdo ví, já to netušila a bylo mi to jedno. Potřebovala jsem jen najít ty jediný správný… A nakonec se mi to skutečně podařilo. Nemusela jsem konkrétně na záchod, jen se trochu uklidnit a nabrat dech. Hlavně jsem chtěla alespoň na moment všechny moje myšlenky jen pro mě. I když… vlastně jsem neměla tušení, jestli mě tady může Edward slyšet nebo ne. Doufala jsem ale spíš v tu druhou možnost.

Moje tělo se otočilo okolo své osy a já se prohlížela v zrcadle. Musela jsem si přiznat, že mi to dneska skutečně slušelo. A s tímhle zjištěním a znovu mírně pozvednutou náladou jsem se vracela chodbou zpátky, když se jedny dveře otevřely a bledá ruka mě čapla za loket, vtáhla dovnitř. Někdo mě opřel o studenou zeď a hned na to se stejným způsobem položil na mě…

______________________________________________________________

V příští části se dozvíte, kdo Bell vtáhnul dovnitř... a kdo se o ni v tom kamrlíku bude tak horečně snažit. Prozatím můžete jen hádat.

Jinak jméno Edwin jen takový můj malý žertík na Edwarda :-), ale jinak ho v příběhu

budu potřebovat! Takže Ed jako Ed...

P.S.: A komu budete do příštího dílu fandit? Edímu nebo Edwímu? :-D

______________________________________________________________

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 12. kapitola - Obchodní jednání díl první: