Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy jsem nevěřila, že tě najdu! 2. kapitola

16.03.2012 (20:45) • Irmicka1 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 4796×

2. Informace

Už je to několik dní, co tady bydlím. Cullenovi jsou vůči mně velmi ostražití, ale já stále nechápu, co bych jim já mohla udělat. To oni jsou silnější, ne? Právě teď se chystám do školy a přemýšlím, co udělám s Cullenovými. Potřebuji vědět, jak se chovají na veřejnosti, nejlepší řešení jsou výzvědy. Ale kdo se na tohle nejvíc hodí?

Dneska jsem do školy zvolila pohodlný model a mohla jsem vyrazit. Dojela jsem naštěstí včas, oni už tu také byli, naši upírci. Jako každý den, ignorace nadevše. Jen se divím, že to Alice baví, dolézat za mnou. Jde vidět, že nejsou jediní, co chtějí zjistit něco víc. Naštěstí tady o mně nikdo nic neví, a když, není to pravda.

Celé vyučování do oběda probíhalo docela dobře. Před vchodem do jídelny na mě čekala Angela, moje velmi dobrá kamarádka. Společně jsme si šly koupit oběd a pak zamířily ke stolu. Všimla jsem si, že Cullenovi už sedí na svých místech a přehrabují se v jídle. A řekla bych, že mě i poslouchají.

„Ang, nezajedeme dneska na nákupy do Seattlu?“ zeptala jsem se a udělala na ni psí oči.

„Bells, já ti nevím. Ani nemůžu, nemám peníze. Promiň,“ řekla a podívala se na mě smutným výrazem, který říkal, že by jela, ale nemůže.

„Jejda, nedělej si starosti, platím já. Tak co, jedeš?“

„Bello, to ti nemůžu udělat, to jsou tvoje peníze.“

„Já mám peněz, že by mi to vystačilo snad do konce světa.“ Jak jsem to dořekla, tak jsem cítila jejich pohledy v zádech.

„Tak jo, jedu, přemluvila jsi mě.“ Usmála jsem se na ni vítězným úsměvem.

„Děkuju moc. Jo, a potom zajedeme ke mně, zapneme si třeba film a podrbeme lidi, jo?“ Na znamení souhlasu kývla.

„Super, já se po škole jen skočím domů převléct a vzít si věci. A přijedu pro tebe.“ Zase kývla.

I kdyby mi řekla ne, tak to jako odpověď neberu, a navíc mám dobré přesvědčovací metody. Udělám psí oči a už nedokáže říct ne. A ani to není namáhavé.

No, oběd, co k tomu dodat, Angela úplně zářila když zjistila, že jí do sbírky přibude nové oblečení. No a já to samé, konečně se dozvím potřebné informace. Po obědě mě čekala biologie, kde bohužel sedím s Edwardem. No ale zase lepší než sedět s takovým Mikem, který se mě už několikrát pokoušel pozvat na rande. Ale to jsem ho zase já s úsměvem odmítla. Co jsem měla dělat, když vím, že ho balí Jessica a říkala, že když si s ním něco začnu, tak mě přetrhne. To jsem ji radši poslechla. Nechci pokoušet štěstí, aby zjistila, že nejsem úplný člověk. Kdo by měl zájem o nezkušené kuře, které ani neví, co pořádně chce.

Po téhle neúnosné hodině jsem se vydala k autu, domluvená s Ang a adresou, na které bydlí.

Doma, no tam jsem byla raz dva. Ještě před cestou jsem si dala rychlou sprchu. Oblečená s černou koženou kabelkou v ruce, která obsahovala vše, co dnes budu potřebovat, jsem mohla vyrazit. Směr Angelin dům.

Na Angelu stačilo jen zatroubit a už se řítila s domu jak střela s úsměvem na tváři.

„Ang, snad ti nevadí rychlá jízda, protože já pomalu nejezdím,“ zeptala jsem se jí.

„No, ani ne, a kdyby něco, kdyžtak řeknu.“ Ale já jsem viděla na její tváři ten ustrašený výraz, tak jsem ji musela ujistit.

„Nemusíš se bát, se mnou se ti nic nestane.“ Snad se mi povedlo ji aspoň trochu uklidnit.

Ze začátku jsem jela pomaleji než obvykle, ale postupně jsem přidávala, až se ručička zastavila na 170. Cestu zvládla na jedničku, úplně mi věřila, a za to jsem byla upřímně ráda, že mi aspoň někdo tady ve Forks věří.

V obchodním centru Malls, ve kterém najdu všechny oblíbené značkové obchody, jsem ucítila i pach Cullenovic famílie. Přesto si nákupy se svou kamarádkou i tak užiji. Oni mě nedokážou za žádnou cenu rozhodit. Nákupy s Angelou, která je sama o sobě skromná, byly zajímavější než ty, které jsem většinou podstupovala sama.

Jedna velká chyba se stala v obchodě, kde náhodou, no, nedalo by se říct náhodou, spíš naschvál, byli všichni mladí Cullenovi. Zrovna jsem stála u pokladny a podávala prodavačce svoji platinovou kartu. Bylo štěstí, že Angela šla napřed a neslyšela to.

„Děkujeme za nákup, slečno Volturi.“ A sakra, to rozhodně neměli slyšet, proč jsem já kráva nezkontrolovala všechny svoje platební karty? No, ale zase na druhou stranu za to úplně nemůžu, nebo že by jo? Ale kdyby nebyly všechny platinové a úplně stejné, tak by se taková chyba nestala.

Zase jsem na svojí osobě cítila upřené pohledy všech upírů v téhle místnosti. A bylo mi to pro dnešek značně nepříjemné, protože to bylo k nevydržení.

„Cože? Volturi? Kdo, krucinál, ta holka je?“ ozvala se Alice a ostatní jen pokyvovali. Já jsem radši vzala všechny tašky a odešla za Angelou, která naštěstí nic neslyšela.

Angela, i když nerada, oblečení, které jsem pro ni koupila, brala. Ale i tak se nenechala odbít, tak jsem ji pro ulevení na duši nechala zaplatit aspoň večeři. Ještě jsem skočila do obchodu nakoupit věci na večer a na zítra. Vyrazily jsme ke mně domů.

Před mým domem jsem si vybrala tašky, které patřily mně, a že jich nebylo málo. Musela mi pomoct i Angela. Po vyskládání jsem utíkala do kuchyně a nachystala popcorn.

„Bello, tý jo, máš to tu super, a to tu opravdu žiješ sama?“ S nachystaným popcornem jsem se vydala zpět.

„Jo, žiju, už to tak bude. A děkuji. Pokud chceš, tak tě provedu.“ Jen opatrně přikývla, asi se nechtěla vnucovat.

Provedla jsem ji po celém domě, jen si tichounce pod nosem brblala, že by v takovém skvělém domě chtěla bydlet taky. Ale tohle pro moje uši určené nebylo, tak jsem dělala jakoby nic. Pohodlně usazené v mém obýváku jsme si začaly povídat.

Dozvěděla jsem si o ní hodně věcí, třeba to, že má ještě dva mladší sourozence, kteří jsou prý velcí raraši. Nebo že se jí líbí nás společný kamarád Ben, ale bojí se ho oslovit. A to jsem se rozhodla.

„Ang, ještě si neoblékej zítra to nové oblečení. Zítra podstoupíš ještě proměnu, abys ho nemusela oslovit ty, tak tě osloví on. Jasné? A námitky neberu.“ Podívala jsem se na ni vážným pohledem, který o tom všem jen přesvědčoval. A ona poraženecky kývla na souhlas.

„Bells, co pro tebe můžu udělat? Ty za mě jen utrácíš a já ti nemám co dát,“ podívala se na mě s otázkou v očích.

„No, něco by tu bylo. No, řekneš mi něco o Cullenových?“ Ona jen kývla a začala vyprávět.

„Přistěhovali se před dvěma lety. Všichni jsou adoptovaní. Jejich otec Carlisle Cullen pracuje jako praktický lékař v místní nemocnici a je to tady asi ten nejlepší lékař, kterého kdy Forks mělo. Jejich matka Esmé Cullenová pracuje jako architekta a designérka bytů či domů, je to velice hodná paní. I když jsou jejich děti adoptovaní, chovají se k nim, jako kdyby byly jejich vlastní. Podle toho, co jsem slyšela, Esmé před několika lety čekala děťátko, ale potratila a od té doby nemůže mít děti. Nejstarší ze všech dětí je Edward, toho adoptovali jako prvního, přítelkyni nemá - asi mu není žádné dobrá. Po něm je Emmett, o něm moc nevím, ale určitě sis už všimla, že chodí s Rosalií, to je taková ta blondýna s dlouhými vlasy. K Rose ti už nic dodávat nebudu. Po nich je Jasper s Alice. Jasper se občas tváří, jako by ho něco bolelo. Chodí s Alice, na první pohled se zdá jako nějaký čertík, ale to jen podle mě.“ Ale i tak mi neodpověděla to, co jsem chtěla vědět.

„Ang, a když svítí sluníčko, chodí do školy?“ Snad jí to není podezřele, když se na to ptám.

„No, nechodí, pan a paní Cullenovi je vždy berou stanovat do hor, když je krásné počasí.“

„A jak se chovají k lidem?“

„No, jsou odtažití, nikomu nedovolí, aby se s nimi bavili. Mně připadají jako namyšlení, ale to už si posuď sama.“

„Děkuji moc.“ A vděčně jsem se na ni usmála. Nepřipadalo jí vůbec podezřelé, že se na tyhle otázky ptám, a to se mi výrazně ulevilo.

Po našem rozhovoru jsme si zapnuly na mojí plazmové televizi film. Vybrala jsem Kamarád taky rád. Po deváté hodině, jakmile film skončil, jsem Angelu odvezla domů, protože musí být do půl desáté doma.

V posteli jsem přemýšlela nad informacemi, které jsem se dozvěděla. Nechápu, jak nějaký upír může pracovat jako doktor. Na tohle jsem měla hodně otázek. Vím, že jsou vegetariáni, ale i tak by to nemohl vydržet dvanáct hodin denně, sedm dní v týdnu, a kdoví kolik roků k tomu, aby to pro něho nebylo pokušení. To jsou otázky, na které nemám rozumné odpovědi. No, třeba se to časem dozvím, kdo ví. Ví to jen sám osud.

Minule mě komentíky velice potěšily, takže doufám, že jich bude stejně nebo dokonce více.  V dalším díle se můžete těšit na večírek u Belly doma a víc vám neprozradím. Takže děkuji za podporu a hlavně pište, Irmicka1. :) :)

Autor: Irmicka1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy jsem nevěřila, že tě najdu! 2. kapitola: