Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy 10. kapitola

21.08.2011 (07:15) • N1I1K1O1L • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 4291×

Upozornění!!! Jednou jsem si psala s MatikEsmeCullen. A při tom jsem psala tuto kapitolu. Nutno dodat, že jsem byla kvůli MEC zmatená, takže podle toho tato kapitola vypadá. Veškeré stížnosti tudíž posílejte Matik... Matik se na stížnosti už velice těší. Toto je profil MEC → ZDE. Bohužel MaticEsmeCullen nemá shrnutí, tudíž si na ni počkejte na chatu a tam jí to vytmavte! Děkuji. :-)

Edward:

Seděl jsem s klukama na pohovce a sledoval fotbalový zápas.

Zrovna to začalo být napínavý, když jsem uslyšel auta na příjezdové cestě.

Emmett s Jasperem auta určitě slyšeli taky, ale úspěšně je ignorovali.

Carlisle už otevíral dveře, a to ani nestačily zazvonit či zaklepat.

Asi se na ně opravdu těšil.

Edwarde, pojďte přivítat návštěvu, poslal mi v myšlenkách.

„Jdeme.“ Strčil jsem do kluků a pomalu s nima šel přivítat nezvanou návštěvu.

„Ahoj, Esme,“ pozdravil jsem slušně svou budoucí mámu.

Musím uznat, že i když Esme žije s těma zrůdama, je hrozně milá.

Známe ji teprve chvíli a už nám přirostla k srdci.

„Ahoj, Edwarde,“ pozdravila mě a obejmula.

Takhle se přivítala i s bráchama, a tak jsme si zase šli sednout k televizi.

To by ale nebyl Carlisle, kdyby se neozval.

„Kluci, co tam tak sedíte! Jděte pomoct dámám,“ řekl a dál se líbal s Esme.

S nechutí jsem se zvedl a šel k autům. Kluci dělali, že Carlislea neslyšeli a dál sledovali televizi.

Proč v naší rodině musím být já ten vychovaný?

„Ale, ale, ale. Kdopak nám to přišel,“ začala Bella.

Nikdy v životě jsem k nikomu necítil takovou nenávist, jako právě k Belle.

„Ale, ale, ale. Kdopak nám to přiletěl. Koukám, že koště sis už někam zaparkovala,“ řekl jsem jí nazpět.

„Vtipné. Takovou řeč sis připravoval celou noc, ne?“

„Vlastně od té doby, co tě znám.“

„Tak co kdybys konečně začal dělat něco užitečného? Odnes mi kufry do pokoje,“ rozkázala mi ta nána.

„Tobě to nikdo neřekl? Nenašlo se pro tebe místo, a tak spíš ve sklepě. Doufám, že nepohrdneš podlazou. Určitě jsi zvyklá,“ řekl jsem jí a měl co dělat, abych se nezačal smát.

„V tom případě doufám, že se zachováš jako gentleman a do sklepa se nastěhuješ ty,“ řekla mi s až nevídaným klidem.

S nechutí jsem v sobě potlačil vrčení. Popadl jsem její kufry a šel domů.

„Edwarde, Belliny kufry dej do svého pokoje. Budete ho mít společný,“ oznámil mi Carlisle. Že se zapomněl zmínit.

Naštvaně jsem vydupal schody do svého, teď už našeho, pokoje.

Bella byla tak hodná, že mi podržela dveře a já jí hodil věci do koupelny.

„Můžeš mi říct, proč jsi mi dal věci do koupelny?“ zeptala se překvapeně.

„Chtěla jsi říct do tvého nového pokoje. Nehodlám s tebou sdílet jednu místnost. Řekl bych, že koupelna ti postačí,“ oznámil jsem jí.

Jó, Edwarde, jsi pašák. Dobře jsi to vymyslel, pochválil jsem se v mysli.

Bella byla nejdřív vykolejená, ale pak se usmála.

„Dobře,“ řekla s úsměvem.

„Dobře?“ ujišťoval jsem se. Takovou reakci jsem nečekal.

„Dobře,“ zopakovala a odešla z pokoje.

Ta má něco za lubem. Tohle se mi nelíbí.

Následoval jsem jejího příkladu a šel do obýváku.

Rosalie a Alice se o něčem dohadovaly s Carlislem a kluci s Bellou seděli pořád u televize. A tak jsem si k nim sedl.

Koukali jsme na záznam amerického fotbalu z minulého roku.

V tom si před obrazovku stoupla Alice a hned vedle ní zaujala místo Rose.

„Jaspere! Co tu tak sedíš? Pojď mi pomoct s kufry. Sama to nepoberu,“ oznámil bráchovi ten mrňavý skřet.

„Tak holt půjdeš dvakrát. To snad zvládneš,“ odpověděl jí Jasper a snažil se nahnout na stranu, aby viděl na zápas.

„Ne, to teda nezvládnu. Okamžitě zvedni tu svojí línou zadnici a pojď mi pomoct!“ ozvala se opět Alice. Trochu z ní šel i strach.

Jasper zavrčel, ale zvedl se. Za chvíli se vracel ověšený jako vánoční stromeček. Kufry měl až nad hlavu. Všichni jsme se při pohledu na něj zasmáli.

Rosalie vypadala, jako když neví, jak se má chovat. Byla nervózní.

„Emmette?“ zeptala se. Bylo to zvláštní. Vždycky měla kousavé řeči, ale teď se chovala naprosto jinak. Z Emmettovy mysli jsem vyčetl, že ho políbila a pak odkopla. Teď to vypadalo, jako by to bylo naopak.

„Jo?“ zeptal se s unuděným výrazem Emm.

„Pomůžeš mi s věcmi?“

„Měl bych?“ zeptal se.

„Mohl bys,“ odpověděla Rose.

„Popros,“ řekl.

„Co prosím?“ zeptala se už nepatrně podrážděně blondýna.

„Slyšelas. Popros. Anebo jinak. Omluv se,“ řekl už s úsměvem na rtech a po unuděném výrazu se slehla zem.

„Já neprosím. A ani se neomlouvám. A tobě už tuplem ne. Za co bych se vůbec měla omlouvat?“ řekla naštvaná Rosalie a neměla daleko ke křiku.

Emmett se postavil.

„Za to, jak ses ke mně chovala,“ odpověděl jí.

Já s Bellou jsme jen němě přihlíželi.

„A za to bych se měla omlouvat? Neměl by ses spíš omlouvat ty za to, jak ses choval? Hele, víš co? Já si ty kufry vynesu sama. Cestu do tvého pokoje znám.“

Nestačil jsem ani mrknout a už byla pryč.

Domem se prohnala jako tornádo. Nebo jako nějaký tajfun.

Na schodech se málem srazila s Jasperem, který šel akorát dolů.

„Ta má teda páru,“ zasmál se.

„Jaspere! Okamžitě sem naklusej! Potřebuju pomoct s vybalováním. Zítra musíme jet na nákupy a koupit větší šatník. A tobě nové oblečení,“ zavolala na Jaspera Alice, která si vybalovala věci v jejich pokoji.

Jasper dnes už podruhé s vrčením odešel.

Otočil jsem se na Emmetta. Seděl sklesle na sedačce a jako největší blb koukal s nepřítomným výrazem do zdi.

Raději jsem ho nechal být. Chtěl jsem se zase začít dívat na zápas, ale ucítil jsem na sobě něčí pohled.

Podíval jsem se tedy na Bellu. Jak jsem si správně myslel, to ona na mě koukala.

„Co je?“ zeptal jsem se jí.

„Víš, že jsi divnej?“ odpověděla mi otázkou.

„Na to jsi přišla až teď?“ zase jsem se jí zeptal.

„Ne, ale nikdy jsem ti to neřekla a teď jsem ti to musela říct. Češeš si někdy vlasy?“ Bože, jakou já měl chuť ji zabít. Nesnáším, když má někdo narážky na moje vlasy.

„Na rozdíl od tebe ano. Vždycky máš tak blbý kecy?“

„Na rozdíl od tebe ne. Vždycky jsi tak arogantní?“ Potlačil jsem zavrčení.

„Možná, že jo, a možná že ne. Co bys raději?“ zeptal jsem se jí.

„Ty se mě ptáš?“ zeptala se trochu zaskočeně. Začalo mě to nějak bavit.

„Ano. Vždycky jsi tak natvrdlá?

„Ve většině případů. Ještě sis nevšiml?“

„Pokaždé jsem si myslel, že to jenom hraješ. Už ti někdo někdy řekl, že jsi povrchní?“

„Jo.“

„Jo?“

„Jo. Teď ty.“ Hm. To jsem si mohl myslet.

„A tobě?“ Co? Já nejsem povrchní!

„Já jsem povrchní?“

„Ježíši, tobě to ještě nikdo neřekl? Ty jsi totiž ten nejpovrchnější člověk, v tomto případě upír, jakého jsem kdy potkala!“

„A ty jsi zase ten nejupřímnější upír, jakého jsem kdy potkal!“ odsekl jsem jí.

„Dík,“ odsekla mi s úsměvem nazpět.

„To já ti děkuju,“ skončil jsem naší debatu a konečně se otočil k televizi.

Ještě jsem si všiml Emmetta, jak se na nás s úsměvem kouká. Tomu taky nic neujde.

„Neměl bys zase sledovat stěnu?“

Nijak to nekomentoval a jen s přiblblým úsměvem šel do svého pokoje.

To byl zase den. Následoval jsem Emmettova příkladu a šel do svého pokoje.

Ani jsem nestačil zavřít dveře a už si to za mnou kráčela naše princeznička.

„Koupelna!“ zavolal jsem na ni a vyčerpaně se svalil do postele.

Její odpovědí mi byl jenom smích.

Ta má něco za lubem.

9. kapitola ↔ 11. kapitola

Autor: N1I1K1O1L (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy 10. kapitola: