Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznámý směr - 6. kapitola

12.01.2011 (20:30) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1558×

„Líbí se ti tady?“ usmál se na mě Johny. Opětovala jsem mu milým tónem: „Vypadá to tady naprosto úžasně!“

Nelhala jsem – jeho pokoj mě naprosto fascinoval. Zářil barvami, toxicky zelené a oranžové zdi byly pokryty spoustou plakátů, stůl měl plný roztomilých drobností. Bylo to přeplácané, ale sladké. Stylovější místnůstku mít nemohl.

„Tak abychom dlouho neodbíhali od původního cíle, ta ouška...“ Otevřel růžovou skříň s úchopkami ve tvaru srdíček. Pocítila jsem šok, nadšení a závist.

„Wow,“ vypadlo ze mě. Skříň byla plná poliček a na každé z nich leželo něco jiného. Na šířce ¾ metru bylo celé jedno patro vymezeno rozkošným kočičím, liščím a králičím uším všech barev. „To je NÁD-HE-RA!“ vydechla jsem. V úžasu jsem očima hltala nejdokonalejší doplňky pro tak krásného kluka jako stvořené.

„Tyhle by ti mohly slušet...“ protáhl kolem mě štíhlé ruce a nasadil mi do vlasů ouška téměř totožná s těmi jeho, akorát v barvách mého oblečení. Něžně mě k sobě otočil čelem a na ofinu před pravé ouško přidělal zelenou žlutě puntíkovanou mašli (ano, měl ve skříni pár mašliček).

Prohlédl si mě a spokojeně se nad svým dílem pousmál.

„Jak jsem si myslel... moc ti to sluší.“ Nasměroval mě k zrcadlu na zdi, přibližně ve výšce očí.

„Děkuju,“ rozpačitě jsem mu úsměv vrátila a nadšeně jsem si prohlédla svůj odraz. Bylo to tak roztomilé!

• • •

„No... víš... možná to není správné...“ vykoktala jsem a opatrně se odtáhla. Johny se okamžitě zatvářil zklamaně.

„Nelíbilo se ti to...“ odtušil a sám ode mě o krok ustoupil.

„To ne, tak jsem to nemyslela!“ rychle jsem ho ubezpečila. „Líbilo, jen... já... nejsem si jistá... takhle ‚rychle‘...“

„Líbilo se ti to,“ poznamenal, jako by se ujišťoval, a já pokývla hlavou. „Pokud se ti to líbilo, je všechno v pořádku.“

Nestihla – a snad ani nechtěla – jsem zaprotestovat; jeho jemné rty se dotkly těch mých, tak jako před chvilkou, když se obdivování oušek a povídání si o jeho rodném městě zvrtlo v polibek.

A já... nemohla odolat. Byla jsem citově vyprahlá a on opravdu nebyl jako ta nadržená hovada, jejichž krev pak sytila mou žízeň. Byl něžný. Sladký. Nemohla jsem ho přestat líbat, odehnat jej od sebe. A jemu se do toho taky viditelně nechtělo-

Ale potom mu zazvonil mobil.

„Strašně moc se omlouvám,“ mumlal, když se pokoušel vyndat s batohu uřvaný technický zázrak. Nešlo jinak než se tomu zasmát. Pohodlně jsem se posadila na jeho měkké posteli a vyčkávala jsem.

„Haló?“ řekl Johny a já trochu napjala uši, abych slyšela reakci.

„Ahoj,“ ozvala se odpověď, „tady Emmett...“

Ztuhla jsem hrůzou.

„To slyším. Co se stalo? Zníš zvláštně...“

„Promarnil jsi šanci setkat se s Elenou...“

„Ona se vrátila?“ Johny mluvil bez kapky zájmu. Já téměř lapala po dechu. Šok.

„Ano, ale jen na chvíli... Josh to hrozně špatně nese,“ dodal Emmett tišším hlasem, „vyčítá si, že za její náhlý odchod může on.“

Josh... si to vyčítá...

„On byl vždycky hrozná citlivka,“ odvětil Johny otráveně. „Vrátí se ještě, nebo zase utekla?“

„Měla by se vrátit, doufáme v to. A právě proto volám – nemohl bys přijet?“

„Když... já... tu mám kamarádku. Chci teď být s ní,“ namítl zjihlým hlasem. Byly slyšet výrazné sympatie, které k té kamarádce – tedy, ke mně - cítil.

„Tak ji vem s sebou,“ okamžitě protiargumentoval Emmett, „my se umíme chovat nepodezřele, zcela jako lidi. Nic nepozná.“ Já se ještě víc vyděsila.

„No... zeptám se jí. Zatím.“ Zavěsil.

Seděla jsem a má mysl se tříštila na tisíce kousků. Byla jsem ztracená, rozbitá. Josh se kvůli mně trápil. Další přílivová vlna koncentrované bolesti udeřila do bran k mému vnímání a já se ještě přitroubleji usmála. To kurva bolí.

A byla tu zásadní otázka, kterou jsem si taky uvědomila – odkud Johny zná Emmetta?

„Víš... já... musím jet za pár přáteli... rád bych tě vzal s sebou, ale jen jestli bys chtěla,“ spěšně dodal. Viděla jsem mu na očích, že si hodně přeje mou přítomnost, což mi bylo v tu chvíli jedno. Já prostě potřebovala vidět Joshe. Když už se mi tak připomněl...

„Klidně s tebou pojedu,“ pokrčila jsem rameny a má usměvavá tvář byla jako výsměšná karnevalová maska zakrývající pocity, u kterých končil slovník a začínal nepopsatelný svět. Nikdo si nemohl pod slovy bolest či zoufalost představit to, co jsem prožívala, dokud to sám nezažil.

„Budeme ale muset jet vlakem... možná i tři hodiny, takže pochopím, když se mnou nebudeš chtít jet,“ zasmušile objasnil.

„To nevadí, v blízké době nemám vůbec nic na práci, jen bych se nudila,“ vysvětlila jsem mu.

Rozzářil se.

„To je skvělé!“ Nadšeně mě objal a vlepil mi pusu na tvář, pak na čelo, špičku nosu a poslední letmou na rty. Usmíval se a rychle si bral nutné věci.

„Jen... nevím, zda mám dostatek peněz,“ došlo mi.

„Já ti tu jízdenku samozřejmě zaplatím,“ utrousil při ukládání malého červeného notebooku a peněženky do batohu. Já byla stále v šoku a tak jsem mu to ani nezakazovala.

Johny. Emmett. Josh. Spojitost ...

• • •

Seděli jsme ve vlaku, ve vlastním zataženém kupé, a Johnyho jazyk se pokoušel dostat mezi mé rty. Tak daleko jsem ho pustit nechtěla, a už čtvrt hodiny to mlčky akceptoval. Sice se mi potom, co odešel průvodčí a bylo jisté, že už nás nikdo nebude otravovat, pokoušel i dostat pod tričko a ani to mu nevyšlo, ale on se nevzdával.

Nebyla jsem schopná mu říct, že se mi to nelíbí – zas tak moc bych lhát nechtěla. Mně to v podstatě nevadilo, ale teď jsem chtěla myslet na Joshe, ne na Johnyho! Cítila jsem, že až uvidím Joshe, bude těžké se ovládat a nedat nic najevo... potřebovala jsem se na to psychicky připravit.

Možná... by nebylo zas tak špatné se kapku odreagovat. Líbat jsem ho dokázala, tak... možná... to byl jediný způsob, jak se uklidnit a přestat být vystresovaná.

Při jednom záchvatu odhodlání jsem se rozhodla dovolit polibek prohloubit. Bez váhání se chytil šance, ale zůstal jemný, klidný, neserval ze mě oblečení ani nic podobného, jen si mě k sobě blíž přitáhl a jeho štíhlá ruka přejížděla po mých bocích a zádech. Trochu jsem se uvolnila a pevněji se k němu přitáhla.

Krouživými pohyby se jeho zvídavá ručka přesouvala z mého břicha výš. Přemýšlela jsem, zda ji jako předtím odtáhnu pryč, a nebo mu to umožním. Nakonec... jsem rezignovala a on byl viditelně v sedmém nebi. Očividně ne poprvé prozkoumával část ženského těla, kterou sám neměl, a já si instinktivně uvědomovala, že mě jeho letmé doteky vzrušují, ale mysl zůstává chladná.

I přes to, kolik měl umožněno, jsem sama neopustila od své pasivity. Víc než líbání se ode mě nedočkal, což mu asi nijak zvlášť nevadilo. Sobec.

Cesta trvala už něco přes hodinu a půl, ale mně se to zdálo nekonečné. Johny na krátkou chvíli oddálil své rty.

„Pokud ti to nevadí...“ zašeptal mi do ucha, políbil mě na krk a volnou rukou, kterou nespočíval na mé hrudi, chytil moji dlaň. Opatrně a přesto nedočkavě ji vedl pod vlastní tričko a nechal se hladit. Slyšela jsem jeho spokojené tiché vzdechy.

„Kdyžtak... mě zadrž,“ tiše mě varoval a moji ruku nechal opuštěnou na svém rameni. Sice jsem to neviděla, ale to nevinné cvaknutí pásku bych poznala kdekoliv. Rozepínal si kalhoty.

Nebála jsem se ho, ale přišlo mi zbytečné jej odmítat. Poddala jsem se, nechala se svléknout, položit na sedadlo a pak jsem už jen poslouchala jeho vzrušený hlas, aniž by mě zajímalo, kdy přišlo jeho vyvrcholení a že pak stále ještě neměl dost, takže si to chtěl zopakovat. Moje tělo byla loutka a moji mysl svírala bolest. Myslela jsem na Joshe a Johny by mě mohl zabít, aniž bych to stihla zaregistrovat.

• • •

Dojeli jsme na zastávku, kde byl čas vystoupit. Už jsme byli pár minut oba oblečení a já měla hlavu opřenou o jeho rameno. Johny měl zavřené oči a spokojeně se usmíval. Pravou ruku měl omotanou kolem mého pasu a vypadal majetnicky.

Hlas z rozhlasu oznámil jméno stanice a my vstali; trochu se mi motala hlava a být člověk, asi by se mi klepala kolena. To ten stres a vůbec všechno. Naprosto jsem nedokázala identifikovat svůj psychický stav, radši jsem to ani nezkoušela.

„A teď kudy?“ roztomile jsem se usmála a Johny mě pohladil po hlavě. Došlo mi, že i po tom všem... pořád mám ta ouška a mašličku... souvisela jsem s Johnym. On si jich byl velice dobře vědom. Začínala jsem mít pocit, že ze mě chce svého pejska... milého poslušného pejska.

Vadilo mi být pejsek?

Asi už ani ne.

„Já tě povedu,“ ujistil mě a rozhlédl se, aby nás nepřejelo nějaké auto. Byla jsem poměrně zabraná do svých úvah, protože odeznělo překvapení i bolest a já mohla začít přemýšlet. Johny znal Emmetta... dokonce i Joshe. Odkud je mohl znát? Že by je někde potkal? Ale jak to, že věděl i o mně? To nedávalo smysl. Snad se s tím nechlubili na potkání! Zaplavila mě nedůvěra. Johny byl člověk; všechno vypovídalo o tom, že je člověk. Co dělal mezi upíry...

Poznala jsem ulici, kterou jsem sama šla. Ještě pár metrů.

„Už jen kousíček, tady za rohem,“ oznámil mi. Cestou si mě vůbec nevšímal, něco cvakal na mobilu, za to jsem byla ráda.

„Dobře,“ zamumlala jsem. Dostavila se nervózita. O nic nejde! Zbývalo několik kroků. Uviděla jsem jejich dům, stejný jako všechny okolo, jen bez květin v okně, a s vchodem, kterým jsem už dvakrát prošla.

„Tady to je,“ ukázal směrem, jímž jsem se o vteřinku předtím sama dívala.

„Mám se jich bát?“ řekla jsem a nebyl problém přidat do svého hlasu značný neklid. Přetékala jsem jím a měla jsem sto... ne, tisíce chutí otočit se a utéct. Co nejdál.

„Možná,“ odtušil.

„Takže ano.“

Vyšla jsem vstříct své psychické zkáze.

Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neznámý směr - 6. kapitola: