Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznámá - 3 - Nesmrtelná, nerozbitná a jsem upír

26.11.2010 (08:30) • Chobotnicka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5456×

„Všechno je hádanka a klíčem k hádance je další hádanka.“

Emerson

3 – Nesmrtelná, nerozbitná a jsem upír

„Děkuji. Tak teď já, ale nech si to pro sebe. Narodila jsem se koncem padesátých let sedmnáctého století.“

„Ouha, tak to je dost. Jsi i tak dlouho na cestách?“

„Od osmnácti. Prošla jsem celý svět, není země, ve které bych nenavštívila její největší památky. Miluju cestování, ale chtěla bych se konečně usadit.“

„Proč to zkoušíš teď a tady?“ ptal se s přimhouřenýma očima.

„A proč ne? To jsem si měla vybrat Volterru nebo co? Víš moc dobře, že tam by mi to neprošlo.“ Snažila jsem se mu to nějak opodstatnit, abych neprozradila svůj původní plán.

Než se stačil zeptal na další otázku, tak zazvonilo. Vysvobození!

„Tak ahoj zítra,“ loučila jsem se s ním při uklízení věcí do batohu.

„Počkej, doprovodím tě, taky končím,“ reagoval rychle.

Mlčky jsme došli, až k jeho autu.

„Kde máš auto?“ ptal se nechápavě.

„Nemám auto, jsem tu pěšky,“ odpověděla jsem.

„Pěšky? Vždyť bude každou chvíli pršet,“ ptal se vyjeveně a zároveň mě informoval o změně počasí.

„Já se nerozpustím, stejně jako ty.“

„Jo, já vím, ale stejně. Odvezu tě,“ vyhrkl najednou.

„Dík za nabídku, ale k mému domu cesta nevede, ale možná bys mě mohl hodit alespoň kousek.“

„Bude mi potěšením,“ usmál se, ihned oběhl auto a otevřel mi dveře jako správný gentleman.

Nasedla jsem, on obešel auto a sedl na místo řidiče a vyjel ze školního parkoviště. Navigovala jsem ho, až na lesní cestu, která je nejblíže k chatičce, ve které jsem bydlela. Zastavil na konci cesty a zvědavě se na mne podíval.

„Co teď?“ optal se zvědavě.

„Nic, dál už to zvládnu sama.“

„Rád tě doprovodím.“

„Dnes ne, možná jindy,“ odpověděla jsem mu a při tom se na něj usmála.

Jako pravý gentleman vystoupil, upíří rychlostí obešel auto, otevřel mi dveře a pomohl vystoupit. Popravdě jsem se z poslední hodinu začala cítit opět jako člověk a ne hodně starý upír.

„Děkuji,“ poděkovala jsem slušně, přece jenom jsem slušně vychovaná. No spíše moje vychování je starší než to jeho.

„Opravdu nemám jít s tebou?“ zkoušel to znovu.

„Edwarde, jsem nesmrtelná, nerozbitná a ještě ke všemu jsem upír, úplně stejně jako ty, tak čeho se sakra bojíš?" ptala jsem se zvědavě.

„Bojím se toho, že už tě nikdy neuvidím,“ přiznal po chvilce mlčení.

„Tak toho se bát nemusíš, hodlám zde zůstat nějakou dobu. Dlouho jsem zanedbávala školu, a tak mám teďka i přes upíří paměť ve škole menší problémy, ale dojdu si koupit nějaké chytré knížky a vše si nastuduju,“ řekla jsem mu, aby se nemusel strachovat z toho, že bych mu zmizela, i když jsem nechápala proč.

„Kdybys potřebovala s něčím pomoct, třeba s matematikou, tak dej vědět a já ti mile rád pomohu,“ nabídl mi pomoc a při tom se usmíval.

„Děkuji za nabídku a rozmyslím si to,“ neodmítla jsem a ani nepotvrdila, prostě jsem si nechala zadní vrátka.

„Dám ti svoje číslo, jestli chceš a pokud nebudeš něčemu rozumět, můžeš mi ve dne, v noci, no prostě v kteroukoliv hodinu zavolat.“

„To se mi snažíš nenápadně dát svůj telefon a chtít na oplátku můj?“ ptala jsem se zvědavě se zvednutým obočím.

„Ne… ne… ne… to nechci…“ začal koktat. Je velice zábavné vidět koktajícího upíra.

„Stejně ti ho nemůžu dát.“

„Proč?“

„Žádný nemám,“ sdělila jsem mu nezaujatě.

„Co prosím? V jednadvacátém století nemáš mobil? Co počítač s internetem?“

„Ne, preferuju pero, papír, knížky a knihovnu.“

„Ty ses zasekla ve vývoji nejmíň před sto lety,“ konstatoval nahlas.

„Trefil ses přesně, tak dlouho jsem nebyla ve škole.“

„Tak toho musíš dohnat hodně. Opravdu nechceš, abych šel s tebou a s něčím ti pomohl?“ nedal se odbýt.

„Doopravdy nechci, ne dnes, už musím,“ snažila jsem se ho zbavit, že bych mu dala přezdívku? Co takhle vtěrka, vlezdoprdelka? Ne… ne… ne, už to mám, klíště. Takže jak se zbavím klíštěte? Chytím ho za hlavičku a vytočím, ale na tohle klíště to asi fungovat nebude. Sakra!

„Tak dej vědět.“

„Ahoj.“

„Ahoj,“ loučil se se mnou a divně se na mě díval.

Pomalu se začal přibližovat, krok za krokem a já stejně pomalu couvala, až jsem narazila zády na jeho auto. Zastavil se půl kroku ode mne. Zvedl pomalu ruku a začal s ní mířit k mojí tváři, jeho oči se vpíjely do mých. Jeho prsty se zlehka dotkly mojí tváře a přejely od spánku po bradu. Pomaloučku se začal sklánět, při tom se mi pořád díval do očí a něco v nich hledal.

Dech, i když ho nepotřebuji, byl zrychlený. Ne, tohle nechci.

Když byl jenom pár milimetrů od mých úst, jsem zvedla ruce a položila je na jeho hruď.

„Ne,“ zašeptala jsem.

„Promiň… já…“

„Ne, neomlouvej se, tohle je na mě prostě…“ odmlčela jsem se.

„Rychlé?“ pokusil se dokončit za mě větu.

„Jo, rychlé. Já… prostě jsem starší než ty a jsem jinak vychovaná. Dlouho jsem byla sama, úplně sama, nikoho nepotkávala, prostě jsem žila jako nomád,“ snažila jsem se objasnit své chování.

„Isabello, já tě chápu, taky nejsem z dnešní doby. Jsem mladší než ty, ale to neznamená, že nemám vychování. Prostě jsem se nechal unést a doufal, že to bude oboustranné,“ řekl smutně.

„Já neřekla, že k tobě nic necítím, jenom mi prostě musíš dát čas. Teďka řeším problém starý jako já a na nic jiného se nedokážu soustředit. Je to pro mou existenci důležité.“

„Dobře, chápu, nebudu tě do ničeho nutit. Už musím jet, rodina se už nejspíš strachuje. Zítra ve škole?“ zeptal se.

„Jo, zítra ve škole. Ahoj,“ rozloučila jsem se s ním a on nastoupil do auta, ještě se na mě usmál a odjel. Rozběhla jsem se domů.