Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nezapomeňte, že já tanec miluju! - 2. kapitola

16.02.2010 (20:15) • Natali09 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2141×

Doktor

Dojeli jsme zpátky do Port Angel k naší škole. Mistrovství Ameriky ve věkové kategorii mládež, jsme vyhráli a to mi stačilo. Všichni jsme byli šťastní.

„Jdeme nakupovat!“ vykřikla radostně Ashley a já se Sárou na ni překvapeně zírala. Kde se v ní ta energie bere. „Nechcete jít?“ zeptala se smutně Ashley, když nás zpozorovala.

„Já tě nechci ranit, ale to bych si to raději dneska užila s Davidem, než abych šla s tebou na nákupy,“ vyvlékla se z toho Sára a potom se Ashley podívala na mě.

„Já musím ještě k doktorovi,“ usmála jsem se nevinně, ale byla to pravda, objednal mě Charlie, kvůli mým kloubům, bránila jsem se, že to není nic důležitého, ale nedal se. Bylo šest hodin, takže nejvyšší čas, už by tady měl být.

„Jste hnusné,“ odvětila nám Ashley. „Ale stejně bych tam ani nešla,“ dodala nakonec, a jakmile to dořekla, přijel Charlie.

„To je pro mě, tak se zatím mějte!“ rozloučila jsem se.

„Ani pusu na rozloučenou mi to nedá!“ křičela za mnou Ashley.

„Zítra ti to klidně vynahradím!“ usmála jsem se na ni a na Sáru.

„Zítra Bello!“ zamávaly mi obě dvě a já potom vlezla do auta. Pozdravila jsem se s Charliem, pochlubila se svým úspěchem, ale jinak cesta proběhla jako vždy potichu. Divila jsem se, že v šest hodin mě někdo příjme na kontrolu, ale to je vlastně jedno.

„Dobrý večer. Jsem doktor Carlisle Cullen a vy budete Charlie Swan, moc mě těší,“ začal mluvit krásným melodickým hlasem nějaký nový doktor a natáhnul k tátovi ruku. Byl krásný, měl nádherně zlatavé oči a nádhernou bílou pleť, která byla až moc bílá, ale ani to mu na kráse neubíralo.

„A ty budeš Isabella,“ obrátil se na mě.

„Bella,“ opravila jsem ho potichu.

„Já budu muset odjet, promiňte. Měj se Bello, přijedu pro tebe, nashledanou doktore Cullene,“ promluvil Charlie a odešel, já na něj ještě stihla zavrčet. On mě tady nechá samotnou!

„Tak Bello, jsi tady kvůli nohám, co se stalo?“ začal na mě mluvit ten doktor, když Charlie odešel.

„Mám jen bolesti, to je vše, táta z toho dělá vědu,“ vysvětlovala jsem a snažila se zabránit vyšetření.

„No, ale stejně to zkontrolujeme. Nějaké příčiny, které by tu nemoc mohly způsobit,“ řekl a začal přemýšlet. „Sportuješ?“ zeptal se mě nakonec. Nevěděla jsem, k čemu mu to bude, ale odpověděla jsem.

„Ano,“ řekla jsem rychle.

„Jak často?“ ptal se mě pořád.

„Každý den, tak dvanáct hodin,“ odpověděla jsem mu popravdě a on se na mě ztuhle podíval.

„Jaký sport?“ zeptal se a odložil list s propiskou, který držel v ruce vedle sebe.

„Tanec,“ odpověděla jsem krátce

„A nejsi někdy vyčerpaná? Protože každý den dvanáct hodin, to je přece jenom moc,“ začal se strachovat.

„Nejsem vyčerpaná, baví mě to, a když to děláte jedenáct let, tak si na denní režim zvyknete,“ bránila jsem svou lásku.

„Uděláme vyšetření a uvidíme, jak si na ten denní režim zvyklo tvoje tělo,“ usoudil doktor a začal mě vodit všude, kde to bylo potřebné. Nevyznám se v něčem, jako je medicína, takže ani nevím, čím vším mě provedl a pod jakými přístroji jsem se objevila, ale nakonec jsem skončila na jakém si bílém lehátku.

„Je to vážné,“ začal přednášet doktor. „Klouby jsou naprosto zničené,“ ukázal potom na rentgenový obrázek. „Vidíš? Tohle jsou klouby zdravého člověka a tohle tvoje,“ vysvětloval a porovnával. Opravdu ty dva obrázky byly hodně rozdílné. Na tom mém něco chybělo a kosti byli… Kostrbaté?

„Jak to, že mám kloubní kosti kostrbaté?“ ptala jsem se, když mi to nebylo jasné.

„Jelikož nemáš synovii, tak se o sebe klouby třou a proto se začnou ničit, což vyvolává velkou bolest,“ vysvětloval smutně. „A ty sis na záda sice nestěžovala, ale i přes to jsme udělali rentgen a tady tě můžu znovu porovnat se zdravým člověkem,“ řekl a začal vyměňovat obrázky.

„Bohužel jsme zjistili, že máš bechtěrovu nemoc, která vyžaduje odbornou péči, budeš brát velmi mnoho léků a chodit na rehabilitace, je tak možné, že by ses mohla dožít vysokého věku, ale samozřejmě to není stoprocentní,“ řekl a na chvíli se odmlčel, aby zpozoroval mojí reakci, ale já byla v pořádku a upřeně ho sledovala. „U této nemoci je velmi nebezpečné provozovat jakýkoliv sport,“ řekl nakonec a já ztuhla, když mi došel význam těch slov.

„Tím… Tím chcete říct, že nemůžu tančit?“ zeptala jsem se, když jsem se probrala ze svého šoku a slzy jsem měla na krajčku, když v tom do místnosti někdo vešel.

„Carlisle, na tu školu…“ ozval se krásný melodický hlas, který se hned zasekl.

„Edwarde, mám tady pacientku,“ řekl na to omluvným tónem doktor. Nedívala jsem se na toho, kdo vešel do místnosti, protože jsem se snažila sama sebe přemluvit, ať nebrečím, jako malá holka.

„Omlouvám se, nečekal jsem, že tady budeš někoho mít,“ omluvil se ten krásný hlas, ale neodešel jenom – jak jsem zaslechla - se posadil na nějakou židli a mně se z hrdla ozvalo nepatrné vzlyknutí. Doktor byl hned u mě.

„Děje se něco?“ ptal se mě naléhavě a smutně. Zakroutila jsem hlavou a zhluboka se nadechla.

„Kdy se vyléčím?“ dostala jsem ze sebe potichu, aniž bych se doktorovi podívala do očí.

„Bechtěrova nemoc je nevyléčitelná,“ řekl potichu a pomalu doktor, jako v nějakém dramatickém filmu.

„Takže už nikdy nebudu sportovat,“ dořekla jsem si pro sebe a měla co dělat, abych se nerozbrečela. Podívala jsem se na doktora, který mě zdrceně pozoroval, nevěděla jsem jak, ale z jeho tváře jsem vyčetla, že ví, co prožívám.  „Co, kdybych tančila a chodila na rehabilitace?“ snažila jsem se najít nějaký kompromis, nějaký záchytný bod, který by mi udělal život lepším, než je, který by mi pomohl zachránit to jediné, pro co dýchám. Čekala jsem na odpověď, která bude pro mě osudnou.

3. kapitola

Autor: Natali09 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nezapomeňte, že já tanec miluju! - 2. kapitola: