Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nezahrávej si se mnou! 8. kapitola

27.02.2011 (19:45) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2462×

Nezahrávej si se mnou! 8. kapitola

Rose

„Vstávat! Všechno už je přichystané a čeká se jen na nevěstu.“ Těmito slovy mě probudila Alice a přivítal mě sluneční den.

„Hm,“ zamručela jsem a otočila se v posteli tak, aby na mne paprsky slunce nemohly dopadnout. Myslela jsem si, že budu mít klid, ale to byl velký omyl.

„Vstávat,“ zakřičel někdo těsně u mého ucha. Alice!

„Alice, co to děláš? Nech mne spát,“ zavrčela jsem na ni.

„Rose, všechno je přichystané, ženich je už oblečený, výzdoba hotova, všechno přichystané a ty nikoliv,“ mluvila ke mně Alice trochu rozzlobeně.

„Beze mne se to obejde,“ chtěla jsem ji odbýt, ale bez úspěchu.

„Svatba se bez nevěsty neobejde,“ řekla mi rázně a v tu chvíli odhrnula peřinu. Vzala mne do náručí a někam nesla. Za chviličku jsem na sobě cítila ledovou vodu.

„Alice,“ zakřičela jsem a už pomalu drkotala zuby. Přece jen jsem poloupír.

„Dobře, dobře,“ zamručela a místo studené v tu chvíli začala téci tolik příjemná teplá voda.

Nechala mne tam. Tak jsem se vysvlékla ze své už tak dost promočené košilky a vlezla jsem pod sprchu. Když jsem dokončila celou ranní hygienu, oblékla jsem s chutí připravený župan a šla za Alice.

Mezi tím přišla i Bella, která si listovala v nějakém časopisu a pokoj se stal šatnou. Na posteli ležely svatební šaty se závojem a na zemi ležely boty a na konferenčním stolku ležely nějaké drobnosti včetně kosmetiky. Povzdechla jsem si a šla jsem si sednout do křesla, které přichystala Alice.

„Rose,“ pozdravila mne Bella. Na její pozdrav jsem jen kývla.

„Tak, Rose, začneme, protože obřad začne v deset a je osm, takže máme co dělat,“ řekla Alice, zaklonila mi hlavu a začala na ni matlat nějaký krém.

Ty dvě si se mnou dělaly co chtěly, a já jen bezmocně seděla a čekala, kdy je to přestane bavit.

„Alice,“ oslovila jsem ji.

„Rose, obřad byl urychlen kvůli tomu, že byste špatně stíhali letadlo do Londýna,“ řekla a tím se vše vyjasnilo.

V křesle jsem seděla s pocitem, že tvář je hotová. Následovala tolik potřebná úprava nehtů. I účes byl zdárně proveden a závěr spočíval v tom nejdůležitějším – šatech.

„Rose, vstaň, prosím,“ promluvila ke mně vlídně Bella.

Povstala jsem, oblékla šaty a následovala jen malá úprava. O pohled do zrcadla jsem nejevila zájem. Nazuly mi boty, několikrát ještě přejely po tváři nějakým štětečkem a skončily.

„Rose, jsi připravená. Teď tě necháme o samotě, abychom se i my připravily na svatbu. Užij si poslední chvilku, kdy jsi svobodná,“ řekla Alice a s Bellou opustily pokoj.

Já měla chvilku na přemýšlení. Stojí mi to za to? Nemám utéci? Stále se mi to honilo v hlavě. Má to všechno cenu? Proč bych si ho měla vzít? Nikdy mne nebude milovat, nikdy pro něho nebudu víc než ta, která mu ukradla svobodu.

Po těchto myšlenkách jsem se rozhodla. Musím se mu nějak zprotivit, jakožto bylo v mém prvním plánu než jsem ho poznala. Otočila jsem se k zrcadlu a tam se na mne dívala nádherná žena ve svatebních sněhově bílých šatech, ale se smutnou tváří. Když jsem se takto viděla, už jsem to nevydržela a vyhrkly mi slzy. Pomalu jsem rozepnula šaty, které ze mne spadly a já se ocitla před zrcadlem jenom v bílém spodním prádle a na noze s podvazkem. Aspoň už vím, co pod tou sukní dělaly.

Použila jsem ty ošklivé šaty, které jsem koupila s Jane. Byly opravdu ošklivé a ještě o několik čísel větší než nosívám. Oblékla jsem je na sebe, ale padaly mi. Musela jsem si je na jedné straně držet, protože by ze mne spadly a já mohla riskovat, že se ocitnu před někým jen ve spodním rádle.

Kolíbavým krokem jsem se vydala z mého pokoje a v tu chvíli jsem zaslechla hlasy. Byly to Emmetta a Jaspera.

„Brácho, ten motýlek se uvazuje takhle,“ promlouval Jasper k Emmettovi.

„Mně je to jedno, jen ať už to mám za sebou,“ řekl Emmett unuděným hlasem.

„Emme, vždyť se ženíš a ještě k tomu s takovou kočkou,“ řekl Jasper vážným hlasem.

„A co je mi potom, že je krásná a má nádherné tělo? Ukradne mi svobodu a já ji nemiluji,“ řekl Emmett pohrdavým hlasem.

„Tak proč si ji tedy bereš?“ zněla velice dobrá otázka.

„Jako kdybys to nevěděl! Musím si ji vzít, jinak by její otec zatočil s naší rodinou,“ řekl pohrdavým hlasem a já už to nevydržela a rozbrečela jsem se. Nenapadlo mě, že by mne mohli slyšet. Samozřejmě mne zpozorovali a šli ke mně, ale jsem utekla do levého křídla hradu. Tam byl východ, kterým jsem utíkala jako smyslů zbavená.

„Rosalie,“ ozývalo se za mnou, ale já to nechtěla slyšet. Utíkala jsem a už jsem skoro byla u vchodu do podzemí. V tu chvíli mne uchopily silné mužské paže a nechtěly mne pustit.

„Pusť,“ křičela jsem hystericky.

Nic se nezměnilo, jen jsem cítila, že asi někam utíkáme upíří rychlostí. Já dál brečela a nedalo se to zastavit. Někdo mne pohladil po vlasech.

Slyšela jsem klapnout dveře. Otevřela jsem oči a střetla jsem se s pohledem Emmetta, který na mne udiveně hleděl.

„Co tu chceš? Pusť mne,“ chtěla jsem to vyslovit hlasitě a hrdě. Výsledkem byl jen šepot.

„Rose, já se ti omlouvám. Vím, že jsi slyšela náš rozhovor mezi mnou a Jasperem. Neber si to tak,“ mluvil ke mně tak kajícně, že bych mu málem uvěřila.

„Emmette, já nevím, co si nalháváš. Ty mne nechceš a bereš mne jen jako zlodějku tvé svobody,“ řekla jsem mezi vzlyky.

„Neplač, prosím, neplač. To bude dobré. Já vím, že se navzájem nemáme moc v lásce, ale můžeme udělat kompromis. Pro Volterru a moji rodinu budeme šťastný pár, my si můžeme žít vlastní život s kým chceme,“ řekl nahlas svůj geniální nápad a to u mne vyvolalo další příval pláče. Ale musím být silná. Pokud si ho chci vzít a dobít jeho srdce, tak pro to musím něco udělat.

„Dobře, přistupuji na tvůj návrh,“ vydala jsem ze sebe.

„Platí, a teď se převlékni a nechoď v té nevkusné košili,“ řekl mi s úsměvem na rtech. Ten úsměv byl tak dokonalý a byl pro mě jako slunce v černočerné tmě.

Vysmekla jsem se mu z náruče, v které jsem až do této doby pobývala a nechala jsem ze sebe sklouznout ty strašné šaty. Zapomněla jsem na to, že já jsem ve spodním prádle a Emmett je v mém pokoji.

„Ehm,“ vydal ze sebe a když jsem se ohlédla, viděla jsem Emmetta celého nahrbeného s uhlově černýma očima.

„Promiň,“ řekla jsem se smíchem a honem jsem vklouzla do šatů, které jsem už na sobě měla.

Zapnula jsem si zip, podívala se na sebe do zrcadla, zapnula náhrdelník od otce a mohli jsme vyrazit. Emmett mi jako pravý gentleman nabídl rámě a vedl mne k hlavnímu sálu, kde bude probíhat obřad. Oddá nás Aro.

Otec stál přede dveřmi a s usměvavou tváří. Emmetta poplácal po rameni, na mne se usmál a otevřel nám dveře do sálu přeplněného obrovským množstvím bílých růží. Byla to nádhera. Hosté na nás hleděli jako na zjevení, ale já ani Emmett jsme na sobě nic nedali znát. Došli jsme až k oltáři, kde jsme se proti sobě stoupli a oba dva jsme museli projít touto „šaškárnou“.

__________________________________________________________________

Příště bude svatební hostina, na které se musí něco stát. Odjede Rose s Emmettem celá do Londýna? Vaše Iva.

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nezahrávej si se mnou! 8. kapitola: